středa 14. února 2018

Fantomovy stíny - 5. kapitola 1/2


Jakmile byli v Síti, Bastien a Melanie pomohli Richartovi svázat upíry řetězy v zadržovací místnosti a informovali Chrise. Pak doprovodili Richarta na ošetřovnu, kde vyprázdnil několik sáčků krve. Když vyprázdnil ten druhý, píseň „Monster“ naplnila chladné prostředí, působící jako nemocnice, trochou života.

Richart vytáhl telefon, podíval se na jméno volajícího a nasadil přihlouplý úsměv, o kterém Bastien začal přemýšlet jako o jejím úsměvu. „Promiňte.“ Odvrátil se a přijal hovor. „Ahoj.“ Jeho hlas vždy zněžněl, když mluvil ke své tajemné milence.
„Ahoj,“ slyšel ji Bastien odpovědět. Její hlas byl trochu monotónní. Nevěděl, jestli Richart byl tak zabouchnutý, že zapomněl, že Bastien mohl slyšet obě strany konverzace, nebo jestli Richart Bastienovi prostě důvěřoval, že nepoběží k Chrisovi s žádnou informací, kterou zaslechne. Ale nesmrtelní zřídka kdy hledali soukromí během telefonních hovorů, ledaže se jejich hovor změnil v erotický. „Neruším tě při něčem?“
„Vůbec ne.“
„Nebojuješ s upíry?“ zeptala se škádlivě.
„Ne. Žádní upíři,“ řekl Richart s lehkým smíchem. „Jak se cítíš?“
„Ne moc dobře. To je vlastně důvod, proč volám. Chci, abys věděl, že zase nejdu do práce. Myslím, že jsem toho udělala příliš mnoho příliš rychle. Moje horečka se dnes vrátila a cítím se dost mizerně.“
„To je mi líto, miláčku. Mohu ti něco přinést? Třeba trošku polévky?“
Melanie se podívala na Bastiena.
„Jeho přítelkyně,“ zamumlal. „Bojuje s tou chřipku, která je teď všude kolem.“
Melanie se soucitně zašklebila. „Ta je dost ošklivá. Zaměstnanci Sítě, kteří s ní onemocněli, chyběli v práci až dva týdny a vrátili se znatelně hubenější.“
„Jsi si jistá, že tu není nic, co můžu udělat?“ zeptal se Richart.
Melanie promluvila. „Pomerančový džus a sodovka.“
Richart se otočil. „Cože?“
„Vezměte jí trochu pomerančové šťávy a smíchejte ji se sodovkou. To jí pomůže zklidnit žaludek a zároveň jí to dodá trošku vitaminu C.“
Richart přikývl. „Děkuju vám.“
„A krekry,“ dodal Bastien. „Slaný krekry.“ Slyšel Sáru zmínit se, že krekry jí pomohly omezit nevolnost během její přeměny. Neměla chřipku, ale… nevolnost je nevolnost, ne?
Richartova tvář odrážela jeho překvapení nad tím, že se Bastien přidal. „Děkuju ti.“
Bastien se podíval na hodinky. „Pokud jí chceš přinést bio věci, budeš muset jít. Whole Foods zavírá za patnáct minut.“
„Pravda,“ uznal Richart, a pak promluvil do telefonu. „Jdu koupit několik věcí do obchodu, a pak se stavím, jestli je to v pořádku.“
„Vždyť víš, že je,“ řekla. „Ale nechci, aby sis kvůli mně dělal nějaké problémy, Richarte. Už tak toho máš na talíři dost.“
„To není žádný problém, miláčku. Pokus se si trochu odpočinout. Budu tam brzy.“
***
Melanie si nemohla pomoci, ale byla zvědavá na ženu, která ukradla srdce francouzskému Nesmrtelnému Strážci. Všechno v něm zněžnělo, když s ní mluvil. Jeho hlas. Jeho rysy. Jeho řeč těla. Zjevně ji zbožňoval.
Richart zastrčil telefon do kapsy. „Dobře. Tohle je divné. Doktorko Liptonová…“ Odmlčel se. „Nechtě mne přemýšlet, jak to mám vhodně vyjádřit…“
Bastien obrátil oči v sloup. „Nemá mě nechávat bez dozoru a chce vaši diskrétnost.“
„Ach.“ Opravdu? Bastien měl být hlídán každou minutu? „Ano, samozřejmě.“ Uvažovala, kolik z toho byla nedůvěra na Sethově straně a kolik z toho byla potřeba ochrany pro silně neoblíbeného nováčka. Obávali se Seth a David, že jeden z dalších nesmrtelných by se mohl pokusit pomstít Ewenovu smrt?
Richart vytáhl z kapsy kapesník a otřel si obličej, pak zastrčil zpátky a pročesaly si vlasy prsty. „Jak vypadám?“
Melanie se usmála. „Velmi pohledně.“
Bastien se na Richart zlověstně podíval. „Jestli mě poprosíš, abych ti zkontroloval dech, udeřím tě znovu.“
Richart mu s úsměvem ukázal prostředníček a zmizel v řídkém vzduchu.
Melanie se podívala na Bastiena. „Já vím, že jako lékařka a výzkumnice bych měla najít více objektivní způsob tohle říct, ale je to tak super.“
Zasmál se. „Ano, to je.“
Doktor Whetsman vstoupil do místnosti, jeho pozornost byla na otevřené složce, kterou držel v rukách. Když zvedl svůj pohled, tak si jich všiml, zbledl a – aniž by zpomalil – udělal rychlou otočku a vyšel zpátky ven.
„Kdo to sakra byl?“ zabručel Bastien.
„Doktor Whetsman.“
Jeho tvář potemněla. „Ten kretén, který ti poškrábal obličej, když měl Vince svou poslední epizodu?“
„Ano,“ řekla Melanie ohromená tím, že si vůbec pamatoval, že se o tom zmínila. Od té doby se toho stalo tolik. A ona se o tom zmínila jen jednou, když čelili Vincovi, který se snažil získat zpět jasnou mysl.
Bastienovy oči se rozsvítily jantarem. Zavrčení zaburácelo z jeho svalnatého krku.
Když udělal krok za vzdalujícím se lékařem, Melanie ho popadla za paži. „Hej tam, tygře. Nech ho být.“
„Udeřil tě.“
„Poškrábal mě, zatímco křičel jako malá holka a běžel pryč od šíleného upíra.“
Jeho výraz se změnil od zuřivosti k pobavení a pak k odporu k sobě samému. „Ach, sakra. Zapomněl jsem, že jsi zraněná.“ Ohnul se, zvedl ji do náručí a odnesl ji k vyšetřovacímu stolu.
Melanie zalapala po dechu. „Co to…?“
Posadil ji na něj, a pak se začal rozmotávat obvaz, který aplikoval.
„Bastiene, nemusíš…“ Zarazila se, když si vzal jednu ze svých dýk a použil ji na její džíny. Její přiléhavé džíny. Které se na jedné straně začaly podobat velmi krátkým kraťasům, když rychle a efektivně odřízl nohavici nad jejím zraněním.
„Na co myslíš?“ zeptal se hlasem plným zvědavosti. „Tvé emoce jsou roztěkané.“
Bylo opravdu znepokojující, že by mohl vědět, co cítí, kdykoli chtěl jen tím, že prostě natáhl ruku a dotkl se jí. Co by bylo ještě horší, by bylo, kdyby byl schopen číst její myšlenky.
„První myšlenka?“ řekla. „Jsem ráda, že jsem si včera večer oholila nohy.“
Usmál se. „Co dalšího?“
„Mám ráda, když se mě dotýkáš, i když ta řezná rána hrozně pálí.“
Jeho oči začaly zářit. „Myslel jsem, že se tím směrem nebudeme ubírat.“
„Jsem dospělá žena. Mohu se ubírat, jakýmkoli směrem chci.“
„Proč bys chtěla?“ Zeptal se opravdu zmateně.
„Nevím,“ odpověděla upřímně. Každý, kdo strávil pět minut v jeho společnosti, věděl, že měl v sobě tak trochu nepořádek. Že se stále snaží najít cestu ve svém novém životě. Že stále bojuje s hořkostí minulosti. A že se zdráhá věřit poté, co byl oklamán asi tak stem svých nejbližších přátel.
„Prostě je na tobě něco,“ řekla nakonec, „co… mě láká.“
Bastien rozkradl zásoby první pomoci z okolních zásuvek a skříní.
Melanie nasála bolestný dech, jak dezinfikoval ránu. Měla pocit, jako kdyby u její kůže držel letlampu.
„Promiň,“ řekl a jeho oči ztratily něco ze své záře, jak se jeho obočí svraštilo.
Přikývla a snažila se mrkáním zahnat slzy. Sakra, to bolí. Ale ta bolest nezastavila reakci jejího těla, když se naklonil dolů a foukal ji na stehno ve snaze zarazit oheň.
Podlehla pokušení, natáhla ruku a pročesala své prsty skrz jeho tmavé kadeře.
Nikdy předtím nechodila s mužem s dlouhými vlasy. Bastienovy dosahovaly k jeho ramenům v lesklé záplavě barvy půlnoci.
Byly tak hebké. To nečekala. Bylo častější, že když si muži nechali narůst dlouhé vlasy, vypadali rozcuchaně a měli roztřepené konečky nebo měli prostě mastnou hlavu, která potřebovala umýt.
Bastienovy vlasy se zdály být hladké a lesklé jako mají modelové v reklamách na šampony. Byly hladší a lesklejší než Melaniiny a přiměly ji přát si, aby našla lepší kondicionér nebo používala kulmu nebo něco, aby její hnědé kadeře nevypadaly tak nudně. Vždycky ale byla tak unavená, když se ráno dostala domů. I dvě minuty navíc, které by strávila nanesením kondicionéru do jejích vlasů ve sprše, se jí zdály jako příliš mnoho práce.
Bastienův dech se zastavil ve chvíli, kdy zabořila své prsty do jeho havraních kadeří. Oči mu znovu vzplály zářivým jantarem. Jeho víčka se snížila.
Melanie sčesala jeho vlasy k jedné straně a pak je nechala spadnout dopředu v půvabných vlnách. S bušícím srdcem zabořila obě své ruce do jeho vlasů – tak hustých – a sklouzla prsty s nehty ostříhanými na krátko kvůli její práci u počítače, po jeho vlasové pokožce.
Zavrčení, znějící jako dunivé zapředením leoparda, vzniklo hluboko v jeho hrdle.
Její puls prudce zrychlil.
Bastien se opřel rukama o okraj vyšetřovacího stolu a pevně ho sevřel.
„Co to děláte, doktorko Liptonová?“ zeptal se chraptivě.
„Melanie,“ opravila ho se srdcem bušícím tak silně, že si byla jistá, že to musí slyšet Cliff a Joe v bytě přes chodbu.
„Co to děláš, Melanie?“
Udělala to znovu. „Cokoli, co ti dělá dobře,“ zašeptala.
To z něj vytáhlo sten. Naklonil se dopředu a opřel si čelo o její rameno.
Čekala, že otočí hlavu a přitulí se k jejímu krku, možná že trochu kousne. Ale neudělal to. Zatlačil čelem na její rameno a o malý kousíček ji zatlačil dozadu. Bitva, která v něm zuřila, byla hmatatelná.
„Potřebuji, abys to nedělala,“ řekl tiše.
„Proč?“
„Protože pokaždé, když se mě dotkneš, cítím, jak moc mě chceš, a to mě nutí chtít tě ještě víc.“
Její krev se rozpálila. „S tím problém nemám,“ zamumlala.
Bastien zasténal a až teď otočit hlavu a přitiskl své rty na její krk. „To bys ale měla mít.“ Zvedl hlavu a pozoroval ji těma svýma neuvěřitelnýma, světélkujícíma očima. Byly tak zářivé. Tak krásné. Tak plné touhy.
Dělili je pouhé centimetry.
Zvedl ruku, vzal její tvář do dlaně a pohladil ji palcem.
Melanie nikdy tak moc nechtěla, aby ji políbil muž.
Pohnul se, naklonil a přitiskl své rty na její.
Její dech se zadrhl.
„Cítím všechno, co cítíš,“ zašeptal.
„Je to jediný důvod, proč mě líbáš?“
Jeho hlava se pohnula ze strany na stranu v stěží rozeznatelném zatřesení. „Ani nevíš, jak si přeju, aby byl.“ Jeho rty se opět přiblížily k její. Neústupněji, hladověji.
Melanie v rozkoši zasténala, jak oheň prostupoval její žíly. Jeho jazyk se setkal s jejím. Hladil. Lákal. Bylo jí takové horko, že měla pocit, že se rozpustí na stole.
Prudce přerušil kontakt, znovu se opřel oběma rukama o stůl a opřel si čelo o její rameno.
„Tohle nemůžeme,“ řekl chraplavě. „Ve svém dlouhém životě jsem udělal mnoho chyb, Melanie. Opravdu mnoho. A, protože se znám, vím, že udělám mnoho dalších. Nechci, abys byla jedna z nich.“
„Proč si myslíš, že bych byla chyba?“ Nemůže změnit jeho názor, když nebude znát jeho myšlenkový pochod.
Náhle se narovnal se ztuhlými rameny a přivřenými oči, i když ne natolik přivřenými, aby nemohla vidět jejich záři. Bastien se může ze všech sil snažit, aby vypadal chladně a lhostejně, ale jeho oči odrážely silné emoce, které se v něm proháněly.
„Neudělám to.“ Nepromluvil ani slovo, jak dokončoval čištění a zavazování její rány.
Melanie byla ohromena kvalitou jeho práce. „Jsi dobrý.“ Vyzkoušela obvaz. „Studoval si medicínu?“
„Oficiálně ne,“ odpověděl a vyhodil špinavý provizorní obvaz a další odpadky do nádoby označené jako nebezpečný odpad.
„Ale už dávno mě unavilo zpackat to pokaždé, když jsem musel odstranit kusy olova, skleněné střepy, dlouhé a krátké čepele a jednou i dřevěný kůl téměř stejně široký jako tvoje zápěstí. Tak jsem si koupil knihovnu plnou lékařských učebnic, které mi pomohly zlepšit mé dovednosti první pomoci.“
„Rozuměl si tedy tomu, co dělal Montrose Keegan? Jeho výzkumům?“
„Některým. Na začátku jsem četl všechny jeho poznámky a věnoval velkou pozornost jeho experimentům. Ale zničení Rolanda a udržování kontroly nad armádou mužů, kteří rychle ztráceli kontrolu nad realitou, bylo…“
„Prací na plný úvazek?“
„Ano. Jak se cítíš? Potřebuješ léky proti bolesti?“
„Kvůli tomuhle?“ zeptala se ironicky „Ne.“
Zpočátku, když začala svůj výcvik, byla tak zatraceně rozbolavělá po celém těle, že chodila jako stoletý člověk. Shrbená. Nadávala a sténala s každým krokem, který udělala. (Poslední část nebyla nutně charakteristická pro staré ženy. Ale z nějakého důvodu jí pomáhalo, když si na to stěžovala.)
I přesto si nevzala žádné léky proti bolesti. Její školitelé zdůrazňovali, že je důležité zvyknout si na bolest, takže kdyby se někdy zapojila do bitvy, bolest jakýchkoli ran, které by si mohla přivodit, by ji nezpanikařila.
Mise splněna. Měla pocit, že si dnes večer vedla docela dobře.
„Mimochodem, jsou upíři, které obvykle lovíš, tak upovídaní?“ zeptala se.
Zasmál se a část z napětí jeho těla polevilo. „Ne. Mnozí z nich se chvástají nebo činí kousavé komentáře, dokud je poprvé nepraštím. Stuart byl tak trochu překvapením. Musí být jako Cliff. Šílenství u něho musí postupovat pomaleji, jinak by utekl nebo zůstal a bojoval, aniž by poslouchal cokoli, co jsme řekli.“
„Doufám, že se mu dá věřit.“
„Já taky.“
„Řekla bych, že to zjistíme za tři noci. Můžu jít s tebou na setkání s ním?“
„Sakra ne! Mohla by to být past.“
„O důvod víc mít pár rukou navíc a –“
„To se nestane.“
Viděla, že neustoupí. „Dobře. Alespoň mi zavolej a dej vědět, že jsi na cestě k němu v případě, že je to léčka.“
Napětí v jeho tváři se zmírnilo. „To můžu udělat. Teď bych chtěl jít napřed a promluvit si s Cliffem před tím, než se Richart vrátí, takže ti přeju dobrou noc.“
Melanie ho pozorovala. „Nepředpokládám, že bych tě mohla přemluvit, abys mě políbil na dobrou noc, že ne?“
Myslela si, že odmítne. Takže, když vzal její obličej do svých velkých rukou, sklonil hlavu a zajmul její rty v ohnivě horkém francouzském polibku…
No, ztratila schopnost myslet a souvisle mluvit a byla schopná jen cítit.
Oči mu jasně zářily, když zvedl hlavu. „Dobrou noc, Melanie.“
Byl venku ze dveří, než stačila najít svůj hlas.

***

16 komentářů:

  1. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!👏❤👏

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem za preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. On dokáže být takové zlatíčko :)
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. veľmi pekne ďakujem za preklad a korekciu

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za pokračování.

    OdpovědětVymazat