pátek 30. června 2017

Pavoukova odplata - 24. kapitola


Příští den přišel příliš brzy. Přinesl sebou další příval sněhu a na jeho konci mě nejspíš čekala bolestivá smrt z rukou Mab Monroe.
Včerejší den a noc si vybraly svou daň, fyzicky i emocionálně, takže když jsem ráno vyklouzla z Owenovy teplé náruče, všichni ještě spali.

Všichni až na Jo –Jo. Trpaslice seděla u kuchyňského stolu zabalená v růžovém županu a usrkávala bylinkový čaj. Jeho vůně naplnila vzduch a vytvářela příjemnou uklidňující atmosféru. Zhluboka jsem se nadechla a užívala si ten klid, dokud to šlo. Protože jsem věděla, že to brzy pomine – nejspíš společně se mnou.
„Neměla bys spát jako všichni ostatní?“ zeptala jsem se Jo-Jo, zatímco jsem otevírala spížku, abych se podívala, co se tam dá najít na brzkou snídani.
„Spala jsem už dost, tak jsem vystřídala Sophii,“ řekla. „Jsem nějaká neklidná, stejně jako ty.“
Zamručela jsem. Neklidná nebylo přesně to slovo, kterým bych popsala svou náladu. Spíš rezignovaná. Vytěsnila jsem všechny rozporuplné pocity a začala ze spíže vytahovat suroviny na snídani. Mouku, cukr, sůl a další trvanlivé potraviny, kterými Fletcher chatu předzásobil. Pokud jsem měla dnes večer jít ven a čelit osudu, chtěla jsem se předtím alespoň dobře nasnídat.
„Vzala jsem včera sebou čerstvé mléko, máslo, maliny, borůvky a pár dalších věcí,“ řekla Jo-Jo. „Jen pro případ, že bys měla náladu na vaření.“
Nadzvedla jsem obočí. „Zase ta tvoje jasnozřivost. Měla jsi předtuchu?“
Jo –Jo se ušklíbla.
„Hlavně mi pověz,“ řekla jsem s hlavou strčenou do lednice, „jestli jsi viděla něco, co by mi mohlo pomoct dostat se Mab na kobylku. Protože zrovna teď budu vděčná za cokoliv.“
Místo aby mi odpověděla, hleděla Jo –Jo upřeně do svého šálku, jakoby mohla z lístků na dně něco vyčíst. Sakra. Vlastně mohla. Chvíli jí to trvalo, pak ale kývla hlavou, jakoby dospěla k nějakému rozhodnutí.
„Vyprávěla jsem ti někdy, jak jsem se poprvé setkala s Fletcherem?“
Zavrtěla jsem hlavou, vytáhla z lednice mléko a šla s ním k pultu, kde jsem nechala rozložené ostatní suroviny.
„Setkali jsme se týden po Sophiině únosu.“
Překvapeně jsem sebou trhla, až mi mléko málem vyklouzlo z ruky. „Sophii někdo unesl? Kdy? A kdo?“
Jo –Jo pevně svírala svůj hrnek. „Stalo se téměř před padesáti lety. Byl to sadistický bastard jménem Harley Grimes. Napůl obr, napůl trpaslík. Se vším, co to znamená. Žil s bandou dalších ničemů nahoře v horách, ještě kus nad Warrenovým obchodem. Jednou někde Sophii uviděl a rozhodl se, že ji musí za každou cenu mít. Když jsem mu ji nechtěla dát, přepadl můj salón, zmlátil mě i Sophii, když s ním odmítla jít, a pak ji unesl.“
Zapomněla jsem na snídani a svezla se do židle naproti ní.
Jo –Jo přivřela oči, jak si připomínala ten den, kdy přišla o svou sestru. Věděla jsem, co tehdy musela cítit. Vztek, frustraci, bezmocnost. Všechny tyhle pocity zaplavovaly moje tělo s každým úderem srdce.
„Samozřejmě jsem Grimese pronásledovala, ale nedokázala jsem v horách jeho úkryt najít. Navíc jsem málem několikrát uvízla v nastražených pastích. Kromě toho, dokážu magií jen uzdravovat, zabít nezvládnu. Slyšela jsem ale o někom, kdo za správnou cenu dokáže pomoct.“
„Plechový muž.“ Zašeptala jsem Fletcherovo profesionální alias.
Jo-Jo přikývla. „Obrátila jsem se na správné lidi a navázala s ním kontakt. Řekla jsem Fletcherovi, že pokud dostane Sophii zpátky domů, získá ve mně oddanou přítelkyni, která mu bude kdykoliv i se svou magií k dispozici. Dohodli jsme se a on vyrazil po Sophiině stopě.“
Jako bych to měla před očima. Fletchera, vysokého, silného, v jeho nejlepších letech. Jo –Jo zoufalou ze ztráty sestry, ochotnou udělat cokoliv, jen aby zajistila její bezpečný návrat domů. A Sophia – ne, Sophii jsem si představit nedokázala. Netušila jsem, jaká tehdy byla v dobách, než byla připravena o svou nevinnost.
„Co – co Grimes Sophii provedl?“ zeptala jsem se.
Jo –Jo se v očích objevily slzy a volně ji kanuly dolů po tvářích. „Každou špatnost, kterou si jen dokážeš představit. Znásilnil ji, bil, mučil. Udělal si z ní otrokyni, nutil ji pracovat od rána do noci a pak mu ještě zahřívat postel. Grimes a jeden z jeho kumpánů ovládali magii Ohně. Strávili hodiny jejím mučením – pálili ji, dělali jí puchýře, dokonce ji nutili vdechovat plameny jako by to byl cigaretový kouř.“
Něco se mi v hlavě spojilo. „Takže takhle přišla Sophia o hlas? Když ji Grimes nutil vdechovat živelný Oheň?“
Jo –Jo přikývla. „Úplně jí to zničilo hlasivky. Nabízela jsem jí, že to napravím, ale odmítla. Nenechala mě to udělat. Prostě – nenechala.“
Natáhla jsem se a chytila Jo-Jo za ruku, abych ji aspoň trochu utěšila, přestože jsem v té době ještě ani nebyla na světě. Ale aspoň mi to všechno začalo dávat smysl. Fletcherův blízký vztah s oběma sestrami, proč mu celá ta léta pomáhaly a proč je Sophia taková, jaká je. Podivínská, samotářská, uzavřená, tak nějak zlomená. Bolelo mě pro ni srdce. Utrpení, které mi způsobila Mab, v porovnání s jejím osudem nic nebylo.
Jo –Jo si setřela slzy a pokračovala. „Fletcher svoje slovo dodržel. Našel v horách jejich skrýš a udělal, co jsem po něm chtěla. Trvalo to celé dva týdny, než se mu podařilo zneškodnit v podstatě celou bandu a velmi vážně ublížit Grimesovi. Fletcher by býval zabil i jeho, ale jeden z Grimesových mužů ho postřelil. Když se objevil na mém prahu, byl už skoro mrtvý, ale dokázal přivést Sophii domů a zajistit, že už se ji Grimes nikdy nepokusil obtěžovat. Kdykoliv se pokusil vystrčit nos ze svého úkrytu v horách, dal mu Fletcher jasně najevo, co se stane, pokud se k Sophii jen přiblíží.“
Jo –Jo se znovu ponořila do myšlenek. Když se na mě znovu podívala, v očích jí plálo divoké světlo.
„Fletcher Lane byl ten nejlepší člověk, s jakým jsem se kdy setkala, a určitě i nejlepší nájemný vrah. Ale víš co, Gin? Pár měsíců před svou smrtí mi něco řekl – něco o tobě.“
„A co?“ zeptala jsem se, i když jsem si nebyla jistá, že chci slyšet odpověď.
Jo –Jo mě probodla tvrdým pohledem. „Řekl, jsi ještě lepší, než kdy byl on. Že máš ten druh chladné rozhodnosti a pevné vůle jako málokdo. Že neváháš udělat to, co je potřeba. Ale co je nejdůležitější, že pokud je na světě někdo, kdo se může postavit Mab a vyjít z toho jako vítěz, jsi to ty. Chápeš to? Na tuhle chvíli tě celou tu dobu připravoval. Kvůli tomu z tebe vychoval Pavouka. Takže teď dokážeš udělat všechno, co je potřeba, abys zachránila svou sestru stejně, jako on tehdy zachránil tu mou.“
Jo –Jo se zhluboka nadechla. „Proto ti to říkám právě teď. Když Sophie dokázala přežít všechny ty příšernosti, co jí dělal Grimes, pak ty přežiješ střet s Mab stejně, jako když jsi ještě byla malá. A ty musíš přežít, Gin. Potřebujeme tě. My všichni. Stačí, že jsme přišli o Fletchera, nemůžeme přijít ještě o tebe.“
Seděla jsem tam a držela ji za ruku, ale duchem jsem byla někde jinde. S Fletcherem. Hlavou mi prokmitávaly tisíce vzpomínek. Jak se naklání přes pult v Pork Pit, jak si čte za pokladnou, jak na mě čeká s něčím dobrým, až se vrátím z poslední zakázky.
Ale většina vzpomínek se vztahovala k Fletcherově důvěře ve mně, jak mě vždycky bezvýhradně podporoval a nikdy nezapochyboval o mém rozhodnutí. K jeho trpělivosti, s kterou mě učil jak přežít.
Genevieve Snow, Gin Blanco, Pavouk, ať už jsem si říkala jakkoliv, jedno zůstávalo společné. Fletcher a jeho bezpodmínečná láska, kterou jsem mu oplácela. Moje důvěra, díky, které jsem kráčela v jeho šlépějích a stala se tím, kým jsem. Dokázala jsem pomstít jeho smrt a budu schopná se postavit i největší výzvě mého života, pokusím se o nemožné - zabít Mab Monroe.
„Na co myslíš, Gin?“ zeptala se Jo – Jo.
Na rtech se mi objevil chladný úsměv. „Přemýšlím o tom, že bych se musela propadnout, kdybych měla starého pána zklamat a nechala Mab vyhrát. Neoberu ho o naši pomstu, přestože tady není, aby byl u toho.“
Tou dobou už se začali do kuchyně trousit i ostatní takže jsme se s Jo –Jo pokusily najít znovu rovnováhu. Pomohlo mi, že jsem mohla připravit dost jídla, jako pro celou armádu. Sladké lívance s malinami, borůvkový řez, míchaná vejce, opečenou slaninu a smetanový broskvový koktejl. Všechny ty dobroty čekaly na kuchyňském stole ve vzduchu plném vůně cukru a koření na strávníky, kteří se scházeli k něčemu, co by mohlo být mým posledním jídlem.
Jeden po druhém sešli po schodech do jídelny Finn, Xavier, Roslyn, Sophia, Eva, Warren, Violet a nakonec se k nám přidal i Owen. Každému z nich jsem vnutila talíř plný jídla, klábosila o banalitách a užívala si klidnou chvíli s přáteli.
„Někdo to dnes ráno přehnal s cukrem,“ mumlal Finn do svého šálku s kávou, když čekal, až ho bohatá vůně probere z ranní rozespalosti.
„Nemluv nesmysly,“ rozcuchala jsem mu oříškově hnědé vlasy. „Zatím jsem k němu sotva čichla.“
Jedla jsem víc než všichni ostatní, abych si co nejvíc zaplnila žaludek. Na nadcházející den jsem potřebovala mít co nejvíc energie a každá kalorie se mohla hodit. Pokud jsem nemyslela na Briu a co s ní Mab provádí, tak všechno chutnalo skvěle. Právě teď jsem jí ale nemohla nijak pomoct, tak jsem se aspoň donutila polykat sousto za soustem, abych vyplnila prázdnotu v sobě.
Když všichni dojedli, vstala jsem a chystala se začít umývat nádobí, ale Warren s Violet mi vzali talíře z rukou.
„Hezky se posaď, slečinko,“ řekl Warren „ a nádobí nech na nás.“
Warren se dnes ráno ještě neučesal a prameny bílých vlasů se mu ježily kolem celé hlavy. Rozcuchané hnízdo na jeho hlavě kopírovalo svatozář Violetiných blond vlasů, která se je snažila neúspěšně spoutat do nějakého účesu. Rodinná podoba se nezapřela stejně jako v případě tmavě hnědých očí a tmavé pokožky, která prozrazovala indiánské předky z rodu Cherokee.
Oba se přesunuli ke dřezu. Svezla jsem se do křesla vedle Owena a upřela oči na hodiny na stěně. Už bylo skoro poledne. Hodiny odtikávaly minuty do mého podvečerního setkání s Mab.
Všichni se dívali, jak upírám pohled na hodiny. Přinutila jsem se k úsměvu.
„Ještě se netvařte tak ponuře,“ zavtipkovala jsem. „Pohřeb se bude konat až za šest hodin.“
„Co budeš dělat, Gin?“ zeptala se mně Violet, oči za černými brýlemi doširoka rozevřené.
Pokrčila jsem rameny. „Není nic, co bych mohla před setkáním s Mab udělat. Představuju si to tak, že v momentě, kdy sebe vyměním za Briu, se mě Mab pokusí zabít.“
Nejspíš nás zabije obě, ale to jsem si nemínila připustit.
„Mab tě nezabije – ne, pokud tomu můžeme zabránit.“  Řekl nahlas Owen a stisknul mi ruku.
Podívala jsem se na něj. „A to má jako znamenat co?“
Owen se podíval po ostatních a pak znovu na mě. „To znamená, že zatímco jsi chystala snídani, udělali jsme si nahoře malou schůzi. Všichni jsme se na tom shodli, Gin. Nebudeš Mab čelit sama. Půjdeme s tebou. Všichni.“
Zůstala jsem jako opařená. Nemohla jsem uvěřit, že mí přátelé o něčem takovém vůbec uvažují. Bylo to čiré šílenství. Snažit se mi pomáhat proti Mab. Pošetilí blázni. Bylo by to nebezpečné. Strachy se mi sevřela hruď. Příliš nebezpečné.
„To nemůžete.“ Protestovala jsem. „Je to jen mezi Mab a mnou. Vždycky to tak bylo.“
„Je to rodinná záležitost, drahoušku.“ Řekla jo –Jo jemně. „Patříš k nám a my se tě nevzdáme bez boje, i kdyby to znamenalo, že musíme jednoho po druhém zneškodnit všechny Mabiiny obry.“
Ostatní souhlasně kývali hlavami. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na ně bez hlesu zírat.
Rozložitý Xavier. Krásná Roslyn. Houževnatý šlachovitý Warren. Něžně růžová Jo –Jo. Eva a Violet, obě tak mladé a nevinné. Sophia, která si prošla vlastním peklem, nejspíš horším, než kdokoliv z nás ostatních. Finn s jasnýma zelenýma očima, které mi tolik připomínaly jeho otce. A konečně Owen, plný síly a neochvějné tiché sebedůvěry, která mě k němu tolik přitahovala.
Soustředěné pohledy, sevřená ústa. Sálalo z nich takové odhodlání, že by s nimi nepohnulo ani zemětřesení. Sevřelo se mi hrdlo, jejich víra ve mě, v to, že se dokážu s Mab vypořádat a zároveň zachránit Briu, přestože já sama jsem o tom pochybovala, mě dojala.
„Nemusíte to dělat,“ řekla jsem chraplavým hlasem. „Víte, co je v sázce. Mab si mě tentokrát nenechá jen tak proklouznout mezi prsty. Bude sebou mít celou armádu, nejen svoji ochranku, ale také všechny lovce odměn. Lidi jako Gentry. Nebezpečné lidi.“
„No a ty sebou budeš mít svou vlastní armádu.“ Zabručel Xavier. „Všem jsi nám někdy pomohla, Gin, a my tě teď rozhodně nenecháme na holičkách. Víš to stejně jako my. Neváhala jsi za nikoho z nás nasadit život. Teď je řada na nás.“
Jeden po druhém souhlasně kývali hlavami, jako bychom mluvili o pikniku za slunného dne a ne o bandě životu nebezpečných individuí. Copak neviděli, že když všichni vyrazí proti Mab,bude to nebezpečnější, než kdybych sama čelila celé útočné jednotce? Pokud jeden padne, ostatní mu okamžitě vyrazí na pomoc a zatímco poleví v ostražitosti, Mabiini muži využijí příležitosti a všichni budou ztracení.
Nechtěla jsem přijmout jejich pomoc. Bylo by to příliš riskantní. Jednou uklouznutí, malá chybička v úsudku a všichni mí přátelé budou mrtví. Nebo hůř, padnou Mab do rukou živí a ona je předtím než je zabije, bude mučit tak, jak nejspíš právě teď mučí Briu. To jsem nechtěla. Takovou představu jsem nedokázala snést.
Nikdo z nich ale neuhnul pohledem. Nikdo z nich neukázal ani snítku pochybností.
Vzdychla jsem si. „Asi vás nepřiměju změnit názor, že ne?“
Všichni zavrtěli hlavami.
Ne, nechtěla jsem přijmout jejich pomoc, nechtěla jsem je vystavit ještě většímu nebezpečí, než v jakém už beztak byli. Věděla jsem ale také, že mít je sebou je jediná možnost, jak zajistit, aby Bria přežila. Potřebovala jsem někoho, kdo ji odvede do bezpečí, zatímco budu čelit Mab. Zvedal se mi z toho žaludek. Dát na protilehlé misky vah život své sestry a život svých přátel se mi příčilo. Nechtěla jsem sebou stáhnout do propasti nikoho z nich. Jenomže jsem stejně jako Bria doopravdy potřebovala pomoc – a oni mi ji nabízeli.
„Dobře,“ řekla jsem tiše. „Vzhledem k tomu, že vás nemůžu svázat – aspoň ne všechny najednou – řekněte mi, co jste vymysleli.“
Finnovi se po tváři rozlil úsměv. „Už jsem myslel, že se nikdy nezeptáš.“
Finn odložil svůj hrnek a vyběhnul nahoru. Za chvíli se vrátil s něčím, co vypadalo jako pět roliček papíru. Finn složil svůj náklad na kuchyňský stůl. Listy papíru se rozletěly kolem. Fotky, mapy, plány.
„Co je to?“ zeptala jsem se. „A kolik stromů muselo zahynout, abys to všechno vytiskl?“
„Tohle,“ ukázal Finn na hromadu papírů, „je každý kousek informací, který se mi podařilo sehnat o tvém rodném domě. Nebo přinejmenším o tom, co z něho zbylo. Mapy, letecké a policejní snímky, vlastnická práva, všechno.“
S rozvětvenou sítí informátorů a jeho vlastními dovednostmi, které zahrnovaly kouzla s výpočetní technikou, měl Finn neuvěřitelnou schopnost vyhrabat kdejakou špínu i na tu nejsvatější duši, takže zjistit všechno o mém rodném domě pro něj musela být hračka. I tak mě jeho snaha dojala, protože mi bylo jasné, že s tím strávil spoustu času, jen aby mi pomohl a poskytl mi nějakou výhodu. To stejné by udělal jeho otec, pokud by byl ještě naživu.
„Vlastně,“ řekl Finn, „to v podstatě nebyl žádný problém, protože část té půdy teď vlastním.“
Prudce jsem zvedla hlavu. „Co? Co tím myslíš, že teď vlastníš tu půdu?“
Finn se ošil. „No, táta ti odkázal balík peněz, dům a Pork Pit.“¨
„A…“
„No a mě všechno ostatní, včetně nemovitostí. Nájemní domy, bezpečné domy, pozemky a mezi nimi i ten, kde stával váš dům. Díval jsem se do pozemkových knih, táta to koupil šest měsíců potom, co váš dům lehl popelem.“
Nadzvedla jsem obočí. „A na to jsi přišel zrovna teď?“
Finn pokrčil rameny. „Víš, jak byl táta paranoidní, když došlo na dokumenty. Věděl víc než kdokoliv jiný o tom, jak snadno se dá cokoliv zfalšovat, jak zmást věřitele a skrýt majetek. Už na tom pracuju celé měsíce, a pořád se snažím zjistit co, a pod jakými různými jmény vlastnil.
To, co Finn říkal, dávalo smysl. Fletcher měl přinejmenším půl tuctu různých identit a aliasů, všechny s patřičným řidičským průkazem, bankovním účtem a pasem. To ale nevysvětlovalo, proč ten pozemek Fletcher vůbec koupil. Měl snad v plánu mi říct, že ví, kdo skutečně jsem? Možná si myslel, že bych ho ze sentimentálních důvodů mohla chtít. Nebo tušil, že se tam jednoho dne odehraje moje konečné zúčtování s Mab? Zase jednou mě dokázal i ze záhrobí překvapit – nebo mě aspoň donutil přemýšlet o jeho motivech.
„Mimochodem, potom si můžeme promluvit o převodu vlastnictví, samozřejmě za rozumnou cenu. A poděkovat za to, že jsem vykutal všechny tyhle papíry, mi můžeš později.“ Pronesl nepříliš skromně.
Protočila jsem panenky, sáhla po nejbližší fotografii a pustila se do práce.
Příští půl hodiny jsem pečlivě probírala stránku za stránkou a zaznamenávala všechno, co by mohlo být užitečné. O Finnových metodách získávání informací jsem toho moc nevěděla, obzvlášť ne o tom, jak se mu to mohlo podařit tak rychle, ale mapy a fotografie se ukázaly být nalezeným pirátským pokladem. Ukázalo se, že situace není až tak beznadějná, jak jsem si myslela. Aspoň co se týkalo Briiny záchrany.
„Mab bude téměř určitě tady,“ ukázal Finn na malou mýtinku na jedné z fotografií. A pak na několika dalších záběrech ze stejného místa. „Vypadá to skoro jako malé patio.“
Ten první obrázek jsem poznala, byl z tlusté složky obsahující všechny dokumenty z policejního vyšetřování vraždy mé rodiny. Na záběru bylo vidět jen bezútěšnou krajinu s doutnajícími troskami, Už jsem tu fotku viděla snad tisíckrát, ale znovu se mi při tom pohledu zvedl žaludek. To místo jsem poznala – přesně tam jsem kdysi Briu schovala. Bylo to místo, o kterém jsem si dlouhá léta myslela, že na něm zahynula moje sestra.
A dnes večer na něm možná zemřu já.
Očima jsem sklouzla k stříbrnému kroužku na pravém ukazováčku. Můj prsten s pavoučí runou. Bria mi ho dala k vánocům. Úplně jsem na něj během té dlouhé noci zapomněla. Tepala jím chladná magie mé sestry. Nezapomeň na mě. Sáhla jsem po něm a otočila jím kolem prstu stejně, jako to mívala ve zvyku Bria. Sevřelo se mi srdce. Pokud by Bria zahynula, nic jiného by mi po ní nezůstalo.
„Gin?“ ozval se Owen, když si všimnul, že mám oči upřené na prsten.
„Býval to vnitřní dvorek se zahrádkou a s fontánou,“ řekla jsem tiše a soustředila se na obrázek. „S Briou jsme si tam hrávaly, pod schody jsme mívaly tajnou komnatu. Tehdy v noci, když se to stalo, jsem ji neúmyslně zbořila spolu se zbytkem domu. Část schodiště spadla na fontánu a na všechno ostatní, co tam bylo.“
Finn se po mě vhrnul postranní pohled. „Teď je to z celého bývalého domu jediné místo, odkud jsou odklizené trosky. Aspoň z tohohle kousku. Zbytek je zarostlý plevelem.“
„Vypadá to, že je tam spousta míst, kde může Mab poschovávat svoje gorily.“ Řekl Xavier.
„A taky spousta míst, kde se můžeme schovat my.“ Poznamenal Owen.
Xavier souhlasně přikývnul.
Hleděla jsem na fotografii. „Kolik si myslíš, že zbylo těch lovců odměn, Finne? Tucet? Nebo dokonce dva?“
Místo, aby mi odpověděl, vytáhnul Finn telefon a párkrát přejel prstem přes obrazovku. „Dnes ráno jich bylo v Ashlandských hotelech ubytováno ještě patnáct. To jsou ti, co se namáhali zapsat do knih hostů. Pět jich nepřežilo setkání u Nothern Aggression, já s Briou jsme jich pár zneškodnili včera v noci z domu, a ty v lese. Myslím, že ty počty vcelku sedí. Dost z nich se po včerejšku, když Gentry přivedla Briu a shrábla za ni odměnu, rozhodlo opustit město. A protože jsi s Mab uzavřela dohodu, už nemají žádný důvod poflakovat se kolem. Ačkoliv se povídá, že Mab nabídla slušnou částku těm, co zůstanou, aby jí kryli záda.“
„Předpokládám, že Gentry i se Sydney zůstávají.“ Dodala jsem.
Postarám se o ni, dokud si pro ni nepřijdeš. Slyšela jsem v duchu její slova. Pořád jsem si lámala hlavu, co jimi myslela. Odvedla moji sestru k Mab a vystavila ji tak mučení. Co si myslela, že může udělat? Zabránit Mab v tom, aby Briu zabila? A proč by se o to vůbec snažila? Svoji odměnu už dostala, proč by ji mělo zajímat, co bude s Briou dál?
Možná to mělo co dělat s tím, že jsem ušetřila Sydney. Možná měla Gentry pocit, že mi dluží, protože jsem dívku nezabila, i když jsem měla šanci. Ve skutečnosti ale na Gentry a jejích pocitech nezáleželo. Pokud se z ní stane překážka v Briině záchraně, zemře. Stejně jako zbytek Mabiiných lidí.
Finn pokračoval ve svých počtech. „Pokud můžu hádat, bude tam minimálně tucet žoldáků a stejný počet mužů z Mabiiny ochranky. Takže zhruba třicet lidí. Bez Mab.“
Nic jsem na to neřekla. Všichni jsme věděli, jak nebezpečná Mab je. Já proti ní budu sama a budu mít jen nepatrnou šanci na výhru. Nemyslela jsem si, že to dokážu. Včera večer v klubu jsem nebyla schopná ubránit se její magii. Zachránil mě čirou náhodou obr, který zakopnul v pro něj  nesprávný čas na nesprávném místě. Pokud by mi neposloužil jako živý štít, upálila by mě Mab už včera v noci.
Bylo to ale tak, jak to bylo. Velké finále. Musela jsem to zkusit - ať už jsem si o svých šancích myslela cokoliv. Takže co naplat, hra začíná.
Protože mí přátelé byli pevně odhodlaní jít se mnou, nezbylo mi nic jiného, než je nechat – a doufat, že jsem udělala všechno pro to, aby dokázali přežít. Chtěla jsem jim ale dát ještě jednu šanci, aby si to rozmysleli a stáhli se.
„Jste všichni odhodlaní se toho zúčastnit?“ zeptala jsem se a po řadě se jim podívala do očí, „protože nemusíte. Nemusíte takhle riskovat svoje životy.“
Warren si odkašlal a probodnul mě očima. „A ty jsi kvůli mně nemusela riskovat s Tobiasem Dawsonem.“
„Nebo když mě unesl Elliot Slater,“ podotkla Roslyn.
„Nebo když jsi mě zachránila před Jakem McAllisterem.“ Dodala Eva.
Pokračovalo to dál a dál, všichni mí přátelé mi připomněli situace, kdy jsem jim pomohla, a ujišťovali mě, že jsou víc než ochotní mi pomoc oplatit. Ať se mi to líbí nebo ne.
Xavier. Roslyn. Eva. Violet. Warren. Jo – Jo. Sophia. Finn. Owen.
Jeden po druhém mí přátelé promluvili a nabídli mi svou podporu a pomoc. I kdyby to mělo znamenat jen hlídat jeden druhému záda. Už jsem o jednu rodinu přišla a jejich slova pro mě znamenala víc, než si dokázali představit.
Když skončili, odsunula jsem ale svoje pocity stranou a zatvrdila se. Protože teď nastal čas nechat Gin Blanco, její rodinu a přátele za sebou, a přerodit se v Pavouka. Možná už naposled.

„V tom případě tedy,“ řekla jsem a očima sklouzla zpátky k papírům na stole, „to uděláme takhle.“

15 komentářů:

  1. Paráda, díky za další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekci další kapitoly !!!!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!💜💜💜

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem za dalsiu kapitolu. VV

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za skvělou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...:-);-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat