čtvrtek 18. ledna 2018

Vládce bouří - 20 kapitola


Carling položila ruce na Tiagovo tělo a začala pronášet slova plná magické energie. Niniane, která mu držela hlavu, si úlevně povzdechla.

Trochu vzrušení se přeneslo k Naidě a Cameron. Při explozi Derringeru obě ženy klesly k zemi. Momentálně na to Niniane nedokázala myslet. Bylo jí jedno, jestli Rune bude muset za Carlinginu podporu zaplatit. Byla jen vděčná za to, že jim teď Carling pomáhá a všechno bude zase v pořádku. Prostě muselo.
Carling nakrčila čelo a pohlédla ostře na Tiaga. „To kouzlo nepůsobí.“
Niniane zvedla hlavu. Zkoumala rozhodné, nehybné rysy, které držela mezi dlaněmi. „Tiago?“ Mlčel.
„Ztratil vědomí.“ Přemohla ji panika. Přešla na telepatii a křičel na něj: OPOVAŽ SE MI UMŘÍT!
Neodpovídal. Narazila na skálu a roztříštila se.
Všichni mluvili naráz jeden přes druhého.
„K čemu, do pekla, jsi?“ Zuřivá otázka přišla od Aryal a byla namířena na Carling.
Rune zavrčel. „Promluv na něj ještě jednou! Dělej!“
Carling, jejíž obličej byl stažený koncentrací, oba Strážce ignorovala. Vyslovila jiná, cize znějící slova, která byla tak plná magické energie, že to Niniane rozvibrovalo celé tělo. Poté upírka klesla na paty. Hřbetem ruky si přejela přes čelo.
„Zadržela jsem pro něj na chvíli čas. Prozatím jsem ho uvedla do stáze.“
Niniane procedila skrz zuby: „Co se děje?“
„Hojivé kouzlo, které potřebuje pro vyléčení svého zranění, se musí držet určitých principů měňavců. Jeho protržené žíly a orgány se musí spojit dohromady, aby se zastavilo krvácení. Normálně jsou wyrové schopni si vyléčit svá zranění sami. Měnit podobu je jejich přirozená schopnost. Myslím, že magická energie těch pout toto kouzlo blokuje.“ Carling jí pohlédla do očí. „Jeho život visí na vlásku. Jestli nenajdeme žádnou možnost, jak ta pouta odstranit, tak zemře.“
Niniane ani nepoznávala svůj hlas. „Nedopustíš, aby se to stalo.“
„Budu ho držet, dokud budu moci.“ Carling sledovala Tiagův nehnutý obličej, jako by to byl nějaký kód, který nedokázala rozluštit. „A z části to je i na něm. Pokud se jeho duše rozhodne, že to vzdá, tak pro něj nemohu nic udělat.“
Tiagova tvář se rozplizla v slzách. Niniane si otřela obličej o rameno. „Řekl, že bude bojovat,“ zašeptala. „Bude bojovat.“
Rune s Aryal si dřepli a pohlédli jeden na druhého.
„Niniane Naidiny tašky prohlédla,“ řekl Rune. „Ale ne Naidu nebo Durina samotného.“
Oba Strážci vyskočili na nohy, Rune přistál vedle Durinova těla, a Aryal se vrhla na Naidu.
Přísahal jsi, že mě neopustíš, řekla Niniane Tiagovi. Přiměl jsi mě, abych ti uvěřila. Přiměl jsi mě, abych tě milovala. Sliby jsou pěkná věc, pane. Teď je na čase, abys je splnil. Nemohu...nemohla bych snést, kdybys to neudělal.
Aryal ze sebe vyrazila pisklavý triumfální sokolí skřek. Harpyje se rozběhla k Tiagovi a skluzem přistála na kolenou vedle něho. Zatímco odemykala pouta, její dlouhé ruce se míhaly Niniane před očima. Poté k nim dorazil i Rune, a společně pouta odtáhli pryč od Tiaga. „Odnes je,“ rozkázala Carling.
Aryalin bouřkový pohled se na chvíli zachytil na Niniane. Poté se otočila, pouta pevně v rukou, a během okamžiku zmizela.
Carling řekla: „Musím ho vytáhnout ze stáze a poté vyslovit hojící kouzlo. Jestli věříte v nějaké bohy, teď je vhodná chvíle začít se modlit.“
Och, bohové, prosím! Prosím! Všechnu sílu své paniky vložila do této modlitby. Poté přitiskla své rty na Tiagovo čelo a řekla mu: Tiago, musíš zůstat se mnou.
Carling pronášela magická slova ještě rychleji než předtím. Tichá, magií prosycená slova rozechvěla svět, roztřásla Ninianinými kostmi a rozzářila Tiagovo tělo zlatým světlem. Jeho páteř se prohnula a lapal po dechu, když se mu tvář zkřivila bolestí. Niniane ho objala pažemi a kolébala ho. Otočil hlavu, aby ji zabořil do její hrudi, zatímco zatínal do země prsty zakončené ostrými drápy.
Vzpomněla si na utrpení svého vlastního hojení. Její rána byla mnohem menší než jeho. Trpěla s ním, dokud jeho tělo postupně neopustilo napětí. Konečně se uklidnil a kontury jeho tváře a těla se znovu vyhladily.
Řekl jsem ti víc než jednou, vílo, že tě nikdy neopustím. Mluvil, jako by slyšel každé její slovo a chtěl v rozhovoru pokračovat. Jeho mentální hlas blábolil, jeho pohled byl rozostřený. Jednoho dne mi uvěříš.
Vyrazila ze sebe vzlykavý smích a pevně ho k sobě přitiskla. Myslím, že tím dnem by mohl být dnešek. Myslím, že je to dnes.
Znovu ztratil vědomí. Carling zněla přesvědčivě, když řekla, že nebezpečí je zažehnáno, ale Niniane se mohla uvolnit až potom, co mu roztrhla krví nasáklé tričko a uviděla lesklou jizvu po ráně mečem na vlastní oči. Byla asi sedm nebo osm centimetrů dlouhá a vypadala na opálené kůži jeho svalnatého trupu jako stříbrná. Položila na ni prsty. Na zádech, kde čepel vyjela z jeho těla, by našla stejnou jizvu.
Vážně hledící Hefeydd a tři další vojáci Temných fae přišli s nosítky, které improvizovaně postavili z dek a dvou tyčí. Za Ninianinina úzkostlivého dohledu Tiaga zvedli. Zatímco ho nesli zpět do tábora, její ruka celou dobu spočívala na jeho rameni. Aryal a Rune běželi hned vedle nich. Aniž by se zeptali, nosiči donesli Tiaga do Ninianina stanu. Přikázala jim, aby ho položili na její postel a oni tak opatrně učinili.
„Ohřejte, prosím, trochu vodu, abych ho mohla umýt,“ řekla, aniž by odvrátila svou pozornost od Tiaga.
„Ano, Paní.“ Když Hefeydd zaváhal, zvedla zrak. Mezi obočím Temného fae se ukázala vráska. Řekl: „Pokud budete souhlasit, Výsosti, rádi bychom pomohli. Mohli bychom pro vás udělat ještě něco?“
Snažila se přemýšlet. „Když se probudí, bude mít hlad. Potřebuje hodně masa.“
„Když dovolíte, pár z nás vyrazí na lov.“
Přikývla. Poté se zamračila. „Vy jste ten, komu předala Arethusa ten balíček?“
Hefeydd se uklonil. „Ano, Paní.“
Pohlédla na něj ostřeji. „Proč jste byl tak opatrný, když jste ho Tiagovi předával?“ Co věděl Hefeydd, ale neřekl?
Oči vojáky zčervenaly. „Nikdo z nás nevěřil, že smrt velitelky byla nehoda. Nedokázal jsem si představit, že by se k ní dokázal někdo připlížit zezadu, aniž by si toho všimla. Její vrah musel být někdo, komu důvěřovala, a proto to byl pravděpodobně někdo, koho i znala.“
Zavřela oči a znovu přikývla, načež se vzdálil ze stanu.
Rune, který nesl Tiagovy meče, dorazil do stanu. Položil zbraně na zem vedle postele a poté pomohl Niniane svléct Tiagovi zakrvácené oblečení. Aniž by vzhlédla, zeptala se: „Jak je Cam?“
Nastalo ticho. Poté se k ní Rune otočil a položil jí ruce na ramena. Jemně je stiskl a řekl: „Je mi to líto, srdíčko. Nezvládla to.“
Po všem, co se stalo, ji tato poslední zpráva zlomila. Když sebou začala kolébat a tiše truchlit, přitáhl si ji do náruče. Po pár minutách se zeptala: „Naida?“
„Taky mrtvá,“ odpověděl Rune. „V momentě, kdy ta pistolka explodovala, tak vystřelila jeden náboj.“
„Je to moje vina. Byly to moje zbraně. To já jsem je vzala s sebou.“
„Přestaň s tím!“ Runeho hlas byl pevný a klidný. Opřela se o něj a on ji hladil po vlasech. „Naida se zbláznila. Cameron ti zachránila život. Byl to dobrý, statečný čin a ona zemřela jako bojovnice. Nesnaž se jí to vzít!“
Skousla si ret. O chvíli později byla schopná přikývnout. Řekla: Děkuji, že jsi přiměl Carling jednat!
To jsem musel. Šlo o Ptáčka. Vtiskl jí polibek na čelo.
Zvedla hlavu, aby na něj pohlédla. Buď opatrný, Rune! Carling to v hlavě nemá úplně v pořádku.
Taky si to myslím. Usmál se, a jeho pohled byl klidný. „Nedělej si starosti, Drobku! Znáš tu písničku. Every little thing is gonna be all right. Všechno bude dobré.“
Jasně, že Rune citoval Boba Marleyho. Nikdy si nemyslela, že by mohla jeho úsměv opětovat, ale šlo to. Poté jí padl pohled na Tiagovo natažené tělo a na místo jejího úsměvu nastoupil hněv.
„Konec diplomacie. Chci, abys prohledal tábor. Je mi úplně jedno, jestli se někdo bude cítit ukřivděný nebo ne. Pokud to bude potřeba, použij násilí. Durin a Naida zmínili někoho jménem Ryle. Najdi ho a dostaň z něho, co všechno ví. Nikoho nevynechej, ani Aubreyho, ani Kellena. Nikoho!“
„Boží,“ uchechtl se. V jeho lvích očích se zablesklo. „Párty přesně podle mého gusta.“
„Niniane,“ řekl Tiago, když otevřel oči.
Ležel v její posteli, v jejím stanu. Někdo ho svlékl a umyl. Když si vzpomněl na tu děsnou bolest v břiše, která se stále zvětšovala, až naplnila jeho tělo hořícím zlatem, vyrazil mu na těle pot. Chtěl se posadit. Najednou byla u něj Niniane, klekla si vedle něj a položila mu ruku na tvář. „Jsem tady. Ne, prosím, zůstaň ležet!“
Hladově na ni pohlédl. Byla čistá a měla na sobě šaty. Tenké řezné rány na krku zavázané neměla, ale na zápěstích měla obvazy. Její tvář působila napjatě a bledě, v krásných očích stopy utrpení.  Před očima mu problesklo, jak ji viděl svázanou klečet na zemi, její odhalené hrdlo krvácelo. Byla jen krůček od smrti.
Jeho ústa se otevřela, všechen dech mu z plic unikl. Sáhl po ní a strhl ji na sebe. Když ji pevně obejmul, zabručela. Zavrčel: „Pokaždé, když tě pustím z očí, tak se stane něco strašného.“
Položila mu hlavu na rameno, její malé tělo se přivinulo k tomu jeho a udělalo si u něj pohodlí. Přitiskl si tvář do jejích voňavých vlasů. Zašeptala: „Teď už je všechno dobré.“
Vtiskla mu polibek na obnažené rameno. Byla v bezpečí a naživu a byla u něj. Stáhl ji pod deku a ochranitelsky se obtočil kolem ní. Jeho myšlenky pádily jako splašené. „Ta pouta.“
Přenesla těžiště. „Aryal má oba páry pout a klíče.“
Její hlas zněl na jeho kůži tlumeně. „Přísahala, že najde způsob, jak je zničit. Stále opakuje „můj poklad“ a něco o tom, že je hodí do sopky.“
Zhluboka se nadechl a vydechl. „Naida,“ řekl. „Cam.“
Otíral si tvář o její měkké vlasy a naslouchal zvukům z tábora. Lidé spolu hovořili a tiše se pohybovali. Očividně uplynul nějaký čas, takže se do tábora vrátil klid. „Jak dlouho jsem byl pryč?“
„Skoro šestatřicet hodin. Málem jsi umřel,“ zašeptala. „Bylo to těsné, opravdu těsné.“
Hladil ji po zádech, aby ji utěšil a nějakou dobu se jen tiše objímali. Nakonec se pohnuli.
„Je tu něco k jídlu,“ řekla. „Kotlík zvěřiny a pečený chleba.“
Jeho hlad se ozval jako nutkavá bolest, ale jeho zvědavost byla silnější. Zeptal se: „Řekni mi všechno, co se stalo od toho momentu, kdy jsem upadl do bezvědomí.“
Tak mu všechno pověděla. Jelikož se něco dozvěděla i od druhých, mohla mu říct víc, než co se stalo přímo jí. Aryal a Rune se rozdělili, aby mohli sledovat Aubreyho i Kellena. V mezičase dostal Durin od Tiaga rozkaz, aby vojáky připravil na odjezd. Zatímco Tiago zajišťoval proviant a vodu na cestu, osedlal koně pro sebe a Niniane, předal Durin jeho rozkazy dál a vydal se hledat Naidu.
„Od tohoto okamžiku Naidiny a Durinovy činy eskalovaly,“ vysvětlila mu. „Až do konce, když Naida pochopila, že Aubrey by její činy nikdy neschválil nebo prominul. Poté už neměla co ztratit, a myslím si, že jí prostě přeskočilo. Představ si, že ještě před pár týdny věřila, že budou korunovat Aubreyho, a že se stane královnou.“
Zavrčel: „Věříš Aubreymu?“
Zaklonila hlavu a pohladila ho po tváři. „Každý věří Aubreymu, Tiago. Byl bez sebe vztekem. Nabídl svou abdikaci na pozici kancléře a požádal, aby byl poslán do vězení. A víš ty co? Konečně jsem zjistila, jaké jsou Duncanovy schopnosti.“
Zvedla hlavu a zamračil se. „Kdo?“
„Duncan, ten upír,“ řekla. „Vyšlo najevo, že kolem roku 1890 založil v Chicagu advokátní kancelář, která momentálně patří k nejlepším ve městě. Je expertem na výslechy svědků a podezřelých a obzvlášť na křížové výslechy. Přitom byli lidé po tom, co se stalo, připravení spolupracovat. Díky jeho schopnostem a Aryalininu a Runeho citu pro pravdomluvnost, si jsou celkem jistí, že všichni ostatní v táboře – včetně Aubreyho – jsou nevinní. Jeden z Naidiných a Aubreyho sluhů, muž jménem Ryle, se na všem podílel pouze okrajově. Naida ho poslala, aby Aubreyho nenápadně vylákal z tábora, ale neřekla mu, proč. Geril a Durin byli oba její komplicové. Musela jim něco napovídat, aby využila jejich lačnost a ctižádost. Durinovi v mé přítomnosti v podstatě slíbila, že ho jmenuje novým velitelem.“
„Takže je to opravdu za námi,“ řekl.
Přikývla a její oči se naplnily slzami. „Nejsmutnější je, že Arethusa a Cameron nemusely zemřít. Kdybychom dosáhli víc důvěry a otevřenosti – kdybychom prostě všichni lépe spolupracovali, mohly by být ještě naživu...“
„Ššš, takhle nemůžeš přemýšlet,“ řekl. „Můžeme pracovat pouze s informacemi, které v tom daném okamžiku máme.“
Z očí jí proudily slzy. „Já vím, ale měla jsem Cameron ráda a ona se tak těšila, že nás bude doprovázet.“
„Já vím,“ zašeptal. Uchopil do dlaní její tvář a políbil ji na vlhká víčka, na špičky jejích uší, na ústa. „Přál bych si, abych mohl vzít tvou bolest na sebe.“
„Já ne,“ odvětila. „Zaslouží si, aby se po ní truchlilo.“
To mohla být pravda, ale jeho víla toho tolik protrpěla, a on už toho měl dost. Jestli se na ni někdo třeba jen křivě podívá, tak po něm hodí svou čtyřicet devítkou botou s kovovými podpatky. A poté bude vážně zvažovat výhody vyvrhnutí.
Jemně ji políbil a ona mu polibek opětovala. Poté se do útěchy přimíchala touha. Objala ho kolem krku, a zatímco se vztyčil nad ní, z hrdla se mu vydralo zavrčení.
„Počkej,“ zašeptala. „Nechceš nejdřív něco sníst? Musíš být vyhladovělý.“
„Tohle má dost vysokou prioritu,“ zamručel. Opřel svou tíhu o loket, nechal ruku sklouznout po jejím těle dolů a hledal uzávěr šatů. „To je na řadě jako druhé, ale prvním bodem na seznamu jsi ty.“
To nejdůležitější. To nejnaléhavější.
U pasu našel pásek. Byl na uzel. Rozvázal ho a šaty otevřel.
Pod nimi byla nahá, a on musel polknout, když zíral na její fantastická prsa s růžovými hroty, na její úzký pas, nestydatý zlatý kroužek v pupíku a hedvábné kučery na jejím sladkém pohlaví.
Přiložil čelo mezi její prsa a ztěžka polkl. Byla celým jeho životem. Tak jednoduché to bylo. A on ji málem ztratil.
Niniane mu rukama sklouzla pod bradu a jemně ho přinutila zvednout hlavu. Když uviděla tvrdé rysy jeho tváře a lesklé oči, její výraz zněžněl. Zatřepal hlavou. Hrdlo měl stažené tak, že nemohl mluvit, ale i tak by mu chyběla slova.
„Je to v pořádku,“ zašeptala. Hladila ho po tváři a po ramenou. Sáhla po temnotě mezi nimi, uchopila ho za erekci a zavedla ho mezi své nohy. Skrčila nohy v kolenou, a když do ní pronikl, objala jeho dlouhé tělo. Dorazil domů.
Poté slova našel, a moc lásky je přenesla přes jeho rty.
„Potřebuji ta pouta,“ řekl. „Přivážu tě s nimi k sobě. Zničíme klíč. Poté už se od sebe nebudeme moci nikdy vzdálit.“
„Oukej, uděláme to,“ zamumlala. „Slibuji!“
„Nedělej si ze mě legraci,“ vyjel na ni. Zasunul se do ní po jílec a poté začal pomalu pohupovat boky. Vyplňoval ji celou a našel přesně ten bod, který potřebovala. Při každém výpadu se jí tvrdě otřel o klitoris a zabořil se hlouběji, než by mělo být možné.
„Nedělám. Také jsem tě málem ztratila.“
Zavřela oči a zaklonila hlavu. Její pocity byly příliš silné, touha příliš velká. Zabořila mu nehty do svalnatých zad.
Paží zajel pod její tělo, uchopil ji za zátylek a přitiskl ji k sobě tak pevně, že se málem nemohla ani nadechnout.
„Podívej se na mě!“
Otevřela oči a pohlédla na něj. Jeho ostře řezaná tvář působila hrubě, ale oči měl opět jasné a...
Klidné. Nesmiřitelné. Pevné jako skála.
„Nikdy mě neztratíš, vílo,“ zdůraznil stručně a jasně. „Na to tě příliš miluji.“
Poté proti ní vyrazil pánví v posledním, pomalém, smyslném výpadu a exploze orgasmu byla tak intenzivní, že ji to spálilo duši a zničilo. Bože, jak ona ho milovala! Byl jako chodící, mluvící, ničivá mašina!
Pojedli společně, usnuli, probudili se a znovu se milovali. Ráno v brzkých hodinách dalšího dne se jim na tvář vrátil úsměv, a tak se rozhodli, že už by mohlo být na čase, věnovat se zbylému světu. Oblékli se a společně vyšli ze stanu, a i když sebou cukl pokaždé, jakmile se vzdálila od něj třeba jen na krok, a ona se po něm příliš často otáčela, aby se pokochala pohledem na jeho velkou, černě oděnou postavu, vedli si celkem dobře.
Během Tiagova bezvědomí sepsala kondolenční dopis Cameronině rodině. Dva vojáci odvezli dopis spolu s jejím tělem zpátky do Chicaga. Carling zmizela ve svém stanu a od té doby, co vyléčila Tiaga, tak nevylezla. Poté, co Niniane prohlásila, že jsou připraveni opustit tábor a pokračovat v cestě, objevili se čtyři upíři zakuklení do plášťů místo tří. Niniane si všimla, že Rune se ze hřbetu svého arabského hřebce často obracel k zachumlané Carling a přitom zamyšleně mhouřil oči.  Ale většinou byl jeho výraz uzavřený a vzdálený. Niniane a ostatní respektovali jeho nevyslovené přání a ponechávali ho na pokoji.
U Aubreyho to však bylo něco jiného. Byla to smutná skupinka s těmi třemi těly zabalenými do bylin a Niniane poručila svižné tempo. Poté, co jeli skoro celý den, zachytila Tiagův pohled a bradou ukázala na Temného fae. Aubrey jel sám. Plášť měl omotaný kolem sebe a jeho rysy působily temně a uzavřeně.
Tiago vysunul bradu a zamračil se, ale nakonec kývl. Niniane pobídla svou přátelskou malou klisničku kupředu. Když se objevila po Aubreyho boku, Tiago se k němu připojil z druhé strany.
Temný fae zvedl hlavu. Pohlédl na Niniane, pak na Tiaga a zase se stáhl. „Výsosti,“ zamumlal. Jeho hlas zněl bezvýrazně.
„Měl byste vědět, že tohle vám neprojde, Aubrey,“ řekla Niniane. „Vaše odstoupení nebudu akceptovat. Příliš vás potřebuji.“
Aubrey stále zíral před sebe. „Po Gerilovi a Naidě jsem ztratil jistotu, že vám budu k něčemu platný.“
„Pokud vím, tak není žádný zločin myslet si o svých lidech to nejlepší, obzvlášť o těch, které máme rádi,“ poznamenal Tiago, zatímco sledoval okolí.
Aubrey na něj vrhl krátký pohled, ale neřekl nic. Nějakou dobu jeli mlčky vedle sebe.
Niniane si povzdechla. „Nevím, jestli si mohu dovolit přenechat vám toto rozhodnutí. Samozřejmě, že potřebujete čas, abyste si odpočinul a mohl truchlit, a já vám slibuji, že vám tento čas poskytnu. Ale musíte se vrátit ke své pozici kancléře. Jestli to nechcete udělat kvůli mně, tak to udělejte pro Temné fae...“
Stále ticho. Poté Aubrey tiše pronesl: „Udělal bych pro vás vše, co je v mých silách...“
Přerušila ho, než mohl přednést další námitku. „Musíte se co nejdřív domluvit s Kellenem. Od vás obou potřebuji úzký výběr lidí, kteří by přicházeli v úvahu na místo velitele Temných fae. Nevím, jak důkladně to půjde, ale chci, abyste prověřil Urienovy finance od doby jeho korunovace.“
V Aubreyho pohledu se zablýskla jiskřička zájmu. „Co byste chtěla vědět?“
Byla příliš chytrá, než aby si teď dovolila vítězný úsměv. „Chtěla bych vědět, jak velký byl majetek mé rodiny v době, kdy se Urien stal králem. Nemusí to být přesně, pokud všechno nedohledáte. Potřebuji jen realistický odhad. Víte, ty nesrovnalosti v číslech, které jsme už prošli, mě zneklidnily. Myslím, že Urien profitoval z toho, že Temné fae tak dlouho izoloval. Chtěla bych převzít jen to, co nám právoplatně náleželo, než můj otec zemřel. Poté bych chtěla zbytek Urienova majetku použít na to, aby měl náš národ šanci se dál vyvíjet. Vy mi pomůžete ty peníze smysluplně využít, že ano?“
Koutkem oka pohlédla na Aubreyho. Do jeho tváře se díky překvapenému zájmu a bystrému mozku vrátil život. Tiago, jedoucí uvolněně na svém koni, na ni krátce pohlédl a zvedl obočí.
Teď byl čas na vítězný úsměv. I kdyby jen malý.
Cesta a řeka se vinuly krajinou, rozdělovaly se a zase se spojovaly jako hádající se milenci. Třetí den cesty narazili na první samostatně stojící domy a vesnice. Temní fae přispěchali, aby velkýma očima obdivovali cestovní společnost. Byli to dobře vypadající, velmi umělecky založení lidé, ale i když byly jejich domy a pozemky upravené a plné magie, jejich relativní chudoba byla bolestně očividná.
Tiago dostal tichý, ale prudký hysterický záchvat, když Niniane sesedla z koně a vyrazila si s nimi promluvit. V dálce zaduněl hrom, což určité osoby ve skupině velmi zneklidnilo. Niniane se otočila a vrhla na něj temný pohled. Vybojoval sám se sebou urputný boj a hrom umlkl.
Zpráva se rozšířila a na okraji cesty se objevovalo stále více Temných fae. Přinášeli cestujícím čerstvě upečený chléb a sýr, vodu a víno a Niniane věnovali květiny, vyšívané plátno, deky, nádherně zpracované stříbrné šperky, koření. Připojili se ke skupině a následovali je, až se za nimi vytvořil několik stovek metrů dlouhý průvod. Poslední noc pod širým nebem se ze všech stran ozývaly od táboráků útržky zpěvu a smíchu.
„Něco takového jsem ještě nikdy neviděl,“ vyprávěl Kellen Niniane při večeři u kotlíku s výbornou zvěřinou.
Zakroutila hlavou a pohlédla Tiagovi do očí přes vlastní, plápolající oheň. „Nevím, co mám říct.“
„Pak neříkejte nic,“ řekl Kellen se smíchem. „Jen vládněte dobře.“
Poté nastal poslední den jejich jízdy. Začala poznávat charakteristická místa krajiny. Tam vpředu, tu zatáčku znala. O kousek dál prošli kolem útesu, na který se dalo vystoupat. Z vršku byl nádherný výhled na řeku, která se leskla v bledém podzimním slunci. Nějakou dobu vedla cesta vzhůru a ona věděla, kdy dosáhnou vrcholku. Začalo jí bušit srdce. V ústech jí vyschlo a roztřásly se jí ruce.
„Vílo,“ zamumlal Tiago, který jí jel po boku.
„Chvíli počkej,“ zašeptala. „A dívej se.“
Dojeli na vrcholek kopce a pohlédli do údolí.
Zelení a zlatem pokrytá krajina se něžně klenula. Z malých lesíků, jejichž stromy nesly podzimní barvy, vyčnívaly světlé domy v jednoduchých, půvabných liniích. Tmavomodrá řeka ohraničovala údolí. Přicházela z vodopádu v dálce, který vykukoval ze stále přetrvávající mlhy.
Klenotem v tomto obraze byl perleťově a zlatě zbarvený palác na břehu řeky. Cestu vedoucí k paláci lemovala dvojitá řada obrovských javorů. Prastaré stromy byly vysoké několik poschodí, jejich bílé větve se kolébaly ve větru. Na špičkách měly zbytky zlatých listů a kmeny byly zahaleny do plášťů z temně rudých listů vinné révy.
Aryal popohnala svého koně vedle Niniane. Oči harpyje byly doširoka otevřené údivem.
„Tak tohle je Adriyel. Není divu, že se o tom napsalo tolik básní a jiných sraček. Konečně jsme dorazili na konec cesty?“
Niniane s Tiagem na sebe pohlédli.
„Ne,“ řekl. „Ta teprve teď začíná.“


9 komentářů:

  1. Díky moc za překlad a korekci další kapitoly !!!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Veľká vdaka za preklad a korekciu dalšej skvelej kapitoly a teším sa na dalšie pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat