úterý 16. května 2017

Přeběhlík - 5. kapitola


Ahojte,
vzhledem k bakalářce, státnicím, úmrtí milovaného čtyřnohého parťáka a nejlepšího kamaráda na světě, si dávám na chvíli pauzu od překladu, ju? Státnice mám dneska, vlastně v tuto chvíli nejspíš právě státnicuji,  tak mi prosím držte palce, ať je zvládnu. Já se zase vynasnažím vám co nejdřív přidat další kapču.
Příjemné počtení
Katuš



Prsty se mi třásly, když jsem přišla k bílým dveřím Alekova pokoje. S Alekem jsme plánovali, že se sejdeme za dvě hodiny v kavárně na večeři. Zvedla jsem svou ruku proti dveřím, ale nezaklepala, pouze jsem ji o hladký povrch dveří opřela. Možná měla Holly pravdu. Možná bych s Alekem neměla mluvit. Ale jak mohu předstírat, že se nic nestalo?
„Alek je v dojo.“
Prudce jsem otočila hlavou. Za mnou stál Tanner, oblečený v pracovním oděvu, zpocený a s ručníkem kolem krku. Za ním stáli dva chlapi. Jedním z nich byl Ty, Tannerův starší bratr. Bylo mu dvacet a až dosud byl na misi v Afgánistánu nebo Íránu nebo tak něco. Vypadal pozoruhodně stejně jako Tanner – stejná tmavá kůže, dlouhé končetiny, oči ve tvaru mandlí, ale na hlavě neměl žádné vlasy a nos měl trochu hákovitý, jakoby byl zlomený a nesprávně srostlý. Pohled v očích měl vzdálený. Statného svalnatého muže za ním jsem nepoznala.
Po rychlém přikývnutí jejich směrem jsem se otočila k Tannerovi. „Huh? Cos to říkal?“
„Alek je v dojo a dává Devonovi a Philovi lekci kickboxu. Bude tam asi ještě půlhodiny,“ odpověděl. V hlase měl náznak zvědavosti.
„Ach, díky.“ Přinutila jsem rty roztáhnout se v úsměvu. Tanner si přejel ručníkem po číru a pak ho vrátil zpět na krk. Ostatní museli vycítit jistou trapnost, protože se omluvili a zamířili do svých pokojů.
„Stalo se něco?“ zeptal se Tanner.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, jsem v pohodě.“
„Jsi si jistá?“
„Ano, jsem si jistá,“ odvětila jsem. „Jen si potřebuji promluvit s Alekem. Díky, žes mi prozradil, kde ho najdu.“ Spěchala jsem kolem něj a cítila, jak mě jeho oči propalují. Jestli jsem se chovala tak zjevně před Tannerem, bylo nepravděpodobné, že bych skryla své city před Alekem.
Když jsem dorazila do přízemí, už jsem slyšela funění a údery do boxovacího pytle. U dveří do dojo jsem zaváhala, nejistá, jestli to byl dobrý nápad. Alek byl vždycky jedinou věcí, se kterou jsem mohla ve FEA počítat. Tohle taky mohl být konec mého vztahu s ním, po kterém jsem toužila od chvíle, kdy jsem se k FEA připojila. Co budu dělat, když zmizí?
Přivítala mě známá vůně doja: guma z nové zelené cvičební žíněnky byl promíchaná s pachem potu. Strávila jsem kolem tohoto aroma mnoho času, ale nikdy mi nevadila.
Alek zrovna odložil své boxerské rukavice, sundával si z prstů ochranné pásky, když se na mě podíval. Rychle se na mě usmál, než se otočil k Devonovi, který bouchal do pytle a tvář měl zuřivou a soustředěnou. Phil seděl na zelené žíněnce, rukama si objímal kolena. Jeho tvář byla rajčatově červená a oblečení vlhké potem. Bylo zřejmé, že není v takové formě jako Alek a Devon. Cvičební úbor visel na jeho šlachovité postavě, byl na něj příliš velký.
Devon přestal tlouct do boxovacího pytle, podíval se mým směrem, ale stejně rychle, jako na mě pohlédl, uhnul pohledem.
Úsměv na Alekově tváři odumřel. Vycítil snad můj vnitřní zmatek? Jeho oči na mně spočinuly a naše okolí se začalo rozplývat. Slyšela jsem něco říkat Phila, periferním viděním uviděla, jak se vyškrábal na nohy, ale do uší mi nic nemohlo proniknout.
Alek něco řekl Devonovi a Philovi, oba se na mě krátce podívali, než si vzali ručníky a vodu a šli ke mně a poté ven ze dveří. Když byli pryč, Alek se pohnul směrem ke mně, ruce měl pořád zavázané ochrannými pásky, ale už se je nesnažil sundat.
„Co se děje?“ zeptal se jemně, když došel ke mně. Hledala jsem v jeho šedých očích stopu něčeho, čehokoliv, co by mě zastavilo říct to, co jsem chtěla říct. Chytil mě za rameno. „Tess?“
Udělala jsem krok vzad a jeho ruka ze mě sklouzla. Nemohla jsem myslet, když se mě dotýkal. Viděla jsem v jeho obličeji zmatenost, ale bylo tam také něco jiného. Soucit? Porozumění? Lítost? Nebo jsem možná jen hledala něco, co tam nebylo.
„Kate ke mně dneska přišla do pokoje. Řekla mi všechno o tobě,“ odpověděla jsem. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem dokázala, aby se mi hlas netřásl. Bojovala jsem s nutkáním zkřížit paže na hrudi, abych mezi námi vytvořila prostor.
Ztuhl, jeho výraz se změnil ze šoku na vztek a pak na strach. „Co říkala?“
„Řekla mi, že po celou dobu přede mnou něco skrýváš – že jsi Duální Variant a že tvá skrytá Variace je čtení a manipulování pocitů ostatních lidí.“
Alek na mě zíral, každý sval na těle měl tak napjatý, až vypadal, že se každou chvíli vznítí. „Já – “ Alek ztratil slova. Což bylo něco, co jsem do této doby neviděla. A to, víc než cokoliv jiného, mě přimělo uvědomit si, že Kate nelhala.
„Řekni mi pravdu,“ vyzvala jsem ho tiše. Na jeho tváři jsem viděla, že se snaží přijít s nějakou lží a část mě to chtěla. Možná bych mohla předstírat, že rozhovor s Kate nikdy neproběhl. Možná bych mohla předstírat, že přede mnou neměl Alek tajemství. Ale nemohla jsem. Byla jsem na to příliš cenná. Snášela jsem toho dost, zatímco on se rozhodoval mezi mnou a Kate.
Alek svěsil hlavu, napětí pomalu opouštělo jeho tělo. „Je to pravda. Jsem Duální Variant. Major si myslel, že by bylo moudré udržet tuto mou schopnost v tajnosti, už jen proto, že to lidé obyčejně kladně nepřijímají.“
Žádná legrace. „Každý ví o Kateině Variaci. Myslím si, že by se vypořádali i s tvou.“ Bylo jednodušší o tom mluvit obecně, ale v hrudi mi hořely další otázky. Otázky, jejichž odpovědí jsem se děsila.
Alek si začal nepozorně hrát s páskami na prstech. Snažil se získat čas? Přemýšlel snad znovu, kolik mi toho může říct? „Kate nemá druhou Variaci, za kterou by mohla skrýt čtení myšlenek. Major neměl jinou možnost, než její Variaci všem prozradit,“ řekl nakonec. „A podle mé zkušenosti lidé více vědomě schovávají emoce, než myšlenky.“ Udělal znovu krok ke mně, ale nepokusil se mě dotknout. „Chtěl jsem ti to říct.“ Jeho tvář vypadala tak vroucně a prosebně, že mé srdce poskočilo. Ale tentokrát nedovolím, abych byla za hloupou.
„Tak proč jsi to neudělal?“ dožadovala jsem se a vztek začal pomalu ale jistě přebíjet bolest.
„Major mi to zakázal. Myslel si, že by nás to mohlo ohrozit.“ Zaváhal, jakoby tam bylo víc a vztek se prudčeji prodíral mými žílami.
„Měl jsi mi to říct, jakmile jsme spolu začali chodit. Měla jsem právo to vědět.“ Sevřela jsem pěsti. „Věřila jsem ti, Aleku. Když jsem byla zlomená a myslela si, že už nikdy nikomu nebudu věřit poté, jak se ke mně chovala moje matka, vrátil jsi mi mou schopnost důvěřovat.“
Jeho výraz byl úpěnlivý. „Já vím a mrzí mě to. Ale neměl jsem to povolené a věděl jsem, že tuto mou schopnost budeš nenávidět, pokud to zjistíš.“
„Ano, věděl jsi, jak bych to nenáviděla, a to je důvod, proč jsi byl rád, že ti Majorovy příkazy daly ospravedlnění, proč mi to neříct. Alespoň to přiznej.“
„Ne,“ řekl. Chytil mě za ruce. „Nesnášel jsem, že jsem ti musel lhát. Prosím, musíš mi věřit.“
Chtěla jsem mu věřit. Ale to nezměnilo fakt, že mi poslední dva roky narušoval mé soukromí, aniž bych o tom věděla. „Takže vždycky víš, co cítím? A i teď můžeš číst mé emoce, že?“
Hleděli jsme na sebe. Přerušil náš pohled a povzdechl si. „Ano. Ale není to něco, co mohu jen tak vypnout. I kdybych chtěl a věř mi, že bych byl opravdu většinu doby vděčný, kdybych se nemusel vypořádávat se všemi těmi emocemi. Někdy se mi to podaří zrušit, ale není to jednoduché.“
Snažila jsem si představit, jaké to musí být, být přemožen všemi těmi emocemi od lidí, kteří jsou kolem mě, jejich strachy a obavami. Občas jsem nemohla unést jenom pohled na Hollyin smutný obličej. O kolik horší by to bylo, kdybych to cítila jako své vlastní emoce? Jedné mojí malé části bylo Aleka líto, ale větší část byla ovládaná vztekem.
„Manipuloval jsi někdy mnou?“ zeptala jsem se.
„Můžu manipulovat emocemi lidí, když se snažím,“ odpověděl pomalu. „Ale to by bylo porušení FEA pravidel, to víš.“
„To ale neznamená, žes to nikdy neudělal. Odpověz mi na mou otázku. Ano nebo ne. Manipuloval jsi mnou?“ Prosím, řekni ne, pomyslela jsem si. Ale věděla jsem, že pokud by to udělal, tak by lhal.
„Jen pro tvé dobro. Chtěl jsem ti pomoct,“ připustil neochotně. „Nesnášel jsem, když jsi byla vyděšená. Neměl jsem to dělat.“
„Jsou to emoce. Zvládnu je.“
Alek zoufale zavrtěl hlavou. „Tess,“ zašeptal. „Je mi to opravdu líto.“
Líto, že jsem na to přišla? Přemýšlela jsem, ale neřekla to. Jak jsem si okolo něj mohla být vůbec něčím jistá?
„Nevěříš mi,“ řekl.
„To jsi získal z mých pocitů?“ zeptala jsem se.
Opřel se o zeď v dojo. Jeho oči byly unavené. „Vím, že jsi naštvaná, ale i kdybych nedokázal číst tvé emoce, věděl bych to z výrazu tvé tváře.“
Objala jsem se pažemi, jako bych ho tím mohla zastavit od dívání se do mého srdce, od vědění všeho, co jsem nechtěla, aby věděl on nebo kdokoliv jiný. Vzpomínala jsem na všechen ten čas, kdy jsem po něm toužila nebo ho chtěla líbat. To, že musel cítit mou touhu pokaždé, kdy jsme byli blízko, mě nutilo studem chtít utéct a schovat se. Ale co když byl za mé city odpovědný? „Takže jsi mě nikdy nepřinutil cítit něco, co nebylo moje?“ zašeptala jsem.
Zamračil se, jeho oči se rozšířily. „Myslíš své city vůči mně?“
Nemohla jsem snést pohled na něj, takže jsem zírala na zrcadlo vysoké od podlahy až po strop. Na jednom z nich už měsíce byla prasklina.
Dotkl se mých ramen, čímž přiblížil naše těla k sobě, až jsem mohla cítit jeho teplo. „To jsem nikdy neudělal, Tess. Za jakého člověka mě to považuješ?“
„Už nevím, co si mám myslet. Myslela jsem, že tě znám, a náhle zjistím, že jsi přede mnou skrýval obrovské tajemství. Musím o tom přemýšlet. Já – cítím se tak nechráněná.“  Jenom toto přiznání mě nutilo cítit se bezbranně. Ale co na tom u Aleka záleželo? Všechny mé city byly pravdivé.
Alekovy ruce sklouzly z mých ramen. „Vždy jsem tuto svou část nenáviděl. To byl ten důvod, proč mě nesnášeli rodiče, proč nemohli vystát být se mnou v jedné místnosti, natož se na mě podívat. To byl ten důvod, proč chtěli, abych odešel. Vždycky jsem věděl, že zrovna tato schopnost bude lidi děsit daleko více než síla.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Myslím si, že potřebujeme být pár dní od sebe. Pořád tě…“ miluji. Nedořekla jsem to. Nemohla jsem, ne když jedna moje část ho nenáviděla za to, čeho byl schopen, i za to, že mě pravděpodobně znal lépe, než já sama.
Dotkl se mé tváře a na jeden kratičký moment jsem se do toho doteku opřela, ale hned se odtáhla. Potřebovala jsem odejít, než zlomí mé rozhodnutí. Pravděpodobně však pro tohle nepotřeboval svou schopnost.
„Miluji tě, Tess,“ řekl tiše, když jsem byla na půl cestě ke dveřím.

Ta slova ve mně vyvolávala pocit, jakoby mi někdo vrazil nůž do zad. Chtěla jsem slyšet ta slova od Aleka, dlouho snila a představovala si moment, kdy mi je konečně řekne, malovala si šťastný výraz na svém obličeji, jakmile bych je uslyšela a jak bych si přitáhla jeho tvář k své, políbila ho a také zašeptala ta slova. Několikrát za sebou. Dnešek však nebyl ten den. A teď to vypadalo, že ten den ani nikdy nepřijde. Aniž bych se na něj podívala, vyšla jsem z dojo směrem k výtahu. Alek se mě nepokusil zastavit.

13 komentářů:

  1. Dakujem. Este raz dakujem, ze napriek vsetkemu na nas myslis. A DRZIM palce na statniciach:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za ďalšiu kapitolu a držím palce:)

    OdpovědětVymazat
  3. Držím palce, Katuš 💪💪💪💪

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za kapitolu a držím päste 👍

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad, držím palce u státnic. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Katuš držím palce na štátniciach ☺ a ďakujem za preklad ♥

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)A držím celý dnešný den palečky... :D :D

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat