pátek 26. ledna 2018

Polibek hada - 1. kapitola



„Samozřejmě, že jsem špatná,“ řekla upíří čarodějka Carling Severan lhostejným hlasem. „To je skutečnost, se kterou jsem se smířila už před staletími. Všechno, co dělám, jakékoliv velkorysé gesto, které učiním, závisí na tom, jak mi bude prospěšné.“

Carling seděla ve svém oblíbeném křesle před velkým oknem. Měkoučká kůže křesla se už před dlouhou dobou přizpůsobila konturám jejího těla. Před oknem se rozprostírala bujná udržovaná zahrada, ponořená do jemných barev měsícem ozářené noci.
Její pohled bez hnutí spočíval na tomto výhledu, protáhlé oči mandlového tvaru byly stejně tak bez výrazu jako její tvář.
„Proč říkáš něco takového?“ zeptala se Rhoswen. V hlase mladší upírky, která klečela vedle křesla, byly slyšet slzy. Svou blonďatou hlavu měla obrácenou ke Carling a vzhlížela k ní jako květina k letnímu slunci. „Jsi to nejnádhernější stvoření na světě.“
„To je od tebe sladké.“ Carling políbila Rhoswen na čelo, protože to vypadalo, že to ta druhá žena potřebuje. Odstup v jejích očích se sice trochu utlumil, ale úplně nezmizel. „Ale taková slova mě spíš zneklidňují. Pokud si o mně myslíš něco takového, pak bys měla zapracovat na svém odhadu lidí.“
Přes dokonalý obličej služebné se rozeběhly slzy. Rhoswen se vzlykáním Carling objala.
Carlingino hladké obočí se zvedlo. „Co se děje?“ zeptala se matným hlasem. „Co jsem řekla, že jsi tak smutná?“
Rhoswen zakroutila hlavou a sevřela Carling pevněji.
Rhoswen patřila k nejmladším z Carlinginých odchovanců. Kromě pár výjimečně talentovaných výjimek, které potkala v pozdním devatenáctém stolení, Carling přestala tvořit nové upíry už před staletími. Rhoswen tenkrát patřila k zanedbané divadelní skupině, s hlasem z čistého zlata a nevyléčitelnou plicní tuberkulózou. Když Carling Rhoswen proměnila, byla to pouhá ustrašená, umírající šestnáctiletá dívenka. Dovolovala jí mnohem víc než ostatním služebným, a proto také snášela Rhoswenino tísnivé objetí, zatímco přemýšlela.
„Povídaly jsme si o tom všem, co se stalo před korunovací královny Temných fae. Za každou cenu jsi chtěla věřit tomu, že jsem udělala něco dobrého, když jsem, Niniane a jejího milovaného Tiaga vyléčila. I kdyby se výsledek dal považovat za dobrodiní, snažila jsem se ti vysvětlit, jaké egoistické stvoření v hloubi duše jsem.“
„Před dvěma dny,“ řekla Rhoswen v jejím klíně. „Mluvily jsme o tom před dvěma dny, a poté jsi znovu upadla do toho transu.“
„Opravdu?“ Carling se narovnala, aby se obrnila proti špatné zprávě. „No, bylo nám jasné, že se úpadek zrychluje.“
Nikdo přesně nevěděl, proč opravdu staří upíři procházeli fází mentálního úpadku předtím, než úplně ztratili rozum a nakonec zemřeli. Mimo nejvyšší státní kruhy nočních bytostí byl tento fenomén málo znám, protože upíři jen zřídkakdy dosahovali tak vysokého stáří. Vedli život plný násilí, většina jich zemřela už dříve z jiných příčin.
Možná, že to byl nezadržitelný postup nemoci samotné. Možná, pomyslela si Carling, je už v našem původu zárodek naší zkázy. Duše se svým lidským původem nebyly stvořeny pro skoro nesmrtelný život, který jim vampirismus umožňoval.
Rhoswen zvedla slzami zmáčený obličej. „Ale nějakou dobu ti bylo líp! V Chicagu a později při korunovaci jsi byla úplně svěží a čilá. Byla jsi opravdu duchapřítomná. Musíme ti jen dopřát stále nové a nové impulsy.“
Na výrazu Calingininy tváře se odráželo pobavení. Neobyčejné zkušenosti možná pomáhaly, protože ji na nějakou dobu probraly a udržovaly vzhůru. Problém byl, že působily pouze dočasně. Pro někoho, kdo viděl, jak míjejí staletí, byl i ten nejneobyčejnější poznatek časem obyčejný.
S povzdechem se přiznala: „Měla jsem pár záchvatů, o kterých jsem ti neřekla.“
Smutek, který se okamžitě ukázal na Rhoswenině tváři, byl definitivně shakespearovský. Když Carling sledovala tu fanatickou uctivost, dojem ironie zesílil – věděla, že neudělala nic, čím by si ji zasloužila.
Datum jejího narození bylo nejisté, protože ta doba byla tak dávno, že podrobnosti nikdo neznal. Unesli ji a zotročili, zbičovali skoro k smrti a věnovali jednomu stárnoucímu pouštnímu králi jako konkubínu. Tenkrát si slíbila, že už proti ní nikdo nikdy bič nezvedne. Svým uměním svádět krále přiměla, aby ji učinil královnou a svůj neuvěřitelně dlouhý život strávila tím, že získávala magickou moc. Naučila se všechno o jedech, vedení války a čarodějnictví, naučila se vládnout a nezůstat nikomu nic dlužná. A poté objevila vampirismus, Polibek hada, který z ní udělal skoro nesmrtelnou.
Hrála s démony šach o lidské životy, radila monarchům a vedla války proti monstrům. Během nezadržitelného běhu staletí vládla mnoha zemím svou nemilosrdnou železnou pěstí. Znala kouzla, která byla tak tajná, že povědomost o jejich existenci už dávno zmizela z tohoto světa, a viděla tajuplné věci, ze kterých by mnoho hrdých mužů kleslo na kolena. Zvítězila nad temnotou a mohla se pohybovat ve světle dne, a musela snést ztrátu tolika osob a věcí, stále znovu a znovu, až už se jí nemohl dotknout ani smutek.
Všechny ty úžasné poznatky se jeden po druhém rozplývaly v barvách noci.
Už prostě neexistoval směr, kterým by svůj život řídila, žádná hora, kterou bylo třeba zdolat. Žádné dobrodružství už nebylo tak neodolatelné, aby všechno vsadila na jednu kartu, aby dosáhla vrcholu. Poté, co tolik investovala a tak tvrdě bojovala, aby přežila, tak dlouho žila a vládla, ztratila teď… zájem.
A tady byl poslední ze všech jejích pokladů. Tento poslední klenot ležel úplně nahoře v krabičce jejích tajemství a zářil v černočerné tmě.
Nahromaděná magická energie, pro niž tak tvrdě pracovala, pulsovala v rytmu její stále rychleji se rozpadající mysli. Kolem sebe spatřila vzplanout nádherný, průhledný třpyt. Magie ji zahalila do závoje, který se blýskal jako diamant.
Nečekala, že její smrt bude tak nádherná.
Kdy to začalo, nevěděla. V její mysli se mísila minulost a současnost. Čas se pro ni stal hádankou. Možná, že už to bylo sto let, možná celý její život, v čemž byla jistá symetrie. Zrovna to, pro co tak tvrdě bojovala, za co prolila svou krev a slzy vzteku, ji nakonec stráví.
Ohlásilo se další vzplanutí magické energie. Jeho nevyhnutelný příchod cítila jako crescendo smrtelné symfonie. Nebo jako další důvěrný zvuk jejího dávno ztichlého, skoro zapomenutého tlukotu srdce. Carlingin pohled se upřel do neurčita, zatímco se soustředila na ten nádherný plamen ve svém nitru.
Krátce předtím, než ji celou pohltil, ji napadlo něco zvláštního. V domě bylo ticho, žádný pohyb jiných upírů, žádný záblesk lidských emocí. Nic než přerývaný dech Roswen, která jí klečela u nohou a tiché, spokojené zvuky psa, který se škrábal za uchem, než se uhnízdil na svém polštáři na zemi. Za svého dlouhého života byla Carling po většinu času obklopena šakaly – lačnícími po zbytcích, které zůstávaly na stolech po mocných a magií obdařených bytostí. Ale někdy během posledního týdne všichni její sluhové a patolízalové utekli.
Některé bytosti mají na rozdíl od jiných dobře vyvinutý pud sebezáchovy.
„Navrhuji, abys na svém odhadu rozhodně zapracovala,“ řekla k Rhoswen.
Every little thing is going to be all right. Všechno bude zase v pořádku.

Když Niniane Lorelle stála před důležitou křižovatkou svého života, Rune citoval Boba Marleyho. Niniane, byla mladá fae, rozkošná žena a jeho dlouhodobá kamarádka. Náhodou byla i Královnou Temných fae a posledním nováčkem na seznamu deseti nejmocnějších lidí Ameriky. Rune se v rozhovoru zmínil o Bobovi, aby ji utěšil poté, co jí při útoku na její život zemřela kamarádka a její druh Tiago zemřel málem také.
A od té doby mu hlavou zněla Marleyho píseň stále dokola. Patřila k takovým těm odrhovačkám, které když spustily, tak se jich nebylo možné zbavit.
Ne, že by za normálních okolností neměl Bobyho písně rád. Jen kdyby aspoň na chvíli držel zobák, aby se mohl Rune trochu prospat.
Místo toho se stále znovu a znovu probouzel a zíral na strop, zatímco ho hedvábné prostěradlo, kterým byl přikrytý, škrábalo po citlivé kůži jako smirkový papír. Momentky z posledních událostí se mu promítaly v mysli a po celou dobu zpíval Bob svou píseň.
Every little thing. Opravdu všechno.
Klik, a Runeho přítel Tiago ležel na lesní mýtině roztažený, vykuchaný a zalitý vlastní krví, zatímco Niniane klečela vedle jeho hlavy a vyděšená ho objímala.
Klik, a Rune zíral do nádherného, bezvýrazného obličeje Carling, vládkyně nočních bytostí, jejíž magická energie platila v historii světa za nepřekonatelnou. Chytil ji za ramena, zatřásl s ní a zakřičel jí přímo do obličeje.
Klik, a uzavřel s Carling obchod, který zachránil Tiagovi život, ale možná že znamenal konec toho jeho.
Klik, a hluboko v srdci země Temných fae vystoupala Carling za večerního stmívání z řeky Adriyel. Byla pokryta stříbrnou vodou, která se za ubývajícího denního světla leskla, jako by na sobě měla průsvitné šaty z hvězd. Křivky jejího svalnatého těla, tmavé vlasy, které jí hladce splývaly po hlavě, její neproniknutelná egyptská tvář s vysokými lícními kostmi – to všechno bylo proklatě perfektní. A jeden z nejperfektnějších rysů byl zároveň jeden z nejtragičtějších, protože ladná, smyslná krása jejího těla byla poznamenána tucty dlouhých bílých jizev pocházející od bičování. Kdysi, ještě jako člověk, musela být brutálně zbičovaná. A přesto se pohybovala s půvabem a smyslností tygřice. Při pohledu na ni se mu zadrhl dech, stejně tak jeho myšlenky, jeho duše a všechno ostatní také. Potřeboval něco jako restart, ale zatím se mu nepodařil, protože jedna jeho část byla stále ještě uvězněná v tom okamžiku prozření.
Klik, a byl na lesní mýtině svědkem výstřelu. Svědkem toho, jak starobylá pistole, současně exploduje a zabíjí přitom jak zrádkyni, tak i odvážnou ženu. Ženu, kterou měl velmi rád. Silnou, veselou, nádhernou lidskou ženu, která svůj krátký, drahocenný život neměla ztratit takovým způsobem. Jen proto, že to s Aryal nezvládl a nechal Cameron, aby chránila Niniane sama.
Klik, a Rune viděl Cameroninu tvář tehdy, když byla ještě naživu. Lidská žena měla dlouhé, silné tělo atletky, a v jejích rysech byla znát dobrá nálada a skořicově zbarvené pihy.
Klik, a uviděl Cameron tehdy, když ji viděl naposledy, poté, co její tělo vojáci Temných fae preparovali a zahalili, aby ji mohli vzít zpátky do Chicaga za její rodinou. Krásná skořicová barva z jejích pih zmizela. Pistole, ze které vystřelila, aby zachránila Niniane život, jí při explozi utrhla kus hlavy. Vidět přátele v tom posledním, nejsmutnějším okamžiku, bylo vždy brutální. Jim bylo dobře. Už neměli žádné bolesti. Od té doby byl tím zraněným on sám.
to be all right.
Ale někdy taky ne, Bobe. Někdy se to tak pokazí, že na konci nezbývá nic jiného než poslat domů vak s mrtvolou.
Rune se stal vznětlivým. Normálně byl spíš uvolněný typ, ale teď lidem bezdůvodně trhal hlavy. Aspoň metaforicky. Aspoň, že nezačal lidem trhat hlavy doopravdy.
„Co ti přeběhlo přes nos?“ zeptala se Aryal, když po Ninianině korunovaci překročili hranici mezi Adriyel a Chicagem a byli na cestě zpátky do New Yorku.
Rozhodli se pro způsob cestování, kterému dávali přednost a letěli ve své wyr-podobě. Aryal byla jeho kolegyně, Strážce a harpyje, což znamenalo, že devadesát procent času byla opravdová potvora. Normálně ho její kousavá nátura bavila. Momentálně ho málem přiměla k tomu, aby harpyji nakopl směrem k nějakému mrakodrapu.
„Pronásleduje mě Marleyho duch,“ odpověděl.
Aryal na něj pohlédla, tmavé obočí se jí stáhlo. V její podobě harpyje měla ostré rysy obzvlášť výrazné.
Její křídla s šedočerným stínováním rytmicky prorážela vzduch, zatímco jí do tváře vál letní vítr. „Jaký duch?“ zeptala se harpyje. „Duch minulosti, současnosti, nebo budoucnosti?“
Co? Potřeboval chvilku, než mu to došlo. Poté si uvědomil narážku na Dickense a pomyslel: Jacob Marley, ne Bob. Aryal měla na mysli postavu Jacoba Marleyho. Duchové minulých, současných a budoucích Vánoc se míchali dohromady.
Někdy. Co se stalo, co se děje, a co se stane.
Vyrazil ze sebe štěkavý smích. „Všichni tři,“ odpověděl. „Pronásledují mě všichni tři.“
„Vzdej to, staříku,“ řekla Aryal tak mírně, že to na její poměry znělo až smířlivě. „Já na Vánoce věřím.“
Jak tak letěla vedle něj, vypadala harpyje skoro křehce. Ve své wyr-podobě byl gryf s tělem lva a hlavou a křídly skalního orla. Jeho pracky, velké jako kola od vozu, byly dlouhé, nebezpečné drápy, a které dokázal vysunovat a zasunovat. Oči v jeho orlí hlavě byly oči lva, jeho kočičí tělo mělo širokou, silnou hruď a štíhlá, svalnatá stehna. Barvu měl jako horká poušť. Jeho wyr-podoba byla mohutná, velká jako SUV, a i rozpětí jeho křídel bylo odpovídající rozměrům těla.
Jako člověk byl Rune 193 cm vysoký, se širokými rameny a štíhlými, pevnými svaly šermíře. Měl hladkou, opálenou pleť a vrásky smíchu kolem lvích očí, které se ve slunečním světle leskly jako jantar. Jeho pravidelné rysy tváře a zářivý úsměv byl obzvlášť oblíbený u ženského pohlaví, a v jeho hřívě vybledlé sluncem, která mu padala až na široká ramena, zářily zlaté, kaštanové a měděné jiskřičky.
Byl jedním ze čtyř gryfů, kteří na světě existovali a ve staré Indii a Persii je uctívali jako bohy. Byl nesmrtelný wyr, stvořený spolu se Zemí. Když se Země formovala, tak čas a prostor vytvořily záhyby. V těchto záhybech vznikly dimenze jako Jinozemě, kde se shromažďovala magie, čas tam plynul jinak, moderní spalovací technologie tam nefungovaly a slunce zářilo jiným světlem. Ti, kterým se později začalo říkat Staré rasy – wyr a Elfové, Světlí a Temní fae, noční bytosti, démoni, lidské čarodějnice a všechny ostatní druhy monstrózních kreatur, měli sklony soustředit se v blízkosti Jinozemě.
Většina stvoření Starých ras vznikla na Zemi nebo v Jinozemi. Někteří – těch bylo velmi málo – začali svou existenci na přechodech mezi těmito místy, kde čas a prostor neměly tak přesné kontury a byly proměnlivé.
Rune a ostatní gryfové byli takovými bytostmi. Dvojaká stvoření, formovaná na hraně dvou zvířat, na prahu změn času a prostoru. Lev a orel. Společně s ostatními wyry se naučil měnit svou podobu a pohybovat se mezi lidmi, a tak byli kromě wyrů i lidmi. Měli blízko k místům mezi světy, dokázali najít místa průchodů do Jinozemě, která zůstávala ostatním skrytá, a v dávné historii byli u Starých ras známi jako objevitelé. Neexistoval nikdo jim podobný. Poté byl čas rudimentárních změn u konce a všechno nabylo pevných forem, dokonce i průchody.
Minulost byla za ním. Budoucnost byla něco neznámého, co na něj čekalo s úsměvem Mony Lisy. A to stále pomíjivé dnes se rodilo znovu a znovu a umíralo, ale nikdy nešlo uchopit rukama a zadržet.
Ano, o životě na hraně toho věděl hodně.
Spolu s Aryal se vrátili do Cuelebre-věže v New Yorku.
Sedm říší Starých ras překrývalo lidskou geografii amerických pevninských států. Sídlo Říše wyrů bylo v New York City, Elfí říše měla své hlavní sídlo v centru Chicaga v Severní Karolíně. Říše Temných fae sídlila v Chicagu, zatímco Světlí fae se soustředili v Los Angeles. Noční bytosti, ke kterým patřily všechny formy upírů, ovládaly San Francisco a pacifický severovýchod a lidské čarodějnice (které patřily ke Starým rasám, protože disponovaly magickou energií) měly své sídlo v Louisville, Kentucky. Rasa démonů sestávala stejně jako wyrové a noční bytosti z mnoha různých druhů – mezi jinými z goblinů a džinů. Jejím hlavním sídlem byl Houston.
Když se vrátili, jejich první cesta vedla na poradu s Dragosem Cuelebrem, Lordem wyrů. Dragos byl mohutný, tmavovlasý muž se zlatýma očima a jeho wyr-podoba byl drak o velikosti soukromého letadla. Se sedmi nesmrtelnými wyry jako Strážci po svém boku už staletí vládl Říši wyrů.
Rune byl Dragosův první Strážce. Vedle dalších povinností se Rune a tři zbylí gryfové Bayne, Constantine a Graydon starali o mír v říši. Aryal byla zodpovědná za vyšetřování a gargoyle Grym fungoval jako šéf bezpečnosti celé firmy Cuelebre.
Zrovna nedávno Dragos ztratil svého sedmého Strážce a dosud na jeho místo nikoho nepřijal. Tiago, wyr-hromový pták a dlouhou dobu Strážce a vojevůdce, opustil svůj život a své postavení u Dragose, aby mohl být se svou družkou Niniane.
Dokonce, i když měl dobrý den, nebyl Dragos zrovna vyrovnaný typ, a téma rozhovoru se mu od začátku nelíbilo. Vůbec se mu nelíbilo.
„Ty jsi jí slíbil CO?“ Hluboký řev draka roztřásl okna jeho kanceláře, ve které stáli. Dragos si opřel ruce v bok, v jeho tmavé tváři se zračil výraz nevěřícnosti.
Runeho ústa vyjadřovala nezlomnost muže, který se snaží ovládnout. „Slíbil jsem, že se do týdne dostavím ke Carling a splním jí jedno přání,“ odpověděl.
„Zatraceně, to je neuvěřitelné,“ vrčel wyr-lord. „Máš vůbec tušení, k čemu ses to zavázal?“
„Ano, mám,“ vyrazil Rune skrz sevřené zuby. „Myslím, že mám nějaké vodítko.“
„Mohla by si přát cokoliv. A teď jsi k tomu podle zákonů magie zavázán. Mohl bys být pryč STALETÍ, abys jí splnil to zatracené přání.“ Drak přecházel sem a tam a v jeho zuřivém pohledu plál oheň. „Už jsem ztratil jednoho válečníka a teď nemám ani ponětí, jak dlouho se budu muset obejít bez mého prvního Strážce. Nemohl sis pro ten obchod vymyslet něco jiného? Něco. Jedno, co?“
„Očividně ne – koneckonců jsem to byl já, kdo tento ďábelský obchod uzavřel,“ odsekl Rune, jehož dlouho napínaná trpělivost se právě vypařila.
Dragos zmlkl a prudce se k Runemu otočil. Zčásti to bylo překvapením, protože normálně byl Rune z nich ten vyrovnanější. Ale Dragos se nadechl, aby nenávistně zasyčel. Místností se rozlila magická energie draka.
Do toho zrovna vpadla Aryal, aby se pokusila o svou verzi mírotvorce. „Do pekla, Dragosi, co to má znamenat?“ zeptala se harpyje. „Šlo o život, a Tiago před našima očima málem vykrvácel. Žádný z nás neměl čas se poradit s nějakým advokátem o nejlepších podmínkách se Zlou čarodějnicí západu. Přinesli jsme ti dárek. Tady.“ Hodila po Dragosovi kožený pytel, jenž Dragos pohotově zachytil.
Dragos otevřel balíček a vytáhl dva páry černých pout, ze kterých vycházela hrozivá magická energie. „Konečně pár dobrých zpráv,“ odfrkl si.
Všichni tři wyrové si s odporem prohlíželi pouta. Tato pouta vytvořil Dragosův úhlavní nepřítel Urien Lorelle, mrtvý Král Temných fae a měla schopnost udržet nejmocnějšího ze všech wyrů: Dragose osobně.
Poté, co byl jeho výbuch vzteku sabotován, naslouchal Dragos mlčky vyprávění Runeho a Aryal. Naida Riordan, manželka jednoho z nejmocnějších osobností vlády Temných fae totiž použila Urienův výrobek při pokusu o zabití Niniane a Tiaga.
„Pouta bránila Tiagovi v hojení,“ řekl Rune. „Málem jsme ho ztratili, než jsme přišli na to, jak je otevřít. Ten obchod s Carling jsem musel okamžitě uzavřít.“
Drak ho sledoval se zamračeným výrazem. V jeho zlatých očích se míhaly myšlenky jako stíny.
„Tak dobře,“ řekl Dragos po chvíli. „Využij tento týden, aby sis vyřídil všechny záležitosti a deleguj své povinnosti. A až dorazíš do San Franciska, pokus se Carling přesvědčit, aby bylo její přání rychlé.“
Následující týden strávil Rune tím, že přenášel své úkoly na jiné. V noci mu dělal společnost Bob a obrazy v jeho hlavě, přes den na něj dorážel hluk velkoměsta.
Normálně si chaosu New Yorku užíval, ale od jeho návratu z Adriyel se gigantické město pařilo v letním horku, které všechny ty pachy zhoršovalo a neustávající hluk města šel Runemu na nervy. Proměňoval ho v barbarského cizince, u kterého hrozilo, že vyletí do vzduchu – a když vybuchl, byl ještě překvapenější než ostatní. Pociťoval něco, co během své dlouhé existence ještě nikdy nepocítil: Nejistotu.
Možná, že to nebude tak špatné, na nějaký čas se zašít. Mohl by se zorientovat a znovu nalézt svou rovnováhu. Bylo by i chytré, oddechnout si na nějakou dobu od Dragova temperamentu, když bylo na jeho vlastní sebeovládání tak málo spoleh. Produktivní vztah mezi nimi, který přetrvával už století, bazíroval z části na přátelství. A z velké části také na tom, že se mohli spolehnout na schopnosti toho druhého, například na Runeho vyrovnanost a jeho diplomatický um.
Momentálně ale jeho veškerý um, díky kterému se mu dařilo Dragose uklidňovat, někam odcestoval. Jestli to takhle bude pokračovat, mohlo by mezi nimi dojít k vážnému, a dost ošklivému sporu, a z toho by neměl nikdo nic. Jednoduše nebyl důvod nechat to eskalovat k takovému konci.
Takže by se měl s Carling domluvit, aby si vymyslela něco, co se dalo rychle splnit. Možná, že by jí mohl nabídnout vynést odpadky nebo vyprat prádlo. Jakpak by s tím uspěl?
Měla Zlá čarodějnice západu smysl pro humor? V posledních stoletích měl Rune příležitost pozorovat ji při pár mimopolitických událostí. I když ji jednou nebo dvakrát slyšel říct něco dvojsmyslného a tu a tam věřil, že v jejích nádherných tmavých očích zahlédl jiskřičku smíchu, přišlo mu to příliš nepravděpodobné. Na opravdový humor působila příliš vážně, jako by mohl smích zničit důležitý zbraňový systém v jejím nitru.
Ve čtvrtek, šestý den, mu zapípal iPhone. Vytáhl ho z kapsy džín a koukl na displej. Dostal mail od nějakého Duncana Turnera z advokátní kanceláře Turner&Braeburn s hlavním sídlem v San Francisku.
Kdo to k čertu…?
No ano! Duncan Turner byl Duncan, ten upír. Na cestě do Adriyelu v zemi Temných fae cestoval v doprovodu Carling, která se Ninianiny korunovace zúčastnila z pozice své funkce radní Tribunálu Starých ras.
Tribunál Starých ras fungoval podobným způsobem jako spojené národy. Skládal se ze sedmi členů Rady, kteří reprezentovali sedm Starých Říší na americké pevnině, a měl určité právní a soudní pravomoci u záležitostí mezi jednotlivými Říšemi. Jeho nejdůležitější úlohou bylo udržovat stabilní aktuální rovnováhu politických a magických sil a zabránit válkám.
Členové Rady byli mimo jiné oprávněni vyžádat si jako doprovod obyvatele své Říše, pokud museli cestovat ve své oficiální funkci jako reprezentanti Tribunálu Starých ras. Podobně jako u povinnosti lidské poroty museli obyvatelé Říše buď poslechnout, nebo předložit důkaz, že nejsou schopni výzvu splnit.
Rune se ptal sám sebe, kolik hodin přesčasů musel Duncan odpracovat, aby mohl Carling doprovodit na Ninianinu korunovaci do Adriyelu. Jak se ukázalo, byl Duncan na této cestě nejenže užitečný, ale také se u něj nikdy neukázal ani náznak frustrace, netrpělivosti či vzteku. Byl ideálním průvodcem, a i když byl Rune k takovému bezpříkladnému chování nedůvěřivý, začínal mít toho upíra rád.
Kliknutím otevřel mail.

Rune Ainissesthai
První Strážce
Cuelebre Tower
New York, NY 10 001
Věc: ústně uzavřená smlouva, právně účinná od 23. 4. 3205, podle Adriyel-času

Drahý Rune,
jako poplatek za služby radní Carling Severin se prosím dostavte zítra při západu slunce do mé kanceláře, Suite 7500, 500 Market Street, San Francisko, CA 94105. Další pokyny obdržíte tam.
Doufám, že jste měl příjemný týden, a těším se, že se s Vámi v uvedenou hodinu opět setkám.

S přátelským pozdravem
Duncan Turner
Senior Partner
Turner&Braeburn, advokátní kancelář

Během čtení se Rune začal mračit. Jeho beztak špatná nálada se ještě víc zhoršila. Zeptat se Carling, jestli by to nemohlo být něco, co půjde rychle, jo? Vynést smetí. Vyprat.
Do prdele.
Dokud nevěděl, co se od něj očekávalo, považoval za dobrý nápad zajistit si komfortní ubytování. Proto si na neomezenou dobu zarezervoval apartmán s balkonem v hotelu Fairmont v San Francisku. Rozhodl se pro menší rozlohu pokoje a dal přednost lepšímu výhledu a skleněným dveřím, které vedly na balkon s kovaným zábradlím. Poté se rozloučil se svými přáteli, zabalil si námořnický pytel a vybojoval krátkou, ošklivou bitvu s hrdostí wyr-lvů. Armáda advokátů, která pracovala pro Cuelebre Enterprises, chtěla právě použít firemní jet. Přes jejich hlasité projevy odporu byla hádka ukončena okamžikem, kdy se Rune odvolal na své postavení. Poté poslal skupinu naštvaných koček, aby si rychle zabukovaly letenky první třídy na jejich obchodní schůzku v Bruselu.
Mohl by z New Yorku do San Franciska letět jako gryf, ale to by znamenalo, že by do advokátní kanceláře Turner&Breaburn dorazil unavený a hladový, což by nebylo strategicky vhodné, když možná bude muset převzít nějaký neznámý, třeba i nebezpečný úkol. Kromě toho, jak kočkám vysvětlil, měl ještě pár úkolů, které musel vyřídit na poslední chvíli během letu.
A to taky udělal. Hned jak letadlo opustilo asfalt, natáhl se na pohovce. V zádech měl pár polštářů a na dosah horu hovězích sendvičů. Knoflíkem otevřel skříňku, ve které se skrývala dvěstěpadesátipalcová plazmová obrazovka, na pokrčená kolena si umístil bezdrátovou klávesnici a myš a přes satelitní spojení letadla se přihlásil ve hře World of Warcraft do Hněvu Krále světla.
Koneckonců netušil, kdy bude mít další příležitost si zahrát. A bylo zatraceně důležité, aby přispěl k záchraně života na Azerothu, dokud ještě mohl. Jupí!
Hrál hru, jedl a spal a letadlo zatím letělo západním směrem. Byl to dobrý pocit, být zase na cestě, i když pozvolným tempem. Runeho nálada se zlepšila tak, až byl skoro veselý.
Poté byla znělka hry přerušena hlasem pilota.
„Pane, začali jsme klesat. Mělo by to být jemné přistání. San Franciska dosáhneme během příští půlhodiny a už jsme dostali povolení k přistání. Dole je teď příjemných dvacet tři stupňů a jasno. Vypadá to, že můžeme očekávat překrásný západ slunce.“
Rune protočil oči, odhlásil se z hry, protáhl tělo a vstal. Došel do luxusně vybavené koupelny, oholil se a na pět minut si stoupl do sprchy. Poté si znovu oblékl své oblíbené džíny, tričko Jerryho Garcíi a těžké vojenské boty a nakoukl do pilotní kabiny, aby se podíval na malebnou hru barev.
Pilot a kopilot byli druhové, wyr-havrani. Uvolněně seděli na svých sedadlech a hovořili spolu. Když Rune vstoupil dovnitř, oba štíhlí, tmavovlasí wyrové se narovnali.
„Chlapci,“ řekl jemně a lokty se opřel o opěradlo sedadla kopilota. „Uvolněte se.“
„Ano, pane.“ Alex, pilot, se na něj krátce usmál.
Alex byl mladší a agresivnější z obou mužů. Ve většině případů působil jeho partner Daniel jako ten klidnější a byl spokojen s rolí kopilota. Při delších letech si rádi místo vyměnili: jeden zastával místo hlavního pilota na cestě tam, druhý zpátky.
Letadlo mělo čekat přes noc, natankovat a brzy ráno letět zpět do New Yorku. „Máte vy dva dnes večer už něco v plánu – někam se jít najíst nebo se podívat na nějakou zábavu?“ zeptal se Rune.
Zatímco se bavili o restauracích a divadelních kouscích na Brodwayi, sledoval Rune panorama, které se rozprostíralo pod letadlem.
Přes záliv San Franciska se táhly gigantické barevné pásy, modravě šedé tóny města byly posety jasnými jiskřičkami elektrických světel, a to všechno bylo korunováno blížícím se ohnivým západem slunce. Všechny větší mosty zálivu – Golden Gate Brigde, Oakland Bay Bridge, Richmond-San Rafael Bridge, San Mateo Hayward Bridge a Dumbarton Bridge – vypadaly jako vzdálené miniatury. Z jižního poloostrova se do výše tyčily dva mrakodrapy jako kolosální květiny v zahradě nějakého boha. Někdy byla v dálce vidět ještě další země, rýsovala na pozadí bledého zářivého moře. Jinozemě zálivu Area se občas objevovala na horizontu teprve během posledního století. Vypadalo to, že leží přesně západně od Golden Gate.
Někdy v devatenáctém století byl ostrov spatřen poprvé a postaral se o velký zmatek a změnu lodních tras. Tento zvláštní fenomén vyvolal mnoho spekulací a vyšetřování, kromě jiného i teorii o posunu magické energie v souvislosti s geologickými změnami způsobenými kalifornským zemětřesením. Ale nikdo doopravdy nezjistil, proč je ostrov někdy viditelný a někdy prostě zmizí. Nakonec jedna dobrodružná osoba zjistila, že ostrov mizí, jakmile se k ní přiblíží nějaká loď. Nato se lodní doprava vrátila zpátky ke svému normálnímu stavu.
Ostrov se brzy stal, další turistickou atrakcí zálivu Area. Vždy, když byl viditelný, zaznamenaly vyhlídkové plavby exponenciální nárůst zájmu a lidé začali ostrov nazývat Avalon, zářivou zemí mýtů a legend.
Ale šeptem. Rune slyšel jiné jméno. Existovali ještě jiní obyvatelé zálivu Area. Obyvatelé, kteří se o žádné vyhlídkové plavby nezajímali, nejedli v žádných restauracích a ani nechodili na žádná představení na Broadwayi. Žili v koutech starých, opuštěných budov, a schovávali se, když nastala noc a dravci vylézali ze svých úkrytů. Drogově závislí a bezdomovci neříkali zemi Avalon. Říkali jí Krvavá alej.
Teď byl ostrov v dálce viditelný, a záře obrovského oranžového balónu zapadajícího slunce pronikal jeho nadpozemskou siluetou. Na ostrově prý žila malá kolonie upírů. Rune ho zamyšleně sledoval, zatímco letadlo provádělo přistávací manévr.
Vzhledem ke statutu sídelního města Říše nočních bytostí bylo v zálivu Area hodně upířích enkláv, obzvlášť v Marin County, kde se nacházel i dům Juliana Regilla, obklopený rozsáhlými pozemky. Julian Regill byl oficiální Král nočních bytostí.
Ale ani Julianovo sídlo nenahánělo lidem na ulici tak velký strach jako tento ostrov. Zda bylo mizení a objevování ostrova způsobeno nějakým jinozemským zvykem anebo tím, kdo tam žil, se mohli lidé jenom dohadovat.
Alex ze sebe vyrazil povzdech a pronesl: „Podle pravidel FAA vás musím upozornit… blabla… bezpečnostní pásy… bla…“
Rune se začal smát. „Kdybychom neztratili všechno to harampádí, které tu v kokpitu není přišroubované, tak bych nejraději rozrazil dveře a vyskočil ven.“
Daniel po něm sekl pohledem. „Mnohokrát děkuji, pane, že se tak ovládáte.“
„Rádo se stalo.“ Rune poplácal kopilota po rameni a opustil kokpit.
Ve skutečnosti nikam nespěchal: přistanou dostatečně včas. Když dorolovali na svou pozici a Daniel otevřel dveře letadla, Rune mu poděkoval a vyskočil. Přímo před letištěm se proměnil, vzlétl do výše a zamířil do města, přičemž se skryl před zraky ostatních.
Ještě nebyl rozhodnutý, kde přistane, protože neznal polohu Market Street 500 tak přesně, aby našel adresu ze vzduchu. Nakonec se rozhodl přistát na západním konci parku u Golden Gate. Když se snášel pod ostrým úhlem k zemi, jeho stín přeběhl po štíhlé postavě, která stála před cedulí a v ruce třepala dózou se sprejem.
Rune přistál, proměnil se zpátky do lidské podoby a spustil krycí kouzlo. Na rameno si hodil svůj námořnický vak a pozoroval, jak ta osoba stříká sprej na ceduli. Se svou kostnatou stavbou těla a dlouhými končetinami, připomínající pavouka, vypadalo to stvoření s hnědou pokožkou jako lidská žena s mentální anorexií. V jejích vodou nasáklých vlasech visely zelené chaluhy.
Koukla přes rameno, objevila Runeho a zamračila se na něj. „Na co tak zíráš, sráči?“
Jemně odpověděl: „Ale vůbec na nic, dobrá ženo.“
„Tak ať to tak zůstane.“
Vrhla se k nejbližší popelnici, hodila dózu dovnitř a rozběhla se k jezírku, ve kterém zmizela. Krátce na to se pod jednou smuteční vrbou na břehu ozvalo zoufalé vzlykání.
Rune přistoupil k ceduli. Byla to jedna z těch cedulí, které stály u všech rybníků, jezírek a řek v přístavu Area, aby varovaly turisty:

„VODNÍ FANTOMY PROSÍM NEKRMIT.“

Na této speciální ceduli byla část jednoho slova přemalována černou barvou. Teď tam bylo:

„VODNÍ FANTOMY PROSÍM KRMIT.“

Vítejte v Říši nočních bytostí, vlasti vodních fantomů, elfů, ghúlů, trolů a upírů. Koutkem oka zahlédl pár nočních elfů na procházce v parku. Na rozdíl od pravých elfů byli noční elfové zpravidla štíhlé bytosti, velké jako děti, s obrovskýma očima, holými hlavami, špičatýma ušima, a vyskytovali se v hejnech jako ryby.
Rune se vypravil dolů k louce a naklonil hlavu, aby mohl nakouknout pod listy. Vodní fantom seděl ve vodě, kostnatá ramena měl svěšená. Když ho uviděl, rozplakal se ještě víc.
Rune se začal hrabat ve svém námořnickém vaku. Vodní fantom ze sebe vyrazil žalostný nářek, a jeho rty se roztřásly, zatímco sledoval Runeho pohyby pohledem svých jako bláto zbarvených očí. Vytáhl proteinovou tyčinku a držel ji ve vzduchu. Oči vodního fantoma se na ni upřely. S pláčem se připlížil blíž. Rune zvedl jeden prst. Skučení vystoupalo do tázavého tónu a poté utichlo.
„Znám tvé triky, mladá dámo. Jestli se mě pokusíš kousnout, rozbiju ti obličej,“ řekl Rune.
Vodní fantom na něj vrhl lstivý úšklebek, který ukázal řadu ostrých zubů. Ukázal na tyčinku a zvedl obočí. Žena chtivě přikývla. Rune jí tyčinku hodil a ona ji chytila ve vzduchu. Poté sebou mrskla a s plesknutím se ponořila do vody na druhé straně stromu, aby snědla svou kořist.
Rune zakroutil hlavou a podíval se na hodinky. Do západu slunce měl ještě asi půl hodiny. Dostatek času, aby vyrazil směrem na východ, až narazí na Market Street a zjistil, jestli tam má odbočit doprava nebo doleva.
Když opustil park, začal Bob v jeho hlavě znovu. Every little thing is gonna be alright.
Proboha ne. Chtěl tento podnik absolvovat aspoň se zdáním duševního zdraví. Zatímco kráčel ulicí, otevřel zip jedné z bočních kapes vaku a vylovil svůj iPod. Strčil si sluchátka do uší a prolistoval svou rozsáhlou sbírku písniček, aby našel něco jiného. Cokoliv.
„Born to be Wild.“ Jo, by mohlo jít.
V uších se mu ozval silný, chraplavý hlas Steppenwolfa.
Fire all your guns at once and explode into space.

Nastal čas stmívání, přechod mezi dnem a nocí – jedna z hranic tohoto světa. V Runových lvích očích se zaleskl poslední sluneční paprsek a rozzářil je. Usmál se.

21 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad!!!👏❤👏

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za úžasný překlad první kapitoly :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad!! Kapitola je pořádně dlouhá :))

    OdpovědětVymazat
  4. Velka vdaka za preklad a korekciu a uz sa tesim na pokracovanie☺

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem pekne za super preklad kapitoly vyzerá to zaujímavo... som zvedavá ako Rune zvládne Carling

    OdpovědětVymazat
  6. moc dekuji za prvni kaptolu, na pokracovani se tesim jak mala :). G.

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za skvělou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za kapitolu a překlad 💛

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za novú kapitolu.Už sa neviem dočkať,čo bude od neho chcieť.

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad,začíná to dobře ;)

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  12. Moc děkuji za pokračování! 👍🐛

    OdpovědětVymazat
  13. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat