neděle 2. července 2017

Jed - Jedna 1/2


Vážení a milí čtenáři,
času se mi nedostává, proto začínáme teprve teď a to ještě značně pomalounku, polehounku, neboť kapitoly budou zatím přibývat co 14 dní. 
Jsem však ráda, že Vám mohu představit mou oblíbenou knížku se zajímavou zápletkou, magií, lektvary a dalšími i třeba roztomilými záležitostmi. Snad si ji oblíbíte a prozatím mi odpustíte, že kapitolky budou přicházet pomálu a pomalu... a také ten rozjezd knížky je pomalejší, takže mějte s ní i se mnou trpělivost, na konci vám to obě dvě bohatě vynahradíme (nevím, jak z mé strany, ale knížka určitě). 
Mějte se a smějete se a valte někde k vodě, kde se nebudete tak pařit.
Vaše pracovně i dovolenkově naladěná
Katuš


Byt Triády mistrů alchymie nevypadal nedobytně. Zvenku vypadal prostě jako velký zchátralý starý dům. Tak škaredý, že by potřeboval vymalovat.
Ale Kyra ho znala dobře.
Dveře a okna prvního patra byla pokrytá pečlivě vytvořenou magickou ochranou, která by zburcovala alchymisty, jakmile by se Kyra dotkla okenního parapetu nebo kliky dveří. A pokud alchymisti nezneschopnili Kyřiny měchové vynálezy, magická ochrana by ji udeřila do tváře obláčkem spacího lektvaru. Jenom kouzly vybavené osoby by mohly projít, když byla obrana na svém místě.
Ne, rozhodně nebylo možné vniknout do přízemí.
Ale Kyra také věděla, že ve druhém podlaží bylo okno, které bylo zaseknuté. To by mohla být její cesta dovnitř.
Což byl ostatně důvod, proč se teď za denního světla škrábala po stěně starého domu k napůl otevřenému oknu. Nebyl to nejlepší nápad na světě, ale byla to Kyřina jediná možnost.
Kyra totiž tento dům sledovala několik dní.
Dříve tento dům patřil bohatému obchodníkovi, jenomže pak se v něm stala tragická nehoda s ohněm, který zabil Lloyda Newmana a jeho rodinu. V těchto dnech byl dům rozdělen do čtyř apartmánů. Spodek byl obýván dvěma hlučnými rodinami a v jedné z horních jednotek žil poustevník jménem Ellie.
Pak tam byl ten čtvrtý apartmán.
Podnájem skvělé Triády mistrů alchymie. Byl to právě ten, do kterého se Kyra chystala vloupat. Nebyli to jen tak nějací staří alchymisti – jak by to řekla sama Kyra – spíše to byli nejváženější alchymisté v království, které vyhledával dokonce i sám vládce. Jejich specializace byly jedovaté zbraně, které uměli nejen vyrábět, ale také používat. Lépe než kdokoliv jiný.
Hrubé, sluncem prohřáté, šindele sídlící na boku domu byly perfektní pro šplhání a nejbližší vesnice byla odtud dobrých dvacet minut chůze. Takže ji v podstatě nemohl nikdo vidět. Navíc nebyl téměř nikdo doma.
Rodiny byly pryč kvůli práci a škole ve vesnici; alchymisti, jak předpokládala, byli někde venku a naháněli ji. A ten poustevník – no, on stejně nikdy nikam nechodil.
Kyra doufala, že zůstal někde za jeho papírem pokrytými okna a nešel náhodou na jednu z jeho řídkých procházek. I poustevníka, jako je on, by nejspíš rozzlobilo, kdyby viděl mladou ženu oblečenou v černém, jak šplhá po domě.
Kyřina levá ruka sevřela další šindel. Co by dala za pevné lano. Tiše zaklela. Proč si zatraceně přála lano? Pokud by si něco mohla přát, tak by to mělo být něco opravdu důležitého.
Jako třeba koláč.
Teplý z pece, křehký a křupavý a s vytékající šťávou z ovoce. Z toho vše skrývání a plížení jí šla hlava kolem.
Na jejím seznamu přání navíc byly další věci – některé z nich i dokonce důležitější, než byl koláč.
Když došplhala k oknu, přehoupla se přes okraj, zpevnila tělo a seskočila na podlahu, přičemž změkčila dopad. Všude bylo až tajemné ticho. Napůl si přála, aby Ellie, ten poustevník, vydal nějaký zvuk. Přesunul kousek nábytku nebo něčeho.
Kyra automaticky zkontrolovala své zbraně. Úzká kožená pouzdra na jejích nohách obsahovalo několik desítek jí podepsaných a šest palců dlouhých házecích jehel, z nichž každý hrot byl napuštěn jedem.
Venkovní části pouzder v sobě skrývaly ještě další zbraně – speciální kapsičky s jedy, které nikdo neznal kromě Kyry. Lidé samozřejmě viděli jejich účinky; a tak se kolem Kyry rozšířily mystické klepy o tom, že dokáže sejmout bojovníka pouhopouhým dechem. Jedno poklepání dlaní proti jejím pouzdrům a hned měla plnou ruku jedů, kterou by hodila do obličeje komukoliv, kdo by se jí pokusil ublížit.
Bylo to extrémně efektivní. Zvláště na krátký dosah.
Její zbraně byly na místě a Kyra začala zkoumat apartmán. Tři ložnice po její levici v různém stavu obývání. Před ní se nacházela laboratoř s lektvary, lahvičky a hořáky byly prázdné a studené. Cítila trochu melancholie, když se nadechla známého alkalického pachu laboratoře, ale zároveň ji to rozčilovalo, když viděl, že poslední uživatel laboratoře použité kádinky a nádobí neumyl a neuklidil. „Ned,“ zamumlala.
Napravo byla kuchyň, ale…
Ani ždibet jídla v ní.
Ignorovala bodání hladu, který cítila. Přímo před ní byl poklad, pro který přišla; skříň s lektvary. Za skleněnými dveřmi byly poličky s lahvemi všech barev duhy, třpytící se ve slunečním světle.
Kyra ty dveře otevřela a prohrabovala se všemi těmi lahvemi. Každý lektvar byl součástí číselného systému. Magické lektvary byly označeny číslem 01, lektvary přitažlivosti 02, a tak dále. To, co hledala, bylo pod číslem 07.
Ačkoliv by určitě mohla potřebovat i maskovací lektvary ve spreji.
Kyra vložila lahvičku do malé tašky upevněné na straně jejího pasu.
Musela se soustředit a ne se nechat rozrušovat každým lektvarem, který by ráda ukradla. Byla tady pro velmi speciální lektvar, ten, který by byl každým dalším alchymistou předěláván.
Kyra našla sérii 07 a odhrnovala všechny jemné skleněné lahve.
Nebyl tam.
Ustoupila a chytila se dveří skříně. Musel tam být.
Metodicky procházela každou lahev na každé poličce, začínajíc se sérií 01. Světlo v pokoji se postupně posunovalo, jak se slunce pohybovalo po obloze.
Nic.
Projel jí záchvěv znepokojení. Kde byl ten lektvar?
Musí prozkoumat zbytek pokojů.
Hledajíc každý možný záblesk nevyzpytatelného lektvaru, Kyra opatrně procházela byt.
Její pokoj byl první a teď byl prázdný. Stará peřím vycpaná matrace byla opřená o zeď, chomáčky prachu se honily po podlaze. Její staří spolupracovníci zřejmě neplýtvali časem na zbavení všech jejích věcí.
Vedlejší pokoj byl trochu neuspořádaný. Vlastně v něm byl bordel.
Nedův pokoj.
Všude se mu válelo oblečení, pokryté napůl vypitými lahvemi po domácku vyrobeného piva, napůl snězený koláč ve stavu rozkladu a kdoví co dalšího. Kyra pohlédla na ten nepořádek a váhala, jestli má vstoupit dovnitř ze strachu, že by vložila nohu do nějaké ztracené pudinkové mísy nebo i něčeho horšího, ale nemohla nic jiného udělat. Začala si proto prokopávat cestu přes odpadky, číhajíc na záblesk zatoulaného skla.
V šatníku našla dvě lahve extra ostré zázvorovice, hodně zabaleného spodního oblečení, doufajíc, že bylo alespoň čisté, zaklíněný sýr a kus papíru s neobratně namalovaným tancujícím medvědem oznamujícího show se zvířecími triky.
Žádný lektvar.
Což znamenalo, že zbýval poslední pokoj. Halův.
Stejně jako on, i jeho pokoj voněl po aroganci. Getlemanské pláště, stojící více, než by si za rok vydělal jakýkoliv kovář, úhledně visely na věšácích na zdi. Povlečení bylo z tmavého sametu a velmi luxusní. Pasující noční stolky stály po obou stranách postele.
Kyra si odfrkla. Při představě, že kdysi byla ohromená touto prázdnou nevkusností.
Kyra přešla k vyřezávanému červenému šatníku a zatáhla za dekorativní železné kliky. Dveře se otevřely s jemným puf. Uvnitř bylo úhledně uspořádané oblečení seřazené podle barev.
Až na jednu věc.
Mezi ponožkami něco zachycovalo světlo z okna. Něco, co se třpytilo. Trochu jako sklo.
Kyřino srdce se zrychlilo.
Bázlivě sáhla dovnitř a obejmula předmět prsty.
Nebyla to lahvička. Kyra to vytáhla. Jednoduchý skleněný přívěšek se houpal na konci řetízku. Ženský přívěšek. Měl to snad být dárek pro ni, než Halovi zlomila srdce?
Kyra ho podržela ve světle přicházející z okna. Když to udělala, zachytila koutkem oka pohyb a otočila se.
Téměř náhrdelník upustila při šoku, když si uvědomila, na co se dívá.
Byl to její vlastní odraz v Halově obrovském zrcadle.
Kyřino srdce přestalo na chvíli bít.
Bylo to poprvé po třech měsících, co na sebe pohlédla.
A vypadala příšerně.
Dlouhé černé vlasy se jí linuly kolem obličeje, její kůže byla tak bledá, že to vypadalo, jako by se k ní slunce otočilo zády. Klíční kosti jí vystupovaly zpoza černého oblečení. Ale pod nimi…
Nikdy si nemyslela, že by její hrudník mohl být ještě menší, ale ejhle, její kdysi přiléhavý oděv na ní teď působil jako pytel.
To je to, co dělá s tělem hlad.
To ale nebyla ta nejděsivější věc.
Její oči. Měly tu samou olivovou barvu, jakou vídávala v zrcadle po celý život, ale teď byly tak nějak jiné. Změnily se na hrozivé věci, které si přála nikdy nespatřit. Vypadaly… staře.
Ona vypadala staře.
Kyra se potřebovala něčeho chytnout. Prvních šestnáct let jejího života se o svůj zjev nestarala. Nebyl důvod teď s tím začínat.
Odvrátila se od zrcadla.
A pak uslyšela ten nejhorší možný zvuk na světě: dole se otevřely dveře, následovány hlasitým, burácivým smíchem.

Znala ten smích. Byl tady Ned.

8 komentářů: