neděle 18. února 2018

Jed - Deset 1/2



„Takže je ještě něco, co bych o tobě měl vědět?“ zeptal se Fred.
Utíkali jsme společně půlku dne, dokud se les nezměnil v pastviny a v pozdním odpoledni se nepřiblížili k farmě.


Po farmáři, který by ten statek vlastnil, nebyla ani stopa – stáj byla prázdná a nebyl tam žádný vůz. Kyra hádala, že odešel na trh prodávat své zboží. Oběma se ulevilo, když Fred objevil opuštěnou stodolu plnou sena na okraji farmy, kde by byli dobře skryti, kdyby se farmář vrátil.
„Nevím, o čem mluvíš.“ Usadila se Kyra na seně.
„No, dozvěděl jsem se, že jsi čarodějnice.“ Fred se hrabal ve svém batohu.
„Mám pouze jiskru,“ řekla Kyra.
„Pak je tady ta věc, kterou jsi vytáhla z rukávu, proti které byla mocná čarodějnice bezmocná.“
„Dárek od kamarádky!“ Připomněla mu Kyra.
„Začínám mít dojem, že jsi něco víc, než jen dojička krav.“
Kyra se mohla jen nervózně usmát a pokrčit rameny. Jak málo on ví.
„A co to bylo s těmi měniči?“ zeptal se Fred.
Kyra zaváhala, přivolávajíc si chvíli, kdy poprvé potkala Arianu, a historky, které jí pověděla jedna čarodějnice o kletbách, příšerách a zlých nestvůrách ze vzdálených zemí. Uvěř, řekla Ariana.
„Nejspíš to bylo jen něco, čím se nás ta čarodějnice snažila vyděsit,“ odpověděla nakonec.
Fred si sedl vedle ní, zády k odpolednímu slunci pronikajícímu skrz prasklinu ve stěně, pak poklepal dvakrát dlaní o zem, aby se k němu usadil i Langley. Pes chodil ztěžka po té, co musel vyšplhat po strmých schodech. Stejně tak i Rosie. Ležela vedle Kyry schoulena do klubíčka.
Fred se opřel o loket, aby viděl lépe na Kyru.
„Co?“ Kyra si odsunula vlasy z obličeje.
Nic neřekl, jen ji sledoval.
„Já nejsem čarodějnice.“ Kyra se lépe uvelebila na slámě. „Mám jen jiskru, takže bych mohla být čarodějnice. Ale vybrala jsem si jí nebýt.“
Fred mezi ně rozložil sáček s mrkví, kterou vyhrabal z farmářovy zahrady. Kyra si jednu vzala.
„Měl jsem uhádnout, že jsi čarodějnice,“ ozval se Fred, „kvůli tomu ďábelskému pohledu, který mi vždycky věnuješ.“
Kyra ho ignorovala. Rosie se pohnula a položila si hlavu na Kyřin klín.
„Slyšel jsem o jasnovidcích,“ pokračoval, vytahujíc mrkev a ukusujíc si z ní velké sousto. „Ale nikdy jsem se s žádnou nesetkal. Zní to celkem suprově. Vidíš budoucnost?“
„Není to suprové a navíc se to stalo jen jednou.“ Díky bohyni tajemství mohla o tom lhát. „Pokud na tom nepracuješ, odejde to.“ Nebo tak jí to alespoň bylo řečeno. Nebo prostě jen doufala. Docela začínala mít pochybnosti.
„Hmmm, aha.“
„Je to jako bys viděl věcem pod povrch. Můžou to být věci, které se staly nebo teprve stanou. Věř mi, je to děsné. Nedokážeš dát do svých vidění smysl a jenom se snažíš nešílet ve snaze porozumět těm obrazům, které k tobě přichází.“
„To zní, jako bys to zažila vícekrát než jednou. Používáš plurál.“
„Mluvila jsem obecně.“
„Hmmm, aha.“
Opravdu.“
„Ví to tvoje rodina? Mám na mysli, že tady panují jisté předsudky ohledně čarodějnic, ale myslím si, že by chtěli, abys byla tím, kým jsi. Naučit se pracovat s tímto darem. To je to, co dělají z místa, odkud pocházím – pokud ses narodila s čarodějnou jiskrou, jdeš ji trénovat. Pokud nechceš pracovat jako čarodějnice, nemusíš, ale alespoň víš, co umíš. Nepodporovala tě snad tvá rodina?“
„Podporovala.“ Celé Kyřino tělo se nějak napjalo.
„A?“
„Utekla jsem.“
Fred vypadal ohromeně. „Cože jsi?“
„Je to už nějakou dobu. Můžeme se bavit o něčem jiném?“
Fred měl stále výraz šoku na tváři, pak se ale vzpamatoval a věnoval jí zvrácený úsměv. „Jenom když ti budu moci říkat malá čarodějka.“
„Haha.“ Kyra po něm hodila nesnězený konec mrkve.
Jak by mohl Fred, který je vždycky veselý a šťastný, rozumět tomu, jaké to je se narodit do role, kterou nechcete hrát? Které se lidé bojí a opovrhují jí? Od které vám ani nedovolili odejít? Kyra neměla na výběr, musela utéct. Společnost alchymistů byla více než šťastná, že může přijmout desetiletou nadšenou žačku. Její rodiče ovšem z toho šťastní nebyli.
Fred si lehl na seno a dal si ruku pod hlavu.
Kyra se pokusila nalákat Rosie na sušenku, čuník si ale jenom povzdechl a zavřel oči. „To je důvod, proč nesnáším zvířata.“
„Protože tě milují bezpodmínečně a v noci tě zahřívají?“
„Ne.“ Kyra pohladila jemné štětině na čuníkově rypáčku. Doufala, že Rosiin nos začne zítra zase pracovat. „Protože ti neřeknou, co jim je, a nic s tím nemůžeš udělat.“
„A ty je pro to nesnášíš?“
Kyra si rukou projela přes obličej. „Ty víš, co myslím.“
„Ne, vlastně nevím.“ Fred se k ní otočil. „Proč ti dělá takové potíže si někoho pustit k sobě blíž?“
„To není fér. Jsem tady s tebou, nebo ne?“
„Nechtěla jsi se mnou mít nic společného, když jsi mě potkala, pořád se mě snažíš hodit přes palubu, i když by sis ani nemohla představit lepšího společníka – “
„Snad kromě někoho, kdo se koupe – “
„Dáváš Rosie pryč k nějakým vzdáleným příbuzným, přestože tě evidentně zbožňuje a pokaždé měníš téma, když se stočí blíž k tobě. A to, že neskáču do každé řeky, kterou potkám, neznamená, že se nekoupu.“
„Nepotřebuji domácího mazlíčka ani společnost.“
„Lžeš.“ Jeho oči ani na moment neopustily její obličej.
Nelžu.“ Kyra pohlédla na čuníka na jejím klíně.
Cítila na sobě jeho oči, ale když vzhlédla, odvrátil se.
„To je fuk,“ řekl. „Rosie je jen vystrašená. Drž ji v noci v náručí a zítra ráno bude v pohodě. Přinesu nám ze studny vodu.“
Fred sáhl do kapsy a vylovil malý bílý kvítek. „Tohle rostlo vedle záhonku s mrkví.“ Hodil ji Kyře do klína.
Žebřík zaskučel, když po něm Fred lezl dolů a pak uslyšela zadunění, když seskočil z předposlední příčky.
Kyra kvítek zvedla. Byl to nádherný bílý krokus s téměř se dotýkajícími okvětními lístky.
Náhle její pohled na květinu začal tmavnout a v uších slyšela hukot, když se svět kolem ní zmenšoval. Květina uvadla, zčernala a rozpadla se v prach.
Stejně rychle jak to vidění přišlo, se i rozplynulo a Kyra znovu viděla krásnou bílou květinu. Spolkla náhlou nevolnost a pohladila hedvábné okvětní plátky prstem.
Proč jí prostě ta vidění nezmizela?

Od své první vize v plné síle, která se objevila tento rok o něco dříve, se jí právě spíše vracely tyto malé záblesky, krátké vize, které ji akorát vyrušily a které nemohla kontrolovat. A všechny z nich – ta velká i ty malé – byly o tom samém: smrt všeho a všech okolo ní – nic nebylo smrti ušetřeno. Snažila se tak tvrdě, aby udržela svůj Zrak uzavřený uvnitř, ale malý paprsek se procpal její obranou a teď, jak se zdálo, to nedokázala zkrotit. Alespoň byla ušetřena další plné vize – alespoň pro teď.

5 komentářů: