pátek 23. února 2018

Polibek hada - 4. kapitola 2/2

Tichý šustot otáčejících se stránek. Vedle prskajícího masa a sotva slyšitelného klidného Runeho dechu to byl jediný zvuk v kuchyni. Co se pustil do čtení, už desetkrát otočil stránku a ona věděla moc dobře, jak hutná byla látka, co četl.

Zákony logiky se naučila osobně od Aristotela a studovala každého učence, který tuto vědeckou metodu dále vyvíjel. Poznámkové sešity, které Rune právě četl, obsahovaly některé z jejích nejdůležitějších myšlenek. Obsahovaly historická fakta, pár zřídkavých zpráv z novin a kusé informace ke všemu, co mohla k tématu sehnat, aby mohla pokračovat ve výzkumu.
Během svého života nahromadila legendární majetek. Vlastnila sídla roztroušená po celém světě, mimo jiné i v New Yorku, Londýně, na francouzské Riviéře, v Maroku a v Alexandrii v Egyptě. Vlastnila nenahraditelná historická umělecká díla, diamanty a safíry, velké jako kachní vejce. Ale její nejdrahocennější poklad ležel na stole před Runem.
Otočil další stránku. Teď byl na straně jedenáct a ještě ani jednou ji nepožádal o vysvětlení. Takže byl ještě ke všemu příliš inteligentní. Inteligentní muž byl nebezpečný muž a o to těžší bylo ho překvapit. Na to by neměla zapomínat.
Ukrojila velký kus kuřecího masa a pozorně si ho prohlížela. Uvnitř byl skrz naskrz bílý a navenek křupavě hnědý. Rune byl právě ten typ, kterému by se to mohlo líbit. Navršila maso na talíř a odstavila pánev ze sporáku.
Poté vrhla pohled přes rameno. Rune se opřel zády o opěradlo. Protáhl se na židli, své dlouhé nohy si natáhl před sebe a upřeně ji sledoval. Být s ním o samotě ve sluncem zalité kuchyni se rovnalo přírodní síle. Přitahoval ji jako magnet. S kouřícím talířem v ruce, pohlédla nejdřív na maso a poté na Runeho. Pak vyslovila jedno zaklínadlo a maso zchladlo.
Zatímco se k němu blížila, zažila něco bizarního. Začalo to myšlenkou, jak je to exotické, připravovat čekajícímu, hladovému muži jídlo. Bezpochyby něco, co dělaly miliony žen každý den, ale ani během tisíce let své existence mezi tyto ženy nikdy nepatřila.
Rune se na ni opatrně usmál. V jeho velmi mužném pohledu bylo uznání, což se dotklo něčeho v jejím nitru. Co to bylo? Zmateně nahlédla do své duše, jako by zkoušela bolavý zub. To bylo tak nezvyklé, tento další pocit, jak jen se jmenoval?
Radost. Když postavila jídlo před něj, pocítila radost.
V břiše jí ztuhly svaly jako hadi, kteří se stočili do klubíčka těsně předtím, než udeří. Carling otevřela ústa a chtěla něco říct, ale nevěděla, co. Něco zraňujícího, nějaké přiměřené odmítnutí, u všech bohů nic hloupého, jinak by se musela vrhnout z útesu už z principu…
Runeho úsměv se rozšířil, ale byl tam i náznak zmatení. „Co jsi právě udělala?“ zeptal se. „Bylo to nějaké kouzlo. Mohl jsem ho cítit, ale nepochopil jsem ho.“
Hadi v jejím břiše se zmateně zazmítali. Carling zamrkala a vrhla pohled na sporák. Co udělala? „Zchladila jsem to maso,“ řekla.
Runeho panenky poskočily a jeho výrazný, opálený obličej se rozzářil. Začal se smát. „Ty… jsi pro mě to maso ochladila?“
„Rasputin nemůže to maso jíst, když je moc horké,“ řekla a zamračila se. „Přišlo mi logické, že s tím budeš mít taky potíže.“
„Samozřejmě. Jak neuvěřitelně pozorné.“ Zakryl si ústa rukou, aby skryl náhlý záchvat kašle. „Ty jsi toho chlupáče pojmenovala Rasputin?“
Jeho pobavení na ni působilo opojně, jako šampaňské na lidi. Bylo jí líto, že jako člověk neměla nikdy možnost, šampaňské ochutnat. Když o tom nápoji slyšela poprvé, byla už dávno upírem.
Zvedla obočí. „Tvá snaha skrýt pobavení je zbytečná. A Rasputin mi přišlo jako vhodné jméno, protože očividně se taky nedá jen tak lehce zabít.“
Jednou toho pravého Grigori Rasputina potkala, když cestovala Ruskem, aby požádala o radu jednu vznětlivou, samotářskou čarodějnici. Byl to zvláštní, vážný muž, zcela bez pochyb člověk a podle všeho duševně nemocný, ale někdo, kdo přežil probodnutí, otrávení, byl několikrát postřelen, zmrzačen a zbit, a i když nakonec utonul, zasloužil si určitou míru respektu.
„Kromě toho,“ zamumlal Rune, „je ten chlupáč zcela jistě vzteklý.“
Teď zvedla obočí ona. „To si nemyslím.“
„Samozřejmě, že ne,“ vysvětlil jí Rune vesele. „Ty jsi ho zachránila, jsi žena a pečeš mu kuřátko. Díky tomu je ti oddán tělem i duší.“
Sevřela rty. „Je to pošetilé stvoření.“
„Je to pes,“ odpověděl, jako široká ramena se krátce zvedla. „Prostě jsou takoví.“
Založila si ruce pod prsy. Až později jí došlo, že je to defenzivní gesto. „O jeho oddanost jsem se neprosila.“
Runeho pohled potemněl výrazem, který nechápala a nedokázala pojmenovat. „Víš, není to nic špatného, být milý jen proto, aby byl člověk milý a ne proto, aby ti to ostatní vraceli,“ řekl jemně.
Tento rozhovor nebyl jen nepříjemný, byl taky zbytečný. Odvrátila se od jeho pronikavého pohledu. „Potřebuješ ještě něco jiného, abys mohl číst?“ zeptala se ledovým tónem.
„Ne,“ odpověděl. Jeho tón byl klidný a uvolněný jako jeho zbytek. „Nic. Děkuji za kuře.“
„Dobře.“ Otočila se k odchodu, ale nedokázala překročit práh.
Být milý sám od sebe.
V hrudi se jí něco sevřelo. Zmateně si přitiskla pěst k prsům. Už nepoznávala své vlastní tělo. Jakmile byla v blízkosti tohoto muže, zradilo ji na tisíc způsobů.
Přinutila se říct nahlas: „Děkuji, že tu zůstaneš, abys mi pomohl.“
Vzdálený od ní šest metrů, se hlasitě nadechl. Poté klidně odvětil: „Rádo se stalo, Carling. Je mi potěšením udělat pro tebe, co bude v mé moci.“
Tato slova. Dal jí je prostě jen tak, jako dárek a byly mnohem laskavější, než si zasloužila. Utekla dřív, než ji mohlo tělo zradit ještě jiným způsobem.
Bez Carlinginy trýznivě znepokojivé přítomnosti v kuchyni se Rune konečně začetl do textu. Kromě toho snědl studené maso do posledního kousíčku – dobrotivý bože, bylo opravdu strašné. Nějakým způsobem se jí podařilo tak obyčejnou věc, jako opečení kuřecího masa, pokazit. Navrchu bylo spálené a uvnitř tekla šťáva, která byla ještě růžová. Kdyby byl člověk, musel by si dělat starosti se salmonelou. Ale Rune nebyl člověk, ani nebyl vybíravý, co se jídla týkalo a ve svém životě už jedl mnohem horší věci.
Když se tenkrát naučil měnit svou podobu a začal se stýkat s ostatními živočišnými druhy, změnila se i jeho chuť. Ale v podstatě neměl problém jíst syrové maso, pokud to bylo nutné.
Znovu se musel zasmát, když si vzpomněl, jak pro něj ochladila maso, jako pro psa. Poté si vzpomněl na její držení těla, když mluvil o tom být milý a na to, jak odvrátila pohled od jeho tváře. Jeho úsměv zmizel.
Společnost wyrů a upírů dokázala být krutá stejnou měrou. Někdy se daly konflikty vyřešit pouze silou. Všichni Strážci byli vykonavatelé zákonů wyrů, ale jako Dragosova Jednička působil Rune často jako popravčí. Pokud by toho z nějakého důvodu nebyl Dragos schopen, pak by bylo na Runovi, pronásledovat a potrestat dokonce i ostatní Strážce, pokud by se z nich stali odpadlíci. Ostatní Strážci byli jeho přátelé, partneři a spolubojovníci. Byl rád, že to takto daleko nikdy nedošlo, přesto nikdy nezapomínal na odpovědnost, která byla s jeho postavením spojená.
Přesto byl Rune většinou klidný muž, plný smíchu a náklonnosti. Patřil k nanejvýš vzácnému živočišnému druhu – chlapík, který si dokázal bez problémů přiznat, že má rád romantické ženské filmy a dámskou módu. Tyto věci vyvolávaly u žen něco, co miloval: záhadné výšky a hloubky jejich emocí, ženská radost, když si žena zkoušela nový outfit a před zrcadlem poprvé zjistila, že je opravdu krásná.
Podle jeho dosavadního pozorování Carling smích ani náklonnost rozdávat neuměla. V žádném případě nevzbuzovala potřebu ji utěšovat. Bylo to dřív jiné, nebo byl její život opravdu tak brutální a neúprosný? Zamračil se. Jizvy, kterými bylo její tělo poseté, vyprávěly svůj vlastní příběh.
Nedokázal si představit, jak se například s přítelkyní chichotá. Rhoswen ji očividně zbožňovala, a bylo zřejmé, že i Duncan k ní něco cítil, ale jak mohl posoudit, tak tyto vztahy nebyly vzájemné. Předpokládal, že většina žen se cítila její osobou ohrožená, a po právu. Život udělal z Carling smrtící zbraň, dvousečnou čepel, která dokázala utnout ruku, pokud by se odvážila ji zneužít.
Pro vedení této zbraně bylo zapotřebí tvrdé, pevné ruky muže, který věděl, kdy ji pevně sevřít a kdy ji musí pustit. Takovou zbraň nikdo neovládá. Když měl štěstí, tak mohl získat její respekt, její důvěru, spojenectví nebo souhlas ke spolupráci.
Carling se zaštítila tak důkladně a její osobní zbraně se budovaly tak dlouho, že pochyboval, jestli vůbec ještě někdy může dojít u ní k nějaké změně. Tato myšlenka mu konečně pomohla trochu jeho fascinaci utlumit. Prostě tam pro něj nebyl žádný cíl, nic, v co by mohl doufat. Carling byla brilantní, překrásná, smrtící a dokonce excentrická, ale nikdy nedovolí, aby se k ní někdo přiblížil – dokonce ani pes ne.
No dobrá. Někdy byly hradby tak úzké a tak vysoké, že bylo nahoře místo jen pro jednoho. Jestli se jí podařilo přežít v izolaci tak dlouho, musela se jí její vlastní společnost líbit. Co se týkalo jeho – s radostí by jí pomohl, kdyby mohl a poté stejně tak radostně táhl o dům dál, až bude po všem. A jednou bude po všem. Buďto najdou cestu, jak její život zachránit, nebo ne. Jak říkal Duncan: Lidé umírají stále. Někdy umírají po dlouhém životě i velmi staré bytosti.
Při té myšlence se mu stáhly vnitřnosti, ale ignoroval to. Tak nebo tak bude jeho pobyt na tomto ostrově v jeho životě pouze zvláštní malou odbočkou, a měl by se snažit na to nezapomínat. Jeho vlastní život na něj čekal v New Yorku, kde měl dobré přátele a dost lidí, pro které něco znamenal.
Četl celé odpoledne, poté se vydal najít něco k pití. U studny v kuchyni našel dva řetězy. Na jednom byl upevněný prázdný kbelík. Zvědavě táhl za druhý a vytáhl kovový kbelík z tajnou zásobou Corony. Na dně studny byly láhve piva příjemně vychlazené. Bod pro žíznivého wyra.
Sebral pár lahví a zbytek zase spustil do studny. Poté se vrátil ke své četbě. Vědecké časopisy byly spíš Dragosovou doménou, ne jeho. Carlingin výzkum byl opravdu rozsáhlý. Když narazil na chemickou nebo magickou rovnici, prostě si vzorec zapamatoval, ani by se snažil ho rozluštit nebo pochopit. Ale že to bude k smrti nudné, když se bude probojovávat Carlinginými poznámkami, jak se domníval, to pravda nebyla. Skoro proti své vůli ho proces, který tam popisovala, vtáhl do sebe.
Existovaly různé způsoby, jak se lidé a ostatní bytosti k magickým záležitostem stavěli. Během minulosti byla magie obklopena mystickým někdy až náboženským závojem, a mnoho těchto mystických a náboženských praktik se ještě stále používalo. Jiní praktikovali magii jako součást lidových tradic, podobně jako bylinkářství, které se u mnoha národů předávalo z generace na generaci pouze ústně.
Jelikož Carling pocházela z dávného Egypta, Rune předpokládal, že její magie původně pocházela z náboženského zdroje. Od devatenáctého století už nebyl vampirismus považován za mystickou kletbu, ale za nemoc.
Její analýzy byly střízlivé a precizní. Vůči symptomům posledního stadia nemoci zaujímala neohrožený postoj. Jak lidé dokázali žít s vědomím své vlastní smrtelnosti, nechápal. Jaké to asi bylo, vědět, že je člověk smrtelný? Že jeho vlastní čas je omezený a míří k nezadržitelnému konci? Prostě si to nedokázal představit. Pokud by byl někdy zabit, vykročil by vstříc své smrti s úžasem a nepochopením. Rune si musel přiznat, že mezi vším, co v něm Carling vyvolávala, byl i zdráhavý obdiv pro její odvahu.
Ale každá cesta, kterým se její výzkum ubíral, vedla do slepé uličky. Její pokusy izolovat nákazu zodpovědnou za nemoc, se minuly úspěchem.
Kde byl problém? Jakou logickou cestu, jaký experiment nevyužila? V elegantním myšlenkovém vzoru, který sledoval na těchto stránkách, nemohl nic najít, a přesto mu něco vrtalo hlavou. Co mu tak vadilo? Neměl v úmyslu její postupy opakovat, protože nebyl schopen jí popsané experimenty reprodukovat. Byla vědkyní, v této oblasti byla nepopiratelnou expertkou. Pro něj to byla spíš otázka víry, že byla při svých experimentech stejně přesná a pedantická jako u svého rukopisu. Jestli něco nefungovalo, pak to nefungovalo.
Takže to muselo být něco jiného, co ho rušilo. Byl to některý z předpokladů nebo nějaký chybný závěr?
Když si konečně přiznal, že potřebuje pauzu, už se stmívalo. Odsunul židli od stolu a protáhl si strnulý krk a ramena. Měl před sebou ještě nejméně sto stránek, ale momentálně už nebyl schopen nic přijímat. Čerstvý vzduch mu pomůže provětrat hlavu a jeho tělo potřebovalo pohyb.
Vyšel ven, prošel zahradou, obešel dům a zamířil k útesům. Bylo krátce před západem slunce a stromy vrhaly dlouhé stíny.
Sledoval zeď sahající mu po pás, která lemovala okraj skal, a pohlédl na moře. Slunce vypadalo jako obrovský, oranžově zářící balón. Vypadalo to, že je stále větší a větší, jak se blížil k horizontu. Stejně jako Carling byl i tento ostrov zahalen do své zvláštní osamělé existence. Tento kousek Jinozemě vyvolával dojem dokonalé iluze, že kromě ostrova, kobaltově modrého moře a nekonečného nebe neexistuje nic jiného. Zhluboka vdechoval slaný vzduch a představoval si sám sebe nahoře na nebi, jak plachtí nad vodou, až mu země zmizí z dohledu.
Poté zachytil lehký pohyb vln, jako by závan větru, který ho pohladil po kůži, a všechno se rozechvělo a změnilo. Zamrkal a překvapeně se rozhlédl, zatímco se snažil přijít na to, co bylo jinak.
Na západě ještě stále klesalo žhnoucí slunce za obzor. Stále stejné kobaltově modré moře tmavlo v mizícím denním světle. Otočil se. Útesy, zdi, zahrada, stín, velký, rozlehlý, bláznivý gotický dům…
… a za domem, daleko na východě, byla vidět elektrická světla, jako rozptýlené hvězdy, které spáchaly smrtelný hřích a spadly z nebe. Ležely na vzdálené zemi, která nebyla skoro vidět.
Wow – tak to tedy vypadlo z této strany, když se závoj mezi touto zemí a Bay Area rozhrnul. Rune vyrazil východním směrem podél zdi a užíval si zvláštní výhled. Iluze pevniny byla obrovská a vykreslená na obzoru v transparentních liniích. Skrze ni bylo jasně vidět moře. Dvojnásobný horizont mu způsoboval závrať.
„Strážce?“ Rhoswenin ostrý hlas vycházel z kuchyňských dveří na východní straně domu. „Strážce!“
Upírka zněla rozrušeně, skoro naléhavě. Zrychlil krok. Když zahýbal za roh, už skoro utíkal.
Rhoswen stála ve dveřích. Pod paží měla přitisknutého Rasputina. Když se Rune přiblížil, začala ta pudrová koule okamžitě ňafat. Protože byla jeho trpělivost s divadelním výstupem psa u konce, předklonil se, vycenil zuby a z hloubi hrdla zavrčel: „Chovej se slušně.“
Rhoswen na něj vytřeštila oči. Rasputin strnul, jeho štěkot přestal, jako když utne. Kolem lesklé černé panenky se objevilo bělmo. Vypadal jako vyděšené vycpané zvířátko.
„To už je lepší,“ zabručel Rune. Poplácal malého psíka po hlavě. „Hodný pejsek.“ Poté se narovnal. „Tak co se děje?“
„Před pár minutami jsem se vzbudila,“ řekla Rhoswen. Vlasy měla rozcuchané a na pravé tváři se jí rýsoval vzor polštáře. „Šla jsem se podívat na Carling. Zase upadla do transu – myslela jsem si, že byste to měl vědět.“
Rune se ještě víc zamračil. „Doveďte mě k ní,“ řekl.

14 komentářů:

  1. Dakujem za preklad a korekciu dalšej skvelej kapitoly a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Diky za preklad ��

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za další úžasný překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za skvělé pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za skvělou kapitolu a překlad ❤❤

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za pokračování.

    OdpovědětVymazat