neděle 30. července 2017

Jed - Dvě 1/2



Nebylo to tak, že by Kyra neměla ráda princeznu.
To měla. Nesmírně ráda.


Ona a princezna Ariana byly nejlepšími kamarádkami ještě dřív, než se Kyra stala jednou z Triády mistrů alchymie. Bylo to v době, kdy byla prvním rokem v učení, a byla spárována právě s Arianou jako součást princeznina vzdělání. Princezna Ariana se narodila jako neduživá a královna ji několik let schovávala před dvorem, aby dobře prospívala a byla v bezpečí. Jen málo lidí se s ní v té době setkalo a většina z nich ji viděla jen něco málo při soudních záležitostech. Princezna nakonec byla dědičkou celého království s názvem Mohr a její zdraví se nesmělo riskovat.
Ale po dvanácti letech si královnina sestra vévodkyně Genria prosadila svou. Princezna bude jednoho dne vládnout monarchii a už nemůže být dál schovávána.
Královna neochotně souhlasila.
Kyra byla zkušená ve věci kosmetických lektvarů a půvabů a tak bylo rozhodnuto, že naučí princeznu jednoduchému umění líčení se. Pokud se dvě dvanáctileté holčičky stanou během „lekcí“ kamarádkami – no, tím lépe. Princezna potřebovala všechnu socializaci, jakou jí bylo možné poskytnout.
Kyra se na ty lekce vůbec netěšila – opovrhovala kosmetickými lektvary a uměním půvabů – ale ve dvanácti letech věděla, že není dobré odporovat královně.
A tak jedno letní ráno v obrovském paláci vyčnívajícím nad hlavním městem Wexford královna a její sestra vtlačily Kyru do princezniny ložnice s vysokým stropem.
Na jedné straně byla postel s nebesy a rozkošnými slonovinově bílými závěsy, které byly v každém rohu přivázány pevnými stuhami, velký šatník naplněný škrobenými šaty a toaletní stolek se zrcadlem, pokrytý parfémy s nepoškozenými voskovými pečetěmi. Na straně druhé bylo posezení s měkkými křesly stojícími před obrovským ohništěm – u kterého byl i mimo jiné malý kulatý stolek s horkým čajem a občerstvením.
Princezna si sedla na zem u stolu a házela si do pusy trhané kousky buchty.
„Ariano,“ ozvala se královna, „Máš návštěvu. Cítíš se dobře, abys ji mohla přijmout?“
Princezna vytrvale vytahovala rozinky z posledního kousku buchty.
Kyře se zdála naprosto zdravá. Možná znuděná – ale to ještě nikoho nezabilo.
Vévodkyně věnovala královně sesterský pohled typu do toho, zvládneš to, což královnu viditelně zocelilo. „Ariano. Pojď sem.“ Její hlas se změnil na úřednický.
Ariana vstala, zamířila k své matce, přičemž jí zůstal na tváři drobeček.
„Tohle je Kyra,“ řekla vévodkyně. „Ví, jak se líčit a tak dále. Vy dvě se toho od sebe můžete tolik naučit.“ Chytila královnu za loket, její zelené oči jiskřily. „Nech je o samotě, Výsosti. Určitě nás již nepotřebují.“
S posledním pohledem na svou dceru se nechala královna vyvést svou sestrou z pokoje.
Když se dveře potichu zavřely, zůstala Kyra s princeznou sama.
Děvčata na sebe přes obrovskou místnost vyzývavě zírala.
„Nezajímá mě, jak se stát krásnou,“ řekla princezna Ariana a stiskla rty tak pevně, až jí zbělely. Její šaty s odporně modrou barvou drozdího vejce se jí kolem rukou a nohou vlnily, ale kolem hrudníku byly tak těsné, že se Kyra divila, jak může dýchat. I její vlasy byly sepnuté do pevných zlatých prstenců okolo hlavy. Vypadala, že je jí v tom velmi nepohodlně.
„Super. Protože mě se nechce dělat tě krásnou.“ Kyra položila svůj kufr s lektvary na podlahu.
Byla vděčná za svůj praktický oděv učně – tmavé oblečení bylo volné a pružné a zvládla všechno, co dělala v hodinách studia. Ale i přes její protesty si musela tmavé kadeře jejích vlasů vyčesat do jemna – vévodkyně trvala na tom, aby se Kyra alespoň pokusila vypadat reprezentativně kvůli mladé dědičce trůnu.
Vévodkyně měla takový uhrančivý způsob pohledu, že si člověk pod ním připadal špinavý, nedokonalý a měl okamžitou potřebu jí vyhovět. Kyra bojovala s nutkáním ji poslechnout – uměla myslet sama za sebe, děkuji pěkně – a přesto… přesto se vydrhla jako nikdy v životě.
Princezna se otočila ke Kyře zády s hlasitým šustěním sukní a šla k vysokému klenutému oknu, skrz které byl pokoj osvětlován úzkými paprsky slunečního světla.
Kyra pokrčila rameny. Nebylo to tak, že by neměla hromadu nedokončených domácích učňovských úkolů. Měla toho na práci spoustu.
A ona nepatřila mezi ty, co by mařili svůj čas.
Kyra prudce otevřela spony svého koženého kufru a vytáhla svůj záznamový sešit. Do následujícího rána měla mít připravený lektvar. Poté, co si oblékla ochranné rukavice, brýle a zástěru, roztáhla kvalitní černou látku přes parkety a položila na ni kufr. Lektvar, na kterém pracovala, nesměl chemicky reagovat s jinou látkou, ale hodiny lekcí z Bezpečných pracovních technik ji dobře vycvičily v bezpečnosti.
Skleněná zkumavka obsahovala celý její úkol – čirá tekutina s malými obdélníkovými zrnky zlata plující v ní.
Opatrně ji otevřela a položila ji do jejího pracovního stojánku.
Levity 062, její finální ingredience, byla nejasnou substancí. Použila dlouhé úzké kleště, aby z lahvičky vytáhla chomáč a vložila ho do tekutiny se zlatými zrnky. Točíc lektvarem levou rukou, odložila láhev s Levity pravou a pak podržela testovací zkumavku proti slunci, proudící přes okno. Obdélníková zrnka se začala tlačit vzhůru k hladině v zářících zlatých úsměvech.
Kyřina vlastní ústa se zvedla v odpověď.
Perfektní. Naškrábala si poslední poznámky do notesu, v tom spěchu málem rozmazala po celé stránce do mušelínu zabalenou psací grafitovou tyčinku. Pak začala sčítat všechny složky jejího lektvaru.
„Co to je?“ ozval se hlasitý hlas u jejího levého ucha.
Kyra málem lektvar upustila, ale zpevnila ruku včas a pak uvolněně řekla, „Nic, co by tě zajímalo. Tím jsem si jistá.“ Nepodívala se na princeznu, ale pokračovala ve svých výpočtech, až převedla poslední číslo lektvaru na štítek zkumavky perem namočeným v inkoustu.
„Jak tohle někdo přečte?“ dožadovala se princezna, zírajíc na Kyřino úzké a špatně čitelné písmo.
Kyra se k ní náhle otočila. „Chtěla bys to snad zkusit?“
Princezniny oči se rozšířily.
„Nebolí to.“ Kyra vložila kalamář a pero zpátky do kufříku. Co to dělá? Poslední věc, kterou potřebovala, bylo dostat se do problémů, pokud by princezna špatně reagovala. Ne že by Kyra pochybovala o své práci; byla si jistá, že byl ten lektvar v pořádku. Ale pokud se vrátí k vévodkyni s tím, že experimentovala na princezně kvůli domácímu úkolu… no, dostala by se do ohromných problémů.
Princezna Ariana vzdorně zkřížila paže. „Nebojím se nějakého stupidního lektvaru.“
Kyra však zachytila v jejím hlase mírné zachvění.
„Setkala jsem se s mnoha alchymisty,“ pokračovala princezna. „Byla to banda patolízalských starých mužů ve smradlavých hábitech, kteří tvrdili, že umí léčit. Ale jejich lektvary pro mě nikdy nic moc neudělaly.“
„Možná to je proto, že nejsi skutečně nemocná.“ Kyra byla šokovaná vlastními slovy a hned si přála, aby je mohla vzít zpět. To byl přesně ten druh drbů, které se šepotem nesly hradem. Ale nikdy nebyly řečeny princezně přímo do očí.
Prinzenina ústa se rozevřela, ale nic neřekla, takže Kyra pokračovala. „Stejně se nestanu léčitelkou. Zajímají mě mnohem více vzrušující věci.“ Z kufru vytáhla malé kapátko. „Dej mi ruku.“
Zřejmě Kyra šokovala Arianu tak, že se neodvážila vzdorovat. Poslechla, ale její prsty se jemně chvěly. „Taky jsem jednou potkala čarodějnici,“ řekla Ariana nervózně. „Stará hloupá babizna mi svázala ruce strunou, ohodila mě nějaký práškem a říkala spoustu hloupých historek o prokletích a zaříkadlech a rádoby monstrech jako měniči, kteří dokáží změnit tvar a vysát duši – “
„O těch jsem nikdy neslyšela a to jsem studovala magická stvoření.“
„ – a o čarodějnicích na jihu, které dokážou vyslídit každého člověka jen díky jejich ďábelským očím a jak ptáci, jenž jsou nazýváni grekové, vysávají lidem mozek a o gortských myších, které přebíhají po svých obětích jako po vodě a požírají je zaživa, a – “
„Buď zticha,“ řekla Kyra, sklánějíc koneček kapátka do zkumavky. „Snažím se soustředit.“
Princezna byla na chvíli zticha. „Víš,“ ozvala se šeptem, „čarodějnice jsou jiné než ostatní lidé. Slyšela jsem, že to ani nejsou lidské bytosti.“
Kyřin žaludek se stáhnul. Tohle byl přesně ten druh rozhovoru, který dokázal spálit domy na popel a přivedl na svět všelijaká zvěrstva. Ne že by Kyra měla čarodějnice ráda – svou reputaci nezískaly pro nic za nic – ale nedokázala vystát krutost některých lidí jen proto, že něco nedovedli kontrolovat. Čarodějnice nikdy neměly na výběr: prostě se tak narodily, stejně jako si lidé nevybírali rodinu, do které se narodili. „Jsou to lidské bytosti,“ řekla nakonec.
„To není to, co mi chůva řekla,“ odporovala princezna. „Nebyla nadšená, že přivedli čarodějnici dovnitř – co by si lidé řekli?“
„Já osobně bych se méně bála toho, co si lidé řeknou, a více toho kdyby se čarodějčina moc pokazila,“ odpověděla Kyra. „Čarodějnictví je totiž strašně nevědecké.“
Naplnila kapátko lektvarem, přenesla ho nad princezninu ruku a upustila na ni malou kapičku tekutiny. Se žbluňknutím spadla na Arianinu bledou dlaň.
Dvě dívky čekaly, jejich konverzace byla zcela zapomenuta.
A pak se princezna slabě zachichotala. Vypadala při tom zvuku, vycházející z její vlastní pusy, překvapeně.
Kyra měla děsivý pocit, že chichotání nebylo běžnou součástí princeznina života.
„Co to je?“ zeptala se Ariana, řehtajíc se na celé kolo. „Nic podobného jsem nikdy necítila.“
„Lektvar smíchu,“ odpověděla Kyra. „Dala jsem ti ho dost, aby to trvalo tak pět minut.“
Ariana se chytila za břicho, padla na podlahu a válela se po ní smíchy.
Kyra si nemohla pomoci, ale musela se usmát.
Po smíchu, když škytání umlklo, popadla Ariana Kyru za ruku. „Neměla jsem vůbec tušení. Nikdy jsem si nemyslela, že by mohl lektvar působit tak dobře.“  Polkla škyt a začala se znovu smát. „Nebo způsobil tolik legrace.“
Její oči střelily k oknu. Za sklem se usmívala azurová obloha.
„Nepředpokládám…“ začala, popadla do pěstí sukénku a kroutila ji kolem sebe, „nepředpokládám, že bys mohla vyrobit něco, co by nás odtud dostalo?“
„Rozhodně.“ Kyřina mysl projela seznam možností. Mohla to udělat. Bylo jen otázkou, jak zrealizovat znalosti v praxi. A musela to udělat s omezenými možnostmi, které měla v kufru.
Vytáhla křídu a nakreslila kruh kolem sebe a kufru. „Musíš zůstat na druhé straně hranice,“ řekla, ukazujíc na vzdálenou hranici.
„Dobře.“ Princezna se podezřívavě podívala na křídovou linii. „Nebojím se.“
„Měla by ses bát, Ariano.“ O sekundu později Kyře došlo, že se asi měla zeptat, jestli může používat princeznino křestní jméno, ale teď už to bylo jedno. „Lektvar smíchu byl naprosto bezpečný, ale pokud chceme odsud uniknout, budeme potřebovat něco trochu více nebezpečného. Já jsem trénovaný učeň alchymie, ale ty musíš zůstat mimo ten kruh, kde je to bezpečné.“ Nezmínila, že lektvar, který se chystala vyrobit, byl trochu větší kalibr, než na co byla trénovaná.

Ariana neochotně přikývla, ale zůstala mimo kruh.

8 komentářů: