neděle 30. dubna 2017

Vzdor - 68. kapitola 2/2



Náhle nějaká dívka proběhla kolem vozu, popadla desku vedle mě a vyhoupla se na kozlík. Pohlédl jsem na ni a poznal v ní mou vězeňskou návštěvnici. V jejím obličeji se zračil jasný záměr.
„Dokážeš nás dostat ven?“


Byl šílená? Před námi stála tuna betonu a oceli. Jak bych s tím asi měl pohnout?
Země pod námi se zatřásla, jak se Prokletý dostal z Jižního okraje na Dolní trh, plivajíc oheň.
A pak už jsme byli jen my.
„Logane!“ Luskala mi před obličejem prsty. „Dokážeš nás dostat ven?“
Beton a ocel. Není možné přes ně všechny ty lidi dostat. Nebo pod tím. Budeme muset projít skrz.
„Musím připravit bombu.“
„Řekni mi, co potřebuješ.“
„Opuštěné skladiště vedle zbrojnice. Jsou tam dva černé kovové barely plné tekutiny. Potřebuju je a k nim zavařovací sklenice s víčky. Pomůžeš mi je sehnat?“
Rukama vytvořila trychtýř okolo svých úst a zapískala, přitahujíc tak pozornost všech.
„Logannád dokáže dostat ven. Otče“ – zavolala vpravo a já se otočil, abych viděl stojícího Drakea, který měl sazemi začouzenou košili a ohořelý kus vousů – „vezmi tým do zapomenutého skladu vedle zbrojnice a přines kovové barely s tekutinou, které tam najdeš.“
On přikývl, popadl mohutného muže, oblečeného v otrhaném kabátu a zamířili ke zbrojnici.
Dívka se podívala po davu, který nás obklopoval. „Vy ostatní, běžte do nejbližších domovů a přineste mi každou zavařovací sklenici, kterou najdete. Pokud budete muset, vyklopte obsah.“
Několik lidí se okamžitě rozběhlo splnit její rozkaz, ale většina na nás zírala s nechápavými výrazy ve tvářích.
„Chcete žít?“ Zařvala na ně a většina z nich se začala pohybovat. Za chvíli se už k nám zpět vinula řada lidí se sklenicemi různých velikostí.
Ze Severního centra a Východní čtvrti zbývaly jen oblaka černého dýmu. Z Jižního okraje se valilo peklo. Přeživší z těchto tří částí se prolínali s občany ze západních koutů města a tlačili se proti tvrdým zdem jako ovce na porážce. Viděl jsem Thoma, z jehož oblečení se kouřilo, vedoucího osla s Eloisií na jeho zádech. Lokty si razil cestu k nám.
Další exploze protrhla vzduch za námi, doprovázená chórem výkřiků a ječení. Prokletý k nám přicházel. Dával jsem tomu tak deset minut, než netvor přijde k této bráně a změní obyvatele Baalbodenu na pouhopouhou vzpomínku.
Bude to zázrak, pokud se odtud dostaneme ven živí.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se dívky.
„Nola.“
„Děkuji ti, Nolo.“ Je to méně, než si zaslouží, ale bylo to to nejlepší, co jsem nyní mohl nabídnout.
Zbývalo asi osm minut. Rachel pořád držela to tlačítko. Políbil jsem ji na vrchol hlavy a řekl, „Miluji tě.“
Podívala se na mě, v očích měla slzy. „Miluji tě.“
Šest minut. Země pod námi se třásla, hrubé zadunění poslalo lidi na kolena. Plameny byly blízko, slyšeli jsme, jak praskají.
Pět.
„Uvolněte cestu!“ Drake a tři další muži se vyrojili z davu, jejich oblečení bylo popálené. Každý pár držel jeden černý barel.
Pustil jsem Rachel.
„Otevřete sklenice,“ řekl jsem Nole a zařval na lidi přede mnou, aby se mi klidili z cesty, když Drake a jeho muži položili barely do vozu.
Lidé se potáceli na strany, když se můj vůz tlačil kupředu. Rachel pustila sklenice a vyšplhala do se do vozu, aby pomohla ty sklenice otevřít.
Čtyři minuty.
Přinutil jsem koně zastavit dvacet yardů od brány a podíval se na Nolu. „Dostaň je všechny od brány. Tak blízko, aby tam mohli okamžitě vběhnout, až se brána otevře, ale dost daleko, aby při výbuchu nebyli zraněni.“
Zatímco Nola štěkala rozkazy na lidi, skočil jsem do vozu a ukázal na Drakea a ostatní. „Naplňte co nejvíce sklenic tou tekutinou z vašeho barelu. Buďte opatrní. Je to kyselina. Popálí vám to kůži.“
„Lepší než být mrtvý,“ prohlásil Drake a začal vykonávat úkol.
„Vy dva naplňte zbývající sklenice tekutinou z vašeho sudu. Je v tom glycerin. V žádném případě nedovolte, aby se to dostalo do kontaktu s kyselinou. Jinak nás to všechny zabije.“
„Co můžu udělat já?“ postavila se vedle mě Rachel. „Dej mi nějakou práci.“
„Drž to tlačítko, zlatíčko. Pořád ho drž.“
Přešplhala si zpět na kozlík a znovu si vzala do ruky to zařízení.
Tři minuty.
Ze západu stoupala k obloze oblaka černého dýmu, když oheň požíral Severní centrum děsivou rychlostí. Z vnějšku to muselo vypadat, že je celé město v plamenech.
Zkontroloval jsem muže vzadu. Každý z týmu měl teď naplněno a uzavřeno asi devět sklenic. Několik míst na Drakeových rukou bylo rozežraných, ale odmítl se s kolegou vyměnit.
Devět byl dobrý počet, ale nevěděl jsem, jestli to bude stačit.
„Každý, kdo mě slyšel, je teď už pryč z nebezpečné zóny.“ To se Nola objevila u boku vozu. „Vyhoď to do povětří, Logane.“
„Pokračujte,“ řekl jsem mužům a vytáhnul z boty dýku, abych mohl koně odřezat od vozu. Utekl, jakmile byl volný a já pohlédl na Rachel. „Běž pryč z toho vozu.“
Seskočila dolů a postavila se vedle mě, pořád držíc to zařízení.
„Ten vůz otočíme a použijeme ho jako štít.“
Dvě minuty.
Zavolal jsem varování mužům a oni z vozu sundali ty sklenice a barely. Pak jsme vůz převrátili na stranu a schovali se za ním. Rychlé přepočítání odhalilo, že jsem měl téměř dvacet sklenic za každou tekutinu. Osmnáct s kyselinou. Devatenáct s glycerinem.
Muselo to stačit.
Popadl jsem sklenici s kyselinou a hodil ji na bránu. Explodovala o kámen v závoji skla a prskající tekutiny. Shýbl jsem se a zvedl další dvě. Dva z mužů také zvedli sklenice s kyselinou a na bránu jsme jich hodili šest. Když sáhli pro další, zastavil jsem je.
„Nechejte je. Budeme je potřebovat.“
Jedna minuta.
Sebral jsem dvě sklenice s glycerinem. Ti muži udělali to samé. „Zůstaňte dole,“ řekl jsem Rachel a Nole a pak jsme ty sklenice vyhodili.
Sklo letělo vzduchem, narazilo na pevnou zeď a roztříštilo se. Brána explodovala, a vzduch zaplnily fošny, ocel a prach. Lidé křičeli, když je zaplavil tento druh deště. Někteří byli pomláceni, jiní sraženi, ale nejvíc jich bylo pořezáno smrtící palbou.
Bylo to moře trosek, krve a chaosu, ale v bráně byla díra dost velká, aby se tam vešly tři vozy. Za ruinami zářila Pustina jako zelený poklad plný bezpečí. K nám se zezadu přibližoval řev netvora.

„Dostaň co nejvíc lidí ven,“ křiknul jsem na Nolu, Drakea a další. Spěchali příkaz vyplnit a já jsem popadl další sklenice s oběma tekutinami, když Prokletý spálil poslední blok domů mezi ním a bránou a valil se k nám.

9 komentářů: