neděle 13. srpna 2017

Jed - Dvě 2/2



Kyra z kufru vytáhla přihrádku, která oddělovala kufr na horní a spodní část – nahoře totiž byly všechny lektvary s nízkými čísly, které se používaly pro kosmetiku a líčení – a sáhla přímo dospodu, kde měla lektvary s vyššími čísly. Série 05 až 07.
Jedy.


Jedy byly v plné síle smrtelné, ale správně ředěné byly vždy úplně bezpečné. Nebo téměř vždy. A mohli jste s nimi dělat úžasné věci, které jste nemohli dělat s lektvary s nízkými čísly.
Kyra potřebovala zředit jed ve správném poměru. Pokud by výsledek byl příliš slabý, směs by neudělala to, co chtěla; pokud by ale zředila jed málo, zabije ji i princeznu přímo na místě.
Naplnila ampulku do tří čtvrtin zřeďujícího roztoku, pak vymačkala kapičku z jedu zmatení a dvě kapky ze zakrývacího jedu. Pak vsypala špetku prášku přitažlivosti, zašroubovala víčko a celý roztok protřepala.
Pak se zhluboka nadechla, namočila si do něj kus látky, kterým se pak postříkala, zatímco ji princezna sledovala intenzivníma bledě modrýma očima.
Kostky byly vrženy. Buď Kyra zemře na extrémní zmatení, na rozplynutí se v prázdnotě… nebo bude žít a bude ji extrémně špatně vidět.
„Kyro?“ Arianin hlas byl naplněn obdivem. „Myslím si, že to funguje.“
Kyra se podívala dolů.
Rozhodně ji bylo těžké spatřit. Jakoby se měnila podle pozadí.
Výborně.
Kyra si rychle schovala své věci, ale ne dost rychle, aby zabránila Arianě poskakovat a vykřikovat, „Pojď už, pojď už, pojď už!“
„Jasně, jasně!“ smála se na ni Kyra. „Jsi si jistá, že jsi připravená?“
Ariana přestala skákat a střelila po ní zlým pohledem.
„Au. Hádám, že jsi připravená.“ Vyšla z kruhu z křídy. „Víš, opravdu bys neměla tak obtěžovat těžce pracujícího alchymistu, který se tě snaží dostat z vězení.“
„Máš pravdu,“ řekla Ariana a vysekla jí hlubokou poklonu. „Jsi mým mistrem.“
Kyra obrátila oči v sloup a začala na princeznu stříkat roztok kapesníkem.
.   .   .   .
Na louce zalité sluncem spadly dívky na zem v chichotajícím se chumlu. Byly venku z hradu, asi hodinu pěší chůze od města. Zakrývací lektvar již přestal působit.
Princeznina tvář byla roztáhlá do blaženého úsměvu, když držela ruce natažené ke slunci. „To je ta nejlepší věc, která se mi za celý můj život stala,“ ozvala se. „Ani nevím, kde začít. Můžeme dělat cokoliv.“
 „No, ne úplně cokoliv,“ odpověděla Kyra. „Nechceme, aby nás chytli.“
„Ale pořád nám zbývá tolik možností.“ Princezna Ariana se překulila na jeden loket a vážně se na Kyru zahleděla. „Už jsi někdy šťouchla do krávy?“
„Cože?“ Kyra si z vlasů vytáhla list.
„Moje chůva říkala, že to dělávala, když byla ještě dítě, což bylo asi tak před milionem let. Když krávy dřímají a ty do nich šťouchneš, svalí se přímo tam, kde stojí. Nebolí je to nebo něco takového, jen je to zmate. Alespoň myslím.“
„Proč by někdo na světě chtěl vůbec do krav šťouchat?“
„Já nevím, ale je jen jedna možnost, jak to zjistit.“ Princezna Ariana vyskočila a rozběhla se ke chlévu na druhém poli.
„To nemůžeš myslet vážně. Že ne? Že ne, Ariano?“
Kyra už letěla za ní.
.   .   .   .
Kyřiny a Arianiny týdenní „lekce“ se po použití Kyřina lektvaru změnily na tajná dobrodružství po venkově. Jejich přátelství kvetlo a během dalších pěti let se Ariana stala Kyřinou nejlepší kamarádkou, jakou kdy měla.
Což byl pravděpodobně důvod toho obrovského šoku, který zažili lidé, co je znali, před třemi měsíci, když se ji Kyra pokusila zabít.
A selhala, připomněla si Kyra, když se potulovala mezi stromy.
Při myšlence na Arianu ji zabolelo u srdce. Ale Kyra by si nikdy nenechala zlomit své srdce. Strávila posledních několik měsíců jeho zatvrzováním. Nemohla si dovolit ani malinkou prasklinku.
Nebo by se rozpadla na kousíčky.
Princezna musí zemřít. Buď to bude ona, nebo zbytek království.
Ale nejdřív Kyra musí princeznu najít.
S aktovkou na zádech a poskakujícím náhrdelníkem na krku, který omylem ukradla, se Kyra řítila přes les. Po obou jejich stranách se leskly světlé pupeny stromů, které vystupovaly proti dlouhým tmavým sukním borovic.
Zamířila si to k zarostlé prohlubni u obrovitého dubu, který označoval její úkryt. Kyra pokropila zem před ní protilátkou, dokud zakrývací lektvar neztratil svou účinnost a neodhalil vstup do její chýše.
Kyra vstoupila dovnitř. Chýše smrděla půdou, železem, oleji a čistidly. Světlo z jednoho čtvercového okna osvětlovalo malou světničku.
Naproti ní na zdi visely zbraně všech velikostí a tvarů. Bylo tam půl tuctu mečů, jejichž okraje zářily smrtícími lektvary; ostře řezané mačety; dýky, bodce a spousta malých nožů v kožených pouzdrech; palcáty a házecí hvězdy s ostrými hroty. Na jedné straně místnosti se rozprostírala truhla dvakrát tak velká jako stůl.
Krátce poté, co se Triáda mistrů alchymie přestěhovala do apartmánu v Newmanově domě, si Kyra uvědomila, že bude potřebovat místo, skryté místo, které bude jen její, pomocí kterého se dostane pryč z přemíry mužství Hala a Neda.
Tesařinu se naučila od tesařů z hradu a chýši si vybudovala svépomocí díky dovednostem, kterým se naučila. Přes těsně přiléhající desky sem nepronikal ani ten nejmenší paprsek světla. Nikdo nevěděl o existenci této mále chýše kromě Kyry a její nejlepší kamarádky, Ariany.
Mrzelo ji, že své útočiště bude muset opustit, ale věděla, že je čas se rozloučit.
Kyra si do batohu přidala pár házecích brků a dvě malé dýky, popadla deku a poslední jídlo, které jí zbylo – okoralá půlka bochníku chleba a tvrdý kousek sýra – a pevně za sebou zavřela dveře. Pak zavřela i otevírání skrýše, které vyrobila ze zakrývajícího kouzla a posypala ho kluzkým jehličím, které leželo všude kolem.
Ned a Hal budou brzy vzhůru. Velmi rychle po Kyře půjdou, protož vědí, že není daleko.
Ale nebudou čekat, že bude hledat pomoc u nejpodlejší osoby v království. Nikdo se zdravým rozumem by záměrně nehledal Arla Abbaduta.
Kyra se s ním už setkala. Dřív mu zkřížila cestu při dvou různých příležitostech a upřímně si přála, aby se to nestalo. Pokaždé k ní přišel on, král zločinců, protože neměl jinou možnost. V té době měla navrch ona. Nyní ale byla ona na jeho území. V jeho moci.
A ona se nemohla k nikomu jinému obrátit pro pomoc.
.   .   .   .
V době, kdy slunce začalo zapadat za stromy a jarní vzduch se stával čím dál chladnějším, Kyra měla už několik mílí mezi sebou a svým starým domovem. Neznala tyto lesy a nechtělo se jí v něm po setmění protloukat samotné. Musí brzy najít Arlovo doupě.
Věděla, že by mělo být v lese východně od Tippolow. To bylo vše. Ale dosud nenarazila na něco, co by byť i jen vzdáleně připomínalo útočiště zloducha. Nepomáhalo jí, že neměla žádnou představu, co vlastně hledá. V jakém druhu obydlí by přehnaně ješitný král zločinců přebýval? Jeho obrovskému egu by slušelo něco velkého a zářivého, ale něco skrytého, vlhkého a tmavého znělo pravděpodobněji.
A hůř se to hledalo.
Růžové prsty západu slunce osvětlovaly oblohu, když hleděla na světla Tippolow, mihotající se v dálce. Pohybujíc se po okraji lesa, šla stále dál na sever, až neviděla žádné známky města. Neměla štěstí.
Otočila hlavu zpátky a málem přepadla přes chlapce a dívku, které měla hned za patami.
„Hej!“ řekla polekaně. „Měli byste se dívat, kam jdete!“
Vzhlíželi k ní s černýma očima půlnoci.

Bez jediného mrknutí.

7 komentářů: