pondělí 3. července 2017

Svedena Santou - 2. kapitola


Její zachránce nebyl jen nádherný. Byl tím ‚nasrat na všechno, vezmu ho domů a nechám ho do mě bušit celou noc‘ nádherný. Až tak, že si Candy nejdřív myslela, že byla těmi kriminálníky zabita, kteří ji přepadli a odtáhli do temné, špinavé uličky, a že Rhod byl anděl, který si pro ni po životě přišel. Nebo sexy démon, aby ji vzal do pekla. Kvůli některým věcem, které během života udělala? Nebe bylo nejspíš přehnané –

Ať tak nebo tak. Bylo jí to jedno. Ne s Panem velkým, temným a krásným dívajícím se na ni s obavou v zelených očích a při tom jeho sexy špulení rtů. Zelené oči. Proč to musely být zelené oči? Povzdechla si, když se otočil, aby řekl něco tomu druhému muži s ním, oba ukazovali na konec uličky, kde zaparkovalo auto.
„No tak pojď, srdíčko. Dostaneme tě někam do tepla. Můžeš si stoupnout?“
Přikývla, když silné ruce našly její a vytáhly ji na nohy. Nikdy se nepovažovala za plachou, nebo která se dále lehce vyděsit, ale zdálo se, že její nohy nechtějí spolupracovat, třásly se jako želé.
„Ach, opravdu se omlouvám.“ Zasmála se, když jí horko vešlo do tváří. Jak ubohá byla? Teď byla v bezpečí a relativně nezraněná, ale zdálo se, že to její tělo nechápe.
„Jsi v pořádku. Mám tě.“
Rhodův hlas byl uklidňující a ten sexy malý úsměv ji pobízel, když udělala krok vpřed. I když to její nohy nepobraly. Kolena konzistence želé ji odmítla udržet a ona klopýtla. Pevněji ho sevřela za ruce, když se pokusila vyhnout rozplácnutí se u jeho nohou.
„Páni, tak to nepůjde.“
Objaly ji silné paže, čistě ji zvedly, než to mohly její nohy naprosto vzdát. O úder srdce později byla usazená na jeho široké hrudi pořád zabalená v tlustém zimním kabátu.
Uniklo jí krátké zalapání po dechu, když otočila hlavu a byla u něj nos na nose. Rhodovy intenzivní zelené oči zachytily její, nedokázala uniknout, nechtěla uniknout, když mezi nimi proběhlo uvědomění. Jeho rty byly tak blízko, že se musela jen naklonit a přitisknou je –
Achtoměposer.
Odrazila tu myšlenku, trochu se zaklonila, aby mezi jejich tváře vložila trochu vzdálenosti a pokusila se soustředit. Už byl dost milý, že ji zachránil – dvakrát. Jednou od násilníků, kteří ji napadli, a pak když mu málem přistála v bahně u nohou. Minimálně pro něj mohla udělat to, že se na něj nevrhne.
„Omlouvám se; nevím, co se to se mnou děje. Můžeš mě dát dolů, umím chodit,“ ujistila ho, slova ale očividně nepadla na úrodnou půdu, když se otočil a zamířil k autu na konci uličky
„Ne, zvládnu to, srdíčko.“ Hodil po ní jedním z těch sexy malých úsměvů, když došly ke straně auta, pak se sklonil, aby ji posadil na sedadlo spolujezdce.
„Jsi v šoku, takže nikam nepůjdeš, dokud tě nezkontrolujeme.“
Zapásal ji a usmál se na velkého muže na sedadle řidiče.
„Díky, Cale. Od teď už to převezmu.“
Opřela si hlavu o kůži opěrky a zavřela oči. Strana hlavy ji pekelně bolela a úlisný, hnusný pocit jí rostl v žaludku. A co bylo kurva s tím třesením. Přitáhla si kabát blíž, otevřela oči, když Rhod vklouzl na sedadlo řidiče a obdařil jí dalším megawattovým úsměvem.
„Neboj. Nebude mi trvat dlouho dostat se na pohotovost a ten malý řez spravíme.“
Otočila hlavu na stranu, aby si ho prohlédla, rozhodla se, že byl opravdu nádherný. Byla si docela jistá, že má otřes mozku, takže by mohla využít situaci ve svůj prospěch. Jmenovitě zírat bez toho, aby si kdokoli myslel, že to bylo divné nebo hrubé.
Byl vysoká a velký, jemná látka košile se táhla přes sliny plnící pusu svaly, když se otočil, aby si zapnul pás. Tmavé vlasy měl dost dlouhé na to, aby si je dal za uši, se stačenými konci, propůjčovaly mu odzbrojující, neupravený vzhled. Čelist měl pokrytou pětihodinovým strništěm, toužila mu po něm přejet prsty.
„Dej si na čas,“ zamumlala tiše, jen aby tu mohla sedět a dívat se na něj. Teplo a pocit bezpečí se po ní plížily, když se rozjel. Teď potřebovala jen pěknou vlněnou deku a třeba větší sedadlo, takže se k ní mohl připojit a přitulit se. „Nikam nejdu.“
Hodil po ní boční pohled a usmál se, ale spatřila v jeho očích obavu. Natáhla se, usmála a poplácala ho po paži.
„Díky. Pokud byste ty a tvůj přítel nepřišli, nev…“
Na vteřinu se odmlčela, hrdlo se jí uzavřelo, když pomyslela na to, co se mohlo stát.
 Neměla žádné iluze. Jakmile by zjistili, že nemá v  peněžence nic, upřeli by pozornost na ni.
Nebyla vysoká ani hezká. Ve skutečnosti vypadala docela obyčejně. Pochybovala o tom, že by na tom ale záleželo.
V některých kruzích byl život levný a kriminální nabuzení, z bůh ví čeho, byli schopni čehokoli. Nepochybovala o tom, že by skončila jako další mrtvola nalezená za popelnicí.
Rozhodně přestala přemýšlet nad ‚co by kdyby‘ a zaměřila se znovu na něj. Usmála se, i když to byl úsměv celkem slabý.
„Jen… díky.“
„Nemáš vůbec za co. To děláme.“
Pokrčil rameny, košile se mu znovu přes ramena natáhla a rozptýlila ji. Sakra, musel si tu košili vybrat přesně kvůli efektu, který na ženy měla. V žádném případě nemohl nevědět, jak v ní vypadal. A jak si pamatovala, jeho kámoš byl stejně tak pěkný, i když trošku… zarostlejší.
Nebyli to lidé.
„Pracuješ v té ochranné agentuře, co?“
I když byla omámená, nakonec se jí to v hlavě srovnalo. Procházela kolem té nové budovy na North Street. Osobní… ne, Agentura pro paranormální ochranu.
 Vzpomínala si na to logo, a že nad ním přemýšlela. Partové teď byli venku ze ‚skříní,‘ ale věděla, že většina jich měla dost děsivé schopnosti. Tak proč by potřebovali ochranu?
Trochu se narovnala, chtěla slyšet víc. Prosila otce, ať najme pár para bodyguardů, když byla teeneger s touhou dozvědět se o paranormálech víc. Odmítl. Ve skutečnosti naprosto odmítl mít na palubě jakéhokoli paranormála, takže nikdy neměla šanci, si s některým sednou a povykládat si. Ale teď měla šanci. S živým, a tak sexy kouskem.
Bolest jí propíchla lebku jako rozžhavená jehla do oka. Zadržela dech a pak si připlácla ruku na stranu hlavy, když se svět kolem začal točit.
„Kurva, vydrž, srdíčko. Už jsme skoro tam.“
„No, máte mírný otřes mozku, ale neměli byste se ničeho bát. Běžte domů, odpočiňte si a vyhněte se stresu.“
Usmíval se doktor na tu drobnou ženu v posteli a natáhl se, aby ji na uklidnění poplácal po ruce. Číhající jako pec v kleci u dveří zadržel Rhod vyštěknutí, aby z ní sundal ruce, i když byl ten chlap dost starý na to, že by mohl být dědeček Candy.
Ani nevěděl, co to do něj vjelo. V náruči ji zanesl na pohotovost. Byla bílý jako stěna, stěžovala si na bolest hlavy a držela se ho za ruku, když se kolem ní rojili doktoři.
Nepožádala ho, ať odejde, a díky doposud neznámému proudu ochranářství, zíral na každý možný lékařský personál, aby tak udělal. I když byl možná elf, nebyl rozhodně tím, co ‚sedí na muchomůrce.‘
Sundání přespříliš velkého kabátu, zřejmě před pár lety drahého, odhalilo tělo hodící se k delikátní tvářičce. Byla mála a štíhlá, postavu měla spíš drobnou, jak hádal. Ale nepočítal vůbec s těmi křivkami. Obalenou kabátem čekal, že bude mít spíš dětskou postavu. Ale měla kulatých křivek dost na to, aby pokoušely svaté a násilníky… skousl zavrčení a připomenul si, že byla nemocná. Otřes mozku, řekl si přísně.
Nebyl v tom kurva žádný rozdíl. Pořád chtěl vystrčit doktora ze dveří, vtáhnout si ji do náruče a zjistit, jak chutnají její rty.
Kurva. Choval se jako blázen.
„Máte někoho, kdo by s vámi zůstal na pár dní? Třeba rodina…“ Ptal se doktor a podíval se, párkrát na Rhoda. „Nebo možná váš přítel?“
Rhod se zastavil, čekal na toho nádherného malého človíčka v posteli, až se zasměje a řekne, že není její přítel… že mu dá jiné jméno a číslo na mobil. Žárlivost znovu vzrostla, ostrá a okamžitá, když pomyslel na to, že řekne jméno druhého muže. Místo toho si skousla ret a vyhnula se pohledu na něj.
„Žádná rodina, ne. Nechci je otravovat. Přítel na mě dohlédne. Že ano, zlato?“
Překvapeně zamrkal, ale její prosící pohled ho udolal.
„Je to pravda, pane…?“
Doktor se podíval se zamračením do karty, jako kdyby si náhle uvědomil, že tu byl Rhod s pacientkou, aniž by měli nějaké ponětí o tom, kdo byl, nebo se ho na něco ptali. Samozřejmě, že ptali. Když přijel s Candy, projeli s ním svých obvyklých dvacet otázek. Ale Rhod nebyl obyčejný elf.
Byl Claus, a když přišlo na triky s myslí, dokonce i Jedi mu nemohl vzdorovat. Clasuové si vyvinuli psychické schopnosti, aby zůstali bez povšimnutí, zatímco doručovali dárky vzrušeným, hyperaktivním dětem. A vědomí, že by ho nemocniční personál nenechal s ní zůstat, aniž by byl rodina nebo někdo takový, oslepil se starým dobrým Clausovským šarmem. Zapomněli na otázky a předpokládali, že na ně správně odpověděl.
„Claus. Rhod Claus.“ Rhod se na doktora kamenně podíval, vyzíval ho cokoli o jeho jméně říct. „A ano, pohlídám Candy těch pár dní. Jen se mně pokuste zastavit.“
Doktor přikývl a něco si zapsal. Nehádal se, ale Rhod to ani nečekal. Čelil ‚šarmu‘ plnokrevného Clause, neměl šanci. Pokud by mu Rhod řekl, že je slepice a má jít přes cestu, byl by okamžitě venku a dělal by ze sebe blbce na hlavní křižovatce před nemocnicí. I když by Rhod tak krutý nebyl, ne když se Candy dívala, takže si jednoduše připlácl úsměv na rty a čekal, až postarší muž oznámí verdikt.
„Fajn. Dobře.“
Doktor se lehce otočil, aby ho zahrnul do konverzace.
„Budete to muset brát zlehka dalších pár dní. Měli byste si dát pozor na pár věcí…“ Vytáhl papír z desek a něco na něm zakroužkoval, pak ho natáhl ke Rhodovi. „Taky, vemte si to. Jsou tam zvýrazněné některé věci, které si hlídejte. Pokud uvidíte známky něčeho, co je tady nahoře, měl byste ji přivést rovnou sem.“
Rhod přikývl, když si prohlížel papír. Předtištěné a okopírované to bylo vybledlé na pár místech, ale pořád instrukce rozeznal. Varování před ospalostí, zmateností, slabostí. Všechno to byly normální příznaky, byly mu povědomé z tréninku první pomoci u agentury. Lidé byli křehký druh, takže se Iliona ujistila, že všichni chlapi věděli, jak poskytnout první pomoc a dostat je na pohotovost.
„Žádný problém, doktore. Chápu to tak, že ji můžu vzít teď domů?“
Candy mu nic neřekla, když se připravovali na opuštění nemocnice, místo toho se zaměřil na odstranění toho nejroztomilejšího malého zamračení na její tváři. Rhod se pokoušel ignorovat to sexy našpulení jejích rtů, když se soustředila, a zůstal tiše, aby se mohla vypořádat se všemi papíry a formuláři, které musela podepsat. Ale ujistil se, že je nablízku. Jen pro případ. Dostala dobrou šlupku do hlavy a byla tu šance, že byl otřes mozku horší, než si mysleli. Pokud jí bude hrozit nebezpečí rozplácnutí se o podlahu, v nanosekundě bude u ní, aby ji chytil. Vezme ji do náruče, která nebyla nikdy tak silná, jako když se její drobná postava obalila jeho objetím.
Nechtěla, aby to její rodina věděla. Divné.
Opřený ramenem o stěnu si ji prohlížel, když procházela formuláři. Personál se jí znovu ptal, jestli chce, aby kontaktovali rodinu. Znovu odmítla se zábleskem podráždění v jejích neobvyklých očích. Bylo to rychlé, sotva rozpoznatelné, než se dostala pod kontrolu. Něco, co přepracovaný a už spěchající personál pryč s novými případy hromadící se u dveří, přehlédl. Ale protože ji sledoval, zahlédl to.
Kane. Kane…
To jméno mu zvonilo v hlavě, ale nedokázal ho zařadit. S jejím kabátem v rukou Rhod skenoval svou paměť případů v agentuře. To jméno mu připomínalo něco z práce? Papíry mu šly dobře. Ale i když pocházel z jeho rodinu, měl paměť prázdnou. Jediného Kanea, kterého Rhod znal, bylo, Kane Incorporated a z vysoka pochyboval o tom, že by kdokoli z té rodiny přišel žít pod jeho úroveň sem do nejdrsnější oblasti města.
Posunul se; přesunul váhu z nohy na nohu a sotva zabránil rtům, aby se neusmály. Znal je. Kaneovi byly jednou z rodin, kterým nenáviděl doručovat dárky, když nosil červený oblek.
Dokonale čisté krby v pokojích drahé vili až s příliš mnoho pokoji na tolik lidí, kolik jich tam žilo. Okázalé dary pod stromečkem, takové, které koupila osobní asistentka otce, nechala je zabalit v obchodě bez úmyslu, se kterým ho dávali.
Dárky dávané rozmazleným spratkům, jejichž smysl k vlastnictví zastínil jakýkoli zdravý rozum, a kteří naříkali, že měli zničené životy, když nedostali nejnovější tablet, PC nebo mobil.
Kvůli té nevděčné sebrance debilů pověsil na háček červený oblek a zamířil do světa hledat jiného zaměstnavatele. Kterým byla Iliona a APPO. Zdálo se, že elfové byli vysoce žádaní na ochranu.
Konečně byla Candy hotová. Odtlačil se od stěny, obtočil kolem ní velký kabát a vedl ji k zaparkovanému autu. Zvyklý na severní pól byl kousavý chlad ničím víc pro Rhoda než hezkým vánkem. Začalo sněžit a dost, bílé vločky tancovaly ve vzduchu na neslyšnou tóninu, než spadly na už zamrzlou zem.
Vánoce se blížily. Rhod se na moment zastavil, když to slyšel, zavřel oči a poslouchal. Jo, tam… jen na okraji sluchu. Zvuk zvonků, když se jim hýbaly na stojanech připravené být využité na velkou akci, a měkké mumlání sobů, když podřimovaly ve stájích.
Volání započalo.
Každý Claus na zemi ho slyšel. Ta potřeba otevřít jasně pomalovanou krabici, tu, kterou jim všem dali při dosažení plnoletosti, aby si z něj vytáhli ten velký opasek. Jen obyčejný opasek s těžkou stříbrnou přezkou, ale byl branou k něčemu mnohem většímu. Byl až moc velký na jeho úzký pas, takže ho přes rok normálně nosit nemohl. Nebyl myšlen k použití někdy jindy. Jen na Vánoce.
Jakmile si dal pásek kolem pasu, magie zafungovala. Obalil ho červený oblek, změnil ho… stal se ze štíhlého starého Rhoda Clause na větší formu sebe. Santa Claus. Jeden z mnoha on a legie jeho příbuzných se vydali do oblak na Štědrý večer, aby doručili dárky. Chápal magii opasku, ale nikdy nepochopil soby. Jak každý Santa skončil s jinými sáněmi, ale nějak těmi stejnými, a s divnými na houby sobi, neměl tušení.
Vrtící hlavou ten pocit ignoroval. Každý rok to bylo stejné. To nutkání vytáhnout krabici ze skrytého místa a nasadit si opasek. Každý rok nebyl schopný čelit dětem bez vánočního ducha a s nafouknutým smyslem pro vlastní důležitost, ho ignoroval. Dobrovolně… ne, prosil Ilionu, aby ho nechala přes Vánoce pracovat.
Otevřel oči a shlédl na brunetku u boku. Úsměv mu pohrával s koutky rtů, když jí nabídl loket. I když si třeba letos vezme trochu volného času.



22 komentářů:

  1. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!👍💜👍

    OdpovědětVymazat
  2. Moc, moc děkuju za pokračování 😃😘

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za úžasnú kapitolu 👍😍

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad...😘😉

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za další kapitolku. HankaP

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za super preklad a už sa teším na pokračovanie 😉😉

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  10. Dakujem za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat