čtvrtek 4. května 2017

Draví ptáci - 6. kapitola 1/2


Aubrey neměla v plánu čehokoliv nechávat. A pokud si Cody myslel, že ano, nebyl už tak chytrý jako kdysi.
Dorazila k domu Hejna a rozhlédla se po rozlehlém pozemku.

Nikdy dřív tam nebyla, ale přes své přátele něco málo zaslechla. Bylo tam krásně. Obrovské otevřené prostory s malým potokem a velkým množstvím stromů.
Ze vzduchu to musel být úžasný pohled. Ráda létala nad velkým jezerem, které se nacházelo blízko pozemků Letky. Nicméně by jí nevadilo, kdyby dostala šanci proletět se nad pozemky Hejna.
Zahnala myšlenky stranou, vypnula motor a otevřela dveře. Zavolala předem a požádala o schůzku s Antonem Brunsonem.
Ať už mluvila s kýmkoliv, nechal ji čekat asi deset minut, než se vrátil a oznámil jí, že se s ní Anton rád setká.
Mikeovi neřekla, že se sejde s velitelem Hejna. Nelíbilo by se mu to. Tak si domluvila schůzku ještě, než jí měla začít směna.
Mikeovi nevadilo, že vyšetřuje. Poskytoval jí pomoc, kterou potřebovala, i když se chtěl vyhnout konfrontaci s Koalicí.
Na druhou stranu, ona neměla problém se s Codym střetnout. Už dvakrát ji přemohl. Příště bude připravená.
Ne, že by to bylo nepříjemné. Ve skutečnosti si docela užívala, když ji takhle přišpendlil. Ten dotek jeho statného těla proti jejímu. Jeho svaly vyboulené, jak se Cody snažil zůstat u kormidla.
Bylo to zatraceně sexy.
A povědomé. Cody měl pravdu. Vždycky si užívala způsob, jakým ji zpacifikoval a mohl její reakce kontrolovat.
Cody byl dominantní v posteli i mimo ni. Ty časy v posteli milovala. Ačkoli mimo ni mu dokázala odolávat.
 Včera byla tak blízko tomu, aby žadonila, aby ji ošukal. Její tělo stále reagovalo, když si na to vzpomněla. Jeho pach a chuť byly stejně návykové jako kdysi.
Moc jí chyběl.
Uvědomila si, že stojí před domem ztracená ve svých vlastních myšlenkách a vykročila kupředu.
Zazvonila na zvonek, pak zastrčila ruce do kapes a čekala.
Dveře otevřela pěkná dívka zhruba okolo dvacítky.
„Ahoj, jsem Aubrey Reynoldsová,“ pozdravila. „Mám tady schůzku s Antonem Brunsonem.“
„Ano,“ pokynula jí žena, aby vstoupila. „Čekají v knihovně.“
Oni? Aubrey chtěla mluvit s Antonem o samotě. Asi měla být se svou žádostí trochu přesnější. I když na tom, kdo byl s vůdcem, nezáleželo. Měla štěstí, že si s ním vůbec mohla promluvit.
Následovala ženu dolů dlouhou chodbou, až uslyšela hlasy. Dveře do knihovny byly otevřené a ona okamžitě rozeznala Codyho hlas.
Do hajzlu! Ještě nebyla připravená se s ním vypořádat. Stále plánovala svoji strategii.
Mladá žena zaklepala na dveře a oznámila příchod Aubrey.
Teď už bylo pozdě. Bude lepší to mít rychle za sebou.
Vstoupila do velké otevřené místnosti a její pohled se okamžitě stočil ke Codymu.
Vypadal stejně dobře jako vždycky, i když se jeho tmavé kruhy pod očima ještě více prohloubily. Zvedl obočí, když se jejich pohledy do sebe zaklesly.
Aubrey se usmála a snažila se působit klidně a vyrovnaně. Cody mohl určitě slyšet, jak se jí zrychlil tep a cítil její touhu, ale neměla v úmyslu tomu věnovat pozornost. Alespoň dokud nebudou sami.
Zanechal ji vzrušenou a na pokraji žebrání. To mu oplatí.
„Agente Johnsone,“ řekla tak přátelsky, jak jen mohla.
„Slečno Reynoldsová,“ pokývnul hlavou na pozdrav, ačkoli v jeho hlase slyšela varování, „jsem překvapen, že vás tady vidím.“
Na to Aubrey neměla co říct, proto se otočila k muži, za kterým přišla. „Pane Brunsone, děkuji, že jste mě přijal.“
„Samozřejmě, vždycky jsem vás chtěl poznat,“ pokynul jí, aby přistoupila blíže, „navíc chci pomoci při vyšetřování, jak jen budu moci,“ ujistil ji. „Cody se zde stavil a já jsem se zmínil, že jste volala. Chtěl také zůstat.“
Anton těkal pohledem mezi ní a Codym, v očích patrné pobavení.
Aubrey si povzdechla. Copak se tady nikdy neudrží tajemství? A teď ji může Cody zabásnout.
Ach dobře, tak ona do toho půjde taky. Bude mluvit jako profesionál, a pokusí se držet na uzdě, aby Cody nevybuchl. „Dobře, tak bych tady neměla být,“ přiznala.
„Ne, to bys neměla,“ vyštěkl Cody. „Řekl jsem ti, aby ses do toho nepletla!“
Jeho reakce ji znova rozohnila. Podívala se na něj. „Opravdu?“ odpověděla sarkasticky. „Tak to jsem musela špatně pochopit.“
„Špatně pochopit?“ řekl Cody, pak zavrčel a přiblížil se k ní.
„Cody.“ Antonův hlas zněl hluboko a byl plný moci alfy.
Cody se zastavil. Dál se ale na ni mračil.
Po zádech jí přeběhl mráz. Sakra, Anton byl silný vůdce.
„Všichni se uklidněte a posaďte se,“ navrhl Anton.
Aubry i Cody vyrazili najednou. Aubrey se usadila do velkého křesla naproti gauči, kde si sedl Cody a Anton.
Snažila se, jak nejlépe mohla, aby se nedívala přímo na Codyho. Nebyla si jistá, jak dále postupovat, tak nechala Antona, aby převzal velení.
„Tahle situace je těžká pro všechny,“ začal Anton. „Nejen, že jste oba ztratili někoho blízkého, ale musíme brát v úvahu také spojení mezi vámi. Takže popojedeme. Už jsem Codyho informoval, ale protože se to týká také tvé Letky,“ řekl jí Anton, „nevidím důvod, proč byste také neměli o všem vědět.“
Aubrey pomalu přikývla. Jakmile zjistila, že je Cody zde, myslela si, že se nedostane k informacím, které chtěla. Byla mile překvapená.
„Asi před dvěma měsíci, přišel za mnou a Gregorym mladý muž. Byl to ten na fotce,“ vysvětloval Anton. „Mění se v sokola a kontaktoval nás pod záminkou, že se chce připojit k Letce nebo mému Hejnu.“
Aubrey se kousla do rtu, aby zastavila proud otázek, které se jí honily hlavou.
„Měl jsem z toho kluka špatný pocit. Byl mladý, to ano, ale bylo v něm něco… temného. Poskytl jsem mu jen pár informací o Hejnu a povzbudil jej, aby si promluvil s jeho členy. Nevím, zda to udělal nebo ne. Potom už jsem s ním nikdy nemluvil, ale všimnul jsem si, že se objevil na několika místech, která jsem ve městě navštívil.“
Takže to dítě šlo po Antonovi? To bylo zajímavé.
 „Před třemi týdny jsem narazil na Gregoryho a znova jsem toho kluka zahlédl. Nemohu… Snažil jsem se vzpomenout si na jeho jméno, ale bezúspěšně,“ Anton nad tím mávnul rukou, „každopádně, Gregory toho kluka také viděl a pověděl mi, že se chtěl přidat k Letce. Ani Gregorymu se jejich schůzka nezdála, tak jsme si porovnali poznámky.“
Když se Anton zastavil, Aubrey využila přestávku ke své otázce. „Takže ho Gregory sledoval?“
Při odpovědi Anton přikyvoval. „Něco na něm nebylo… správně.“
„Koho jste nechal, aby jej sledoval?“ zeptala se. „Nebyl to nikdo z Hejna nebo Gregoryho firmy. Mike by věděl, kdyby do toho byli zapojeni Gregoryho lidé.“
„Ne, rozhodli jsme se, že je potřeba to udržet mimo záznamy. Kdybychom se spletli a ten kluk by hledal jen rodinu, pak bychom nechtěli mít žádné záznamy o pátrání,“odpověděl Anton. „Začít někoho vyšetřovat je docela velká věc.“
Aubrey to věděla. Zatímco oni vyhledávali jen základní informace o nových členech Letky, bylo příliš mnoho předpisů o ochraně soukromí. Zejména s novými zákony měničů, takže museli být opatrní.
To, co našla ve složce, bylo víc než obyčejné vyhledávání informací.
„Využili jsme soukromého detektiva, jenž nemá žádné vazby na měniče. Jmenuje se Sam Gibbons. Sam nás informoval, že ten hoch navštívil i jiné komunity, ale nejvíce času strávil pronásledováním Gregoryho a mě. Gregory byl zabit dříve, než jsme se mohli rozhodnout, co s tím.“ Anton smutně zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem o tom informovat Codyho, ale než jsem to stihl udělat, byl zabit Kevin. Byl jsem celý den zasekaný na setkáních a neudělal si čas na telefonát. A teď je další dobrý chlap mrtev.“
Aubrey se pro něj sevřelo srdce. Vina v jeho obličeji byla nepřehlédnutelná.
Otevřela pusu, chtěla říct něco na útěchu, ale Cody v té chvíli sevřel Antonovi rameno.
Pohlédla na Codyho a viděla smutek v jeho očích, když se střetli pohledem.
„Je mi to opravdu líto,“ řekla jim Aubrey oběma.
Cody přikývl. „Není to Antonova chyba,“ řekl hlasitě a stiskl Antonovo rameno ještě jednou. „Není…“ zopakoval muži vedle sebe.
Anton s těžkým povzdechem sklopil hlavu, „možná,“ připustil. „Ale na tom nezáleží. Teď když to oba víte a máte Gregoryho složku, snad už nikdo další nezemře.“
Aubrey se zhluboka nadechla. Tady šlo o víc, než jen najít toho kluka na fotce. Poprvé se cítila málo informovaná. Nemohla bránit Codymu ve vyšetřování. Ale také nemohla jen tak sedět stranou a nic nedělat. Byla rozpolcená a nevěděla, co dál.
Antonovi zazvonil mobil. Odtáhl se od Codyho, než si tvrdě promnul obličej.
„Asi bych měla jít,“ řekla honem Aubrey a postavila se. „Cením si vašeho času pane Brunsone.“
Anton s Codym se také postavili.
„Prosím, říkej mi Antone,“ řekl a podal jí ruku. „Jak jsem říkal, chtěl jsem tě vždycky poznat.“
Aubrey vložila ruku do té jeho a on ji jemně stiskl.
„Děkuji ti, Antone,“ zopakovala tiše.

Krátce se podívala na Codyho, než se otočila na podpatku a zamířila ke dveřím. Pohybovala se rychle, aby utekla před smutkem, který naplnil pokoj.

16 komentářů: