středa 21. února 2018

Horkokrevná - 12. kapitola 1/2


„Odkud se to tu vzalo?“ zařvala jsem. Náraz kusu skály měl takovou sílu, že nás srazil k zemi. Jako nadpřirození jsme ale byli rychle zpátky na nohou. Stála jsem nad omámeným Rayem a v očekávání útoku jsem se divoce rozhlížela. „Kusy skal nelítají jen tak kolem!“ Nasála jsem vzduch, ale všechno, co jsem mohla cítit, byl štiplavý pach okřídlených bestií. Naomi se vznesla do vzduchu tak rychle, že jsem zahlédla jen rozmazanou šmouhu. Eamon někdy v době mezi nárazem skály na zem a než jsme se vyškrábali na nohy, zmizel.

Danny pospíchal ke mně a Rayovi a přitom si z vlasů vytřepával jehličí. Tyler se ještě nevrátil. Právě byl na cestě k autu pro chladicí box. Doufejme, že bude rychle zpátky.
„Něco, co dokáže hodit kus skály přes kopec do lesa, asi nebude malinkaté a roztomilé,“ pronesl Danny. „Buďto se skála pohnula díky magii nebo svalů. Pro oba případy je zapotřebí obrovské síly. To nejsou dobré vyhlídky.“
Najednou se ozval hlasitý povzdech a na hřebenu hory se objevila ruka o velikosti křesla a uchopila osamocený strom. Tlapa toho chudáčka sevřela, až se ohnul k zemi; jen proto, aby se majitel ruky vytáhl na vrchol.
Než jsme se dočkali hlavy, která by pasovala k té obrovské ruce, vrátila se Naomi s Eamonem. Přistáli naprosto synchronně. „Co to je, do prčic, za potvoru?“ dožadovala jsem se okamžitě odpovědi. „Vysypte to, rychle!“
„Eh bien, kvůli Camazotz jsme nemohli za hranici lesa a podívat se na hřeben. Ale vyletěli jsme odtud, co nejvýš to šlo,“ vysvětlila Naomi. „Podle velikosti se dá usuzovat, že se musí jednat o nějaký druh horského trola.“
„O trola?“ Nezmohla jsem se na slovo a bylo to na mě vidět. „Selene, má trola? Jak může, k čertu, ovládat trola? Vždycky jsem si myslel, že trolové jsou jen ve východní Evropě nebo tak. Co ten chlapík udělá, až na nás nahází dostatek kamení? Sežere nás, nebo co?“
„Ne,“ odpověděl Eamon podrážděně, „to, co máš na mysli, jsou trolové žijící pod mosty! Horští trolové obvykle brání nějakou horu. Jsou šikovní vrhači a trefí se vším, na co dosáhnou. Kdybychom letěli, tak by byla pro horského trola maličkost sejmout nás z nebe kusem skály, a ještě jednodušší, pokud bychom se vznášeli na místě. Když bychom dopadli na zem, tak by nás zašlápl dřív, než bychom znovu nabyli vědomí. Horský trol by se neměl podceňovat.“
„Stejně je to jedno. S největší pravděpodobností se za chvíli dozvíme, o jaký druh nadpřirozeného se u našeho vrhače kamení jedná,“ řekla jsem. „Koneckonců ten chlapík právě přelézá hřeben.“
Všechny oči se obrátily k vrcholu hory. Za nimi se trochu roztřeseně postavil Ray. „Já nevidím nic,“ zabručel. „Fakt mi chcete namluvit, že jsme byli napadeni obrem, který má kyj s ostny a žere lidi?“
„Něco takového,“ odpověděla jsem. Celá má pozornost se upírala na druhou ruku, která se teď objevila vedle té první a se zaduněním udeřila do země. Skála se rozletěla na kusy a do propasti se snesl déšť z kamení. Za námi se ozval zvuk, jako když se někdo prodírá křovím. Byl to Tyler. Chladicí box držel nad hlavou jako štít.
„Slyšel jsem explozi. Co se stalo?“ Pustil chladicí box na zem takovou silou, že se zabořil do země. „Běžel jsem nazpátek, co nejrychleji to šlo. Znělo to, jako by se odrolil vršek hory…“
Nad hřebenem se objevil obr a tím celou diskuzi ukončil.
Jeho tmavé kamenné oči se upřely přímo na nás. Nebyl to žádný trol. Byla to bytost stvořená z kamene. Moje vlčice ze sebe vyrazila dlouhé zavytí. Co je?
„Nemožné,“ vydechla Naomi, „to není možné!“
„Jak to tak vypadá, tak to není trol,“ ozvala jsem se okamžitě a dost netrpělivě. Vůbec se mi nelíbilo být novorozená. Všechno bylo pro mě nové, cizí, nezvyklé. Příšerný pocit. „Ale to je jedno, kašlu na to, co to je nebo není. Musíme najít cestu, jak tu kamennou bytost přemoci.“
„Myslím, že je to Mahrac,“ vysvětlil Eamon a opravdu zněl trochu vyděšeně. „Mahracsové jsou velmi vzácní a velmi silní. Jsou mnohem horší než trollové. Troll dýchá a krvácí; má srdce, které bije. Proto je možné ho porazit. Ale Mahrac je původce nočních můr. Je to spíš duch než stvoření. Není možné ho zabít. Nedokážeme ho přemoci.“ Začal se připravovat, že vzlétne. „Nemáme žádnou šanci. Musíme se stáhnout, vrátit se.“
Chytila jsem ho za ruku dřív, než mohl někam zmizet.
„Ústup nepřichází v úvahu,“ protiřečila jsem mu. Na mém hlase bylo slyšet, že jsem jen krůček od toho, vybuchnout vzteky. „Nevrátím se!“ Moje vlčice souhlasně zavrčela a vycenila tesáky. „Řekni mi, co je ten Mahrac zač a poté najdeme cestu, jak nad ním zvítězit.“ Zatímco jsem mluvila, tak se kamenné stvoření vztyčila do celé své výšky. Bylo asi pět metrů vysoké, s šířkou ramen určitě metr osmdesát a z masivního kamene. Jeho trup byl splácaný z různých kusů kamene, které nějakým způsobem držely pohromadě, aniž se dalo rozeznat, jak. „Ten chlapík je slepený z jednotlivých kusů. Jak to drží pohromadě, nevíš? Kdybychom přerušili spojení mezi těmi kameny, tak by se rozpadl, ne?“
„Špatně,“ odfrkl si Eamon. „Mahrac je duchovní stvoření, zformovaný z kamenů ze svého okolí. Když ztratí jeden kámen, tak se stane součástí jeho těla prostě jen další kámen. Bolest necítí. Už jsem přece řekl, že neexistuje cesta, jak se přes něj dostat. Prostě nám k tomu chybí potřebné schopnosti.“ Eamon si byl očividně dost jistý. „Musíme odsud pryč. Mahrac má ještě lepší smysly než troll.“
Kamenné stvoření zavylo. Vyšlo odněkud, ale jeho ústa to nebyla, protože žádná nemělo. Poté se sklonilo. Tak jako dítě nabírá ručičkou písek na pískovišti, tak ten kolos nabral do dlaně několik velkých kamenů. Začal se k nám přibližovat obrovskými kroky. Při každém kroku se zachvěla celá hora; každá seismická měřící stanice by měla vánoce. „Rozdělte se, rychle!“ vykřikla jsem.
Noční můra se napřáhla a hodila svou kamennou kořist naším směrem. Kusy kamení narazily do stromů, několik jich rozčíslo přímo uprostřed, což doteď viděla pouze v kreslených filmech. Obrovský kus letěl přímo na Dannyho. „Danny,“ zařvala jsem, „pohni s sebou, dělej!“
„Jasně,“ byla Dannyho odpověď. Jako Nadpřirozený byl dost rychlý na to, aby se střele bez problémů vyhnul. „Nedělej si se mnou starosti. Raději si dávej pozor ty!“
Otočila jsem se k Rayovi, který vypadal, jakoby upadl do transu. „Rayi, hej, prober se! My možná přímou trefu přežijeme, ale ty máš nulové šance. Běž zpátky k Hummerovi a počkej tam na nás. A pokud bys uslyšel tu kamennou věc, jak je dolů, tak zalez pod to zatracené auto!“
Ray se ani nepohnul. Duchovní stvoření klopýtalo mým směrem, asi přilákané mým hlasem. „Té věci se nedá uniknout,“ řekl Ray nezvykle klidně. „Jednotlivé části spolu vůbec spojeny nejsou. Jak se to tedy, k čertu, dokáže pohybovat?“

„Pomocí magie, nějak,“ uslyšela jsem samu sebe říkat, zatímco jsem chňapla po Rayovi a rozběhla se pryč. „Selene, mu dokáže vnutit svou vůli a kontrolovat ho. Jako nějakého Golema. Jestli přijdeme na způsob, jak tuto kontrolu zlomit, tak se ten kamenný chlapík zřejmě rozpadne a ztratí o nás zájem.“ Táhla jsem Raye za sebou k vysokému stromu a strčila jsem ho proti silnému kmeni. Zatímco jsem mu výhružně mávala prstem před nosem, přikázala jsem: „Nehni se z místa. Pokud by tě trefil některých z těch kamenů, je po tobě.“
Na jeho odpověď jsem nečekala. Vyrazila jsem směrem k Tylerovi. Když mě uviděl objevit se mezi stromy, tak se Mahrac natočil mým směrem. Očividně s útokem nijak nespěchal.
Doběhla jsem k Tylerovi a ukryla se za pahorek, za kterým se krčil i on. Danny k nám vyrazil ze svého úkrytu, skupinky borovic stojících hustě vedle sebe. Naomi tančila ve vzduchu před Mahracem sem a tam, abych na sebe upoutala jeho pozornost.
„Má v úmyslu ho rozptylovat tak dlouho, jak to půjde,“ vyřídil nám Danny její vzkaz. „Má někdo z vás nějaké tušení, jak ta věc funguje?“ Do lesa opět udeřilo kamenné střelivo; stromy praskaly jako párátka a vzduchem létaly třísky. „Ještě nikdy jsem o nějakých zatracených Mahracích neslyšel. O Golemovi ano, ale Mahrac mi nic neříká. Musí to být nějaký regionální druh odkudsi z Prdelákova. Kde Selene, ta stvoření bere?“
Rychle jsem prozkoumala pohledem okolí. „Potřebujeme Eamona,“ řekla jsem. „Kromě něho nikdo z nás neví, co ten kolos všechno dokáže. Eamone!“ zavolala jsem a rozhlížela se na všechny strany. „Kde, k čertu, vězíš?“
Uslyšela jsem šustění a v tom samém okamžiku přede mnou přistál upír. „Jsem tady. Ale hned budu zase pryč.“
„Má, Selene, nad tím kolosem absolutní kontrolu?“ chtěla jsem zjistit. „Nebo má Mahrac duši?“
Eamon ohrnul rty. Nejraději bych mi ten arogantní výraz ve tváře setřela pořádným políčkem. Pěkně silným, aby se na jeho porcelánové pleti ještě dlouho vyjímalo mých pět prstů. Už mě svědila ruka. „To nevím. Už jsem ti říkal, že nemám ponětí, jak to monstrum porazit. Mahracsové žijí hluboko na Altaji. To je vysoké pohoří ve Střední Asii. Byli kdysi dávno už před stoletími stvořeni mongolskými šamany, aby chránili jejich lid. Co jim patří, to brání až do konce. Já jen vím, že se Selene chlubila, že už jako mladá čarodějka se učila zaklínadla od nějakého mocného šamana. Techniky, které šamani používali, se od čarodějné magie velmi liší. Prý potřebovala roky, aby toto umění dovedla k mistrovství.“

„Takže se asi jedná o kontrolu mysli,“ vmísil se do rozhovoru Danny. „Takto šamani ta monstra kontrolují a tak to dělá i teď Selen.“

9 komentářů:

  1. Dakujem za preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie ☺

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělou kapitolu a překlad. 💚

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za další kousek 😁

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za novou část překladu. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci !!!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za pokračování.

    OdpovědětVymazat