neděle 23. dubna 2017

Vzdor - 68. kapitola 1/2



LOGAN
Kroužil jsem okolo hranice stromů, aby našel nejvýhodnější pozici za velitelem. Nikdo mě nezastavil. Každý strážce v této oblasti si buď útěkem zachraňoval život, nebo byl mrtvý.
Prokletý zařval, vyplivujíc ohnivé jazyky mým směrem, začerňujíc perimetr, který obklopoval Baalboden.


Velitel držel useknutou nohu před sebou a smál se.
Pod stromy, asi dvacet yardů (cca 18 metrů, pozn. překl.) za velitelem, jsem vytáhnul meč. Veškerý můj vztek, bolest a ztráta splynuly v jeden neústupný pocit pro dosažení cíle.
Byl můj. Za Olivera. Za Jareda. Za Rachel. Za mou matku. Za všechny obyvatele Baalbodenu, kteří toužili po změně.
Za mě.
Můj meč se ve slunci blýskal, když jsem vyšel ze stínu stromů a odhadoval své další kroky. Mohl jsem běžet kupředu. Zabořit čepel do jeho krku dřív, než bude vědět, že tam jsem. A vzít talisman, který udržel Prokletého od útoku, takže bych zdržel Prokletého, než by ho Rachel poslala do hlubin země.
Zvedl jsem meč kvůli lepší trajektorii, zhluboka se nadechl a rozběhl se. Byl jsem na půli cesty, když se mi celý plán rozpadl na kusy.
Prokletý trhnul hlavou, jakoby něco zaslechl a náhle se řítil na západ.
Přímo na Baalboden.
Velitel zařval, přitiskl si talisman k hrudi a rozběhl se k městu. Rachel se vyřítila ze stromů, její tvář byla naplněná zoufalou hrůzou, když přitlačila prsty na dvě tlačítka. Přesně ty, které měla odvést Prokletého pryč od města.
Prokletý se však nikdy neodklání ze směru.
Oheň vytryskl z jeho úst a zalil jím zeď. Kámen černal, ale zeď byla příliš široká, aby ji mohl Prokletý zničit. Úleva, kterou jsem cítil, zmizela v okamžiku, kdy se netvor vztyčil, ponořil se pod zem a vybuchnul na druhé straně zdi ve spršce dlažebních kostek, zeminy a plamenů.
„Ne!“
Rachel křičela. Běžela ke zdi. Mačkala třetí knoflík. Ten, který měl poslat Prokletého zpátky po zem.
Běžel jsem k ní, když chuchvalce černého kouře stoupaly z města k nebesům. Nejbližší střelecké věže vybuchly v plamenech a pomalu padaly k zemi v závoji jisker a silných špalků dřeva.
Velitel se prudce obrátil na sever. Nejspíš chtěl oběhnout celou zeď až k bráně. Hlupák. Než by se tam dostal, z města by zbyly jen sutiny.
„Nefunguje to! Pomoz mi!“ Rachel mi vrazila zařízení do dlaně a já upustil meč, abych mohl stisknout ta tlačítka.
Už jsme byli dost blízko zdi, takže jsme slyšeli výkřiky jdoucí z města. Nebyl žádný běžný způsob, jak se dovnitř dostat. Nebyla tu žádná brána, takže bychom museli oběhnout celou zeď jako velitel, abychom mohli dovnitř. Rachel neváhala. Doběhli jsme k díře, kterou vytvořil Prokletý, a ona do ní skočila.
Následoval jsem ji. Nějakých patnáct yardů jsme klouzali, než tunel nahoru.
Drápala si svou cestu k povrchu. Zabořoval jsem nohy do hlíny hned pod ní. Nad námi obyvatelé města křičeli v agónii.
Vylezli jsme z kráteru zanechaného Prokletým a můj žaludek poklesnul, když jsem spatřil chaos. Všechno hořelo. Všechno. Zlaté a rubínové plameny polykaly domy, vyplivovaly hustý kouř k obloze. Střepy z oken lítaly vzduchem jako zářivé diamanty. A přes to všechno se tyčil Prokletý, jehož ocas ničil vozy, budovy i lidi. Žhavý oheň pohlcoval celé ulice.  Prokletý vydával skřeky, které otřásaly zemí.
Několik lidí, kteří ještě žili, běhali zpanikařeně ulicemi. Když oheň přeskakoval z budovy na budovu, z ulice na ulice, snažíc se zničit celou Východní čtvrť, Prokletý si to náhle zamířil k Severnímu centru, plivajíc na všechno, co se pohnulo, oheň.
„Zastav ho, Logane! Přinuť ho odejít.“
Zkusil jsem to. Zmáčknul jsem tlačítko a kreatura se zastavila, zavrtěla hlavou a ostnatým ocasem praštila o zem, až roztříštila dlažební kostky. Pak znovu začala klouzat k severu, šíříc zkázu a smrt kolem sebe.
Buď se naše zařízení porouchalo, nebo byl ve hře ještě někdo další, kdo řídil tohohle Prokletého. Nezáleželo na tom, co byla pravda. Výsledek byl stejný. Baalbodenskáá ochranná zeď se stala smrtící pastí pro každého, kdo zůstal uvnitř.
„Nemůžeme to zastavit.“
Otočila se ke mně s očima plných slz. „Musíme!“
Nemůžeme. Vše, co můžeme dělat, je zachránit tolik lidí, kolik půjde.“
Nehádala se, když jsem ji vystrčil na ulici, která ještě nebyla v plamenech. Trvalo tři hrůzostrašné minuty, než jsme našli, co jsme hledali. V té chvíli proměnil Prokletý severní centrum v zářící peklo. Doufal jsem, že tamější obyvatelé zaslechli řev jejich sousedů a měl dost času na útěk.
Čtvrtá zahrádka, kterou jsem zkontroloval, měla vůz a zpanikařeného koně, který poskakoval ve dvojité stáji. Podal jsem zařízení Rachel a přivázal koně k vozu, jak nejrychleji jsem dovedl. Stála vedle mě, upřeně hleděla na vůz a třásla se, ale když jsem jí nabídl ruku, abych ji vytáhl na kozlík vedle mě, nezaváhala.
Zamířili jsme po ulici na sever. Obloha byla kvůli kouři našedlá. Celé ulice nebyly ničím jiným než cestou plamenů. Prásknul jsem opratěmi o koňský zadek a už jsme se řítili k místu destrukce.
Několik lidí se stále potácelo okolo a my jsme zastavovali, abychom je dostali na vůz. Většina Východní čtvrti byla v troskách, ale protože byla oddělena od zbytku velitelova území, nebyla dotčená ohněm. Propočítal jsem si, že bude trvat méně než pět minut, než se sem oheň dostane a zničí ji. Což znamenalo, že Eloisie a další vězni budou čelit hrozivé smrti, pokud nezjistím, jak je odtamtud dostat včas.
Nějaký muž jel vedle nás na oslu. Poznal jsem v něm jednoho ze společníků Drakea z Thomova džbánu. „Hej!“ zavolal jsem na něj a on se otočil.
„Logan? Logan McEntire?“
„Ti vězni v kobkách. Nebudou schopni utéct bez pomoci. Mohl byste – “
Obrátil svého osla k tomu místu, aniž by si poslechl zbytek mé věty.
„Ve zdi rohové cely by měla být velká díra!“ křičel jsem ještě na něj.
Severní cesty byly neschůdné, takže jsem otočil vůz směrem na jih. Země se otřásla, když se Prokletý natočil k jihozápadu a zařval, ničíc budovy svým ocasem. Ulice před námi byly ucpané vozy, lidmi na oslech nebo koních, nebo rodinami, spěchajícími pěšky k bráně. Za námi se k nám hrnula stěna nepředstavitelného žáru.
Zklamali jsme je. Všechny. Chtěli jsme zničit vůdce, který je mučil a místo toho jsme utrpení přinesli sami. Rachel vedle mě seděla, její prst držel nepřetržitě třetí knoflík. Už neplakala. Do její tváře bílé jako stěna byl vepsán šok, který jsem poprvé viděl, když jsem ji vyzvedával u Madam Illiard po Oliverově smrti.
Pohybovali jsme se ulicemi, obklopeni vzlykajícímu, křičícími lidmi a zuřivým vřískotem, který se ozýval někde zpoza ohnivé stěny. V dálce byl vidět Prokletý, kroutící se, skákající černá šmouha, která řvala triumfem, když požírala Jižní okraj. Dav houstnul, až se stal téměř neprůchodným, když jsme zamířili na západ. Jakmile jsme se dostali k bráně, zůstal jsem nevěřícně stát.

Brána byla zavřená. Zamčená. A stráže nebylo nikde vidět.

8 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za napínavú kapitolu 👍

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc, jsem zvědava, jak to bude dál. ;)

    OdpovědětVymazat
  4. brána je zavřená ? hmnm, tady se něco chystá...
    děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Katuš, moc děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat