pátek 7. července 2017

Pavoukova odplata - 25. kapitola


Přesně v šest hodin, zrovna když se slunce pozvolna ztrácelo za západním obzorem, jsem stála před zasněženými ruinami svého rodného domu.

Naposled jsem tu byla před sedmnácti lety – tu noc, kdy jsem přišla o matku a sestru. Tu noc, o které jsem byla dlouho přesvědčená, že jsem během ní zabila Briu, když jsem svou magií zničila náš dům. Tu noc, kdy mi Mab roztavila v dlaních můj pavoučí medailon a navždy mě poznamenala. Ještě teď mě při té vzpomínce jizvy pálily a svědily tak moc, že jsem musela zatnout pěsti, abych potlačila fantómovou bolest.
Vzhledem k okolnostem, jsem nikdy nepocítila touhu se sem vrátit.
Když jsem byla malá, náš dům mi vždycky připadal obrovský, ale teprve teď, když jsem jako dospělá stála před zasněženými ruinami, jsem si plně uvědomila, jak velkolepý musel být. Dívala jsem se na několik ještě stojících zdí a hromady suti, které zůstaly ze zbytku domu. Nepamatovala jsem si, že bychom byli vyloženě bohatí, ale asi to tak muselo být, protože dům byl hodně rozlehlý. Nebo tak aspoň působily jeho zbytky.
Od jeho zhroucení se domu nedotkla lidská ruka, jako by se k místu zkázy nikdo nepřiblížil. Mab určitě ne, protože pozemek koupil Fletcher. Kromě toho, nenašlo by se moc lidí, kteří by byli ochotní pobývat na místě, kde se odehrál takový zločin. Dokonce i lidé bez magie dokáží často vycítit zlo stejným primitivním způsobem, jako když se zvířata vyhýbají zlým a nebezpečným lidem.
Dům – nebo to, co z něj zbylo – leželo v hustě zalesněné oblasti mezi Fletcherovým domem a Jo –Joiným salónem. Ze tří stran ho obklopovaly svahy porostlé borovicemi, které pokračovaly dál, k vysokým horským útesům. Sněhem pokryté sutiny se táhly, kam až oko dohlédlo, kameny se vršily jeden na druhém. Čas už ale obrousil jejich hrany a místo, kde původně stával dům, si pro sebe začal zabírat les. Mladé borovice se prodraly do bývalého spodního obývacího pokoje a zbytky fontány byly schované v seschlých stužkách popínavého plevele.
Stála jsem tam ve skomírajících paprscích zimního slunce, které pomalu zakrývaly těžké šedé mraky. Během minuty se spolu se sněhovými vločkami začala snášet tma a trosky přede mnou milosrdně schovala bílá sněhová přikrývka.
Ale ani teď po všech těch letech ještě neumlkl nářek kamenů.
Slyšela jsem jejich zuřivé, rozzlobené mručení, ve kterém se odrážela ozvěna mého primitivního výkřiku živelné magie, hrůzy a bolesti. Výkřiku, díky kterému se dům zhroutil. Ještě teď ten zvuk rezonoval v pozůstatcích kdysi pevných zdí, jako kdyby  v nich pořád vibroval a pokoušel se je rozložit molekulu po molekule.
Z nějakého důvodu mi to přinášelo úlevu.
Protože kameny se stále zlobily kvůli tomu, co se jim stalo, co se stalo mně, která jsem patřila k nim, rozuměla jim a ovládala je. Zavřela jsem oči a soustředila se na jejich šepot, naslouchala jim, nasávala jejich zuřivost, nechala se jí naplnit a přijala ji za svou. Trvalo to jen chvíli a jejich mručení zesílilo, zostřilo se a ztemnělo. Kameny nikdy nezapomínají na traumatické události a už vůbec ne na něco, co zasáhlo přímo je. Události, emoce a pocity možná časem vyblednou, ale nikdy úplně nezmizí. Kameny vycítily, že jsem nablízku – ta, která je rozbořila – a že jsem zpět z nějakého určitého důvodu. Ztotožnila jsem se s jejich vzpomínkami na jejich zlost – protože obsahovaly i mou zlobu, můj vztek na všechno, co Mab naší rodině provedla. Věděla jsem, že ji budu potřebovat možná ještě víc než v onu osudnou příšernou noc.
Šla jsem kupředu, moje boty drtily sněhovou pokrývku na chladném zmrzlém štěrku pod ní. Pohybovala jsem se pomalu, s rozmyslem, nedělala jsem žádné prudké pohyby, které by nějakým způsobem mohly ohrozit Briu.
Nebo daly záminku číhajícím lovcům odměn vpálit mi kulku do hlavy.
Viděla jsem je, jak se krčí v podrostu. Muže a ženy s puškami, kušemi a dalšími zbraněmi, všechny soustředěné a připravené zmáčknout spoušť při jakémkoliv náznaku, že se snažím udělat nějakou hloupost.
Jenomže Mab mě chtěla zabít osobně – a chtěla si to užít. Její první chyba – a to taková, které by nakonec mohla velmi litovat.
Zabralo mi několik minut najít si cestu mezi ruinami k bývalé zadní zdi domu. Cestou jsem viděla další zničené pozůstatky svého dětství napůl schované pod sněhem a sutinami. Roztavenou hlavu panenky, roztrhaného špinavého medvídka, skleněné střepy a zbytky figurek z matčiny sbírky sněžítek. Jen to umocnilo moje odhodlání udělat, co je potřeba a skoncovat s minulostí.
Nakonec jsem se dostala až na zadní dvorek. Vypadal úplně stejně, jak jsem si ho pamatovala – stejně strašně jako se tolik let objevoval v mých nočních můrách. Popravdě řečeno tu toho bylo k vidění ještě míň než vepředu. Jen ruiny a suť.
Chvíli mi trvalo najít místo, kde stávala kdysi krásná fontána. Než na ni spadla část domu a zůstaly z ní jen úlomky kamene a prach. O kus dál byl zbytek kamenného schodiště, pod kterým jsme s Briu mívaly svou skrýš. A hned vedle bylo místo, kde jsem se zhroutila, když jsem našla krev a dospěla k přesvědčení, že jsem svou magií Briu zabila.
Na povrch se vynořily temné vzpomínky a rozčeřily hladinu mého vědomí jako ostré žraločí ploutve. Zatlačila jsem je zpátky do pozadí, kam patřily. Zhluboka jsem se nadechla, odtrhla oči od sutin a soustředila se na lidi před sebou.
Mab a Briu.
Mab stála uprostřed dvorku na rovné ploše relativně bez sutin – přesně na tom místě, které mi před pár hodinami ukázal Finn na policejní fotografii. Tělo jí obepínaly krvavě rudé večerní šaty a přes ramena měla přehozený sametový plášť lemovaný kožešinou. Vlasy měla dnes večer stejně rudé jako šaty – jemné vlny dosahující až k límci pláště. Napůl jsem čekala, že drahá látka začne doutnat, ale to se samozřejmě nestalo, na to měla Mab magii příliš pod kontrolou. Ale i tak se tu dnes večer někdo oblékl doslova na krvavou koupel.
Jako obvykle měla kolem krku náhrdelník se svou runou – slunečním žárem. Symbolem ohně. Dokonce i ve zbytcích denního světla se jeho zlaté paprsky leskly a rubín uprostřed zářil.
Podívala jsem se za ni k místu, kde stála Bria. Pod očima měla tmavé kruhy a blond vlasy měla kolem hlavy rozcuchané, několik pramenů úplně chybělo. Měla na sobě stejné oblečení jako při útěku lesem. Nátělník, džínsy, kabát, tenisky, jen to na ní viselo v cárech a bylo to místy spálené – stejně jako její kůže vespod. Na tom, co jsem zahlédla z kůže na jejím těle, byly velké naběhlé puchýře. Mab ji mučila, stalo se přesně to, čeho jsem se bála.
Jako by se najednou vrátil čas. Na chvíli jsem se znovu ocitla v Pork Pit v tu noc, kdy Alexis James zavraždila Fletchera a já stála nad jeho rozdrásaným tělem. Znovu jsem viděla krvavé puchýře a sedřenou kůži všude, kam Alexis nasměrovala svou magii Vzduchu.
Znovu jsem selhala a nedokázala ochránit dalšího člověka, kterého jsem milovala před mučením. Jediný rozdíl byl v tom, že Bria ještě dýchala – aspoň prozatím.
Snažila jsem se potlačit všechny emoce, které se draly na povrch, nedat najevo co cítím, ale stejně jsem se neubránila tomu, abych nezatínal nehty do jizev v dlaních. Kroužku s osmi tenkými linkami. Tak podobnému Mabiině runě a přitom tak jinému.
Bria tam pochopitelně nestála sama, z každé strany ji za rameno přidržoval jeden obr. Podpírali ji, aby stála rovně a přitom ji hlídali, aby zůstala na místě.
Jak jsem čekala, byla tam i Ruth Gentry. Opírala se o zbořenou zeď jen pár metrů od místa, kde stála Bria s obry. Její postoj byl uvolněný, skoro nedbalý, ale ruku měla položenou na opasku, blízko perletí vykládané pažby revolveru. Sydney jsem neviděla, ale nepochybovala jsem, že bude i se svou puškou někde v dohledu, nejspíš za některou z hromad suti na okraji dvorku.
Všimla si mého pohledu a uctivě mi kývla, skoro jako bychom společně sdílely nějaké tajemství. Pozdrav jsem jí neoplatila, ale předpokládala jsem, že svoje slovo dodržela. Ujistila se, že je moje sestra víceméně v jednom kuse, i přes mučení, kterému ji vystavila Mab. Pokud se spolu střetneme, prokážu jí za to laskavost a zabiju ji rychle.
Nakonec jsem se pořádně podívala na Briu. Naše oči se nad zasněženým dvorkem střetly. V jejím pohledu byla bolest, zoufalství a strach. Bolest z vlastních ran a strach o mě a z toho, co mi Mab provede.
Na můj odchod do pekla se přišel podívat i Jonah McAllister. Stál stranou s triumfálním úsměvem na rtech ve vyhlazené tváři. Nenechal by si to ujít za nic na světě. Ach ano, McAllister čekal, že dostane přesně to, po čem už takovou dobu toužil – Gin Blanco, zodpovědnou za smrt jeho syna, doslova dokřupava upečenou.
Jak jsem tam stála obklopená nepřáteli, zmocnil se mě ledový klid. Ten druh temného prázdna bez jakýchkoliv emocí, do kterého mě Fletcher naučil zabalit mou duši. Vítala jsem tu temnotu, téměř jsem si v ní libovala. Naposledy.
Protože v momentě, kdy jsem vstoupila na tento dvorek, jsem už nebyla Gin Blanco. Už ne. Už jsem nebyla ani Genevieve Snow, nebo ztracená, vyděšená třináctiletá dívka, která tu byla posledně.

Ne, teď jsem byla Pavouk. A přišla jsem definitivně zničit svou nemesis – jednou pro vždy.

12 komentářů:

  1. Moc děkuji. Jsem strašně zvědavá na další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekci další kapitoly !!!!!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Skvela kapitola. Dakujem. VV

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...😘😉

    OdpovědětVymazat
  7. Uz se tesim na jejich souboj, diky :33

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat