sobota 24. června 2017

Markova archa - 12. kapitola 2/2


Žeňka chvíli stála před dveřmi s nápisem Cizím vstup zakázán. Jen pro personál, stiskla kliku a vešla.
Mark vykoukl z koupelny. Žeňka zavrtěla hlavou – žádné novinky.
„Taky by ses měla převlíct, Ženi,“ řekl. „Prostydneš.“

Kývla hlavou na souhlas. Popošla ke stolu a začala si prohlížet různé papíry. Bylo jich tam mnoho, některé psané anglicky. Těch anglických bylo, kdoví proč, více, než ruských.
Na co jsou třeba nějaké hloupě, nesmyslné papíry, když jeden krásný večer můžou vlci chytit a roztrhat tvého… kamaráda? To je nespravedlivé, nesprávné a žádné papíry nepomůžou!
Mark ji uviděl, jak stojí vedle jeho stolu – ramena schoulená, shrbená záda. Dokonce i úzké prsty, kterými se dotýkala stolu, vyjadřovaly beznaděj. Do křesla, zavaleného všelijakým nepořádkem hodil ručník, minul, přišel k ní a objal ji.
Najednou se rozplakala, jako by se držela z posledních sil, otočila se, objala ho, ze všech sil stiskla a přimáčkla se k němu rozpálenou, mokrou tváří.
„Počkej,“ domlouval jí, „počkej ty, neřvi. Vik je silný, olympijský pes! Uzdraví se, Žeňko.“
„Jenže já se neuzdravila. Já se nestala olympijským psem.“
„Uzdravila ses,“ vyrazil Mark. „Vždyť jsi tady. Jseš dobrá, Žeňko.“
„Myslela jsem si, že budu jako ty. Ne jako ty, ale že se stanu taky silná a známá, ale nemohla jsem, Marku. A teď už je všechno pryč, všechno.“
Tiskl ji k sobě, vzpomínal, poznával a nepoznával, dotýkal se světlých vlasů a horkých rudých tváří, i jemného ouška i kůstky vzadu na šíji a každým úderem srdce mu bylo lehčeji, jako by po dlouhých měsících v poušti došel k prameni živé vody a víc už nic nepotřeboval, vůbec nic, vždyť je tu on, pramen. Dlouhé měsíce věděl o jeho existenci, toužil k němu dojít a věděl, že zrovna to bude jeho záchrana, ale nemohl a neuměl to udělat a teď ho nakonec našel!
„Žeňko,“ řekl najednou a usmál se na svůj pramen živé vody. „Jaks mě mohla odehnat!? Proč? Za co!?“
Pramen na vteřinu ztichl a pak se rozbulel ze všech sil.
„Já to nevěděla! Myslela jsem si, že ti budu překážet v životě – s tou svojí nohou. Vždyť jsem ani nevěděla, jestli budu moct chodit normálně, bez berlí. Ale ty? Vždyť ty máš svůj speciální život…“
„Můj život se stal speciální hlavně po tom, co ses na mě vykašlala,“ přetrhl jí řeč Mark. „Ze začátku to ještě šlo. Myslel jsem si, že se otřepeš a vrátíš se. Potom jsem pochopil, že se nevrátíš a že s tím nic neudělám. No, rozhodla ses tak, a já to nemůžu změnit. Taky jsem se zlobil, zlost ze začátku pomáhá.“
„Ze začátku pomáhá,“ souhlasila Žeňka.
„Jenže jsem se rychle vztekat přestal a bylo hůř. Nemohl jsem si zvyknout, že nejsi a nebudeš. Pokoušel jsem se, samozřejmě, ale nešlo to. Říkal jsem si, že je to otázka času, že si brzo zvyknu, ale stejně to nevyšlo.“
„Se mnou to bylo stejné, Marku,“ řekla Žeňka. Trochu ustoupila a dívala se mu do tváře. „Tak dlouho jsem tě neviděla, celý život od té doby uběhl, co jsem tě neviděla. Žádný tvůj závod jsem neviděla v přímém přenosu, jen ze záznamu. Protože jsem si nemohla představit, že zatímco já sedím před televizí, ty v tu samou minutu tam někde běžíš a střílíš! Málem mě trefil šlak.“
„Po Ruhpoldingu jsem začal s jednou chodit. A proč ne? Jaký v tom byl teď rozdíl! Byla ti trochu podobná, a tak se mi podařilo se čas od času přesvědčit, že jsi to ty.“
„Proč mi to říkáš?“
„Protože je to pravda. A když se mi povedlo přesvědčit sám sebe, bylo mi veseleji a myslel jsem si, že jsem nad tebou vyhrál. Jenže jsem velice rychle pochopil, že z toho nic nebude. I když jsem se tvářil, že se nic nestalo – byla jedna, bude druhá, o nic horší. Možná, že i lepší. Ale nemohl jsem dělat nic, aby se stala tebou. Vůbec jsem nemohl. A tehdy jsem tě začal znovu hledat.“
„Tys mě hledal?“
„Žeňko!“
„To já jen tak, Marku. Řekni – ano, hledal.“
„Hledal jsem tě – zezačátku, abych tě našel, potom, abych ti řekl, že tě nepotřebuju a že na tebe dávno kašlu, potom abych tě znovu našel. Pavel si byl už jistý, že všechny závody nechám Bjorndahlovi.“
„Zlobil se?“
„To není to slovo. Tři roky – to je děsně dlouho, Žeňko.“
Políbil ji, jak se patří, jako tehdy, jako by tři roky – byly tři minuty nebo tři dny. Sotva se rozloučili před těžkým závodem, ale on se už vrátil a líbá ji a jinak už to být ani nemůže.
Žeňka se k němu přitiskla, roztekla se po něm, oddala se mu – tak to nikdo neuměl, jen ona. Jenom ona jediná mu tak patřila, úplně a dočista, bez všelijakých výmluv, vymezení a hledání nějakého jiného významu.
„Takhle to dál nejde,“ řekl ukřivděně a přestal ji na chvilku líbat. „To není život, ale úplné poddanství a otročina. Trénuju a potom vyhraju. Trénuju a vyhraju. Pořád dokola. Je to moc príma, to samozřejmě, ale vůbec to není život, Žeňko. Dokonce jsem ti ani nemohl zavolat a říct ti, že tě nepotřebuju. Nebo přijet a říct ti to. Taková blbina na tolik let.“
„Marku, já nechtěla být pro tebe přítěží.“
„To už jsem slyšel. To už jsi mi kdysi řekla. Normální lidi to dělají úplně naopak. Když jsou nemocní nebo zeslábnou, zavolají si své blízké, aby jim pomohli.“
„Tys nebyl povinen mně pomáhat! To já byla povinna ti pomoct, ale já tě tak zradila. I sebe, i Vitalije Petroviče, svého trenéra, všechny! Já nechtěla, aby ti bylo s každým dnem hůř a hůř – společně se mnou. Pořád smutněji a smutněji. Aby ses nakonec odmiloval.“
„Já jsem se neodmiloval. Pravda, snažil jsem se, ale nepovedlo se.“
Vzala ho za ruku, zvedla si ji k tváři a strčila mu nos do dlaně.
„Já tě tak chtěla vidět,“ postěžovala si nesrozumitelně zpoza dlaně. „Ani jsem nevěděla, co budu dělat, když za tebou přijdu na tenhle tvůj kordon. Tak jsem po tom toužila! Každou noc jsem si dělala plány. Jak přijdu, a ty mě hned neuvidíš, ale potom vidíš a líbáš, tak jako teď. Nebo, naopak, začneš křičet, abych táhla pryč.“
„Chystal jsem se zařvat, abys vypadla,“ přiznal se Mark a opět ji políbil.
Udivilo ho, že ji teď může líbat, kolikrát chce. „Udržel jsem se na poslední chvíli.“
„Neřekls mi ani slovo. Tvářil ses, že mě vůbec neznáš.“
„Znám tě, Žeňko.“
„Tehdy jsem se rozhodla, že tu prostě zůstanu a odejdu se skupinou, až otevřou průsmyky. Poslední setkání.“
„To ses spletla. První za tři roky.“
„Alločka řekla, že si s tebou musím promluvit, všechno ti objasnit slovně. Řekla, že ty, jako každý jiný normální chlap, rozumíš jenom tomu, co se ti řekne, ale já ti celou dobu opakovala, že tě nepotřebuju a že máš jít pryč.“
„Však jsem to taky tak pochopil, když jsi přišla s těmihle divnými lidmi a celou dobu jsi po mně pošilhávala. A hned odvracela oči. A koketovala s Igorem.“
„Já nekoketovala! To on se mnou… koketoval.“
Trochu se styděla a opatrně se mu dobývala pod svetr a dotýkala se teplého pevného živého těla. Udivilo ji, že se ho může dotýkat, kolikrát chce.
„Taky mi řekla, abych si s tebou promluvil.“
„Alločka?“
„No jo. Řekla – dost už toho tyjátru, tak nějak. Srandovní.“
Dýchal pomalu a mělce, jako by kontroloval dýchání. Žeňka se ho pořád dotýkala. Přímo před sebou viděl její tmavé, napjaté oči.
„Vzpomínáš, jaks mi v Praze koupil granáty?“ (v Rusku velmi ceněné)
Na nic si nevzpomínal, ani na Prahu, ani na granáty.
„Tady, hele!“ vytáhla zpod límce šňůrku s granáty. Kamínky se višňově blýskly, jako její oči. „Copak si nevzpomínáš?! Zrovna jsme se seznámili a procházeli se po Praze. A tam je taková ulička se samými klenotnickými krámky. Pořád jsem tam chodila a dívala se a tys na mě čekal a zlobil se. Tak moc jsem chtěla, abys mi něco daroval, ale já ti to nemohla říct, to by vypadalo, jako když žebrám. A tak jsem se rozhodla, že až si našetřím peníze, tak pojedu to Prahy a koupím si tam české granáty. Ale pak ti to došlo a sám jsi mi je koupil!“
„Vzpomněl jsem si,“ řekl Mark. „Samozřejmě. Nejdřív jsi ve všech výlohách okukovala granáty a pak jsi okukovala sebe v granátech.“
„Tvůj dárek se mi strašně moc líbil.“
„Mně se líbilo strašně moc, jak si ho prohlížíš.“
„Každý den jsem se probouzela a myslela si, že už dnes mě musíš opustit. Že ses prostě spletl. Vždyť se do mě nemůžeš skutečně zamilovat!“
„Zamiloval jsem se tebe a tys mě opustila.“
Už vůbec jim nebylo nic po rozhovorech a po vzpomínkách! Bylo jasné, že vzpomínky jsou překrásné, ale ne to hlavní. Příliš dlouho byly tím hlavním, ale teď už to neplatilo. Vyšlo najevo, že skutečnost je daleko lepší než vzpomínky, že nezklame. Spletla se zkušená a dospělá Alla – slova nebyla vůbec potřebná. Přijdou vhod později, protože jen slovy budou muset jeden druhému říct o těch třech letech, ale zatím… V tom okamžiku slova ztratila veškerý smysl. Zůstal soumrak, zvuk dechu, vůně šampónu z jeho vlasů, drsná modřínová stěna, ke které Mark přitiskl Žeňku. Na co slova, když i bez nich je všechno a všechno – v pořádku.
Odlepili se od stěny, Žeňka na něm zůstala viset a pokoušela se z něj stáhnout svetr, což se jí nepovedlo. Rozčileně zasténala a v hlavě se jí najednou zatmělo, když začal rozvazovat šňůrky na jejích celtových kalhotách.
Zatmělo se doslova – přestala vidět, vše kolem ztemnělo a rozplizlo se, jako kdyby se zvenku do jeho pokoje vevalil soumrak, zapomněla, že musí dýchat a určitě by byla upadla, kdyby ji nezachytil.
Teď se líbali zuřivě a drtivě, snažili se co možno nejvíce získat jeden od druhého – co nejvíce a co nejrychleji! Kdo ví proč, nedalo se čekat ani vteřinu. Žeňce se zdálo, že jestli jej nedostane v ten samý okamžik, tak umře dočista a navždy.
Mark ji nějak položil na stůl, na papíry, mezi kterými bylo víc anglických než ruských. Všechno zapomněl! Zapomněl jakou má kůži, jak voní, jak se její ňadra vejdou do jeho dlaní. Zapomněl na své vlastní nadšení, když mu byla tak blízko. A pocit vítězství, nesrovnatelný s ničím, který ho zaléval, když do ní vstupoval. Ano, ano, anooo! Ach jak si najednou znovu vzpomněl na tento pocit, jak jej poznával, i nadšení i oheň a ještě víc, blíž, silněji!
Nevěděl, působí-li jí bolest nebo ne a nemělo to žádný význam – v tyto okamžiky se ho nikdy nebála. Náležela mu celá, celičká a nebyly žádné pusté tři roky, ani nemohly být. Pramen s živou vodou tu byl celou dobu, jen on k němu nijak nemohl dojít a nakonec ho našel a teď už k němu neztratí cestu ani za nic a… a…
Žeňka buď vykřikla, nebo vzlykla, stiskla ho ze všech sil – oči měla pevně zavřené a pot se jí blýskal na skráních – ale pak, podle všeho, umřela. Ale stejně ne dočista, protože se v jeho rukou zavrtěla a slabě ho kousla do ramene.
„Jak já tě miluju!“ postěžovala si.
Pomohl jí slézt ze stolu. Slezla a stáhla sebou papíry. Papíry se rozlétly po podlaze.
Mark ji popostrčil k pohovce, uložil ji a lehl si vedle. Objali se, i když bylo horko, tak horko, jako by se spolu se soumrakem do pokoje vecpaly i tropy. Tady kolem je Severní Ural a žádné tropy. Tropy jsou daleko, strašně daleko. Tam někde, v okolí Miami.
„Nechci do Miami,“ zamumlala Žeňka.
„Chystáš se odjet?“
„Kam?“
„Na Miami.“
„Zbláznil ses?“
Otřel se tváří o její světlé vlasy. Sto krát si vzpomínal, jaké má vlasy a ukázalo se, že všechno načisto zapomněl.
Najednou vyskočila a udeřila ho temenem do brady.
„Marku, co ležíš?! Musíme sebou hodit, rychle! Vždyť je tam Vik! Vlci ho potrhali!!!“
„Já vím,“ protáhl pomalu. „Hned, Žeňko.“
Věděl, že musí dolů, věděl, že čas utekl a jemu se vůbec nechtělo… tam. K jeho raněnému psu, ke Kuzmičovi, k lidem, kteří se na něj budou dívat a čekat od něj… něco. Chtěl zůstat tady, v soumraku a teple vlastních pokojů, do kterých si nikdo nesmí dovolit vejít, v Žeňčině vůni, polibcích, šepotu, dotecích. Aby ještě chvilku nemusel o ničem přemýšlet. Jenom o tom: tak už přešly ty tři roky, oni oba je překonali, jako nekonečně těžké stoupání a teď už mohou žít tak, jako tehdy, lehce a radostně. Nebo se to zdá jen teď, že tehdy se žilo lehce a radostně?
Chtěl ještě chvilku pobýt spolu s ní, jako se sebou samým. Vyprávět jí něco o tom, jak žil a poslechnout si, co bude vyprávět ona.
Moc dobře věděl, že to nejde, ale pořád protahoval čas. Chviličku. Maličkou.
Žeňka ho políbila na ucho, potom na krk a znovu na ucho. Otočil hlavu, aby ho mohla líbat pohodlněji. Ale pak se zvedl.
Jeho svetr se válel za křeslem, ale Žeňčin nemohl najít vůbec a tak jí strčil nějaký jiný. Zato podprsenka trůnila na psacím stole, přímo veprostřed.
Počkal, dokud se neoblékla, vzal ji za ruku a vedl ji po schodech dolů, jako malou.
Všichni byli v kuchyni. Doktorka Marina pila čaj z velkého hrnku.
„Zatím žije,“ prohlásila, sotva uviděla Marka. „Zašila jsem ho. Teď už to vše závisí jenom na něm, uzdraví-li se, nebo ne.“
„Jestli hnedky nezatřepal bačkorama,“ vmísil se Sergej Vasilijevič, „tak to možná zvládne.“
Mark nakoukl do ošetřovny. Světla byla ztlumená, lůžko spuštěné. Vik ležel na boku, celý zafačovaný, jako mumie a úplně nehybný. Vedle seděl Pavel a hladil psa po hlavě.
„Žije, žije,“ odpověděl rychle, sotva se dveře otevřely. „Bojuje. Vidíš, dýchá. Doktorka řekla, že jestli neumře do dvou hodin, tak má naději. Ach ty psisko, ty psisko jedno!“
„Pojďme, Pašo. Na co tady sedět?“
„Jak, na co?“ podivil se Pavel. „Já mu pomáhám.“
Vešla Alla a taky se zadívala na Vika, ale pak přišla Marina a všechny vyhnala.
„Dejte psovi pokoj!“ prohlásila podrážděně. „Tady není nic na okukování!“
Všichni se vrátili do kuchyně, rozesadili se kolem velkého stolu a začali normálně mluvit. Zoja Petrovna vytáhla z pece bleskový koláč a položila ho přímo doprostřed, ale Alla najednou poručila Kuzmičovi, ať vleze do sklepa.
„Proč?“ nechápal.
„Pro červené víno,“ usekla Alla. „Zojo Petrovno, kde jsou jablka a pomeranče? Ještě potřebuju skořici a… Pavle, vytáhni víno. Budeme pít svařák. Ten nejlepší nápoj pro biatlonisty.“
Mark se usmál a sedl si na židli obráceně. Žeňka se okamžitě posadila tak, aby se ho bokem dotýkala. Zoja Petrovna na ně pátravě pohlédla.
Kuzmič skočil do sklepa a začal odtud vytahovat láhve, jednu za druhou. Alla je odebírala.
„To sis vymyslela dost nevčas.“ Vylezl a spustil těžké víko, které s bouchnutím dopadlo do drážek.
„Vůbec ne, právě včas.“
Alla postavila na plotnu veliký kastrol, vystrkala trojnožky a pánve, strčila Petěčkovi pomeranče, aby je loupal, Dimanovi jablka, aby je krájel. Diman krájel jablka čestně, ale Petěčka pomeranče více jedl a tak mu je Alla sebrala.
Brzy v ohromné kuchyni zavoněla skořice, hřebíček, vanilka a ještě něco ostrého a nezvyklého. Dokonce i Zoja Petrovna neslyšně přišla a se zájmem nahlédla do kastrolu a Sergej Vasilijevič se natáhl a začuchal.
„Je to pravda, že na velkých závodech sportovcům před startem taky nalévají?“
Mark se uchechtnul: „Nenalévají, Sergeji Vasilijeviči.“
Pohladil Žeňku po hlavě, zvedl se a odešel. Oba dva – on i Pavel – pořád zírali na dveře, jako by čekali, že uzdravený Vik teď vběhne a zakroutí ocas do kroužku.
„Máme cointreau? Nebo nějaký jiný likér?“
Kdyby Alla na vlastní oči neviděla zásoby ve sklepě, ani by jí na mysl nepřišlo ptát se na nějaký jiný likér, ale ona to viděla a věděla, že na kordonu půlstovka-tři může být, co srdce ráčí. Zoja Petrovna podumala, popošla k jednomu z tmavých vyřezávaných příborníků a otevřela dvířka prostředního oddělení.
„Nevyznám se v nich,“ zavrčela si pod nos.
Lahve stály v příborníku velmi těsně a pevně, jedna vedle druhé. Byly tady vodky, whisky, giny, martini, koňaky a armagnacy, calvadosy, portské a ještě ledacos jiného. Alla si stoupla na špičky, nakoukla do zadních řad vyrovnaných lahví a jednu vytáhla.
„Co se vrtíte?“ zeptal se vztekle Petěčka.
„S likérem je to chutnější.“
„A co je v tom za rozdíl, jestli ten blevajz bude lepší nebo ne? A ten pes stejně umře! Radši si srovnejte Žeňku! U tý už je všechno v pořádku, že jo, Ženěčko? Svedlas olympijskýho šampióna?“
„Nestrkej do toho nos, Peťko,“ zamumlal Sergej Vasilijevič a zašilhal na Pavla.
„Nestrkám, jen se ptám. Ale copak to? Peníze a sláva dělají zázraky! Že jo, Ženěčko? Šup – a prásk do pelechu! Na olympiádě budeš dávat interview! Jako souputnice naše olympionika!“
„Přestaň, Peťo,“ vmísila se i Marina.
„V časopisu budeš mít fotky! Na jedné – ležíš na kožešině, úplně nahá, na druhé – běžíš po pláži, taky úplně nahá a na třetí…“
„Peťko, rozlámej pomeranče na dílky, ale už je nejez,“ přetrhla mu řeč Alla, „jinak na svařák nic nezbude.“
„K čertu i s vaším svařákem!“
Oni nic nechápou, tihle staříci. Dokonce jim ani nedošlo, že se chystal pozvat Žeňku na návštěvu a seznámit ji s babčou. Nevěděli, že už o tom dokonce napsal, když hledal smysl okolního světa a své místo v něm! Nevěděli, že mu v hlavě jakoby bliklo krátké spojení, když Žeňka prostě stála vedle nebo když se nad ním sklonila, aby se podívala, co tam píše. Byl odhodlán psát celý život, jen aby se nad ním nakláněla. Už si všechno vymyslel – jak jí pošle na email svoji povídku nebo novelu, podle toho, co se povede, ona si ji přečte a bude nadšená, vždyť tam je každé slovo – pravda, všechno doopravdy, ze života! Tak tedy, ona si to přečte, zavolá mu a setkají se v kavárně. To bude… v pátek, jo, v pátek, v kavárně bude nával. Ale on přijde dřív. Bude se dívat, jak vejde a bude ho hledat očima, když ho hned neuvidí. Potom na ni zavolá. Bude mít připravenou jednu růži… ne, růže je blbá… orchidej… ne, to taky není vono… nějakou kytku. Půjde k němu, bude se prodírat mezi stolky, hezounká, lehounká, světlovlasá a parta studentů na ni bude zírat. Podá jí kytku. A ona řekne: tak se mi zdá, žes opravdový spisovatel!
A teď všechno padlo a nebude nic.
Žeňka se táhla na trasu za tímhle Markem, potom lezla za ním nahoru, když Vika operovali a dlouho se nevraceli, a když se vrátili, bylo jasné, že všechno padlo. Jako by mu o tom Žeňka sama řekla.
Proč to udělala, mučil se Petěčka. Proč!? Na nějakou takovou lásku nevěřil, věděl úplně přesně, že na světě neexistuje, jen hnusné, uslintané výmysly pro impotenty a klimakterické baby. Nic už nemůžou a tak si vymýšlí všelijaké hlouposti. No, posuďte sami! Říkají, že když je to láska, tak v břiše poletují motýlci nebo tak něco. Petěčkovi v břiše poletovali motýlci jedině tehdy, když odjel do práce a nenasnídal se a bylo mu líto peněz za jídlo v sousedním bufetu. Říkají, že když je to láska, tak potkáš svého člověka. Petěčka by chtěl vědět – tohohle svého člověka můžeš potkat leda tak ve škole nebo v práci, no, nebo taky na netu, to spíš, ale co ty milióny a miliardy ostatních na celé planetě? Když už je ta vaše láska tak božský cit, proč se jeho, Petěčkův, člověk nemůže objevit třeba v Číně? Nebo v Burkině Faso? A jak se s ním setkat, když je v Burkině Faso?! Žeňka s jejím tatíkem – milionářem a penzionátem ve Švýcarsku taky byla jako z jiného světa, to je jasné, ale on skoro uvěřil, že výjimky přece jen bývají. Samozřejmě, z jeho strany to nebyla láska, prostě jen zdravá přitažlivost, ale… proč šla za Markem a oddala se mu?! Proč?! A Vik stejně umře, povinně umře, uvidíte!
Petěčka švihnul pomerančem, odstrčil pánve a vyběhl do chodby. A srazil se s Markem.
„Blahopřeju!“ vykřikl mu do tváře. „Další vítězství! Šampion ve všech směrech! Potichu vošukat holku, když všichni skáčou kolem psa a…“
Mark ho velmi pečlivě a lehce vzal za ruku a krk a přitiskl ho ke stěně. Podivná věc, Petěčka se nemohl ani hnout.
„Co je, mladej?“ zeptal se Mark tiše. „Zfetoval ses?“
Z kuchyně vykoukl druhý hrdlořez a hned zase zalezl. Petěčka polykal a šilhal na Marka očima podlitýma krví.
Celá scéna se mu zdála neskutečná, jako v kině. I když, Petěčkovi bylo kino fuk.
Mark ho ještě chvilku přidržel za krk, pak ho pustil. Petěčka se nadechl ústy.
„Vy můžete všechno, že jo?“ zeptal se s nenávistí. „No jak by ne, olympijský šampion, hvězda světového sportu!“
„Dej si svařák,“ nabídl mu Mark mírumilovně. „Pomůže. A když ne, tak se aspoň opiješ.“
Petěčka odešel do klučičího pokoje, svalil se na svou pohovku a zůstal ležet. Vevnitř ho všechno bolelo – ze žalu nad sebou, ze žalu nad psem Vikem, z nenávisti k Žeňce. Chtěl se skroutit, smotat se, zavázat se na uzel – možná, že to bude bolet míň?
Tohle je nečestné, nečestné, opakoval si pro sebe. To se nesmí, nesmí!
Lehká ruka ho pohladila po hlavě a pochopil, že se objevila Alla Ivanovna – utěšovat. Pochopil a dokonce se ani neotočil. To je nečestné, to se nesmí! Nedolejzejte za mnou!
„Peti,“ řekla Alla Ivanovna Žeňčiným hlasem, „no co je to s tebou?“
Vyskočil. Žeňka seděla na kraji pohovky s velkým hrnkem v ruce.
„Mazej odsud,“ poručil a těžce vzdychl. „Vypadni!“
„Vypadnu, vypadnu,“ rychle souhlasila Žeňka. „Jenom si mě poslechni. Celý tři roky jsem ho neviděla, chápeš? Ale ještě předtím jsem ho hned po úrazu vyhodila. Sám by nešel, tak jsem ho podvedla, chápeš?“
„Po jakém úrazu?“ zeptal se Petěčka hloupě, jako by to mělo ještě nějaký význam.
Žeňka okamžitě vykasala celtovou nohavici. Žeňčina noha byla dlouhá, štíhlá, velmi hezká, kotník jemný, taky velmi hezký. Na kotníku stará jizva, už vybledlá a jako by vychladlá. Petěčka se podíval na nohu a pak jí do tváře.
Několikrát přikývla.
„Přišla jsem na kordon, abych uviděla Marka,“ řekla mu tiše. „A promluvila s ním. Teda, jestli on bude chtít se mnou mluvit. Vždyť to jsem nevěděla! Tři roky – to je moc dlouho.“
Najednou pochopil, že plácá nějaké nesouvislé hlouposti.
„Co to kecáš? Vy se to… už dlouho znáte?“
„Dlouho, Peťo. Seznámili jsme se na závodech, v Čechách.“
„Na jakých závodech?“
„Na biatlonu. Tehdy jsem ještě závodila.“
„Co že jsi dělala?!“
„Biatlon. Tehdy jsem poprvé závodila za sbornou, no a Mark už byl šampion.“
O tom, že je Mark šampion, nechtěl Petěčka nic slyšet.
„Počkej, vždyť co tvůj táta? A Švýcarsko?“
„Vyrostla jsem v internátě. Jenže ne ve Švýcarsku, ale v Ugliči, Peťo. Taťka mi umřel už dávno. To jsem byla malá, osm let. Příbuzné jsem žádné neměla a tak mě dali do… internátu. Tam jsem začala jezdit na lyžích, vybrali mě do sborné a tam jsme se s Markem seznámili. Doopravdy, Peťo, strašně moc ho miluju.“
„To jsi šla s námi kvůli němu?“
„No jasně.“
„A nikdo to nevěděl?“
„Alločka to poznala.“
„Co Voloďka, Marina? Diman?“
Žeňka zavrtěla hlavou a strčila mu hrnek. Vzal si jej. Podivným způsobem se mu najednou ulehčilo. Zdá se, že s ní může dokonce i mluvit a nekroutit se hnusem.
„Napij se, dej si. Mark nás tehdy v lese, když jste se Stěpou odešli, našel náhodou. Teda, Vik nás našel. Věděla jsem, že základna je někde blízko, ale stejně to vyšlo náhodou. Strašně moc jsem s ním musela mluvit, chápeš? No a dneska jsme si… pohovořili.“
Petěčka usrkl z hrnku. Cítil se trapně.
„To jste si nemohli promluvit na závodech? Když jsi taky ta sportovkyně?“
„Už sto let nejsem žádná sportovkyně. A na závody nejezdím.“
„Myslel jsem, že jsi prostě bohatá rozmarná slečna.“
„Vůbec nejsem bohatá. Jsem účetní.“
Vstala a podívala se na něj. Sláva bohu, že ji nenapadlo pohladit ho po hlavě, jako maličkého debilka!
„Přijď, Peťo. Zoja Petrovna upekla moc dobrý koláč. Co tady budeš sedět sám?“
A odešla. Petěčka se ještě napil z hrnku – chutné, horké, vevnitř hned všechno hřeje a jakoby přestává bolet.
Jak to tak vypadá, nic nepochopil? Charakteristika hrdinky hrdince neodpovídá! Proč se tak spletl? Vždyť je spisovatel, vnímavý člověk! Kde a v čem se ještě spletl?
Teď se mu strašně chtělo jít do kuchyně, sedět za nekonečným stolem, jíst koláč Zoji Petrovny, pokukovat po Žeňce. Vždyť tam je… všechno, tam je celý život. Ale jak tam teď půjde, po tom, co ho Mark chytil za krk a druhý hrdlořez to viděl? Jak se bude chovat? Co řekne?
Rozhovor se Žeňkou mu připadal velmi důležitý. Vždyť ona za ním přišla, aby mu vysvětlila, co se stalo. To asi znamená, že pro ni bylo taky důležité si s ním promluvit.
Ještě poseděl na pohovce a usrkával z hrnku, ale potom vstal a šel do knihovny – jen tak, aby prošel kolem kuchyně. Tam si povídali a kouzelně odtud vonělo. Postál vedle holandské pece, přemýšlel, kam by ještě šel, kromě kuchyně, nic nevymyslel. Ještě chtěl nakouknout do ošetřovny, ale neudělal to.
Nebude se dívat, jak pes pomalu umírá. Stačí mu pastičky na myši a Žeňka!
Stanu se vynikajícím spisovatelem. Jako Stieg Larsson nebo Dan Brown. Ocení mě všemi cenami a dají i Nobelovu cenu. Přednesu nobelovskou řeč. Prý se jí říká lekce. V Hollywoodu podle mých románů natočí film a dají mi za to Oscara. A já ve fraku, přijedu v limuzíně až k červenému koberci. Kolem dokola paparazzi, kamery, blesky z fotoaparátů! Dámy ve večerních róbách, páni v lakýrkách. Okolo řetězy, ploty, nahoře visí vrtulník, odtud taky natáčí a fotí! A teď vystupuji já - sám, ve fraku a lakýrkách, a za plotem Žeňka! A ona na mě odtud volá, ale já…
„Peťko, co tu bloumáš? Pojď, všechno už vychladlo!“

2 komentáře:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)
    Som veľmi rada, že pokračuješ... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za pokračování překladu. Katka

    OdpovědětVymazat