pátek 19. května 2017

Pavoukova odplata - 18. kapitola


Klopýtala jsem tmou, od noh mi odlétávaly kusy sněhu, nebyla jsem si jistá a bylo mi i jedno kam běžím, hlavně když se dostanu pryč od Mab a jejího magického ohně.

Po třiceti vteřinách mráz otupil mou bolest a přišla jsem k sobě. Moje spěšné kroky mě dostaly z bezprostřední blízkosti plesového sálu. Riskla jsem pohled přes rameno, abych zjistila, jestli mě Mab pronásleduje s planoucími pěstmi před sebou, připravená za mnou vyslat další ohnivou kouli. Jediné, co jsem ale viděla, byla žhavá stěna před sálem. Požár, který Mab založila, se už rozšířil na střechu a o vteřinu později se od budovy ozval hlasitý, uši drásající praskot. K noční obloze se jako při výbuchu sopky vnesl oblak kouře, jisker a popela a část budovy se zhroutila. Ne, Mab mě nesledovala, už k tomu nedostala příležitost. Sice to byl jen malý odklad, ale brala jsem, co jsem mohla mít.
Po svém překotném úprku jsem se dostala na otevřené prostranství, do prázdného místa mezi tenisovými kurty a golfovým hřištěm. Momentálně byli všichni zaneprázdnění požárem, ale nebude to trvat dlouho a Mab vyšle svoje poskoky, aby to kolem prohledali. Pokud bych zůstala na místě, bylo by po mně.
Už před příchodem do klubu jsem Owena přiměla, aby mi slíbil, že v momentě, kdy se vydám za Mab, vyklouzne ven a počká na mě v autě, než bude po všem. V plánu také bylo, že pokud se něco zvrtne, nebude na mě čekat, co nejrychleji vypadne, a setkáme se později za městem. Nechtěla jsem se dostat nikam poblíž k plamenům olizujícím budovu, jenomže vrátit se zpátky a obejít ohnivou stěnu, znamenalo nejkratší cestu k Owenovi. Takže jsem se otočila, vrátila se, jak nejblíže jsem si troufala k požáru, a proplížila se kolem. Přestože jsem nebyla blíž než na deset stop, i tak jsem cítila, jak z ohně sálá Mabiina magie a vytváří dojem, jako by se mi do kůže zapichovaly tisíce žhavých jehliček. Sykala jsem bolestí, a co nejrychleji jsem spěchala pryč.
Zhroutil se další kus střechy. Rachot padajících krovů na chvíli přehlušil křik a nářek lidí, kterým se ještě nepodařilo dostat se ven. Ať už se dnes v noci stane cokoliv dalšího, na tuhle oslavu Ashland jen tak nezapomene. Večer Ohně a Ledu. To se povedlo. Zašklebila jsem se svému černému humoru a pokračovala jsem dál.
Mab zablokovala východ na této straně budovy ohnivou stěnou, takže jsem cestou nikoho nepotkala. Byla to jen malá laskavost, protože štěstí mi dnes večer pořád ještě hodně dlužilo.
Nakonec po chvíli, která mi připadala jako věčnost, ale nemohla trvat víc než pět minut, jsem se ocitla na druhé straně budovy, kde sníh vystřídal hladký beton. Pokračovala jsem v cestě a moje podpatky vyťukávaly na tvrdém podkladu spěšný rytmus, který splýval s jeho nářkem o ohni, žáru a zhoubě. Ani kámen na události dnešního večera jen tak nezapomene.
Spěchala jsem přes parkoviště tak rychle, jak mi to má zranění dovolovala směrem k místu, kde portýr zaparkoval Owenovo auto. Při troše štěstí tam na mě bude čekat a dostaneme se odtud-
Uslyšela jsem rány dopadajících pěstí a moje naděje pohasla. Přede mnou se, osvětlené plameny, sem a tam pohybovaly postavy. Owen. Mab vyhlásila poplach a  její obři si Owena všimli. Srdce se mi v hrudi sevřelo tak prudce, že jsem se nedokázala ani nadechnout, ale přinutila jsem se zvýšit rychlost a rozběhnout se nejrychleji ve svém životě – dokonce rychleji, než když jsem před několika minutami utíkala před Mab a jejím ohněm. Pokud se Owenovi něco stane, tak – tak to prostě nezvládnu. Něco se ve mně zlomilo. To málo, co zbylo z mého černého srdce, se měnilo na popel a nechávalo po sobě jen prázdné, pusté místo.
Obíhala jsem řadu zaparkovaných drahých aut s očima upřenýma na boj, který se odehrával přede mnou, a soustředila jsem se na to, jak co nejlíp zasáhnout. I navzdory zápasu s Mab a překotný úprk sněhem jsem v rukou pořád pevně svírala nože. To bylo jen dobře. Nechtěla jsem ztratit ani ten zlomek vteřiny, než bych je vytáhla – ne, když byl Owen v nebezpečí.
Stál zády ke svému BMW asi padesát stop přede mnou. Šel k autu, jak jsme se domluvili – jen to nebylo dost rychle na to, aby stihnul odjet. V neuspořádaném půlkruhu kolem něj stáli čtyři obři a drželi ho v pasti. Nevěděla jsem, jak dlouho už spolu zápasili, ale asi už to chvíli trvalo, protože Owen měl celou tvář zborcenou krví.
Můj milenec byl ale odhodlaný nedat se lacino.
V rukách svíral svoje kovářské kladivo. Ještě nikdy jsem ho neviděla bojovat a dokonce jsem si ani nevšimla, že do auta kladivo propašoval. Zacházel s ním jako s holí, s lehkostí a přesností zasazoval smrtící rány. Pohyboval se ladně jako nějaký tanečník. U nohou už mu leželi dva obři a na betonu se jako olej leskla jejich krev. Podle jejích rozbitých lebek jsem usoudila, že se hned tak na nohy nepostaví. Super.
Proti Owenovi stáli ještě další čtyři obři, ale pár ran kladivem do žeber je udrželo v uctivé vzdálenosti. Dívali se jeden po druhém a žádnému z nich se nechtělo přiblížit se na dosah těžkému kladivu. Pak se jeden z nich, který byl statečnější, nebo možná jen hloupější, než ostatní, odhodlal vyrazit proti Owenovi ve snaze přemoci ho hrubou silou. Blázen.
Owen počkal, dokud se obr dostatečně nepřiblížil, pak se otočil a perfektním obloukem vyslal kladivo k obrovu spánku. Lebka praskla a kolem se rozstříkla krev, jako když se z pomeranče mačká šťáva. Obr nevydal jediný zvuk, ozvalo se jen zadunění, když jeho tělo dopadlo na beton.
„Jen pojďte,“ křičel Owem, „kdo chce být další?“
Zbylí tři obři si vyměnili rozpačité pohledy, ale ani jeden z nich se neodvážil zaútočit. Asi byli trochu chytřejší a nechtěli dopadnout jako jejich kolegové s roztříštěnými lebkami. Nebyli ale dost chytří na to, aby si hlídali záda.
Se vzteklým zasyčením jsem vyskočila ze stínu a vrazila nůž do nejbližšího obra. Čepel se ještě stihla zalesknout odrazy plamenů, než se zabořila do rozložitého těla. Dvě rány a byl mrtvý. Muž ještě stihl zasténat, než šel k zemi a hlavy jeho kumpánů se k němu překvapeně otočily.
Nezaváhala jsem stejně jako Owen.
Blesku rychle poslal kladivo napřed na jedno a pak i na druhé koleno muže, který k němu stál blíž. Obr zařval bolestí, zapotácel se a spadl pozadu na zem. Chytla jsem ho za vlasy, zvrátila mu hlavu a podřízla krk.
Poslední obr od nás začal zděšeně couvat s překvapením a strachem v očích. Normálně bych šla po něm, ale teď to nemělo žádný smysl. Dnes večer ne. Jak Jonah McAllister tak Mab mě dnes večer viděli a už měli jasno v tom, kdo je Pavouk.
Owen stiskl kladivo pevněji a už startoval za obrem, ale chytila jsem ho za rameno a nasměrovala ho k autu.
„Zapomeň na něj,“ zachraptěla jsem. Krk jsem měla vyschlý horkem z požáru. „Musíme odsud. Hned!“
Owen přikývnul a oba jsme rychle nastoupili do auta. Nastartoval a zařadil zpátečku. V té době už bylo parkoviště plné lidí, kterým se podařilo uprchnout před ohněm, který se teď už šířil i na další budovy. Většina lidí měla nechápavé, šokované výrazy, ale byli mezi nimi i další Mabiini muži, kteří měli za úkol mě najít.
Obr, který jako jediný unikl Owenovu kladivu, máchal pažemi a ukazoval naším směrem. Ostatní pochopili, co jim chce naznačit a vyrazili vpřed se zbraněmi namířenými na Owenovo BMW.
Prásk! Prásk! Prásk!
Do vozu narážely kulky. Jedna z nich narazila do čelního skla, ale většina skončila v kapotě
„Jeď!“ pobídla jsem Owena. „Jeď!“
Dupnul na plyn, vytočil motor do vysokých otáček a auto s řevem vyrazilo ven z parkoviště. Řítilo se z kopce a ostrou zatáčkou projelo jen na dvou kolech. Někoho z Mabiiných lidí muselo napadnout upozornit strážné u výjezdu, protože brána před námi se začala pomalu zavírat. Owem si toho taky všimnul, protože šlapal na plynový pedál s takovou intenzitou, až jsem měla strach, že promáčkne podlahu. Věděl stejně jako já, že pokud bychom se nechali uvěznit vevnitř, byl by náš osud zpečetěný. Ale tentokrát se na nás usmálo štěstí, protože se nám podařilo na poslední chvíli projet. Nocí se rozlétly jiskry, jak auto škrtlo o zavírající se železnou bránu. Bylo mi to jedno, hlavně že jsme byli venku z uzavřeného areálu a aspoň prozatím v bezpečí.
To ale neplatilo pro ostatní.
„Máš telefon?“ zachraptěla jsem „Potřebuju telefon. Hned!“
Owen nechal jednu ruku na volantu, zatímco druhou zašátral v kapse a podal mi svůj telefon. Zmáčkla jsem číslo na rychlém vytáčení, které jsem mu tam už dřív nastavila.
„Zvedni to,“ mumlala jsem. „Zvedni to, zvedni to.“
Když už jsem začínala mít strach, že můj telefonát přichází pozdě, po pátém zazvonění to zvedla.
„Haló?“  Když se autem rozlehl teplý přátelský hlas Jo-Jo Deveraux, chtělo se mi úlevou brečet.
Na nic takového ale nebyl čas. Na žádné citové výlevy. Teď, když už Mab znala mou identitu, zmobilizovala bezpochyby všechny své síly a vyslala proti mně armádu složenou z jejích obrů a lovců lebek Takže jsem Jo- Jo řekla jediné slovo.
„Uteč!“


15 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...:-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekci další skvělé kapitolky !!!!!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji moc.. perfektní kapitola.. těším se jak to vše dopadne

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!💜💜💜

    OdpovědětVymazat
  10. moc děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat