pátek 16. června 2017

Pavoukova odplata - 22. kapitola


Z toho co se stalo pak, jsem si moc nezapamatovala.

Podařilo se mi ovládnout se natolik, že jsem přestala křičet a dala se do běhu. Finn nás zezadu kryl, vyměňoval si občasné výstřely s pronásledovateli, aby je udržel v uctivé vzdálenosti, zatímco já jsem si vzala na starost ty, kterým se podařilo zkřížit nám cestu vpřed. Automaticky jsem se oháněla nožem, mysl zcela oddělenou od těla. Vevnitř mě svíral ledový strach, kterým nic nedokázalo proniknout.
Bria – Bria byla v rukou nepřátel a byla to moje vina. Byla jsem natolik arogantní, že jsem si dovolila doufat, že dokážu zneškodnit Mab a moje sestra byla právě teď na cestě do jejích krutých rukou. Už podruhé v životě jsem kvůli té stvůře přišla o svou mladší sestru. Chtělo se mi schoulit se do klubíčka a naříkat nad svým neodpustitelným selháním.
Na to teď ale nebyl čas. Nedalo se dělat nic jiného, než běžet, sekat kolem sebe nožem a znovu běžet.
Nakonec se nám s Finnem podařilo seběhnout po zasněženém svahu k autu, které jsem předtím dole nechala. Byla jsem úplně mimo, takže se vedení ujal Finn. Zastrčil si zbraň za opasek, otevřel dveře a zatlačil mě na sedadlo spolujezdce. Ruce se mi z návalu adrenalinu, strachu a únavy třásly tak moc, že jsem za sebou ani nedokázala zabouchnout dveře. Zakrvavené nože mi vyklouzly z prstů a zarachotily o podlahu. Tupě jsem na ně zírala.
Finn oběhl auto, vklouznul za volant a otočil klíčky v zapalování. „No tak, zlato,“ mumlal si pod vousy „udělej to pro mě, naskoč.“
Motor se probral k životu. Finn zařadil, sešlápl plyn až k zemi a s kvílením pneumatik vyjel na silnici.
V poslední chvíli.
V postranním zrcátku jsem viděla temné figury, které se za námi vyřítily z lesa.
Prásk! Prásk! Prásk!
Kulky narážely do kapoty, zadní sklo se s řinčením vysypalo a kolem se rozlétly střepy. Finn se skrčil nad volantem, aby poskytovala co nejmenší cíl, ale já jsem neměla energii ani na tohle. Nijak na tom nezáleželo, protože v tu chvíli už jsme prolétli zatáčkou a žoldáci nás ztratili z dohledu.
Finn ještě chvíli kličkoval po silnicích, aby se ujistil, že jsme mimo dostřel a že nás nikdo nesleduje a pak zamířil směrem k bezpečnému domu, kde na nás čekali ostatní. Seděla jsem zhroucená na sedadle opřená o okno a oba jsme mlčeli.
Dostali Briu. Přísahala jsem, že ji udržím v bezpečí a pak jsem byla natolik lehkovážná a hloupá, že jsem dopustila, aby ji dostali lovci odměn. Ruth Gentry, o které jsem si byla jistá, že ji okamžitě odveze k Mab. A až se Bria dostane do rukou Mab…
Při myšlence, co Briu čeká, na mučení, které si Mab tak užívá, jen proto, že prostě může, mi do krku stoupla žluč. Žaludek se mi sevřel a potlačit zvracení mě stálo všechny síly, které mi ještě zbývaly.
„Mrzí mě to, Gin,“ řekl Finn. „Tak strašně mě to mrzí. Je to všechno moje vina. Kdybych se o nic nepokoušel, kdybych ji nesváděl, mohl jsem vzít telefon hned, když jsi poprvé volala a stihli bychom utéct včas…“
Finn zbytek věty spolknul, ale slyšela jsem úzkost v jeho hlase. Přestože se snažil okouzlit každou ženu v dosahu, na Brie mu opravdu záleželo a od té doby, co se stala členkou naší neuspořádané rodiny o to víc. Cítil by to stejně, pokud by stejný osud jako Briu potkal Jo-Jo, Sophii nebo mě. Nemohla jsem všechnu vinu svalovat jen na Finna. Oba jsme dělali chyby a nebylo to tak dávno, co Finn díky mojí podobné chybě téměř zahynul v ashlandském kamenolomu. Nemohla jsem Finnovi vyčítat, že se choval podle své přirozenosti. Prostě nemohla. Dnes večer už jsem přišla o Briu a nechtěla jsem ztratit i jeho.
Sebrala jsem dost sil, abych se k němu natáhla a stiskla mu ledově chladnou ruku. „Kdybys ten hovor vzal, mohlo se taky stát, že byste vběhli lovcům odměn přímo do náruče a chytili by vás oba. Dobře to dopadne, dostaneme Briu zpátky. Uvidíš.“
Přikývnul, ale oba jsme slyšeli prázdnotu mých hluchých slov.
Mířili jsme na západ k nejvzdálenějšímu předměstí Ashlandu. Díky pozdní hodině a padajícímu sněhu jsme byli na silnici sami. Konečně šlo něco hladce – jenomže pro Briu to už bylo příliš pozdě.
O dvacet minut později sjel Finn z hlavní silnice, udělal několik složitých manévrů bočními ulicemi a zajel na něco, co vypadalo spíš jako vyjeté koleje vedoucí do nikam, než jako cesta. O míli později zaparkoval na mýtině mezi zasněženými borovicemi před nízkou chatou postavenou na okraji útesu.
Ve tmě vypadala chata jako skvrna na nadýchaném sněhovém bílém koberci. Vevnitř se nesvítilo, ale opodál stál zaparkovaný Sophiin kabriolet. Jo-Jo se Sophií se sem dostaly. Jen jsem doufala, že nebyly jediné.
Chata byla jedním z bezpečných domů, které Fletcher vlastnil na různých místech v Ashlandu a okolí. Teď, po jeho smrti jsme o nich věděli jen já, Finn, Owen a sestry Deveraux. To ale neznamenalo, že na nás nemůžou vevnitř čekat trable – ne když bylo město plné lovců odměn, kteří po mně slídili na každém rohu. Přiměla jsem se zvednout z podlahy nože potřísněné krví a Finn vytáhl pistoli. Opatrně jsme se blížili k domu a sledovali jakékoliv známky pohybu za záclonami.
Byli jsme na půl cesty přes mýtinu, když se rozsvítila světla. Oba jsme se s Finnem přikrčili se zbraněmi v pohotovosti. O chvíli později se otevřely dveře a venku se objevila Jo-Jo. Nebylo pochyb, že čeká na nás.  Oba jsme se zvedli a zamířili k ní. Trpaslice nás uviděla a otevřela ústa, aby nás přivítala, když si uvědomila, že Bria chybí.
„Gin?“ zeptala se tiše a ustoupila dozadu.
Zavrtěla jsem hlavou a proklouzla kolem ní dovnitř.
Chata vypadala přesně tak, jak se v téhle části města dalo čekat. Velká, rozlehlá, prostorná, zaplněná těžkým nábytkem z masivu v tmavých odstínech. Zařízení bylo zdobené vyřezávanými zvířecími figurkami a zdi pokrývaly malby horských masivů.
Všichni byli shromáždění ve velkém obývacím pokoji v přízemí, rozsazení na gaučích a v křeslech. Xavier a Roslyn se k sobě choulili na pohovce pod oknem, vedle ve staromódním houpacím křesle seděl Warren T. Fox a jeho vnučka Violet spolu Evou Graysonovou byly usazené na gauči na protější straně místnosti. Sophia stála před krbem s pohledem upřeným do plamenů. A samozřejmě Owen, který už mi šel naproti se starostlivým pohledem v očích. Všichni, až na Briu byli tady a v bezpečí.
Vina a smutek mě přemohly a zhroutila jsem se na podlahu.
Owen mě zvedl a odnesl do vedlejší místnosti, kde mě opatrně položil na postel. Jo-Jo si vykasala rukávy růžového županu a začala na mě pracovat svojí léčivou magií. Jen jsem tam ležela a hleděla do stropu. Pro jednou jsem ani nevnímala palčivé bodání magie Vzduchu. Nepohodlí, které mi léčení způsobovalo, nebylo nic ve srovnání s tím, co jsem vytrpěla při střetu s Mab.
A nebylo to nic ve srovnání s tím, co právě teď nejspíš cítila Bria.
Owen mě po celou dobu než se mnou byla Jo-Jo hotová, držel za ruku. Slyšela jsem, jak se ostatní ve vedlejším pokoji spolu tlumeně baví. Finn je seznámil se vším, co se stalo a teď, přestože musel být také vyčerpaný, žhavil telefon a pokoušel se zjistit, kde Mab Briu drží, jestli je ještě vůbec naživu. Ostatní se také snažili přijít s nějakou možnost jak Briu zachránit a jak se z téhle šlamastiky dostat pokud možno se zdravou kůží. Nemuseli se namáhat. Byla to moje polízanice, způsobila jsem ji už tím, že jsem se narodila, že jsem existovala ve stejném světě jako Mab, tím, že jsem dýchala – nebo tak mi to aspoň připadalo.
O pár minut později nechala Jo-jo ruce klesnout a bodání její magie se pomalu vytratilo.
„Tak,“ řekla tiše „hotovo, jsi jako nová. Dám ti chvilku na vydechnutí a pak si promluvíme.“
Přikývla jsem a Jo-jo vyšla z pokoje ven. Když se dveře zavřely, Owen si lehl ke mně a sevřel mě do náruče.
“Ach, Gin,“ šeptal se rty v mých vlasech. „je mi to tak líto. Moc mě mrzí, co se stalo Brie.“
Chvíli jsem se k němu jen tiskla, nechala jsem ho držet mě v náručí, nechala jsem ho být svým ochráncem. Zavřela jsem oči a soustředila jsem se ten pocit, který ve mně vyvolávaly jeho paže a na jeho vůni. Teplo z jeho těla pomalu rozehřívalo ledový chlad, který mě zachvátil, když Gentry odtáhla Briu do lesa. Trhaně jsem vzdychla a pozvolna jsem začínala přicházet k sobě.
Pak ta chvíle jako vždycky přešla, ať už jsem chtěla nebo ne.
Věděla jsem, že musím začít jednat. Že se ze mě znovu musí stát Pavouk. Zabiják, kterého ze mě Fletcher vychoval. Udělat to, na co mě starý pán celý život připravoval.
Musím zabít Mab - nebo se o to za cenu vlastního života aspoň pokusit.
Owen vycítil, co se děje, protože se posadil a vytáhnul mě sebou. Ve tváři měl vepsaných hodně pocitů – obavy, strach, zájem, ale co bylo pro mě nejdůležitější - pochopení a souhlas. Věděl, co musí přijít stejně jako já. Dokonce, i kdyby mě mohl zastavit, věděla jsem, že by to neudělal, protože kdyby se situace otočila, a na Briině místě byla Eva, udělal by cokoliv, jen aby ji zachránil.
Milovala jsem ho za to. Za to, že mě nechal být Pavoukem, že mě vždycky nechal udělat to, co bylo potřeba, bez toho, že by mě soudil nebo se snažil změnit moje rozhodnutí, přestože cena byla příliš vysoká – pro nás všechny.
Položila jsem Owenovi ruku na tvář a políbila ho – tvrdě a intenzivně. Polibek mi vrátil, přestože jsem měla rty jako led. Odtáhli jsme se od sebe, podíval se na mě a přikývnul. Kývla jsem na něj na oplátku a vyšla z pokoje ven.
Všichni se na mě soustředili. Plní lítosti a obav nejen o Briu, ale i o mě a všechny ostatní. Podívala jsem se na Finna, který právě dokončil nějaký telefonní hovor.
„Gentry se Sydney odvezly Briu do Mabiina domu,“ řekl Finn. „Podle mého zdroje projely branou zhruba před půl hodinou.“
Přikývla jsem. Gentry byla profesionálka. Okamžitě odvezla Briu k Mab, aby ji jí nikdo nevyfouknul a neshrábnul její odměnu. Malou útěchou mi bylo, že Briu dostala právě Gentry a ne nějaký zvrácený úchylný bastard, který by si s ní chtěl pohrát, jako ten, co jsem ho zabila u Nothern Aggression. Někdo takový by ji napřed znásilnil a pak teprve by si šel vybrat svou odměnu. Musela jsem vzít zavděk i takovou maličkostí.
„Budu potřebovat tvůj telefon,“ řekla jsem. „a to soukromé číslo, co jsi mi obstaral. Určitě čeká, že se s ní pokusím spojit a myslím, že nastal čas dát jí přesně to, co chce.“
Finn se kousl do rtu a přikývl. Našel kontakt a podal mi telefon.
Zvedla to po třetím zazvonění.
„Ano,“ ozval se její zastřený sametový hlas.
Zhluboka jsem se nadechla. „Zdravím, Mab.“


13 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...:-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc.. absolutní bomba. Těším se na jejich souboj, doufám že bria vyvázne se zdravou kůži

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem za preklad...dufam,ze ziadna z hlavnych postav to neschyta. VV

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekci další skvělé kapitolky !!!!!!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji moc za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Už ať to přijde, to bude parádička :333 díky moc

    OdpovědětVymazat
  8. Já tak nějak doufala, že se k nim Gentry třeba přidá :/ Chjo :(
    Díky moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat