pátek 9. června 2017

Pavoukova odplata - 21. kapitola


Tunel mi připomínal důl, ve kterém jsem před časem byla – stísněný, nízký strop podepřený hrubě opravovanými dřevěnými trámy. Vzduch byl cítit zatuchle a prachem, jako staré knihy, které už dlouho nikdo nevytáhnul z police. Vchod byl plný suchého listí, které mi křupalo pod botama.

Pod listím se skrýval nános bahna, které se pozvolna změnilo na hladkou, roky prošlapávanou cestu. Fletcher mi vyprávěl, že během prohibice tunel vybudovali pašeráci alkoholu, kteří měli v horách svůj úkryt. Dokonce i teď, po tak dlouhé době si kameny pod mýma nohama tiše šeptaly o ostražitosti, napětí a strachu z prozrazení. To přesně odpovídalo mojí náladě.
Od padlých žoldáků jsem si půjčila svítilnu, takže se tím cesta tunelem podstatně zjednodušila. Mohla jsem se snadněji vyhnout pavučinám nataženým mezi jednotlivými trámy. Pokud by se do tunelu dostal někdo další, tak jsem nechtěla, aby na mě potrhaná hedvábná vlákna upozornila.
Cesta tunelem mi trvala asi deset minut. Na konci tunelu jsem vystoupala po několika schodech a vyťukala na kovové dveře nad hlavou baterkou signál -  sérii třikrát tří úderů – který jsme s  Finnem používali, když jsme se chtěli do domu dostat touto cestou.
Sotva jsem signál dokončila, uslyšela jsem kovové skřípání zámku. Padací dveře se otevřely a do tunelu proniklo světlo z domu. Zastínila jsem si oči a uviděla jsem Briu, jak mi na hlavu míří pistolí. Nenechávala nic na náhodě. To bylo jen dobře.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se.
Bria sklonila zbraň a uhnula stranou, abych se mohla vyšplhat nahoru do Fletcherovy kanceláře přímo pod jeho stůl.
„Je mi fajn,“ odpověděla.
Až na to, že neměla košili – kabát měla přehozený přes růžový nátělník – vypadala jako obvykle. Na bosé nohy si nazula moje tenisky. Bez košile a bez ponožek. Takže přinejmenším tohle jí Finn stihl sundat, než je lovci odměn vyrušili.
„Kde je Finn?“
„Vpředu, zaměstnává ty neřády kolem.“ Řekla Bria.
„Jdi pro něj, ať můžeme vypadnout,“ vyzvala jsem ji. „Musela jsem v lese sejmout pár zvědavců a chci se odsud dostat dřív, než napadne někoho dalšího prozkoumat les a najde u vchodu do tunelu jejich těla.“
Bria přikývla a vyšla z místnosti. Z Fletcherovy kanceláře byl výhled před dům, takže jsem odhrnula záclonu a podívala se ven. Dům byl obklíčený.
Každou chvíli někdo vypálil, přestože kulky nemohly na žulových zdech domu nadělat žádnou škodu. I tak ale aktivovaly značky nabité mou magií rozmístěné na zdech domu. Malé sevřené ulity – symboly ochrany. Kromě toho, že živlové používali runy jako identifikační znamení, dokázali tyhle symboly také nabíjet vlastní silou a využívat je pak pro různé účely.
Když jsem se před pár měsíci nastěhovala zpátky do Fletcherova domu, strávila jsem celé hodiny obcházením domu a vsazováním run nabitých magií do jednotlivých kamenů, které tvořily venkovní zdi. Byl to takový můj soukromý poplašný systém. Pokud se do domu pokusil někdo proniknout bez mého vědomí, spustil se poplach, který mě dokázal probudit i z hlubokého spánku. A ten se právě teď rozezněl. Ostrý zvuk mě přiměl zatnout zuby. Ano, byli jsme až po uši v maléru – a nikdo mi to nemusel připomínat.
O třicet vteřin později se vrátila Bria následovaná Finnem, který si v levé ruce nesl svítilnu a v pravé pistoli. Další zbraň měl za opaskem. Kapsy se mu vzdouvaly množstvím munice a cinkal hlasitěji než kovboj s párem nových lesklých ostruh. Finn vypadal stejně neupraveně jako moje sestra. Neměl sako ani kravatu a košili měl zmuchlanou a vykasanou z kalhot. Vlála za ním jako psí jazyk z tlamy.
Finn se všimnul, že si prohlížím jeho poněkud neupravené svršky ještě předtím, než se ke mně obrátil, si s Briou vyměnili provinilý pohled. „Gin, je nám to oběma moc líto---“ začal.
Zvedla jsem ruku a uťala ho hned ze začátku. „Já vím, že je. Hlavně se teď odsud musíme dostat. Pak bude dost času na to, abych na vás mohla ječet a vy strávili zbytek života omluvami. Ujednáno?“
Oba přikývli.
„Fajn, tak jdeme.“
Se svítilnou v ruce jsem se spustila do tunelu. Bria se zbraní v ruce šla za mnou. Poslední Finn za námi zavřel padací dveře a zajistil je z naší strany západkou, aby nás nemohl někdo následovat – aspoň bez toho, že by dveře rozbil a způsobil přitom pořádný rámus.
Navzdory únavě a bolístkám jsem se pohybovala rychle a Finn s Briou se drželi hned za mnou. Netrvalo dlouho a byli jsme na konci tunelu u východu do zasněženého lesa.
Šla jsem první. Vyšplhala jsem ven a pohnula se ke stromům. Pozorně jsem se rozhlížela kolem a naslouchala, ale les vypadal stejně jako předtím.
Nic jsem neviděla ani neslyšela, dokonce ani nánosy sněhu, který v malých lavinách padal z přetížených stromů, ale i tak jsem měla nepříjemný pocit. Nějaká primitivní část mého mozku zaznamenala, že je něco špatně, ale nedokázala jsem rozluštit co, a neměla jsem ani čas nad tím přemýšlet. Ne když nám byli lovci v patách a nejspíš už prohledávali dům.
„Pojďte,“ zašeptala jsem na ostatní. „Je tu čisto.“
Finn s Briou vylezli z tunelu za mnou. Finn zavřel i druhé dveře a musela jsem sama sebe držet, abych na něj kvůli tomu zdržení nevyštěkla. V takové prekérní situaci v jaké jsme byli, mohlo i pár vteřin znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Ale mnohem horší bylo vrzání, které dveře vydávaly. Neslo se to lesem stejně jako předtím výstřely, jenomže tentokrát vzduchem nelétaly kulky, které by zvuk zamaskovaly. Kdyby tolik nezáleželo na tichu, zaklela bych. Pokud se lesem potuluje Gentry, nebo někdo jiný z té bandy, nemohli takový nepřirozený zvuk přeslechnout ani náhodou.Finn sebou trhnul a spěchal za mnou a Briou.
„Pojďte,“ zašeptala jsem „a za žádnou cenu nezůstávejte pozadu. Musíme rychle odsud.“
Přikývli, zbraně připravené v rukou. Finn zhasnul světlo, už jsme ho nepotřebovali. Oba jsme v těchhle lesích vyrostli a strávili hodiny jejich prolézáním. Navíc by si světla někdo mohl všimnout a to jsem nemínila riskovat. Viditelnost byla dostatečná díky měsíčnímu světlu odrážejícímu se od sněhu, reflektorům z aut lovců odměn a světlům linoucím se z oken domu.
Všichni tři jsme se prodírali sněhem, jak nejrychleji to šlo. Šla jsem vepředu, udávala směr, v každé ruce nůž. Za mnou šla Bria a Finn dával pozor vzadu. Všichni jsme měli smysly nastražené a v mrazivém vzduchu se srážel náš chraplavý dech.
Byla jsem čím dál napjatější a nepříjemný pocit sílil spolu s křikem ochranných run na Fletcherově domě, ale překonala jsem to a pokračovala v chůzi—
Prásk! Prásk! Prásk!
Výstřely přišly jakoby odnikud.
Příliš pozdě jsem si uvědomila, že neslyším křik pronásledovatelů z domu. Hlasité zvuky výstřelů a létajících kulek utichly. Teď už jsem věděla proč. Některým z nich to došlo a pustili se do prohledávání lesa, kde je na nás upozornil skřípot zavíraného východu z tunelu.
V jednu chvíli jsme v lese byli sami tři. A najednou se od stromů kolem nás začaly odlepovat postavy a byli jsme téměř obklíčení.
„Běžte!“ řekla jsem Brie a Finnovi. „Utíkejte!“
Vzali jsme nohy na ramena. Nebyl čas na kličkování, opatrnost, snahu být potichu a zlikvidovat pronásledovatele jednoho po druhém. Bylo jich příliš mnoho, jako by se na nás valilo hejno kobylek. V momentě, kdy jeden padl, vynořil se hned další a zaujal jeho místo. Vybírala jsem cestu a Bria s Finnem vedle mě pálili kolem. Běžela jsem tak rychle, jak jsem si troufala, abychom se udrželi pohromadě, ale věděla jsem, že je to pomalu – příliš pomalu.
Postavy kolem nás se přiblížily natolik, že už šly rozeznat jejich tváře – zářily na nich triumfální úsměvy a oči se jim dravě leskly. Pomalu nás doháněly. Dva obři se pohybovali rychleji než ostatní - tak rychle, že se dostali před nás a zablokovali nám únikovou cestu. Ne nadlouho. Sevřela jsem nože.
Vrhla jsem se na prvního z nich, dva rychlé seky nožem a šel s řevem k zemi. Hned ho nahradil jeho kumpán. Bria a Finn museli oba zastavit a dobít, než mohli znovu začít střílet po skupině z leva se blížících pronásledovatelů.
A v tu chvíli se objevila Ruth Gentry.
Nezničitelná stará lovkyně se jako duch vynořila zprava. Načasovala si to perfektně. Najednou byla sotva deset stop od nás. Jak se k čertu mohla dostat tak blízko, aniž bychom si jí všimli?
Ještě než jsem si uvědomila co se děje, než jsem jen mohla pomyslet nato, že bych ji měla zastavit nebo snad vydat varovný výkřik, byla stará žena u nás. Dostala se k Brie zezadu a popadla ji za její dlouhé blond vlasy. Bria překvapením vykřikla a zapotácela se, ale zvedla loket, připravená vrazit ho do břicha komukoliv, kdo ji napadl—
Cvak.
Gentry přitiskla k zátylku mojí sestry zbraň a ta udělala jedinou rozumnou věc, která připadala v úvahu – zůstala nehybně stát- Finn zaklel a zatímco se otáčel, vytáhnul svou vlastní zbraň, odhodlaný prohnat Gentry kulku hlavou –
Prásk!
Zpoza stromů zazněl výstřel a sníh u Finnových nohou se rozletěl do stran. Tentokrát zůstali stát všichni, dokonce i obr, který se na mě už už sápal. Samozřejmě jsem věděla, kdo střílí. Sydney. Gentřina schovanka, nebo co byla k čertu zač, byla schovaná opodál a měla nás pěkně na mušce.
„Příští skončí v tvojí hlavě,“ řekla Gentry.
Mluvila sice na Finna, ale pohled měla upřený na můj obličej. Poznala ve mně ženu z Pork Pit. Bylo mi to jasné ze způsobu, jakým svírala rty a z jejího zamyšleného pohledu, ve kterém se objevilo něco jako sympatie. Kývla na mě. Dala najevo respekt. Respekt k nepříteli, který jí byl v mnoha ohledech podobný.
„Postarám se o ni, jak nejlíp to půjde, dokud si pro ni nepřijdete.“ Řekla Gentry a pořád se na mě dívala. „Dlužím vám to zato, že jste posledně ušetřila Sydney. A teď mladá dámo pohyb. Musíme jít.“
Postará se o Briu? Co tím myslí?
S hlavní přitisklou k Briině hlavě, začala i s ní od nás couvat. Ostatní lovci odměn seskupení kolem nás vydávali nadšené triumfální zvuky.
Nedokázala jsem od Brii a Bria ode mě odtrhnout oči. Naše pohledy plné zoufalství se spojily nad zasněženou zemí.
„Uteč, Gin!“ vykřikla Bria „o mě se nestarej, uteč!“
Nikdy.
Ucítila jsem bolest jako nikdy předtím, propalovala se mi do srdce hůř než Mabiiny magické plameny. Vystartovala jsem vpřed, aniž bych věnovala jedinou myšlenku Sydney, její pušce a skutečnosti, že se mi může každou chvíli do hlavy zavrtat kulka. Cestu mi ale zkřížil další obr. Automaticky jsem se vyhnula jejich úderům a noži sekala nahoru a dolů jako už tisíckrát před tím, ale věděla jsem, že stejně nebudu dost rychlá.
Obr zrovna padal k zemi, když mi Gentry s Briou zmizely z dohledu.
„Brio!“ Křičela jsem a snažila se dostat přes umírajícího obra. „Brio!“
Nebyla jsem dost rychlá. Přestože jsem měla svou sestřičku skoro nadosah. Najednou se odnikud objevilo dalšího půl tuctu žoldáků, kteří se na mě a na Finna řítili.
„Pojď, Gin!“ táhl mě Finn za paži pryč. „To nezvládneme, Bria je pryč!“
Nejspíš to byla jen moje představa, ale na vteřinu jsem měla pocit, že jsem ve tmě zahlédla odlesk z Briina náhrdelníku. Jemné prvosenky, symbol krásy, její osobní runy.
„Brio!“ znovu jsem vykřikla.

Padající sníh mezi námi vytvořil hustou záclonu a ona zmizela.

13 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...:-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc.. každá další kapitola je napínavější a napínavější

    OdpovědětVymazat
  3. Skvělá kapitola, díky moc :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekci další skvělé kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za novou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat