pátek 23. června 2017

Pavoukova odplata - 23. kapitola

Ticho.
Chvíli jsem si myslela, že mi neodpoví, ale pak se tiše zasmála. Ten zvuk mě přinutil sevřít ruku kolem telefonu pevněji. Chtěla jsem tu zatracenou věc rozdrtit. Chtěla jsem rozdrtit ji.

„Ale, ale, jestlipak mi to nevolá sám Pavouk. Nebo dáváš přednost Gin Blanco? Nebo možná Genevive Snow?“ zavrčela Mab. „Nerada bych udělala nějakou chybu, teď když naprosto přesně vím, co jsi zač.“
„Můžeme zůstat u Gin,“ opáčila jsem. „ a k tomu, kdo skutečně jsem - netrvalo ti to nějak dlouho, než sis to dala dohromady?  Tolik vodítek. Pavoučí runa. Zmařené pokusy zabít nebo zajmout Briu, vyhlášení války. Vážně jsi tehdy v noci na univerzitě měla poslechnout Jonaha McAllistera, když chtěl, aby mě dorazili. Ušetřila by sis hodně problémů.“
Mab se znovu zasmála. Byl to lehký zvonivý příjemný zvuk, při kterém mi běhal mráz po zádech a hlas v mé hlavě pořád dokola opakoval nepřítel, nepřítel, nepřítel.
Smích utichl a její hlas ztvrdnul. „Měla by sis dávat pozor na jazyk,“ vyštěkla. „Mám tady hned vedle tvou malou sladkou sestřičku a společnost jí dělá několik mých obrů, kteří mají velice specifické chutě, jestli chápeš, co tím myslím.“
Pozorně jsem poslouchala, ale žádné podezřelé zvuky jsem z telefonu neslyšela. Žádné rány, nářek ani křik. Bria by jim stejně neposkytla takové zadostiučinění, aby dala najevo strach nebo bolest – ne pokud by týrání nebylo nesnesitelné. Ale i tak mě to ticho znervózňovalo. Pokud by Bria křičela, tak bych aspoň věděla, že je naživu. Ticho mi neříkalo nic – ani tu nejmenší zatracenou věc.
Teď jsem ale nemohla projevit slabost. Měla jsem co dočinění s Mab, která respektovala jedině sílu.
„Nemáš nic,“ řekla jsem a nechala do slov proniknout posměšný tón. „protože nemáš v moci mě.“
Něco v mém hlase muselo Mab zarazit, protože přestala být škodolibá. „A tohle záhadné prohlášení má znamenat co?“
„Víš, celé ty roky mi vrtalo hlavou, proč jsi tehdy v noci k nám domů vlastně přišla,“ řekla jsem stejně tvrdým a nenávistným hlasem jako ona. „Proč jsi zavraždila moji matku a sestru. Jaký to mělo důvod a smysl. Co jsme ti kdy udělaly? Ale Elliot Slater byl natolik laskavý, že mi to před svou smrtí řekl. Pamatuješ si na Elliota, Mab? Obr, měl na starosti tvou ochranku. Tedy před tím, než jsem mu vystřelila mozek z hlavy.“
Na opačné straně pokoje se Roslyn otřásla. Obě jsme věděly, že ve skutečnosti zabila Slatera ona, ale sevřela rty a neřekla ani slovo. Xavier jí položil ruku kolem ramen a ona se mu schoulila na hrudi. Otočila jsem se od nich a zablokovala všechno kromě Mabiina hlasu v telefonu.
„A co ti Elliot řekl?“ zavrčela. „Co si myslíš, že víš, malá Genevieve?“
„No, Elliot mi vyprávěl o tvojí bláznivé tetě. Jak že se to jmenovala? Ach ano, Magda. Elliot se nemohl dočkat, až mi to vyklopí. Vylíčil mi, jak tvoje drahá tetinka věštila, že ji zabije někdo z rodiny Snowových – dívka s dvojí magií.“
„A co z toho?“ vyštěkla Mab. „Protože mi můžeš věřit, že tvoje drahocenná setra není v pozici, že by mi mohla jakkoliv uškodit.“
„To je na tom právě to zajímavé, ty mrcho. Máš špatnou sestru. Dvojí magii neovládá ona, ale já.“
Ticho. Nevěděla jsem, jak na Mab moje slova zapůsobila, a bylo mi to jedno. Celý svět se mi smrsknul do snahy zachytit jakýkoliv zvuk z druhého konce linky. Cokoliv. Briin hlas, vzlyk, nádech, cokoliv, co by mě ujistilo, že ještě živá—
„Lžeš.“ Řekla Mab. „Snažíš se mi zabránit v tom, abych zabila tu tvou ukňouranou sestřičku.“
Zasmála jsem se. „Prosím tě, proč bych lhala? Nemám to zapotřebí. Jak si myslíš, že jsem přežila setkání s Tobiasem Dawsonem, když mě tehdy unesl z tvého večírku? Použila jsem magii Ledu k narušení jeskyně, takže mu spadla rovnou na hlavu a magii Kamene abych se pak dostala ze závalu ven. Zeptej se Brii, řekne ti to samé. Nebo ještě líp. Nech ji použít její magii. Protože ona ovládá pouze Led. Ne Kámen a Led jako já.“
Další ticho, které se změnilo v šustivý zvuk. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, co to je - tření látky -Mab někam šla.
„Jakou máš magii?“ zaslechla jsem její vzteklé syčení.
Žádná odpověď.
Srdce se mi sevřelo v hrudi. Copak si se mnou Mab jenom hraje? Proč jí Bria neodpovídá? To je na tom tak špatně? Nebo už je dokonce mrtvá? Tělo mi zaplavila malátná necitlivost a kousek po kousku se mě zmocňoval chlad –
„Led,“  Konečně se ozval Briin tichý vzdálený hlas. „Led, to Gin ovládá Led a Kámen.“
Úleva byla jako rána do břicha, až jsem se zapotácela. Ostatní mě poplašeně sledovali a Finn se ke mně rozběhl. Udělala jsem směrem k němu odmítavé gesto. Nedokázala jsem potlačit slzy – slzy úlevy. Živá – Bria byla pořád ještě živá. A to znamenalo, že mám pořád ještě šance, ať už sebenepatrnější, že ji dokážu zachránit. Dokud dýchá, tak Jo –Jo dokáže napravit jakoukoliv škodu, kterou utrpěla.
Ozývaly se další zvuky a hlasy, pak něco zapraskalo. Něco se stalo, Bria něco řekla, nebo udělala a Mab se to ani trochu nelíbilo. V telefonu se ozval Mabiin vzteklý křik plný frustrace.
Navzdory neradostné situaci jsem se usmála. Byl to skvělý pocit vykolejit svou Nemesis.
„Dejme tomu, že ti věřím,“ ozvala se znovu Mab. „Jak ale můžu vědět, že to není nějaký trik? Během posledních pár měsíců jsem toho o tobě dost zjistila a vím, že ráda mateš svoje protivníky a využíváš jejich slabiny.“
„Žádný trik, Mab,“ odpověděla jsem. „jednoduše jsi byla nedbalá, nenamáhala ses ověřit si, jestli se zajímáš o tu správnou sestru. Nechat mě celá ta léta naživu byla chyba, za kterou nakonec zaplatíš.“
„Možná bych měla za tuhle tvoji drzost okamžitě Briu zabít.“ Vyštěkla.
„Pokud to uděláš, bude to znamenat konec – všeho. Protože pak mi nenecháš jinou možnost, než pomstu.“
Tentokrát se zasmála Mab. „Tenhle týden jsi mě už dvakrát minula. Nezdá se, že bys byla v tomhle ohledu nějak zvlášť úspěšná.“
„To je sice pravda, ale jestli ublížíš Brie, tak ti slibuju, že tě zničím. A nebude mi záležet na tom, kolik mi to zabere času nebo co mě to bude stát. Nebudu spát, nebudu jíst. Nebudu dělat nic jiného, než plánovat tvůj pád. Tvoje muže budu likvidovat jako plevel. Budu je zabíjet tak brutálně a nemilosrdně, že si už nikdo netroufne pro tebe pracovat. A dřív nebo později si přijdu i pro tebe. Obě víme, že se v tom tvém luxusním sídle nemůžeš schovávat na věky. Tenhle týden jsem tě málem dostala. Myslíš, že se mi dokážeš držet z dosahu napořád?“
Mab neodpověděla.
„Přiznej si to,“ řekla jsem. „Bria pro tebe nepředstavuje žádnou hrozbu – já ano. Já. Gin Blanco, Genevieve Snow – ta malá holka, kterou jsi neváhala mučit. A pokud ublížíš mé sestře, nic mě nezastaví, nepřestanu, dokud tě nezničím. Nic. A ty víš, jak dobrá ve své práci jsem. Jsem Pavouk – nejlepší v oboru.“
Pořád ticho.
Moji přátelé, kteří se mnou byli v chatě, na mě šokovaně hleděli. Uvědomili si, že myslím vážně každé slovo, které jsem Mab řekla. Ruka kolem telefonu se mi sevřela pevněji. Otočila jsem se ke všem zády a dívala jsem se z okna do tmy venku. Právě teď jsem musela být tvrdá, chladná jako mráz venku. To byl jediný způsob, jak získat pro Briu víc času.
„Co chceš?“ zeptala se nakonec Mab.
„Jednoduchý obchod. Briin život za můj.“
Mí přátelé zalapali po dechu, ale já jsem dál upírala pohled do tmy. Tohle byla jediná cesta – a já se po ní vydám.
Vyměnit sebe za Briu byla cena, kterou jsem byla ochotná zaplatit – kterou jsem platila od chvíle, kdy mi Mab spoutala ruce a v dlaních mi svou magií roztavila medailon s pavoučí runou. Všechno, co následovalo potom – můj život v přesvědčení že je Bria mrtvá, život na ulicích, Fletcherova výchova, trénink na nájemného vraha – to všechno vedlo k této nevyhnutelné chvíli. Možná to byl osud, nebo jen moje smůla, ale na minulosti jsem nedokázala nic změnit. Teď mi nezbývalo nic jiného než přežít dost dlouho na to, aby to poskytlo Brie šanci na novou budoucnost.
„A jak můžu vědět, že to není nějaký trik?“ zopakovala Mab.
„Nemůžeš.“ Odsekla jsem. „Ale obě víme, že mě toužíš zabít tak zoufale, že si nenecháš tuhle příležitost ujít. A ještě něco – Bria se vrátí v jednom kuse. To znamená, že nebude znásilněná, nikdo ji nebude mučit a nebude mít žádné spáleniny. Nemysli si, že ji upálíš zaživa, jako zbytek naší rodiny.“
Mab se zachichotala. „Obávám se, že na to už je příliš pozdě, Genevieve. Křik tvojí sestry už mě zahřál u srdce.“
Na moment mě napadlo, že to nezvládnu, že začnu křičet a už nikdy nepřestanu. Mab mučila moji malou sestřičku živelným Ohněm. To, čeho jsem se bála nejvíc, se stalo skutečností a já jsem s tím nemohla nic dělat. Nemohla jsem Brii pomoct jinak, než že se pokusím získat jí co nejvíc času, že ji udržím naživu a pokusím se zachránit ji.
„Pak s tím okamžitě přestaň.“
„Nebo co?“ zavrčela Mab.
„Nebo se zítra neukážu a ty strávíš zbytek svého mizerného života ohlížením se přes rameno – aspoň do té doby, než tě zabiju. Opravdu chceš šanci, kterou ti nabízím hodit za hlavu jen kvůli pár hodinám zábavy? Obě víme, že se mnou si užiješ daleko víc. Nepodařilo se ti zlomit mě, ani když jsem byla ještě dítě. Jen si představ ty dlouhé hodiny, kdy se budeš bavit se mnou, představ si ten požitek, který ti to přinese. Bria je jen malá ryba. Já jsem úlovek, po kterém toužíš, takže je to na tobě. Buď teď hned přestaneš Briu mučit, nebo ti budu až do konce tvých dní dýchat na záda. Tvá volba.“
Další ticho.
Nakonec Mab nespokojeně vydechla. „Fajn, nebudu mučit tvou sestru…dál.“
To bylo vzhledem k okolnostem to nejlepší, v co jsem mohla doufat – i přes to, jak moc to bolelo. Bylo jedno, že mi pro trpící Briu krvácelo srdce. „Dobrá, takže kdy a kde?“
„Zítra. Za soumraku. A co třeba tam, kde to všechno začalo?“
Při jejím zlomyslném tónu se mi sevřel žaludek. „Co tím myslíš?“
„Vraťme se úplně na začátek, ty máš přece historii ráda,“ řekla Mab. „Sejdeme se na místě, kde stával váš dům, Genevieve Snow, tam, kde jsem tě měla už tenkrát zabít. Jsem si jistá, že si to místo pamatuješ. A buď bez obav, tentokrát můj plán vyjde.“
Otevřela jsem ústa, abych jí odpověděla, ale pro jednou Mab zavěsila mně.
Zavřela jsem telefon a otočila se ke svým přátelům. Pokud předtím vypadali šokovaně, tak teď byli zhrození – doširoka rozevřené oči, pootevřená ústa a výrazy poznamenané strachem. O mě a z toho, k čemu jsem se chystala.
„Co Mab říkala?“ zeptal se Finn. „Jde do toho?“
Vrátila jsem mu telefon. „Samozřejmě. Takové nabídce nedokázala odolat.“
„Ty to chceš doopravdy udělat, Gin?“ ozvala se Eva z gauče. „Vždyť je to sebevražda.“
Pokrčila jsem rameny. „O nic víc než jindy.“
Roslyn, Xavier, Finn, Eva, Violet i Warren se mě pokoušeli odradit. Pořád dokola mi zdůrazňovali, že to musí zákonitě skončit mou smrtí a nejspíš i Briinou. Tvrdili mi, že jsem bláhová, nebo spíš stupidní, když si myslím, že z toho některá z nás vyvázne.
Moje rozhodnutí ale nezvrátili.
Pokud byl můj život cena za ten Briin, byla jsem ochotná ho obětovat. Její bezpečí bylo jediné, na čem mi záleželo.
Jo-Jo se Sophií se k protestům ostatních nepřipojily. Místo toho obě tiše stály u krbu. Oběma jim bylo jasné, že mi setkání s Mab nevymluví. K čertu, Jo-Jo už možná díky své jasnozřivosti věděla, jak to dopadne.
Owen také mlčel. Místo aby se připojil k ostatním, mi položil ruku kolem ramen a stál po mém boku, zatímco se mi zbytek mých přátel přemlouváním a výhružkami pokoušel vymluvit můj plán. Opřela jsem se o něj a na chvíli jsem si dovolila podělit se s ním o své břemeno.
Když si konečně uvědomili, že moje rozhodnutí nezmění, začali se pomalu vytrácet a ukládat se ke spánku. Jo – Jo se ujala hostitelských povinností, ujistila se, že mají všichni dost polštářů, přikrývek a prostěradel a já jsem si zatím dopřála dlouhou horkou sprchu, smyla jsem ze sebe krev a špínu a navlékla na sebe pyžamo, které jsem našla ještě s dalším oblečením uložené v jedné ze skříní.
Zabrali jsme si s Owenem ložnici v přízemí, zatímco ostatní se uložili v patře. Chtěla jsem zůstat dole pro případ, že by nás někdo vystopoval - jako první obranná linie. Nebylo to sice příliš pravděpodobné, protože oficiálně byl vlastníkem chaty Nick A. Medes, což bylo jedno z Fletcherových alias. Sophie se ale nabídla, že bude hlídat, protože Jo-Jo trvala na tom, že si musím odpočinout.
Byla jsem unavená, strašně unavená, ale spát jsem nemohla. Místo toho jsem přecházela po ložnici a pod nohama mi skřípala dřevěná podlaha. Owen mě sledoval z postele. Nic neříkal, ale nespouštěl ze mě pohled.
„Mrzí mě to,“ zastavila jsem a podívala se na něj.
„A co?“
Rozhodila jsem ruce. „Všechno.  Že se kvůli mně musíte s Evou schovávat.“
Owen si vzdychl. „Za to se přece nemusíš omlouvat, Gin. S touhle možností jsem počítal, když jsme se dali dohromady. Věděl jsem, že k tomu jednou dojde, až se Mab postavíš.“
„Jistě,“ řekla jsem a sedla si k němu na postel. „Ale není to přesně to, co sis představoval, že ne?“
Owen pokrčil rameny. „Možná ne, ale neměnil bych – ani na vteřinu. Víš, jak mi na tobě záleží, Gin. Víš, jak moc tě miluju.“
Konečně řekl slova, kterých jsem se děsila a zároveň je toužila slyšet.
A chtěla jsem mu je říct taky.
Otevřela jsem ústa, ale ta slova – proklatá slova – prostě nechtěla vyjít ven. Uvízla mi v krku, dusila mě, jako by mi ty slabiky sevřely srdce do svěráku. Moje city nebyly kvůli událostem dnešního večera a tomu co mělo přijít zítra příliš rozjitřené. Nemohla jsem mluvit, nemohla jsem dýchat, nemohla jsem nic, jen se zalykat láskou, kterou jsem k Owenovi chovala.
Jedna moje část věděla, že moje zamčená ústa jsou strašná hloupost, měla bych Owenovi hned teď říct, co k němu cítím, ale byla tu ještě druhá část, která chtěla počkat. Chtěla jsem, aby okamžik, kdy mu řeknu, že ho miluju, byl o něm, o nás a ne jen proto, že už se možná zítra ze schůzky s Mab nevrátím.
Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem ta slova ze sebe vypravit. Srdce se mi svíralo v podivné agonii a tělo mi zachvátila horečnatá touha. Udělala jsem to jediné, co jsem zvládla – naklonila jsem se a začala Owena líbat.
Jazykem jsem pronikla do jeho úst a svlékala mu přitom šaty. Možná jsem nenacházela slova, ale mohla jsem mu ukázat, co všechno pro mě znamená. Potřebovala jsem to – zoufale.
Nechtěla jsem dnes večer myslet. Nechtěla jsem přemýšlet o Brie a o Mab. O tom, že moji sestru mučila, a možná v tom pořád pokračuje a já s tím nemůžu nic dělat. Že Briu nedokážu zachránit. Nemohla jsem proniknout do Mabiina domu, a vyváznout živá. Ne, dnes večer jsem nechtěla myslet.
Jenomže tentokrát jsem nemohla všechny své emoce a pocity pohřbít. Nemohla jsem předstírat, že neexistují, že se mi srdce neláme kvůli Brie, i když přetéká láskou k Owenovi. Všechno, čím jsem dnes prošla - od střetu s Mab, utržených zranění, útěku před lovci odměn až po ztrátu Brii – to všechno se ve mně svářelo a plnilo mě pocity, s kterými jsem už dál nemohla bojovat. Potřebovala jsem se uvolnit – hned, dřív než mě to zcela pohltí.
Owen zasténal a zabořil mi ruce do vlasů a přitáhl si mě na sebe a oplatil mi stejným. Líbal mě tak tvrdě, že jsem přicházela o dech. Přejížděl mi zuby po ušním lalůčku a pak se přesunul ústy na můj krk.
„Mmmm,“ zašeptala jsem a cítila, jak se moje zoufalství mění v mnohem příjemnější formu agónie. „Ty víš, jak moc tohle miluju.“
„A ty víš, jak moc miluju já tebe,“ chraptěl s ústy na mém krku.
Odpověděla jsem mu tím, že jsem mu s trhnutím rozevřela flanelovou košili, kterou si vzal poté, co se osprchoval. Knoflíky létaly kolem a dopadaly na podlahu, ale bylo mi to jedno, už jsem zkoumala jazykem jeho svalnatou hruď. Owen mě hladil po zádech a povzbuzoval mě, abych se ujala vedení. Byla jsem ale tak plná pocitů, že se mi třásly ruce, a když jsem se pokusila rozepnout mu džínsy, prsty mi po hladkém kovu sklouzly.
„Já sám,“ zamumlal
Rozepnul si knoflík a zip a nadzvedl boky. Stáhla jsem mu kalhoty. Nic pod nimi neměl a já jsem na moment přestala, abych pohledem ocenila jeho vypracované tělo a erekci, která už na mě čekala. Sklonila jsem se, abych ho vzala do úst, ale Owen mě chytil za paži.
„Ještě ne,“ zašeptal. „Nech mě, ať se napřed postarám o tebe.“
Neměla jsem čas protestovat předtím, než mě převalil na záda. Dal si se svlékáním mého půjčeného oblečení trochu víc načas, ale i tak bylo za chvíli pryč. Rty mi sjel přes krk na prsa a vzal do rtů mou pravou bradavku a přejížděl mi po ní jazykem a zuby, pak celý proces opakoval na druhé straně tak dlouho, dokud jsem nevzdychala slastí a frustrací. Prohnula jsem se do oblouku, chtěla jsem ho cítit uvnitř.
Owen měl ale jinou představu. Jazykem putoval z bradavek přes břicho a níž. Rozevřela jsem nohy a on s neúprosnou přesností zaútočil na moje nejcitlivější místo a vystupňoval mou už i tak zoufalou potřebu ještě víc.
Tam, kde byl obvykle něžný a trpělivý, teď byl tvrdý a divoký, zajížděl jazykem, stále hlouběji a nutil mě se pod ním svíjet a sténat
„Owene,“ chraptěla jsem a zatínala mu prsty do ramen. „Owene.“
Když už jsem měla pocit, že to déle nevydržím, zvedl se a přitáhnul mě k sobě. Objali jsme se a naše těla se propletla v jedno.
Oba jsme nad sebou ztráceli kontrolu – vášeň, touha, potřeba nás spalovala, naše ruce ústa byla najednou všude a oba jsme sténali vzrušením a srdce nám prudce tloukla.
Podařilo se mi vyprostit ruku. Povalila jsem Owena na záda a začala dráždit jeho vlhkou špičku palcem a nehty jsem mu přejížděla po celé délce ztopořeného pohlaví. Napjaly se mu svaly a třásl se vzrušením.
Otevřela jsem noční stolek a vytáhla z krabice, která byla vevnitř, kondom. Ochrana navíc nikdy neuškodí.
Owen nadzvedl obočí. „Ty jsi vždycky připravená na všechno, že ano?“
Usmála jsem se. „Tahle chata je prostě skvěle vybavená.“
Ještě chvíli jsem ho dráždila jazykem a ústy dokud nesvíral v pěstech prostěradlo stejně jako předtím já, než jsem kondom vybalila a nasadila mu ho.
„Gin,“ mumlal „moje, moje Gin.“
„Ano,“ zašeptala jsem. „a ty jsi můj a já tě chci, teď hned.“
Klekla jsem si nad něj, pomalu se spustila a vzala ho dovnitř. Owen si mě k sobě přitáhnul, kolébali jsme se a přiráželi k sobě tak tvrdě a rychle, jak jen to šlo. Tak dlouho, dokud se všechno, co jsme oba cítili, všechen strach, láska a vášeň, neproměnilo v ohňostroj jisker padajících z noční oblohy.


13 komentářů: