středa 28. února 2018

Horkokrevná - 12. kapitola 2/2

„Je zapotřebí hodně zkušeností, aby se mohla magie používat tímto způsobem,“ poznamenal vzrušeně Eamon.
„Jak to celé funguje?“ zjišťovala jsem. „No tak, Eamone: Víš o tom víc, než my všichni dohromady. Přemýšlej!“

„Jednou jsem pozoroval čaroděje, jak vnucoval svou vůli Golemovi,“ nechal Eamon nakonec přemluvit k odpovědi. „Byl jsem svědkem, jak svou ruku ponořil do jeho hlavy a skutečně, takto fyzicky převzal za Golema jeho myšlení. Ale nikdo z nás čarodějem ani čarodějkou není. Pochybuji, že by toho byla schopná i upíří královna. Tuto kreaturu z kamene nemůžeme porazit. Musíme se vrátit.“
Vrátit kam? Mohli bychom sestoupit z hory druhou stranou. Ale záruku, že nás Mahrac nebude pronásledovat, jsme žádnou neměli.
Pravděpodobnější bylo, že teď, když nás měl na dohled, tak už ho nesetřeseme. Nebylo cesty zpátky: Museli jsme zůstat a bojovat. Vlčice v mé hlavě vyla a kňučela. Ukázala mi obraz nás dvou, jak žhneme magií a mocí. Já vím. Společně jsme silné. Cítím to, obzvlášť teď, když jsme spolu spojeně těsně spojené. Ale ani zdaleka nemáme takovou moc, o jaké mluvil Eamon. A i kdybychom dokázaly sáhnout do hlavy té kamenné bestie: Odkud bychom měly vědět, co dělat? Nemáme v praktikování magie praxi. Zavrčela a packou zaškrábala po zemi. Pomalu se mi v mysli zjevoval další obraz. Uviděla jsem nějakou krabici, možná lakovanou skříňku nebo něco podobného. Každopádně bylo víko lakované a zdobené intarziemi. Písmeny. Neměla jsem čas si je pořádně prohlédnout. Zrovna v tom okamžiku už došla Mahracsovi s poletující Naomi trpělivost. Obrátil se a zařval.
A pak po nás hodil kus skály o rozměru rohové sedačky.
Skála dopadla silou laviny a strhla všechno s sebou. Moje vlčice mě zásobovala pořádnou porcí adrenalinu. Ještě než jsem se dostala do vzduchu, už jsem měla vytasené drápy a ucítila jsem, jak mi vyjely tesáky. Překulila jsem se a okamžitě jsem byla na nohách. Přitom jsem se otočila tak, abych viděla na Dannyho a Tylera. V té chvíli ze sebe Mahrac vyrazil vítězný pokřik.
Nedaleko místa, kde jsme se ukrývali, ležela na zemi nehybná postava.
Tyler.
Mahrac s k němu blížil s radostným poskakováním. Při každém kroku rozdrtil všechno, co se mu dostalo pod nohy. Znělo to jako zapnutý drtič odpadků. Jestli se to monstrum dostane až k Tylerovi, jednoduše na něj šlápne a rozdrtí mu páteř.
Než jsem mohla zareagovat, Danny zařval: „Pojď sem, ty hloupý kuse hovna! Proč nejdeš sem ke mně, ty slabochu? O tamtoho se nestarej; ten už to má za sebou. Ale já jsem ještě pěkně živý a připravený tě připíchnout na nejbližší stěnu.“ Danny po něm hodil polní láhev, s jejímž obsahem jsme z něj smyli jed Gamazotzů. Trefila ho z boku do hlavy. Někoho s méně předimenzovaným tělem by tak silný úder knokautoval. U kamenného kolosu neměla perfektní trefa žádný účinek. Každopádně to stačilo k tomu, aby to upoutalo jeho pozornost.
Místo, aby sáhl po nějakém dalším šutru nebo aby hodil kusem zeminy, vytrhl Mahrac ze země strom: obrovský kmen se stejně velkým kořenovým obalem plus kvantum hlíny okolo. Nově zvolenou zbraň okamžitě hodil po Dannym. I když Danny po své výzvě ani na okamžik nezaváhal, nýbrž hned vyrazil, strom ho horními větvemi zasáhl a mrštil jím hluboko do lesa.
Naomi přistála vedle mě. „Na chvíli odlákám jeho pozornost a ty mu musíš hned skočit na záda.“
„A co mám dělat, jestli se mi to podaří? Mám tomu chlapíkovi snad odtrhnout hlavu? Vždyť si pak stejně najde nějakou další, nebo ne?“
Byla tak rozrušená, že mě její pohled úplně probodl. „Slyšela jsem, co ti Eamon o tom čaroději vyprávěl. Jestli je v tvé krvi dostatek krve na to, aby rozpustilo jed z podsvětí, pak je jí dost i na to, abys mohla to monstrum kontrolovat. Takže, hejbni s sebou!“ Sotva to dořekla, už byla pryč.
Kamenný kolos zavyl a znovu se otočil k Tylerovi. Naomi mu přiletěla před obličej, divoce mávala rukama, ale Mahrac si jí vůbec nevšímal. Zarputile pokračoval směrem k Tylerovi. Chtěl jen jedno: Zabít Tylera.
Na přemýšlení nebyl čas.
Tak dobře, pustíme se do toho. Rozběhla jsem se a skočila. Nechala jsem sílu, kterou mě vlčice krmila společně s vytím, proudit do svého nitra. Lačně jsem do sebe nasála všechno, co mi mohla nabídnout. Pod kůží se mi roztekly svaly, které během úderu srdce ztrojnásobily svůj objem. Na pažích mi vyrašila srst a z hrdla se mi vydralo divoké, zlověstné vrčení. Vyskočila jsem do výšky a přistála na zádech Mahracsa. Zaťala jsem do nich své lykanské drápy. Šlo to mnohem jednodušeji, než jsem se obávala; docela dobře jsem se držela. Kamenný kolos se mě pokoušel setřást, ale já jsem se mu vyšplhala po zádech nahoru, jakoby to nebyla nic než hora na lezení, což byla do určité míry pravda. Mahrac nebyl nijak zvlášť ohebné stvoření; v tomto případě bylo jeho kamenné tělo výhodou pro mě. Nemotorně se mě snažil zasáhnout svými kamennými pěstmi. Ale všechno, čeho dosáhl, bylo ještě víc stromů, které ve svém dosahu rozdrtil.
„Nahoru na jeho hlavu!“ křikla Naomi.
„Jo? A co pak?“ nadávala jsem si sama pro sebe. „Toť otázka.“
Rukama jsem uchopila Mahraca kolem krku, obrovského pravoúhlého kusu skály a zabořila jsem své drápy hluboko do kamene. Zkusmo jsem šutrem zatřásla, abych zjistila, jestli by ho nešlo vyškubnout a tímto způsobem oddělit hlavu od těla. Ta pitomá věc se nepohnula ani o milimetr. Zůstal tam, kam patřil, jako by tam byl připevněn nějakým vtipným nadpřirozeným cementem.
Mahrac se stále otáčel kolem své osy. Bylo jen otázkou času, kdy mě katapultuje na nějaký okolní strom. Není tu nic, čeho bych se mohla chytit. Co teď mám dělat? Moje vlčice štěkla a se spěchem vytáhla krabičku, kterou mi před chvílí ukazovala. Kolos se začal otáčet rychleji, aby se mě zbavil. Jestli byl dost chytrý, aby ho napadlo toto, tak měl přece jenom mozek s rozumem. „Mě se nezbavíš,“ zasyčela jsem mu u hlavy. „Tahle pekelná jízda skončí až tehdy, až skončíš ty!“
Můj protivník zpomalil, jakoby mě nejen slyšel, ale i rozuměl tomu, co jsem řekla.
„Správně. Dokonce ti to mohu i slíbit,“ zavrčela jsem. „Mě se nezbavíš, dokud toho tady nenecháš. Tak, a co teď? Řekneš mi, jak to vidíš ty?“
Mahrac ze sebe vyrazil příšerné zavytí, které znělo, jako když o sebe skřípou mlýnské kameny. Otáčel se teď pomaleji, jakoby se přemýšlel nad tím, jaké jsou jeho šance.
A, zatraceně, opravdu!
Rozběhl se. Chvíli jsem nechápala, kam ten obr směřuje. Ale poté prorazil poslední řadu stromů a zamířil přímo k horskému hřebenu.
„Jess, chce se vrhnout dolů ze skály!“ ozýval se křik Dannyho odněkud za mnou. „Musíš skočit. Skoč!“
Koutkem oka jsem zahlédla, jak za mnou letí Naomi. Už na ní visel nespočet okřídlených ďáblů. Z nějakého neznámého důvodu se ke mně ještě ani nepřiblížili. „Naomi,“ zavolala jsem, „stáhni se, já to tady zvládnu sama!“
Čas na přemýšlení nebyl žádný. Moc nechybělo a ten kamenný obr se vrhne ze skály i se mnou na zádech. Rozmáchla jsem se a zabořila svou pěst do Mahracsova temene. Kam narazila, tam odlítával kámen, který pršel na bok horského hřebene. Ale vliv na obra a jeho rychlost to nemělo žádnou. Znovu jsem se napřáhla a s nadpřirozenou silou jsem udeřila na to samé místo. Tentokrát jsem pěstí prorazila lebku. Když jsem otevřela pěst a pohybovala s ní uvnitř, Mahrac se zachvěl, zaváhal a vypadalo to, že zpomalil. Šmátrala jsem po něčem, co toho obra oživovalo. A opravdu začal zpomalovat. Třepal hlavou. Musela jsem použít veškerou svou sílu, abych nechala ruku tam, kde byla. Moje vlčice štěkala jako pominutá. Co je? Co má udělat? Netrpělivě zavrčela. Ukaž mi to! Nechápu to! Předklonila se a čumákem šťouchla do víčka krabičky. Spadlo dolů a mě oslepilo zářivé světlo. Zelektrizovalo mé smysly a musela jsem rychle zavřít oči, jak bylo prudké; bylo příliš oslnivé. Ale věděla jsem, že to světlo musím přijmout, a to co nejrychleji to půjde. Udělala jsem to a mé nitro zaplavila magická vlna, jakoby někdo otevřel kohoutek.
V mojí ruce zabořené do Mahracsovy lebky jsem najednou začala cítit mravenčení.
Pocit začal stoupat od pěsti nahoru. Mohla jsem cítit Mahracsovu duši, dokonce i její chuť. Zachvěla jsem se. Kamenný obr se u útesu zastavil. Jeden špatný pohyb a oba dva se zřítíme do propasti. Zavřela jsem oči a soustředila se na něho, na zdroj jeho bytí, který odrážel jeho vnější schránku. Tu samou sílu, těžkopádnost.
Ukazováček jsem zabořila hlouběji do lebky, prstem jsem ťukla do příslušného kamene. Mahrac zavyl.
Pak jsem něco ucítila.
Leželo to nad zdrojem jeho bytí jako tlustý kabát nebo lepkavá vrstva. V duchu jsem ji viděla před sebou: Bylo to tmavě rudé a pulsovalo to nebezpečím. Vnucovalo se mu to, nutilo ho to plnit rozkazy. Selene. Tohle byla její kouzelná moc, cizorodé těleso, které se prožíralo do Mahracsovy bytosti jako nemoc.
Něco ve mě, hluboko v mé duši, se vzepjalo, ozvalo se s takovou silou, že jsem se překvapením a údivem málem pustila. Všechno ve mně si přálo, abych to zlo, které kamennou bytost infiltrovalo, za každou cenu zničila. Můj vztek ze Seleniny magické manipulace se nedal vyjádřit slovy. Instinktivně jsem sáhla do zdroje bytí toho stvoření a pobrala jsem ho, co nejvíc jsem mohla. Poté jsem shromáždila zářivou energii, kterou mě krabička nakrmila a jako bleskem jsem s ní mrštila do té trošky životní energie, kterou jsem držela ve své ruce.
Musela jsem to očistit. Osvobodit.
Kamenné stvoření se zkroutilo a divoce mávalo pažemi kolem sebe a poté zařval hlasem jako hrom. Mé světlo teď obklopovalo celé jeho tělo. Tělem mi projela vlna energie. Musela jsem zaklonit hlavu a zatnout zuby; nemohla jsem jinak.
Poté zavládlo ticho.
Světlo v mém nitru se zlomilo, rozplynulo a zmizelo, jakoby ho spolkla temnota.
Mahrac sebou bez varování mrsknul. Ztratila jsem rovnováhu a už jsem se ani nesnažila udržet. Tvrdě jsem dopadla na zem. Byla jsem tak šťastná, že už té bestii nemusím viset na krku, že jsem ani nepomyslela na to vyskočit na nohy.
Mahrac si se mnou vyměnil jeden jediný pohled, poté se otočil a vrhl se ze skály do propasti.
Úleva nebo pocit vítězství? Ani jedno. Byla jsem úplně zpocená a na konci svých sil.

A všude na mě viseli ti zplozenci pekla.

7 komentářů: