úterý 26. prosince 2017

Přeběhlík - 17. kapitola



Milí čtenáři, 
bohužel stále nestíhám nic, takže si zase dávám pauzu. Je toho čím dál víc a když mám chvíli pauzu, tak opravdu se mi nechce překládat. Mrzí mě to, ale nedá se nic dělat. 
Prozatím na shledanou.
Přeji všem úspěšný nový rok :).
Vaše pracující Katuš


Po hodině jízdy navedl Devon auto do úzké lesní cesty. Acura se natřásla na nerovném povrchu a moje nohy a zadek bolestivě odporovaly. Devon kličkoval mezi nejhoršími výmoly s hnusnou vodou. Viděla jsem napětí v jeho těle, ve způsobu, jakým se držel. Auto každou chvíli zasténalo. Rozhodně nebylo vyrobeno pro terénní cesty. Těžké mraky se posunuly a na auto začaly dopadat velké kapky. Právě v tu chvíli se nám otevřel výhled na okouzlující dům: šedá štuková fasáda, bílé okenice a veranda s fialovými květy, kaskádovitě dopadající téměř na zem.
Bílé kamínky se rozlétly po celém okolí, když Devon zaparkoval vedle tří dalších aut. Bílé dveře se otevřely a teta Celia, oblečená do jasně oranžových šatů a žluté zástěry, vykoukla ven a zamračila se. Samozřejmě že nás nepoznala, když jsme seděli za špinavým sklem.
Tebe navíc nezná vůbec, připomněla jsem si. Nakonec už jsem nevypadala jako Devonova sestra Madison. Devon si snažil uhladit vlasy. Ty si ostatně nervózně prohraboval tak často, že byly totálně rozcuchané. Mohla jsem si jen představovat, jak blbě vypadám já. Prameny vlasů se mi uvolnily z culíku a vlnily se kolem krku a čela. Ve chvíli, kdy teta Celia spatřila Devona, celá tvář se jí rozjasnila. Hleděla na mě zvědavě, kdy jsme zamířili k verandě, a pak ho objala a políbila na tvář. „Devone, zlatíčko, co tady děláš?“
„Ach, jen jsme jeli projet na malý výlet a napadlo nás, že se zastavíme,“ řekl Devon lehce.
„A kdo je tato mladá dáma?“ usmála se na mě. Byla bledší, než jsem si ji pamatovala, a taky vypadala starší. Blond vlasy měla sepnuté do zaneřáděného drdolu a vypadala jako někdo, kdo nějakou dobu nespal. Stejně jako z Devona i z ní šel pocit, že ztratila někoho, koho měla hluboce ráda. To není zrovna něco, na co byste rychle zapomněli.
„Zdravím, jsem Tessa.“ Potřásla jsem si s ní rukou. „Jsem Devonova kamarádka.“
„Jak milé,“ řekla, ale její hlas byl prázdný a Devonovi  věnovala nervózní úsměv. „Pojďte dovnitř. Tvůj strýc je doma.“ Stěna po naší levici byla pokrytá rodinnými fotografiemi. Osten žárlivosti mě bodl do žeber při tom pohledu. Devon měl milující rodinu. Nemusel krást svou vlastní fotku rodiny ze zakázané složky – byly nachystány pro všechny, kdo je chtěl vidět. Sáhla jsem po složené fotografii v džínách. Jen dotek té fotky mi dal pocit sounáležitosti.
Devonova ruka na mých bedrech mě donutila posunout se dál. Spěchala jsem do domu, ale každý krok byl jako návrat ke šťastné rodině. Když jsme vstoupili do obývacího pokoje, odvrátil se strejda Scott od baseballu v televizi. Omylo mne štiplavé aroma cigaret a podráždilo v nose. Jeho knír byl ještě větší, než jsem si pamatovala, a kroutil se mu okolo rtů. „Takže kam vy dva míříte?“ zeptal se.
„Poslouchal jsi?“ zeptal se Devon s úsměvem. Jeho strýc vstal, objal ho a poplácal po zádech.
„Nemusel jsem. Ty zdi jsou tenké jako papír,“ odpověděl strýc Scott hlubokým, drsným hlasem. Otočil se ke mně a potřásl si se mnou. „Takže ty jsi Tessa, ta kamarádka.“
Řekl slovo „kamarádka“ jakoby ani na vteřinu nevěřil, že jsme tím, čím říkáme.
Zahořely mi tváře. „To jsem já. Je milé vás poznat, pane.“
„Takže kam se váš výlet ubírá?“ zeptal se strýc znovu, když klesl na židli. Ztišil zvuk na televizi, ale nevypl ji.
Devon se chystal odpovědět, ale přerušila jsem ho, než mohl říct něco špatného. „Do Chicaga,“ odvětila jsem.
Strýc přikývl, ale nebyla jsem si jistá, jestli mi uvěřil.  V té chvíli vešla do obývacího pokoje teta Celia a nesla tác se sušenkami a ledovým čajem. „To je tvoje auto, Tesso?“ zeptala se, když ho položila na stůl. Nebyla jsem si jistá, ale zaznamenala jsem záblesk podezření v jejím hlase. „Proč si, děti, nesednete?“
Oba dva jsme tedy klesli na gauč. Voněl stejně jako čistič Devonovy mámy. „To je vlastně důvod, proč jsme tady,“ začal Devon váhavě. „Chtěl jsem vás požádat, jestli byste nám nepůjčili auto.“
„Proč si nemůžete vzít Tessino auto?“
„Je vážně staré a brzdy nefungují úplně spolehlivě. Nechceme jím jet tak dlouhou trasu,“ zalhala jsem rychle. Na Devonově tváři zaplála vina. Nemohli jsme jim říct pravdu. Přišli by na to, že jsme to auto ukradli a že jsme jim lhali.
Strejda odložil cigaretu. „Jste v průšvihu, je to tak?“
Vyměnila jsem si s Devonem pohled. Otočila jsem se zpět ke strýci a nesměle se usmála. „Jen jsme si chtěli užít pár společných dní, než se budeme muset zase vrátit na akademii.“
„Takže ty jsi taky umělkyně, Tesso? Devonova matka mi říkala o tvé škole umění,“ řekla teta Celia a podala nám sklenice s ledovým čajem.
Umělci. Musela jsem se držet, abych si neodfrkla. „Díky,“ ozvala jsem se. „Jsem umělkyně – malířka. Ale vlastně to není vůbec zajímavé.“
„Ale stejně. Myslíte tedy, že bychom si od vás mohli půjčit auto? Vrátíme se za pár dní a vrátili bychom vám ho, než bychom se vrátili do školy,“ zeptal se Devon. Byla jsem ráda, že odklání téma od školy.
„Samozřejmě,“ odpověděl strejda Scott, jeho výraz byl chápavý. „Tvá teta a já víme, že to teď bylo pro tebe těžké a jsem rád, že si bereš pár dní volna. Víš, že jsme tu vždycky pro tebe.  Jen se nedostaň do problémů, jo?“
„Neboj se,“ usmál se Devon.
Teta Celia si otřela oči a omluvila se, než nám zmizela z dohledu. Slyšela jsem ji něco dělat v kuchyni.
Strýc si povzdechl. „Mluvila dnes ráno s tvou mámou – “
„Je v pořádku?“ dožadoval se Devon, napětí mu proudilo tělem. Ztuhla jsem se sklenicí u úst.
Strýc se zamračil, svaly se mu rýsovaly pod košilí. „Je v pořádku. Přemýšlejí však o prodeji domu. Tvá matka tam nedokáže žít. A vypadá to, že tvůj táta je pořád v práci.“ Znovu si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Řekl bych, že se tak s tím vším vyrovnává.“ Hleděl nesoustředěně na televizi.
Dotkla jsem se Devonovy nohy, abych mu ukázala, že jsem tady pro něj. Ale jeho tvář byla jako z kamene. „Zavolám jim později.“
„Jsem si jist, že tě rádi uslyší.“ Strýc na moment ztichl. „Mohu ti dát naši starou dodávku. A pokud nebudete mít kde přespat, můžete si ustlat v její zadní části. Jen se ujistěte, že jste v bezpečí. Dojdu pro klíčky. Stejně ho teď nějakou chvíli nebudeme potřebovat.“ Opustil obývací pokoj a vrátil se za pár minut s klíči, stanem a dvěma spacími pytli. Podal je Devonovi. „Jen pro případ. Tak alespoň nezmrznete, pokud se rozhodnete přenocovat v dodávce.“
„Proč nezůstanete na oběd? Můžete tady strávit odpoledne relaxováním,“ ozvala se teta Celia, která vstoupila do obývacího pokoje a vypadala vyrovnaněji než předtím.
Z Devonova pohledu jsem poznala, že by rád přijal tetinu nabídku, ale samozřejmě jsme nemohli riskovat zůstat na jednom místě tak dlouho. Netřeba zmiňovat, že je to dům příbuzných, kde budou také hned hledat. „Děkujeme moc za vaši milou nabídku, teto, ale vážně spěcháme. Máme se v Chicagu setkat s Tessinými přáteli a máme na to velmi málo času,“ zalhal.
„Proč by – “ načal strýc Scott, ale zazvonil domácí telefon. Omluvil se a vydal se do kuchyně ho zvednout. Když se vrátil, mluvil hlasitě a byl zamračený. „Ne, Lindo, uklidni se.“
Při zmínce o Devonově mamce se mi po těle rozlilo znepokojení. Devon vstal ze sedačky, odložil spací pytle a udělal krok ke strýci. „Jsou tady s námi. Nemáš žádný důvod se strachovat. Můžu ti dát ihned Devona.“ Strýc podal mobil Devonovi, který si ho přiložil po vteřině váhání k uchu.

Narovnala jsem se. To nebylo dobré. Devonův výraz se změnil. „Mami, jsem v pořádku. Mami, prosím přestaň plakat. Nic se neděje.“ Pro jeho další slova ztišil hlas. „Mamko, pořád jsou tam?“ Byl bledý, když přikývnul. „Dobře, mami. Prosím, věř mi. Všechno bude v pořádku. Nemůžu s tebou déle mluvit. Ale brzy ti zavolám. Neposlouchej je, mami, dělají akorát z komára velblouda. Věř mi.“ Položil telefon na stůl, jeho ustarané oči na mne pohlédly. „Major a Summers jsou tam.“

11 komentářů:

  1. Ach do háje, Major někoho poslal k Devonově rodině, no bude se jim hůře zdrhat, protože budou chtít použít Devonovu rodinu proti němu ( vidím to třeba na vydírání)
    moc děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi tě knížka zklame, to sice je jedna z cest, ale Devonova rodina se toho účastnit nebude :)

      Vymazat
  2. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Katuš, díky za odpověď.
    Vlastně nevím, co bych nejraději chtěla, ale přeci jenom něco by se mi líbilo: kdyby to dala do kupy s Devonem a kdyby se ukázalo, že táta je skvělý chlap a ona tím získala svou rodinu ( + bratr a mamka), která ji miluje ...

    Dívala jsem se na goodreads a poslední aktivitou jsou dvě knížky z roku 2014, ale pak už nic a ta samá "aktivita" končí na jejím blogu rokem 2014.Takže pokud bude konec 2.dílu dost otevřený a pokud jsem se nepřehlédla, tak to vidím s konečným rozuzlením série dost bledě, ach jo.
    I tak jsem moc vděčná, že to překládáš a ještě jednou moc děkuji:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jo, je to celkem naprd s tím, že už se jaksi neuráčí to dopsat, a kniha má takový konec, který sice tak trochu něco ukončuje, ale zároveň otevírá cestu dalším otázkám, takže by to ten další díl chtělo. Uvidíme, třeba se za 10 let dočkáme pokračování :D. Díky za komentář a omlouvám se za to, že se teď na překlad vykašlu, prostě mi teď nejde překládat, jak z důvodu času, tak z důvodu jakési unavenosti a vůle. Musím si dát pauzu a ne pořád hledět na termíny.

      Vymazat
  5. Děkuji za další kapitolu. Ty nestíháš překládat a já ani nestíhám číst, co je přeloženo. Jsem 4 den po mateřské v práci a nějak už mi nezbývá na nic energie.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já sice nemám dítě, ani nejsem vdaná, ale s energií jsem teď měla hrozné problémy (jeden z důvodů, proč jsem nemohla překládat - prostě mi na to nezbývala energie), takže je mi jasné, jak ti musí být večer. Držím palce, ať všechno zvládneš :), alespoň ti teď toto "volno" trochu pomůže =)

      Díky za komentík :)

      Vymazat