pátek 26. května 2017

Pavoukova odplata - 19. kapitola


 „Mab?“ zeptala se Jo-Jo ostře, když uslyšela obavy v mém hlase.
„Pořád žije,“ řekla jsem. „Viděla mě, Jo-Jo. Ví, kdo jsem. A McAllister taky. Seber Sophii a jeďte do bezpečného domu, jak jsme plánovali. Hned teď. Owen vyzvedne Evu a bude tam na vás čekat.  Teď musím zavolat Finnovi a Brie.“

„Mám dát vědět ještě někomu?“ zeptala se.
Pomyslela jsem na všechny, kterým jsem během posledních pár měsíců pomohla. Na všechny své přátele a dokonce i jejich přátele. „Upozorni Roslyn a Xaviera a pro jistotu i Vilolet a Warrena Foxe. Chci mimo dosah každého, koho by mohla Mab použít jako rukojmí.
„Chápu.“
Obě jsme zavěsily.
„Co teď?“ zeptal se Owen, zatímco jsme se maximální možnou rychlostí, kterou nám kluzká, zasněžená silnice dovolovala, vzdalovali od klubu.
Neodpověděla jsem mu. Byla jsem zaneprázdněná vytáčením. Jenomže místo toho, aby mi telefon někdo zvednul, se ozývala jen hlasová schránka. Zkusila jsem to znovu se stejným výsledkem. Jeden zmeškaný hovor bych pochopila, ale dva? Žaludek se mi stáhnul obavami.
Zkusila jsem to po třetí. Zase nic. Nikdo to nezvednul, znovu se mi ozvala jen hlasová schránka. Proč mi Finn nezvedá telefon? Věděl, k čemu se dnes večer chystám a co je v sázce – co je v sázce pro nás pro všechny. Nebo už je s Briou dostali Mabiini obři nebo lovci lebek? Bylo by to možné, pokud by je Mab zalarmovala okamžitě po útoku v klubu. Teď, když věděli, koho mají hledat, je Fletcherův dům první na ráně.
Z myšlenky na to, že by Finn s Briou mohli být v nebezpečí, se mi udělalo špatně. Fyzicky špatně, ale přinutila jsem se zachovat klid. Zachovat klid a rozvahu jako pokaždé, když jsem se převtělila do Pavouka. Vzpomenout si na všechno, co mě Fletcher během let naučil. Jak přežít své nepřátele. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec se mi dech zklidnil a ucítila jsem, jak se mi srdce znovu zatvrzuje. Přivítala jsem ten známý chlad s otevřenou náručí, dokonce jsem pocítila úlevu. Protože to byla jediná cesta, na které jsem měla naději, že se dočkám příštího rána – a se mnou i ti, které jsem měla ráda.
„Gin?“ zeptal se Owen tiše. Vycítil, že je něco špatně. „co se děje?“
„Finn mi nebere telefon,“ řekla jsem. „A to znamená, že se s ním a Briou něco děje. Buď si vzájemně tak lezli na nervy, že jeden druhého zabili, nebo se v domě něco děje a oni mi nemůžou odpovědět. Musím se tam co nejdřív dostat, Owene.“
„Dobře, hodím tě tam.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, rozdělíme se. Ty, jeď pro Evu, jak bylo v plánu a já se půjdu podívat, co se děje s Finnem a Briou – sama.“
„Gin--“
„Nechci, aby sis musel vybírat mezi mnou a svou sestrou, Owene,“ odsekla jsem. „Nikdy, ale opravdu nikdy bych tě k něčemu takovému nenutila – vím, co pro tebe Eva znamená. Tvoje sestra je právě teď v nebezpečí a musíš pro ni jet. Stejně jako já musím zkontrolovat Finna a Briu. A protože nemůžeme být oba na dvou místech najednou, jediná možnost je, že se rozdělíme. A oba to víme.“
Owen se ke mně otočil a ve tmě mě pozoroval. Po chvíli hlasitě zanadával a sevřel volant jako by ho chtěl rukama rozdrtit. Věděl, že mám pravdu a ani trochu se mu to nelíbilo. Chápala jsem jeho vztek a frustraci, protože jsem cítila to samé. Položila jsem ruku plnou puchýřů na tu jeho a pokusila se tak jeho i sebe trochu uklidnit.
„Já – vážím si tvého zájmu i toho, že chceš jet se mnou. Ale oba víme, jak to musí být. Nikdy bych si neodpustila, kdyby se Evě kvůli mně něco stalo. Kvůli tomu, že mi dnes Mab znovu unikla. Vím jaký je to pocit vědět, že je tvoje sestra mrtvá, a nechci, abys musel takovou bolest zažít. Na to mi na tobě příliš záleží, Owene.“
„Vím, že ano,“ řekl něžně. „a mně záleží na tobě, Gin.“
„Fajn. Tak mě vyhoď na parkovišti.“
Owen udělal, o co jsem ho požádala. Zajel na parkoviště u jednoho z mnoha nákupních center, kterými se to v této části města jen hemžilo. Na parkovišti bylo celkem dost aut, protože dost lidí se rozhodlo neriskovat cestu sněhem. Owen zaparkoval svoje BMW vedle nejnovějšího modelu sedanu.
„Co máš v plánu?“ zeptal se. „V první řadě si půjčím tamto auto,“ řekla jsem. „Pak pojedu směrem k Fletcherovu domu, ale auto nechám pod kopcem a nahoru půjdu lesem. Jestli bude všechno vypadat košer, půjdu dovnitř zjistit, proč mi neberou telefon.“
„A když to nebude košer?“ zeptal se Owen.
Pokrčila jsem rameny. „Tak asi budu zabíjet, dokud to nebude.“
Jenom přikývnul a upadli jsme do mlčení. Oba zkrvavení a plní modřin a já navíc s popáleninami na rukou. Mab se nepodařilo jejím magickým ohněm moji koženou bundu úplně seškvařit, ale místy byly přece jen díry, které odkrývaly sedřenou spálenou kůži plnou puchýřů. Další důvod k nevolnosti. Naneštěstí, noc ještě zdaleka nebyla u konce – ani pro mě, ani pro Owena.
„Je mi to líto, Owene,“ řekla jsem tiše s pohledem upřeným na spálenou kůži místo na něj. „Strašně líto. Všechno je to moje chyba. Kdyby mi Mab znovu neunikla---“
Z očí mi tekly slzy a frustrace mě v krku pálila víc než Mabiin živelný oheň. Zatracené city. Zrovna ty jsem právě teď nepotřebovala. Aspoň pokud jsem chtěla přežít – a zachránit ostatní.
Owen moje pocity chápal, protože mi položil ruku kolem ramen a přitáhnul si mě na klín. Na chvíli jsem si zabořila hlavu do jeho prsou, a on se mnou pohupoval jako s malým dítětem.
„Je to v pořádku, Gin,“ šeptal mi do vlasů. „Všechno dobře dopadne. Ty to dokážeš. Já vím, že ano. Vždycky všechno zvládneš.“
Jeho slova mi dodala odvahy. Utřela jsem si slzy, zvedla hlavu a podívala se na něj. Měsíční světlo zjemnilo jeho ostré rysy. Přejela jsem mu prstem po čelisti a on sebou trochu cuknul, protože do ní schytal několik ran, ale neodtáhl se.
Naklonila jsem se a políbila ho tak intenzivně, jak jsem si kvůli jeho zraněním troufla. Vložila jsem do toho polibku všechno, co jsem se zdráhala říct. Pokusila jsem se mu dát najevo, co cítím jen dotykem těla a rtů, pokusila jsem se mu tím polibkem říct, jak moc mi na něm záleží, protože mi slova vázla v krku.
Netušila jsem, jestli se mi to povedlo, ale Owen mi polibek vracel. Sevřel mě pevněji v náručí. Ucítila jsem v těle známý žár, jako pokaždé v jeho přítomnosti, ale na nic takového nebyl čas. Čas nám chyběl na všechno.
Stáhla jsem se, podívala se mu do očí a jako vždycky mě překvapila starost, kterou jsem v nich viděla a zájem, který jsem si nezasloužila.
„Uvidíme se v bezpečném domě,“ zašeptala jsem.
„To si piš,“ zamumlal. „I kdybych tě tam měl vlastnoručně přitáhnout.“
Owen zavolal své mladší sestře a řekl jí, co se děje. Byla doma se svou nejlepší kamarádkou Violet a Owen je ubezpečil, že je co možná nejdřív vyzvedne. Zatímco telefonoval, prohrabávala jsem přihrádku, ve které jsem nakonec našla Jo-Joinu zázračnou léčivou mast.
Jo-Jo kromě toho, že dokázala magií Vzduchu léčit, ji také dokázala zakonzervovat do určitých produktů, jako krémů a mastí a dát jim tak přidanou hodnotu. Když mi Jo-Jo dnes navečer dělala make-up, donesla spolu s líčidly i zásobu léčivých přípravků pro případ, že bych schytala při pokusu zabít Mab nějakou tu ránu. Teď jsem jí za to byla nevýslovně vděčná.
Víčko na kelímku bylo ozdobené nadýchaným mrakem, Jo-Joinou osobní runou v sytě modré barvě. Víčko jsem odšroubovala, zabořila prsty do masti a rozetřela si ji po dlaních, obličeji a pažích. Vzduch naplnila uklidňující vůně vanilky. Ve zraněních mi začalo brnět a cítila jsem teplo stejně, jako když mě Jo-Jo léčila magií Vzduchu. Vydechla jsem úlevou, protože pulsující bolest okamžitě ustoupila. Mast sice neměla tak skvělé účinky jako osobní zásah její autorky, ale její účinky stačily na to, abych se bezpečně dostala k Fletcherovu domu a zjistila, jaké tam na mě čekají potíže.
Owen zavěsil a já mu podala kelímek. Natřel si obličej, a jak se mast vsakovala do kůže, mizely mu odřeniny a modřiny, které utržil.
Přesunula jsem se k sedanu, vedle kterého Owen zaparkoval. Nenamáhala jsem se s žádnými jemnůstkami, jako byly ledové paklíče. Použila jsem Owenovo kladivo, rozbila jedno z bočních okýnek, otevřela auto zevnitř, vklouzla na přední sedadlo a pohrála si s dráty tak, jak mě to naučil Finn. Po chvilce se motor probral k životu. Vystoupila jsem z vozu a položila kladivo do Owenova BMW na sedadlo spolujezdce.
Owen už dokončil ošetřování svých ran a oba dva, připravení udělat co bylo potřeba – a rozdělit se, jsme se zadívali jeden na druhého.
„Brzy se zase uvidíme,“ řekl rozhodně Owen se slibem v hlase.
Přikývla jsem. „Počítám s tím.“
Owen ve svém odřeném autě vyjel z parkoviště.  Nebála jsem se, že se nedostane k Evě a Violet včas, jeho dům byl nedaleko. Mimoto, Mab se teď nejspíš soustředila hlavně na mě a mou nejbližší rodinu – Finna, sestry Devaraux a hlavně Briu. Nebude to trvat dlouho a pošle svoje muže i za Owenem, ale měl by mít dost času, aby vyzvedl děvčata a odvezl je do bezpečí.
Neměla jsem času nazbyt, takže jsem nastoupila do sedanu a vyrazila. Během cesty jsem znovu zkoušela Finnův telefon, ale hovor zase spadnul do schránky.
Frustrovaně jsem zamručela. Kde jen může být? Co se jim s Briou stalo? Jen co se mi Finn dostane do rukou, zjistím to. A podle toho v jakém stavu bude, se možná nebudu ptát přátelsky. Jestli na to ti dva vlítli, místo aby mi vzali telefon, když jsem jim chtěla říct o hrozícím smrtelném nebezpečí, no v tom případě bych mohla být trochu naštvaná.
Mezitím, co jsem zkoušela Finna, jsem zavolala i Jo-Jo. Ta mi řekla, že se jí podařilo zastihnout Xavira s Roslyn, a že jsou na cestě do bezpečného domu. Roslynina sestra a neteř byly mimo město u příbuzných a Roslyn je pro jistotu přiměla, aby změnily hotel a zapsaly se pod jinými jmény. Jo-Jo se podařilo zkontaktovat i Warrena T. Foxe, ten napřed odmítnul vzdát se pohodlí svého domu, ale nakonec uznal, že bude lepší, když se připojí k ostatním.
Zbývali už jen Finn a Bria – a mě se čím dál tím víc svíral žaludek.
Jela jsem tak rychle, jak mi kluzká silnice dovolovala, ale i tak mi zabralo třicet minut dorazit k příjezdové cestě k Fletcherovu domu. Samozřejmě jsem mohla pokračovat, a dojet kradeným autem až nahoru, ale pořád tu byla možnost, že najatí lovci odměn už jsou na místě a číhají na mě. Možná se mi dnes večer nepodařilo dostat Mab, to ale neznamenalo, že se nechám zabít bandou hrdlořezů kvůli vlastní nedbalosti. Na to mě starý pán příliš dobře vycvičil.
Zaparkovala jsem auto pod stromy asi čtvrt míle od vyústění cesty a za chvíli už jsem šplhala po kopci nahoru.
Byl to dlouhý únavný výstup. Moc mi nepomáhala ani zranění, která jsem během večera utrpěla. Mast mi sice hodně pomohla na nejhorší popáleniny a puchýře, ale trápilo mě celkové fyzické vyčerpání. Zaťala jsem zuby a pokračovala dál. Každá promarněná vteřina zvyšovala nebezpečí, že Mab zmobilizuje celou svoji malou armádu a pošle ji sem.
Pro jistotu jsem ale každou chvíli zastavila, zaposlouchala se a prohlédla si další úsek, který byl přede mnou. Nic se nehýbalo a slyšela jsem jen svůj chraplavý dech. Ani za pomoci magických smyslů jsem nezaznamenala nic podezřelého, jen ospalý šepot kamenů o zimě a ledu, které hrozily narušením jejich pevnosti. Spokojená jsem pokračovala dál.
Když jsem byla asi v půlce kopce, narušil ticho zvuk výstřelů.
Prásk! Prásk! Prásk!
S každým výstřelem se mi srdce rozbušilo hlasitěji a napovrch vypluly moje nejčernější noční můry. Přinutila jsem se k ještě rychlejšímu pohybu zasněženým terénem, dokud jsem neměla kalhoty a boty promáčené odlétávajícím sněhem. Ozývaly se další a další výstřely spolu s hlasitými výkřiky. Obojí se rozléhalo kolem a vracelo se s ozvěnou, ale i tak se dalo přesně rozeznat, odkud se linou. Ať už se dělo cokoliv, odehrávalo se to v domě, takže Finn a Bria měli pořádné potíže.
Po zhruba půl minutě výstřely utichly, ale to mě moc neuklidnilo – protože to mohlo znamenat Finnovu a Briinu smrt. Mohlo to znamenat, že jsem zase jednou přišla příliš pozdě na to, abych zachránila lidi, které jsem milovala, stejně jako se mi to přihodilo s Fletchrem, když ho Alexis James umučila v Pork Pit. Strachem se mi zkroutil žaludek tak, že jsem nemohla popadnout dech, ale nezastavila jsem se.
Trvalo mi dalších deset minut vyšplhat až nahoru a doběhnout k okraji lesa. To, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech a srdce se mi zastavilo.
Fletcherův dům byl obklíčený lovci odměn.


12 komentářů:

  1. Děkuji moc.. doufám a prosím, že další kapitola bude opravdu brzy.. s tím, jak se blížíme do finále, nervozita stoupá a stoupá 😁

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekci !!!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...:-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  7. moc děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat