pátek 22. prosince 2017

Milionářem změněná - 4. kapitola

 

Ahoj, tak tu máme konec druhého dílu, ještě je poslední třetí, do kterého se po nějaké pouze vrátím. Doufám, že se vám zatím série líbila. 😍😇
Tereza
Dobře to posrala. Vlci a lidé umřeli kvůli ní, ztratila Alexovu důvěru.
Opustil ji ve výtahu. Prostě odešel, nechal ji, ať jde za ním, ale nebylo to dobré. Zavřel za sebou dveře od koupelny, když se šel osprchovat. Když se oblékal, hodil na postel klíč.
„Abys s mými lidmi už žádné další hry nehrála. Frank se viní, víš? Jeden z mrtvých byl jeho synovec.“
Trápení jí stáhlo hrdlo, když stála vedle dveří s pažemi obtočenými kolem pasu. Jako by to nemohlo být ještě horší, měla tvář, kterou k těm mrtvým přiřadila.
Když Alex odešel, osprchovala se a oblékla na autopilota. Volné, pohodlné oblečení a vlasy v drdolu. Neměla v plánu jít nikam jinam než na gauč kromě cesty do kuchyně pro zmrzlinu. Trnitá cesta, čokoláda, peklo, miska vanilkové zmrzliny. Potřebovala něco sladkého, než jí slzy ucpou hrdlo, a na rozdíl od své matky jí alkohol nepomůže.
Otevřela Alexův mrazák, nakoukla dovnitř a… zastavila se.
Nebyla tam zmrzlina. Jakože vůbec nic. Šuplíky byly z většiny prázdné. Což jí dávalo smysl, když věděla, že Alex preferuje čerstvé maso, ale mohla tam najít pár fláků zmrzlých steaků a zeleninu. Většinou se zdálo, že mrazák používá jen na led.
Co za blázna nemělo zmrzlinu? Jak mohla brečet do zmrzliny, když neměla do jaké?
V zoufalství se kroužila po kuchyni a připravila si těsto na koláč. Neobtěžovala se rozehřát troubu, on tak neskončí. Ne, chystala se sníst tu zatracenou věc rovnou z mísy. Nebylo to tak dobré jako zmrzlina, ale postačí to.
Ten živý zvuk jejího mobilu se rozlil vzduchem a utišil její mumlání. Podrážděně položila těsto a zvedla mobil. Aha, číslo nepoznávala. To nic nemuselo znamenat. Mohl to být Alex. Nedala mu své číslo, ale muž rozhodný a se zdroji jako on je schopný najít cokoli chce. Státní tajemství nebo tak něco. Jednoduché číslo není problém.
„Haló?“
Místo Alexova hlubokého, drsného hlasu, který očekávala, se její dotaz setkal s tichem.
„Haló? Alexi?“ Pohnal ji vztek. „Alexi… podívej, je mi to líto. Vím, že to, co jsem udělal, bylo přes čáru, ale nemusíš si se mnou hrát na tichou domácnost.“
Odpovědí jí bylo další ticho, pak zadrhnutí vzduchu. Jako by někdo natahoval starou harmoniku nebo dudy, které byly ponechány ladu a skladu. Otevřela pusu, aby mu dala, co proto.
„Evo…“
Její jméno bylo tichým šepotem. Tak tichým, že ho sotva slyšela, ale ten hlas jí zmrazil každou buňku v těle. To nebyl Alexův hlas.
„Ach můj Bože, Davie?“
„Pomoz mi, Evo.“ Hlas byl slabý, ale teď ho slyšela jasněji.
„Davie, kde jsi?“
Teď už na směs na koláč zapomněla, proletěla bytem, popadla kabelku a klíč z postele. Na chvíli se zastavila s klíčem v ruce. Alexova tvář jí naplnila mysl a srdce ji bolelo…
„Studio…“ Znovu zachraptěl, jako by mu správně nepracovalo hrdlo, a pak se ozval rachot, jako by upadl. „Je mi taková zima, Evo. Proč mi je zima?“
Ach sakra, nezněl vůbec dobře. Zrychlila a strčila kartu do čtečky na přivolání výtahu. „Jen mluv dál, Davie, jsem na cestě.“
Poklepávala nohou, ujišťovala bratra, když klesal výtah dolů. Otevřel se v lobby a ona jím proletěla s hlavou dolů, takže s nikým nemusela navázat oční kontakt. Místo toho se zaměřovala na zvuk dechu Davieho. Zněl hrozně… jako by byl zraněný.
„Vydrž, Davie. Prosím,“ prosila, když si chytala taxíka.
S mobilem u ucha sledovala míjející ulice. Zdálo se to jako věčnost do studia, ale mohlo to být jen pár minut, než zaplatila řidiči a zrychlila po schodech.
„Davie! Davie, kde jsi?“ zavolala, strčila ramenem do otevřených dveří se srdcem v krku. Pohledem prohledávala zem, pořád tam byly cákance barvy, očekávala, že uvidí vysokou postavu bratra na podlaze v bezvědomí, nebo ještě hůř.
Nic. Šla dál, natáčela krk k rohům a mezi malířské stojany v případě, že by mezi ně spadl a ony na něj.
Dveře se zaklaply a zámek taky. Zamračila se a narovnala. Dveře byly otevřené, když přišla.
„Haló, Evo.“
Otočila se a našla Davieho, jak stojí zády ke dveřím s úšklebkem na rtech. Vůbec nevypadal zraněný, ani blízko smrti, jak čekala, vypadal dobře. Líp než dobře. Ve skutečnosti vypadal fantasticky. Jeho kůže, vždycky bledá, zářila a jeho oči, hluboce modré po matce, zářily.
Zavrtěla hlavou, uvědomila si, že udělala pár kroků vpřed.
„Myslela jsem, že jsi zraněný.“
Nebyl, to bylo zjevné. Po páteři jí přešel mráz. Co se to dělo?
„Svým způsobem jsem byl.“ Rozešel se s novou grácií a elegancí v jeho pohybech. Zalapala po dechu s rukou u pusy. Tohle nebyl Davie. Byl nemotorný jako přerostlé štěně zakopávající si o vlastní nohy na rovné podlaze, a ne tenhle štíhlý muž, co kráčel jako tanečník.
Ne, ne jako tanečník. Nebyla to jenom chůze, ale chůze predátora, který spatřil kořist.
„Teď už nejsem. A nikdy znovu nebudu.“
Usmál se a odhalil tesáky v koutcích rtů. Srdce se jí zastavilo a krev odtekla z tváře.
„To vidím. Kdy?“
S klidným hlasem se pokoušela nepoddat panickému záchvatu, který ji překonával. Všechno, co udělala, bylo kvůli ničemu. Davie nebyl zabit, ale ještě hůř. Byl upírem. Její mladší bráška se změnil v upíra.
Na moment se zastavil mezi jedním a druhým krokem a zamračil se. „Potom, co se do toho tvůj přítel pes zapletl. Měla jsi jim prostě dát ty peníze, Evo. Nemusela jsi do toho zatahovat vlkodlaky. Hraběti se to nelíbilo, vůbec ne.“
„Hrabě?“ Zavrtěla hlavou a udělala krok vzad. Usmál se, všiml si jejího ústupu a šel za ní.
„Ne, neboj se. Nepotřebuju to vědět. Neměla jsem peníze, Davie. Ne tolik, kolik chtěli, a říkali, že pokud nezaplatím, pošlou zpátky tělo.“
Ta kreatura chodila a mluvila jako bratr, ale věděla. Davie byl pryč a něco jiného převzalo jeho místo. Možná to bylo schopné využívat jeho tělo a hlas, ale už to nebyl její bratr.
„Takže jsi ze sebe místo toho udělala vlkodlakovi děvku?“ zavrčel, pohledná tvář se mu zkroutila vztekem, když odhodil malý stolek stranou.
Než mohla odpovědět, vrhl se k ní. Nedostala ani šanci, neměla rychlost, kterou potřebovala, aby unikla upírovi, ale pokusila se o to, ječela, když běžela, snažila se doběhnout ke dveřím od koupelny.
Dostat se do ní bylo snadné, ale než mohla zabouchnout dveře, narazil do nich. Dřevo prásklo o ni a roztříštilo se, velký špalek ji praštil do hlavy tak tvrdě, až viděla hvězdičky. Krev jí naplnila pusu a nos, když klouzala dolů po zdi. Davie proletěl zbytkem dveří, tvrdě ji rukou držel pod krkem, když ji zvedal.
„Davie, udělala jsem to pro tebe.“
Poslední věc, kterou viděla, než vklouzla do temnoty, byl záblesk jeho tesáků.
***
Alex prorazil dveře Davieho studia spíš s brutální silou než obratností. Srazil zbytky dřeva stranou a vletěl do otevřeného prostoru. Pořád byl stejně poničený jako poprvé, co to tu viděl, ale místo zápachu uschlé barvy cítil krev a strach.
Zavytí vzteku mu vyletělo z hrdla a vrhl se přes studio, následoval osobitý ženský pach, který visel ve vzduchu.
Evin pach.
Zavolali mu, jakmile odešla z bytu a díky strážci s ostřížím zrakem se mu podařilo zavolat přesně ten taxík, aby zjistil adresu, kam ji vzal. Taky si mohli to číslo nechat. Uhádl by, že se vrátila zpátky sem.
Dorazil k poničeným dveřím od koupelny a zapřel se o rám, když ho překonal pach krve. Eviny krve, uvědomil si, když pohledem rozeznal ve vaně skrčenou postavu. Sten mu zarachotil v hrudi a hrdle.
„Ach, Bože, ne. Evo!“
Aniž by si byl vědom toho, že se hýbe, byl ve vaně a bral si ji do náruče. Pach krve byl tak silný, že se skoro dusil. Normálně to tak nebylo. Normální den dostal pach krve vlka do nálady a potřebovali honit. Ale když to byl pach krve, kterou milovali, bylo to jiné.
Nad tou myšlenkou se skoro zarazil. Miloval Evu, nejspíš to tak bylo vždycky. Fakt života. Přijal to stejně, jako přijal vědomí, že byl vlkodlakem, když byl dostatečně starý, aby věděl, co to znamenalo. Byla to prostě jeho část.
„Evo. Probuď se, miláčku.“
Byla od krku dolů pokryta krví, oblečení měla nasáklé. Zatřepal její ochablou rukou. Byla chladná, až moc studená, v jejím uvolněném těle ani jiskřička života. Stěží se odvažoval dýchat, když jí přitlačil dva prsty k hrdlu. Pulz jí slabě cukal, ale s každou vteřinou slábl.
Ztrácel ji.
Otočil jí hlavu, značka na krku, odhalil dva vpichy po straně hrdla. Upír. Krmil se z ní upír. Mladý, podle dravosti kousanců.
Ve filmech to bylo hezké a čisté. Oběti měli dva malé vpichy a bledou kůži, která ukazovala nedostatek krve, ale to bylo všechno.
Skutečný život tak nefungoval. Upíři byly nečistotní žrouti krve v nejlepších chvilkách, a ti nově změnění se krmili tak zle, že bylo jejich zabíjení omylem, bráno jako útok zvířete. Spíš, než ztráta krve to bylo zranění, co jejich oběti zabíjelo.
Nový upír. Jakmile mu ta myšlenka projela hlavou, věděl Alex, kdo to udělal.
„Najděte ho,“ přikázal vlkům, kteří se shromáždili ve dveřích, věděl, že poznali pach upíra stejně lehce jako on.
„Přiveďte ho ke mně. Je mi jedno, jestli budu muset jít přes toho jejich zkurveného hraběte. Nikdo se nedotkne mé ženy.“
Přikývli a zmizeli, nechali tam Alexe s umírající láskou v náruči. Krk se mu ucpal slzami, když si ji přitáhl blíž do klína.
Sakra, měl jí říct, co cítil, když odcházel, a ne se tak vyřítit ven. Ale tak moc se bál, když se ztratila, pak byl tak naštvaný, když skoro padla za kořist vílám, že skoro neviděl rovně, natožpak myslel. Zahrnul do svého vzteku i ji, využil její tělo a jejich spojení, aby je oba potrestal, protože nedokázal přijít na tu moc, kterou nad ním měla.
Moc, která teď byla jasná. Miloval ji.
Praštil hlavou o kachličky. A jako pravý génius na to přišel až teď, když ji ztrácel.
„Evo, lásko?“ Smetl jí vlasy z tváře.
Zatřepotala víčky, ale věděl, že ho neslyšel. Ztratila příliš krve. Jen dvě věci ji mohly přivést zpět, ale ani jedna neznamenala, že bude stejná jako dřív. Ani jedna neznamenala, že bude člověkem. Už byla až moc ztracená.
Otevřel oči, vypustil roztřesený výdech. Tři volby byly jasné. Mohl ji nechat umřít ve své náruči, nechat ji mírumilovně přejít na druhou stranu jako sladkou, jemnou ženu, kterou znal, a taky lidskou.
Zlomilo by mu to srdce a on s určitostí věděl, že lásku znovu nenajde. Nikdy se neožení. Nikdy nebude mít děti. Smečka se přesune na někoho jiného, až umře.
Druhá volba byla najít upíra, dostat z té prokleté věci krev, aby ji mohla vypít a povstat jako upír. Nízké zavrčení, které naplnilo pokoj, byla naprosto nezávislé na muži, bylo od vlka.
To. Se. Nestane.
Pokud z ní bude upír, byla pro něj ztracená, stejně jako kdyby ji pohřbil šest stop pod zem bez možnosti truchlení. Vlci a vlkodlaci se nemíchali. To nemohl udělat. Radši by šel na hrob mezi jeho a její smrtí, pak by se nechal pohřbít vedle ní a na věčnosti by žili spolu.
Poslední volba byla nejtěžší.
Mohl ji kousnout. Opravdu kousnout, ne ty hravé kousance během předehry, které jí dával. Pokud by to udělal, zabořil své lycaní špičáky do jejího masa, infikoval by ji stejným virem, který měl v sobě od narození. Ale když by to udělal, mohl by ji přivést k ještě bolestivější smrti než do té, do které teď klouzala.
Ne všichni transformaci přežili, ne druh kamenného vlka. Někteří šíleně trpěli a v agónii zemřeli. Někteří – hlavně ženy – si tím prošly, ale na druhé straně nebyly stejné. Nezvládly vlka, mysli se jim poničily.
Bylo by lehčí ji nechat umřít.
Mohl by žít s tím, kdyby ji změnil? Přežil by ve světě, kdyby to neudělal?
Cítil, jak klouže na druhou stranu. Neměl čas, byla skoro pryč. Svaly se mu reflexivně napjaly, když se nad ní přikrčil. Musel si vybrat. Hned.
Sklonil hlavu a ponořil tesáky do neoznačené části jejího krku. Sladká chuť její krve mu explodovala na jazyku a její tělo sebou trhlo, když se jí virus zanořil do systému jako kulka.
Slza mu stekla po tváři.
Zachránil jí život…
A nejspíš si zničil ten svůj.


Konec… pro teď.



38 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Zrovna v tom nejlepším to končí :-(
    děkuji za překlad!! A už teď se těším na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji : ) už se těším na další část

    OdpovědětVymazat
  4. Dufam, ze Davieho znicia :-( A som zvedava ako dopadne Eviena transformacia na vlkodlaka, dufam za vsetko bude OK. Dakujem za preklad a korekciu a verim ze sa dockame pokracovania :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za skvělý překlad celé knihy

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad. Už se těším na pokračování ☺️ děkuji

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad ��

    OdpovědětVymazat
  8. Dekuji 🌼🌹🌹🌸🌷💐💮🌻 mooooc ae těším na pokracovani 😉

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za kapitolu, konec je pěkně napínavý, moc prosím aby tvoje pauza byla velmi krátká. Těším se na pokračování��

    OdpovědětVymazat
  10. bratr na zabití
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuji za další díl, no jsem moc zvědavá na další, jak se s tím oba poperou

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji :) Jsem zvědavá, jak bude Eva reagovat :)

    OdpovědětVymazat
  13. No to je ale koniec. :-O Skvelý preklad a korekcia, už sa neviem dočkať pokračovania ♥

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji moc za překlad! Takový konec! Už se těším na pokračování. 🐛

    OdpovědětVymazat
  15. Díky za napínavý překlad a vzhledem k nedokončenýmu konci :) se nemůžu dočkat pokračování :p

    OdpovědětVymazat
  16. Moc děkuji za skvělou kapitolu a překlad celé knížky. Už se moc těším na další pokračování. ♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  17. Moc děkuji za překlad. Těším se na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  18. ďakujem veľmi pekne, už sa neviem doc kat pokračovania.

    OdpovědětVymazat
  19. Děkuji moc.. nemohou se dočkat 3. části

    OdpovědětVymazat
  20. Moc děkuji za skvělý překlad!!!👏👏👏

    OdpovědětVymazat
  21. vďaka. tie kratúčke novely na pokračovanie by mohli byť pokojne jedna kniha :)

    OdpovědětVymazat
  22. Dakujem za preklad a korekciu celeho pribehu. Tesim sa na pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  23. Moc díky za kapitolu a její přřeklad, Přeji hezké Vánoční svátky. Katka

    OdpovědětVymazat
  24. Děkuji, skvělý překlad!

    OdpovědětVymazat
  25. Moc děkuji a těším se na další díl :-)

    OdpovědětVymazat