úterý 2. května 2017

Přeběhlík - 3. kapitola



Nové fámy o Abelově armádě! Co si o tom myslíte? Chcete vědět víc? Musíte si počkat na další kapitoly 😈!
Vaše ďábelská Katuš


Tu noc Holly, Alek, Tanner a já jsme seděli u stolu ve společenské místnosti a hráli poker. Holly už vypadala spokojeněji díky Tannerovým žertíkům. Když jsem je viděla sedět vedle sebe – jeho se svým zeleným čírem a piercingy, ji s červenými skřítkovskými vlasy – napadlo mě, že spolu vypadali hrozně roztomile. Věděla jsem, že jejich obdiv je vzájemný, ale kromě těch několik divných polibků před měsíci se nikam dál neposunuli.
Mezitím se mě Alek pod stolem pořád dotýkal – ruky, kolena, stehna – když zrovna nemusel vynést kartu. Zdálo se, jakoby se mě nemohl přestat dotýkat a z toho jsem byla až směšně šťastná.
„O co vlastně opravdu jde s Abelovou armádou?“ zeptala se Holly zpoza jejích karet.
„Co tím myslíš?“ Tanner vypadal rozrušeně, když si třídil karty. „Myslel jsem, že to hlavní už víš. „Před desetiletím zrušili spojenectví s FEA a teď si řeší vlastní věci. Hlavně ilegální věci.“
„Dobře, ale co přesně dělají?“
„Pracují pro nejvyšší nabídku. Pro ruskou, italskou nebo čínskou mafii, mezinárodní teroristy – pro kohokoliv, kdo zaplatí víc,“ odpověděl Alek pohledem upřeným do svých karet. Ale něco mi říkalo, že karty nejsou ten důvod, proč je tak napjatý.
„Ale pokud pracují pro všechny typy zločinců, jak mohou udržet svou Variaci v tajnosti? Pokud se tak moc starají o peníze, nesnažil by se je někdo podplatit nebo vydírat a prodat ty informace do novin nebo televize?“
Alek si hodil do pusy hrst brambůrků, rozvažujíc, kolik nám toho může říct. „Měli byste vědět, že to, co vám teď řeknu, jsou jen drby. Nevím to jistě, ale slyšel jsem, že Abelova armáda má Varianta, který dokáže pozměnit nebo dokonce vymazat vzpomínky. Schopnost okamžitě někomu totálně vymýt mozek.“
„Do prdele,“ řekla Holly.
Tanner v souhlasu přikývl, nevypadal, že by Alekova slova byla pro něj novinkou. Byla jsem příliš ohromená, než abych něco řekla. Vždycky jsem si s Holly dělala srandu, že by se mi líbilo, kdyby mi někdo vyjmul alespoň část mých méně příjemných vzpomínek, jako třeba když mi moje mamka oznámila, že už jí nemám znovu volat, nebo že jsem zrůda, která jí zničila život, nebo bych ráda zapomněla na všechny ty opilce, se kterými chodila, když jsem byla ještě dítě. Ale bylo děsivé uvědomit si, že existuje osoba, která by to uměla – změnit vzpomínky, ukrást mi části mého života, jakoby se nikdy nestaly. Alek mě sledoval, jakoby přesně věděl, co mi běží v hlavě. Jeho dětství bylo stejně zlé jako to moje.
Dveře společenské místnosti se otevřely a dovnitř vstoupili Devon a Phil. Zběžně se podívali k našemu stolu, nejistí, jestli se k nám mohou připojit.
„Pořád máme prostor pro další hráče,“ ozval se Tanner. Mávnul k prodejnímu automatu v rohu místnosti, za pohovkou a televizí s plochou obrazovkou. „A udělejte si nějaké zásoby!“
„Nemáme peníze,“ řekl Devon, když kráčel k automatu.
„Nepotřebujete peníze na pití,“ odpověděla Holly. „Jsou zadarmo! Ten automat je jen tak pro oko.“
Phil a Devon si vzali své pití, zatímco se Tanner postaral o židle. Zvedl ruku a v tu chvíli k nám začaly připlouvat černé rozkládací židle, které se opíraly se v zadní části místnosti o zeď. Phil s Devonem sledovali Tannerovu show se zřejmým obdivem. Protočila jsem oči na Tannera, ale on jen zamrkal a opatrně židle položil na zem vedle našeho stolu. Devon si sedl naproti mně a Alekovy oči přeskakovaly ze mě na Devona se zvídavou intenzitou. Alek neměl Devona moc rád. Promluvili spolu sotva dvě věty od doby, co se Devon připojil k FEA. Zdálo se mi nepravděpodobné, že by Alek na Devona žárlil.
Vzala jsem pod stolem Alekovu ruku a stiskla ji. Na bradě se mu vytvořil stín ze strniště. Chtěla jsem si tam opřít tvář. Milovala jsem ten pichlavý pocit. Úsměv se mu rozšířil, jakoby přesně věděl, na co myslím.
„Takže ty jsi ten toxický kluk, že?“ zeptal se Tanner, když k Philovi natáhl ruku s kartami. Jen Tanner mohl říct něco takového, aniž by to znělo hrubě. Philovi se na tváři objevil ruměnec. Bylo zřejmé, že nebyl zvyklý na pozornost nebo tlachání s přáteli.
Stáhl si z rukou bezprsté rukavice, které nosil po většinu času. V místě, kde se dlaň měnila v zápěstí, byly vidět malé žilky. Bylo to trochu jako slzné kanálky, které jsme měli v očích, i když byly o trošinku větší. Možná to bylo z nervozity, ale už byly pokryty jedem.
„Takže, pokud se toho dotknu, tak usnu?“ zeptala se Holly, její prsty byly jen milimetry od jeho žilek.
Tanner se napjal. „Holly,“ oslovila jsem ji varovným tónem.
„Spíš bys omdlela,“ řekl Phil rychle. Při dalších slovech přivřel oči. „Nebo bys upadla do kómatu.“ Znova si nasadil rukavice, prsty se mu třásly.
„No, jsem si jist, že by den zachránil Devon,“ ozval se Alek s nuceným úsměvem.
Devon pokrčil rameny. „Předpokládám, že bych mohl.“ Naše pohledy se střetly a mou mysl zaplavily vzpomínky. Myslel někdy na to, jak mi tehdy v Livingstonu zachránil život?
„Tak hrajeme,“ řekla jsem s nuceným veselím.
Bylo kolem půlnoci, když jsme přestali hrát a konečně se vrátili do svých pokojů. Popravdě řečeno v mém případě to znamenalo, že jsem na sebe hodila šortky od pyžama a tričko a spěchala do Alekova pokoje. Tváře mi stále ještě hořely z toho, jak na mě Holly zamrkala, když jsem odcházela.
Našla jsem Aleka, jak sedí na posteli a natahuje si přes hlavu tričko. Dotkla jsem se dlouhé jizvy pod tetováním draka na pravém rameni a zastavila tak jeho pohyb.
„Když jsi zmínil toho Varianta, který umí změnit vzpomínky, myslela jsem na všechny ty věci z mé minulosti, na které bych chtěla zapomenout. A přemýšlela jsem, jestli bych je požádala, však víš, některé z těch částí vymazat.“ Přejela jsem mu po jizvě a uzamkla s ním pohled. „Ty bys to udělal?“
Alek mě vzal za ruku a políbil do dlaně, jeho rty byly teplé. Šedé oči měl vážné. Když seděl na posteli a já stála před ním, byli jsme skoro stejně vysocí. „Ne,“ řekl potichu. „Nepožádal bych je. Má minulost mě vytvarovala do toho, čím jsem teď.“ To bylo přesně to, co by řekl jenom Alek.
„Ale vzpomínky bolí. Vědět, že nás rodiče nechtěli kvůli tomu, čím jsme. Že se nestarali o to, co se nám stane, ve chvíli, kdy se nás zbavili.“
Alek si mě přitáhl na klín. Obkročila jsem ho a položila mu ruce na ramena. „Bolí to a nikdy se to nezmění. Ale vzpomínky jsou to, co mě zastaví, abych nebyl jako oni. Jejich jednání mě nutí chtít být lepší.“
Dotkla jsem se čelem toho jeho a zavřela oči. „Možná. Ale někdy mám pocit, že jsem jako ten pes, co si honí vlastní ocas. Jako bych hledala něco, co nikdy nebudu mít, jen jsem si to zatím neuvědomila,“ zamumlala jsem.
Alek zavrtěl hlavou v nesouhlasu.
„Jednoho dne budeš mít svou rodinu.“
„Jo,“ odpověděla jsem souhlasně, ale věděla jsem, že to nebylo to samé, jako mít milující rodiče a sourozence. „Přemýšlíš někdy, co teď dělají?“
„Ne, protože vím, že oni nepřemýšlejí o mně.“
„Takže vůbec nezvažuješ, že bys je jednou zkontaktoval? Možná že jim chybíš.“
Neodpověděl hned a já na moment přemýšlela, jestli jsem toto téma měla vůbec vytahovat na světlo. „Ne. Nemůžu jim odpustit to, co udělali, a ani nechci. Nepotřebuji je. Mám FEA a mám tebe.“
To bylo přesně to, co jsem si vždycky říkala, ale někdy jsem uvažovala, jestli si jen něco nenalhávám.

Nechtěně jsem zívla. „Je čas jít spát,“ řekl Alek. Lehl si na postel a mě vzal s sebou. Ležela jsem na něm rozvalená a nechala se přemoci spánkem, který vymazal mé černé myšlenky.

10 komentářů:

  1. Tak co nás bude cekat další den? :) Díky moc.

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc díky za novou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  5. Odpovědi
    1. Jůůů, další jmenovkyně :), těší mě, že se Ti knížka líbí :)

      Vymazat
  6. Moc děkuji za překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat