pátek 2. června 2017

Pavoukova odplata - 20. kapitola


Čekala jsem, že teď, když vyšlo najevo, kdo jsem, se lovci odměn objeví. Jen jsem nečekala, že budou tak rychlí – a že jich bude tak zatraceně mnoho.

Kolem domu nahodile parkovalo asi tucet vozů a světla rozsvícená v domě mi jasně odhalovala, proti čemu stojím. Za otevřenými dveřmi aut, které používali jako štíty, se krčilo několik žoldáků. Všichni měli zbraně v pohotovosti namířené na dům – nebo jeden na druhého a po zemi se válelo v kalužích krve jako rozbité vánoční ozdoby několik těl.
Muselo tam dojít k pěkně ostré přestřelce zaměřené jednak na dům a zjevně i na konkurenci, která by mohla získat cenu v podobě zajatců a pěkně tučné odměny. Byla jsem za to vděčná. To, že se nájezdníci obrátili proti sobě, byl jediný důvod k tomu, že Bria s Finnem byli pořád v domě a ne spoutaní na cestě do zajetí nebo dokonce mrtví.
Očima jsem zkoumala situaci před sebou. Muži, ženy, mladí, staří, trpaslíci, obři, dokonce jsem zahlédla i upíra – všichni s tvrdým, hladovým, dravčím výrazem v očích. Některé z nich jsem poznávala ze schůzky u Mab. Na dálku jsem nedokázala rozeznat, jestli některý z nich dokáže používat magii. Nikomu z nich v šeru oči nezářily, ani jsem necítila dotek cizí magie. Z části lidí, co ovládali živelnou magii, jako třeba z Mab, jejich síla nepřetržitě vyzařovala, sálala z nich jako teplo z radiátoru a á ji dokázala vycítit. Ale i kdyby tam někdo takový byl, nezastavilo by mě to. Musela jsem zachránit Briu s Finnem, a to za každou cenu.
Jeden ze žoldáků tlumeně zaklel a začal obíhat kapotu svého auta. Zastavil a otočil se přes rameno. Za autem se schovávali další tři muži. Nedokázala jsem říct, jestli patří k sobě, ale ti co zůstali, na něj namířili zbraně, aby dali najevo, že má pokračovat. Vypadalo to, že si dnes večer vytáhnul krátkou sirku.
Muž se odlepil od auta a skrčený, jak to jen šlo, se po špičkách se blížil k domu. Za chvíli se zastavil a rozhlédl se, zjevně byl z toho, že na otevřeném prostranství pořádně nervózní. Když se nic nedělo, narovnal se. Napjatě čekal, jestli se něco nestane, jestli se odněkud neozve výstřel. Možná od domu, možná od ostatních lovců odměn. Nic se ale nestalo, tak pokračoval ve své opatrné cestě.
Sevřela jsem v dlaních rukojeti svých nožů. Jak to, že na něj nikdo nevystřelil? Ještě padesát stop a bude u dveří. Jakmile se dostane na zápraží, ostatní ho budou následovat a nic je nezastaví. A pokud jsou Finn a Bria pořád v domě, zmocní se jich a odtáhnou je k Mab.
Žoldák zastavil před vchodem. S o něco větší jistotou se ohlédl po svých kumpánech. „Musela jim dojít munice…“
Prásk! Prásk! Prásk!
Byla to jeho poslední slova.
Výstřely vyšly z oken v přízemí. Muž se sesul na zem a jeho mozek se rozstříkl po sněhu z otvorů, které v jeho hlavě zanechaly tři kulky.
Přes rty mi přeběhl pochmurný úsměv a uzel na mém žaludku trochu povolil. Přesné zásahy ve stylu Annie Oakley ( legendární ostrostřelkyně Divokého Západu) mi prozradily, že minimálně Finn je pořád naživu, protože jsem neznala žádného lepšího střelce, než byl můj nevlastní bratr. A pokud dokázal udržet zbraň, byla s největší pravděpodobností naživu i Bria. Finn by stejně jako já radši zemřel, než aby se jí něco stalo.
Skrčila jsem se za navátým sněhem a čekala, dokud jsem si nebyla jistá, že se nenajde další odvážlivec, který by se chtěl pokusit proniknout do domu. Vytáhla jsem telefon a znovu vytočila Finnovo číslo. A tentokrát mi to konečně vzal.
„Kde k čertu jsi, Gin?“ zařval mi Finn do ucha.
„Já? To ty jsi nebral telefon,“ vyštěkla jsem. „Co jste dělali? Je Bria v pořádku? A jak dlouho už ti mizerové táboří před domem?“
Finn napjatě vydechl. „Bria je tady se mnou, nic jí není.  Ta banda je tu už asi hodinu, no a telefon jsem nebral, protože jsme byli zaneprázdnění, ehm…něčím jiným.“
Tiše jsem zaklela. Měla jsem to tušit. Ještě se nestalo, že by se Finn nepokusil svést ženu, se kterou se ocitl v místnosti sám. A už vůbec ne tak krásnou jako byla Bria a pro kterou měl očividnou slabost a něco k ní cítil. Vždycky jsem si myslela, že ho jeho sukničkářství přivede do maléru. Jen jsem si nedokázala představit, jak velký ten malér může být a že se v něm s ním ocitne i Bria.
„Tím chceš říct, že jste se neudrželi a vlítli na to, místo abyste čekali, až vám zavolám, jak jsme byli domluvení.“ Odsekla jsem. „Na cos k čertu myslel, Finne? Máš na víc. Fletcher tě to učil jinak.“
Skoro jsem po telefonu slyšela, jak sebou škubnul. „Já vím, Gin. Věř mi, že si to uvědomuju. Hádali jsme se, už si ani nepamatuju kvůli čemu, ale psal jsem zprávu, Bria mi vytrhla telefon a někam ho zahodila. No a pak jedno k druhému jsme se najednou ocitli dole v ložnici…“
Nevěděl jak dál, styděl se, ale stejně jsem zbytek slyšet nepotřebovala. Bylo mi jasné, co se stalo. Finn s Briou propadli vzájemnému okouzlení a zapomněli na svět – včetně mě a mojí mise.
Finn si odkašlal. „Každopádně ani jeden z nás neslyšel zvonění. Měli jsme tak nějak, ehm, něco rozdělaného, když jsem uslyšel hluk z příjezdové cesty. Objevilo se několik aut a někdo začal střílet. Když jsme vylezli z postele a podívali se ven, zjistili jsme, že máme problém. Pořád přijížděla další a další auta a ti mizerové úplně obklíčili dům dřív, než jsme mohli vyklouznout zadem. Někteří si šli navzájem po krku, ale nevěděli jsme, kolik se jich ještě může ukázat, tak jsme se rozhodli hájit pevnost, dokud se neukážeš.“
Měla jsem chuť Finna za jeho neopatrnost pořádně seřvat, za to, že věnoval víc sil tomu, aby moji sestru svedlo namísto toho, aby ji chránil. Ale museli na to být dva, a Bria byla na vině stejně jako on. Oba věděli, o co všechno dnes večer jde a oba podlehli citům místo toho, aby zůstali ve střehu.
Mohla jsem – a budu – na ně křičet později. Teď bylo nejdůležitější dostat je z domu co nejdál od žoldácké armády.
„Fajn,“ řekla jsem o něco klidněji. „Jsem tady a bez vás dvou neodejdu. O tom co se stalo, si můžeme promluvit později.“
„Přesně tak,“ souhlasil Finn s úlevou v hlase. „Jaké máš pro nás instrukce, Gin?“
Pozorovala jsem směs lidí kolem domu. „Udělali jste dobře, že jste zůstali v domě, neprošli byste přes ně. Zepředu jste obklíčení a vzadu je moc sněhu a ledu na to, aby se dalo po skále bezpečně vyšplhat. Musíte použít starý tunel.“
Finn věděl stejně jako já, že z Fletcherovy kanceláře vede pod domem tajný tunel, který ústil asi o půl míle dál v lese za kruhem žoldáků, kteří obklopovali dům jako táborníci oheň.
„Přemýšlel jsem o tom, ale Bria zahlédla v lese světla a nechtěl jsem riskovat, že se vynoříme obklíčení nebo uprostřed palby.“
Rozhodl se správně.  Fletcher zabezpečil dům tak, že byl téměř nedobytný a bylo tam dost zásob vody, jídla a munice na celé týdny. Jenomže síla byla i v počtu a na téhle frontě lovci odměn vedli. Pokud by se dohodli a zaútočili všichni najednou, Finn by je nedokázal postřílet všechny. Museli se s domu co možná nejrychleji dostat.
„Dobře,“ řekla jsem. „Zjistím, jestli u východu z tunelu někdo nečíhá. Udržuj je střelbou ve střehu, ať si myslí, že je vevnitř víc lidí. Chci, aby se soustředili na dům a ne na možné únikové cesty.  Jasné?“
„Jasné.“
„Fajn. A příště zvedni ten zatracený telefon.“
„Ano, ma´am,“ řekl Finn a snad poprvé v životě zněl zahanbeně.
Zavěsila jsem a zastrčila telefon zpátky do kapsy bundy. Pak jsem se ponořila hlouběji do lesa a zamířila na západ. Dávala jsem si pozor, abych mezi sebou a lovci udržovala odstup, ale přitom na ně měla skrz stromy výhled. Pokud by se pokusili o výpad proti domu, opustila bych svůj lesní úkryt a za pomoci nožů bych se snažila uvolnit Brie a Finnovi cestu. Žoldáci ale nebyli tak stateční – nebo hloupí. Zdržovali se u svých aut a polohlasem se dohadovali o nejlepší strategii. Využila jsem jejich nepozornosti a tiše a rychle jsem se mezi stíny stromů přesunovala k vyústění tunelu.
Prásk! Prásk! Prásk!
Zazněly další výstřely a ještě další zvuky připomínající vrzání rezavého železa, i když se skoro ztrácely ve svištění kulek. Už jsem byla skoro na místě, když jsem uslyšela hlasy – někdo přede mnou hlasitě mluvil s nezaměnitelným jižanským přízvukem. S noži stále v rukou jsem vykoukla mezerou mezi stromy obalenými ledovou krustou.
Přede mnou, mezi stromy přímo nad vyústěním tunelu stáli tři lidé, dvě ženy a jeden muž.
Nějak se jim podařilo ve sněhu východ najít. Dokonce se jim podařilo odsunout kovový poklop. To muselo být to vrzání, co jsem slyšela. Zatraceně. Chtěla jsem to provést rychle, tiše a čistě. Vyvést Briu s Finnem ven dřív, než si žoldáci uvědomí, že se sporadická palba z domu už znovu neozve. To se už teď nejspíš nestane. Myšlenka na to, že bych měla zabít lidi před sebou, mě neděsila, ale znamenalo to ztrátu drahocenného času, kterého se nám proti přesile lovců odměn nedostávalo.
„Co myslíš, že to je Lizo?“ zeptala jedna z žen a svítila baterkou do temného otvoru.
„Co by to asi tak bylo, Celio? Asi nějaký tunel ty génie,“ odsekla Liza.
„Vidíte?“ šklebil se potěšeně chlapík. „Říkal jsem vám, že bude mít z té své barabizny nějakou únikovou cestu,“
„No jasně, Connore,“ ušklíbla se ta první, Celia. „Jenomže ani nevíme, jestli je vůbec v domě. Podle posledních informací ji viděli v tom nóbl klubu.“
„No, někdo v domě každopádně je a ti co se snaží dostat dovnitř, padají jako mouchy,“ odpověděl Connor „ a pokud je tak dobrá, jak se o ní říká, tak má ten střelec v domě pořádnou zásobu munice. A kromě toho, všimly jste si těch dveří a oken? Ten dům se dá ubránit týdny. Zkusíme projít tím tunelem a možná se dostaneme do domu a překvapíme je. Ani si nevšimnou, co se děje.“
Ženy zkoumavě hleděly na tunel a pak si vyměnily pohledy. Potom Liza pokrčila rameny.
„Mohlo by to vyjít,“ řekla. „Connor má pravdu – předními dveřmi se dovnitř nikdo nedostane. Aspoň dokud se někdo nedostane blíž a nepoužije výbušniny. A mám takový pocit, že ať už je uvnitř kdokoliv, tak tenhle scénář nepřipustí.“
Měl pravdu. Finn měl dost rozumu na to, aby nikomu nedovolil přiblížit se k domu, natož s kanystrem benzínu nebo paklíkem dynamitu.
Prozkoumala jsem pohledem okolí, ale nikoho dalšího jsem neviděla. Třeba se na mě usmálo štěstí, a nikoho jiného nenapadlo zkusit něco jiného než frontální útok. Jenomže o tom jsem pochybovala. Štěstěna se ke mně obvykle obracela zády. A navíc jsem v davu obklopujícím můj dům neviděla Gentry se Sydney. Pokud měla taková zkušená matadorka jako Gentry stejné informace jako ostatní, tak byla nejspíš i se svou schovankou nedaleko.
Jedno po druhém. Teď jsem měla před sebou ty tři, co našli tunel a musela jsem se jich co nejdřív – a co nejtišeji – zbavit.
Ten muž, Connor, měl jako ostatní žoldáci pistoli, ale ženy měla mnohem exotičtější zbraně. Cellia měla k opasku připnutý meč, zatímco Liza měla kolem pasu omotaný kožený bič. Neradostně jsem se ušklíbla. Bič na popálené kůži nebude nic příjemného. S tím jsem ale nemohla nic dělat, takže nezbývalo než se k tomu postavit čelem-
Prásk! Prásk! Prásk!
Lesem se rozlehla další série výstřelů. Asi se našel další blázen, který vystrčil hlavu zpoza svého auta.
S noži v rukou jsem vyrazila vpřed. Pod botami mi zakřupal sníh. Patrně jsem postupovala, dokud jsem ke třem lovcům odměn, kteří otáleli nad vchodem do tunelu, nebyla ve správném úhlu. Navzdory tomu, že byli ozbrojení, se nechtěli postavit Pavoukovi na jeho vlastním území.
A to ještě nevěděli, že už je pro ně stejně příliš pozdě.
Ti tři se pořád dohadovali, kdo půjde první a protože o tuhle pochybnou čest ani jeden z nich nestál, rozhodli se, že si střihnou. Zatímco dávali pěsti k sobě, přiblížila jsem se ještě o kousek. Všichni zvolili papír a začali znovu.
Protočila jsem panenky. A těmhle lidem Mab slíbila miliony za moje nalezení, dopadení a zabití. Elektra LaFleur byla dost chytrá a silná na to, aby pro mě představovala nějakou výzvu, teď Mab plýtvala svými prostředky na amatéry.
Nakonec to rozsekli, a ženy se tvářily spokojeně. Obě znovu zvolily papír, zatímco Connor si vybral kámen a tím pádem prohrál.
„Dobře,“ bručel, „když se tak bojíte---“
Nůž, který jsem hodila, se mu zaryl do pravého oka a on bez dalšího zvuku padl k zemi. Ženy na moment ztuhly a hleděly na svého zhrouceného společníka. Měly otevřená ústa a nechápaly, co se stalo.
Vyrazila jsem.
S dalším nožem v ruce jsem vyběhla ze křoví směrem k nim. Connor měl jako jediný střelnou zbraň, proto jsem ho zlikvidovala jako prvního. Snažila jsem se udržet hluk na minimu, abych na sebe zbytečně nepoutala pozornost. A pokud bych nedokázala sejmout dvě pipky ozbrojené jen mečem a bičem, nebyla bych takový profesionál, jakého ze mě chtěl Fletcher mít.
Během chvilky si ženy uvědomily, že už na mýtině nejsou samy a že čelí hrozbě – mně. Celii sjela ruka k pasu a pokusila se uvolnit meč.
Nedala jsem jí šanci.
Můj nůž si našel cestu k jejímu srdci a proťal aortu. Její krev mi zbarvila ruce do ruda a kapala z nich dolů jako purpurové slzy. Ještě stihla otevřít ústa k výkřiku, který nikdy nevydala. Odstrčila jsem její tělo a obrátila se k druhé ženě--
Její bič se mi omotal kolem krku.
Sykla jsem bolestí, zapotácela se a moje krev se smíchala s krví mrtvé ženy na sněhu.
Liza se znovu rozmáchla a její bič proti mně vyrazil jako chřestýš. Dokonce vydával podobný zvuk. Ustoupila, aby byla z dosahu mých nožů. Chytré. Jen ne dost.
„Takže, ty jsi Pavouk,“ zamumlala. „Nejspíš bych ti měla poděkovat, že si mě zbavila Connora a Celie. Aspoň se s nimi nebudu muset dělit.“
Chladně jsem se na ni usmála. „V případě, že budeš naživu dost dlouho na to, aby ses vůbec měla o co dělit.“
Liza mi úsměv vrátila. „Bez obav…“
Vrhla jsem se k ní, chtěla jsem ji překvapit, zatímco bude mluvit, ale ona můj pohyb čekala a švihla bičem. Pokusila jsem se uhnout, ale kůže proťala vzduch jako blesk. Bič mi dopadl na tvář a vyryl tam hlubokou stopu. Pálilo to skoro stejně nesnesitelně jako Mabiin oheň. Znovu jsem sykla.
„Copak, Pavoučku?“ smála se Liza. „Můj bič ti nechutná?“
Přivřela jsem oči, ale neodpověděla jsem jí. Místo toho jsem uskočila do leva, abych se dostala mimo její dosah. Otočila se za mnou a chvíli jsme se tam motaly, jako když se dva psi perou o kost.
Prásk! Prásk! Prásk!
Lesem zarachotily další výstřely. Zase se někdo pokusil přiblížit k domu a Finn ho k jeho smůle zastřelil. I tak mi bylo jasné, že to nebude trvat dlouho a lovci odměn se spojí k frontálnímu útoku.  Musela jsem do té doby dostat Finna a Briu ven.
Pokusila jsem se záležitost ukončit a zaútočila jsem, ale znovu zasvištěl bič. Tentokrát proťal moje kožené brnění a rozsekl mi kůži přímo nad srdcem.
„Až s tebou skončím, budeš na sobě mít víc ran, než jsi kdy komu zasadila,“ posmívala se mi Liza a švihala přitom bičem sem a tam.
„Nech si o tom dát,“ zavrčela jsem.
Liza si příliš pozdě všimla vzteku v mém výrazu. Ustoupila a znovu zvedla bič nad hlavu. Bič zasvištěl, ale tentokrát nedopadnul. Chytila jsem ho v letu, i když mi to působilo řeznou ránu na dlani.
A nepustila jsem.
Pokoušela se mi svou zbraň vytrhnout, ale použila jsem magii Ledu, abych si dlaň umrtvila a necítila, jak se mi kožený had zařezává do ruky. Pak jsem se k ní začala rychlými kroky přibližovat. Liza se mi naposled pokusila vytrhnout bič z ruky, a když to nefungovalo, dala se na útěk.
Pozdě.
Zasáhla jsem ji nožem do zad a Liza se připojila ke svým mrtvým kumpánům na zemi.
Posbírala jsem všechny svoje nože a přitom jsem ztěžka lapala po dechu. Zápas s Mab mě stál hodně sil a zbytky magie, co mi ještě zůstaly, jsem právě vyplýtvala. Srdce mi běželo jako splašené, plíce pálily a nohy se mi třásly tak, že jsem sotva zvládla stát vzpřímeně. Na krev co mi kapala z řezných ran, jsem radši ani nemyslela. Právě teď jsem nestála o nic jiného, než se svěřit do Jo-Joiny péče, pak si zalézt do postele a příštích dvanáct hodin prospat. Jenomže Finn a Bria byli pořád v domě a klidný odpočinek v nedohlednu.
Někde za mými zády v lese zapraskala větev.
Rychle jsem se otočila, nože připravené k použití. Pozorně jsem naslouchala a snažila se zrakem proniknout tmu, abych zjistila, jestli tam nečíhá nějaké nebezpečí.
Nic jsem neviděla ani neslyšela.
Možná to byl jen vítr, spadlá větev obtěžkaná nánosem sněhu, nebo nějaké zvíře, které přilákal pach čerstvé krve. Tomu jsem ale nevěřila. Ne doopravdy. Protože někde tady venku byla Gentry se svojí puškou a se Sydney v závěsu. Nemohla jsem s tím nic dělat. Dostat ven Briu a Finna bylo přednější. S ostatním, včetně Gentry – pokud se ukáže – se vypořádám později.
Když jsem se sehnula a začala se soukat do tunelu, začalo znovu sněžit.


11 komentářů: