neděle 14. května 2017

Vzdor - 70. kapitola



Moji nejmilejší, co jste se mnou ještě vydrželi,
toto je bohudíky předposlední kapitola. Přestože jsem tuto knihu nesnášela a stále nemám ráda, cítím jakési pohnutí, už jen proto, že je to konec jedné etapy, kterých je v poslední době nějak moc (těch konců myslím). 
To souvisí s jednou věcí. Nebudu překládat další knihy. Jsou celkem tři (takže ještě dvě) a ještě jedna povídka. Nicméně mám pro Vás takovou nabídku. Komu by se snad kniha líbila natolik, že by chtěl pokračovat v dalších a rozhodl se, že by to chtěl dokonce i překládat, tak nabízím zdarma své "odborné" zkušenosti s touto knihou, korekci a slovníček pojmů, který jsem si vytvořila, abych používala pořád stejné. Také mohu dodat onu povídku (10 kapitol) a druhý díl (pouhých 58 kapitol, nudáááá :D ). Pokud by měl tedy někdo o překlad a mé doprovodné služby zájem, pište do zpráv (klidně i pod poslední kapitolu) nebo na můj mail katus.katulik@gmail.com a domluvíme se na zbytku.
Užijte si předposlední kapitolu.
Vaše malinko dojatá Katuš


LOGAN
„Ne!“ Zakopl jsem, udeřil se koleny o chodník a zakřičel, „Rachel!“
V jednu vteřinu pádila směrem k Prokletému s nožem vysoko nad hlavou. V další tam byly jen plameny.
Nemohl jsem dýchat. Nemohl jsem dýchat pod vlnou neskutečného smutku, která se mě snažila pohltit.
Byla mrtvá.
Mrtvá.
Odtržená ode mě, stejně jako Oliver a Jared. Stejně jako má matka.
„Rachel!“ Můj dech byl škytavý, jak jsem se dusil při volání jejího jména. Zaryl jsem nehty do dlažebních kostek pode mnou, když se mi všechno, co jsem si vybudoval, proměnilo v popel.
Nic mi nezbylo. Nic kromě nemilosrdné bestie přede mnou, která pořád plivala oheň, jenž zabil Rachel. Zalila mě strašlivá potřeba zničit tu bestii ve chvíli, kdy zemřu já sám.
Slíbila, že budeme spolu. Živí nebo mrtví. Budeme spolu.
Byl jsem připraven splnit její slib.
A vzít s sebou jednoho Prokletého.
Zvedl jsem se na nohy, čelíc netvoru a zvedl sklenice nad hlavu. Prohodím je netvorovým hrdlem a budu doufat, že na mě má rodina bude čekat, až mě smrt pohltí.
Zoufalství se změnilo v chladné, přímočaré rozhodnutí, které mě vedlo kupředu. Poslední plán. Poslední výpočet. Poslední úsilí a můj život bude něco znamenat, jakmile se k ní připojím.
Vrhnul jsem se přes zlomený kus železa, připravil se ke skoku na netvorova ústa, ale pak jsem uviděl nemožné.
Rachel.
Proklouzla po břiše pod ohnivou stěnou, její nůž mířil přímo na netvorův nechráněný bok. Byla pokrytá sazemi, její oblečení bylo propálené a roztrhané.
Byla tím nejkrásnějším výhledem, jaký jsem kdy viděl.
Proud ohně vytryskl z tlamy bestie, z něhož se valil štiplavý kouř. Bestie obrátila hlavu směrem k Rachel a začenichala.
Nedovolím, aby ji to zabilo.
„Hej!“ Zařval jsem a vyběhl vpřed. „Tady! Tady jsem!“
Prokletý mě ignoroval.
Rachel setrvačný pohyb vpřed zpomalil, když narazila do šupin vypadlých z netvorova boku. Nemohla ho bodnout, než si netvor uvědomí, že je tam. Nemohla, pokud jí neposkytnu čas.
Posoudil jsem trajektorii, pomodlil se, abych se v tom nezmýlil a mrštil sklenicemi, které jsem držel v rukou. Explodovaly několik yardů před Prokletým, čímž mě odhodily zpátky a já narazil do hromady sutin.
Kreatura hodila hlavou směrem ke zvuku výbuchu a vychrlilo oheň spolu s řevem na svou obranu. Rachel se plazila po břichu přes trosky, opřela se levou ruku o zem kvůli rovnováze a zvedla nůž. Ostří zářilo rudou a zlatou ve světle ohně a on ji zabořila do boku Prokletého.
Netvor zařval a vyplivl oheň, jak se točil okolo sebe. Rachel se pokusila vyprostit nůž, ale netvorův ocas do ní narazil. Odhodil jsem trosky a sprintoval k ní. Popadl jsem ji za paže a přitáhl si ji, když netvor zařval.
„Vezmi meč. A další nůž. Dokončeme to,“ řekla.
Ale bylo pozdě. Stvoření trhlo hlavou a zatřáslo se, jakoby vzdorovalo něčí vůli, pak se vnořilo do země, šupiny a sutiny sjely za ním, když se vrhlo zpět do svého doupěte.
Vytáhnul jsem Rachel na nohy a přitlačil ji k sobě. Obtočila kolem mě paže a pevně se držela, jako bych byl to jediné, co ji může zachránit od utonutí. Ruce se mi třásly a krk mě bolel od křičení, ale uprostřed hořících trosek jsem byl vděčný pouze za to, že je Rachel naživu. Chtěl jsem ji držet, než ten třes ustane, dokud ta strašlivá panika, kterou jsem cítil, když jsem pomyslel na to, že zemřela v plamenech, ale nemohl jsem. Byli jsme obklopeni třemi stěnami ohně.
„Musíme odtud vypadnout,“ řekl jsem a vedl ji ke zničené bráně.
„Nevím, co se tu zrovna stalo.“
„Taky tomu nerozumím. Odešel, aniž by se nás pokusil úplně zabít. Nikdy neodchází, dokud ví, že je jeho oběť naživu.“
Zakopla o betonovou desku a chytla se mě, aby udržela rovnováhu. „Zdálo se, jakoby neměl na vybranou. Choval se stejně, když jsi ho v Pustině ovládal.“
„Když ale neposlouchal příkazy našeho zařízení, kdo ho potom ovládal? Je snad rowansmarkská technologie účinnější než zařízení, které se velitel pokusil ukrást?“
Zatřásla hlavou. „Nevím.“ Rozhlédla se po masakru kolem nás – plameny, suť, těla uvězněná v něčem, co by mohlo stát jejich pohřbení hranicí – a otřásla se. „Nezáleží na tom, kdo ho ovládá. Tohle jsme začali my, Logane. Přivedli jsme ho sem.“
Podle mne na tom záleželo hodně, protože pokud bylo cílem úplné vyhlazení Baalbodenu, ten někdo, kdo Prokletého ovládal, ho mohl zase poslat zpátky, aby přeživší vyhladil úplně. A záleželo na tom, protože jsem nepochyboval, že by se velitel nebo kdokoliv jiný, kdo byl hladový po takovýchto technologiích, nezastavil před ničím. Dnešek byl živým důkazem.
Ale měla pravdu. To my jsme přivolali Prokletého. My jsme to začali. A my s tím budeme muset žít. Nevěděl jsem, jak to uděláme. Byl jsem unavený fyzicky i psychicky. Chtěl jsem ji vzít za ruku. Odejít pryč od zničeného města. Zmizet do Pustiny. Mohli bychom cestovat týdny. Měsíce. Najít tiché místo, kde by nebyli žádní mocichtiví vůdci, žádná města, žádné vzpomínky, které by se nám vrátili a rozeštvali ve chvíli, kdybychom to nejméně čekali.
Mohli bychom, ale kdo by pak našel a zničil technologii, která dnes způsobila takový masakr? Kdo by uctil vzpomínku na Jaredovu oběť a přinesl spravedlnost za velitelovy činy? Na moje ramena se usadila strašlivá tíha, když jsem vzal Rachel za ruku.

Šplhali jsme přes sutiny, prošli dírou v bráně a obrátili se čelem k hořícímu městu. Opřela se o mě, když jsem ji objal paží a společně jsme sledovali Baalboden v ohni.

9 komentářů: