neděle 16. dubna 2017

Vzdor - 67. kapitola



A máme tady skoro závěrečný střet. Už jenom 4 kapitoly!!! Vydržte!
Vaše Katuš


RACHEL
Rozbřesk byl slabou šedou šmouhou na obzoru, když jsme dorazili ke starému dubu, jenž označoval hranici mezi baalbodenským východním perimetrem a Pustinou. Logan se zahalil do svého pláště a kapuci si nasadil tak, aby mu zakrývala co nejvíc obličeje. Falešnou rowansmarkskou technologii držel v jedné ruce a Melkinovu tyč v druhé.
Zůstávala jsem o několik stromů vzadu s pravým zařízením v kapse a triumfální vztek mě ohříval zevnitř.
Měli jsme připravený plán, seznam všeho, co by se podle Logana mohlo pokazit a oba jsme byli tak připravení, jak jen jsme mohli být. Můžeme zemřít. Celá ta věc nám může vybouchnout a my selžeme. Ale na tom nezáleželo. Na čem záleželo, bylo, že jsme teď tady. Stáli jsme proti němu. Nachystaní přinést spravedlnost bez ohledu na to, kolik to bude stát.
Logan se ke mně otočil, jeho oči zářily něčím, co, jak jsem si uvědomila, bylo jen pro mě. „Připravená?“
„Ano.“
Pochodeň byla vložena do srdce stromu, hluboko pod vysokou klenbou větví. Přirazil k ní křesadlo a okamžitě na ní zaplál oheň, vytvářejíc mu na tváři stíny, když čekal.
Stáhla jsem se zpátky do lesa o několik yardů tak, aby mě nemohl spatřit nikdo, kdo by se přibližoval k Loganovi, ale dostatečně blízko, abych stále viděla a slyšela, co se děje, a vyšplhala jsem na strom. Trvalo to dvě hodiny, ale nakonec jsme uviděli velitele a osm přeživších členů Brutálního oddílu kráčet přes perimetr ke stromu.
Bylo to příliš snadné. Velitel určitě očekával zradu. Věděl, že Logan utekl. Musel přemýšlet, jestli by Melkin skutečně vykonal svůj úkol proti mně. A přesto k nám kráčel, jakoby se o svět vůbec nestaral.
Chlupy na krku se mi naježily a několik sekund později tým strážců vyklouzli z východní Pustiny a zamířil k Loganovi.
Nebylo divu, že jim to trvalo dvě hodiny. Velitel potřeboval čas pro své strážce, aby opustili bránu a vstoupili do Pustiny a obklíčili nás. Byla to léčka, ale věděli jsme, že nějaká bude. Velitel nikdy nechtěl udržet toho, kdo přinese balíček, naživu. Jen jsme si neuvědomili, že jich bude tolik. Logan si myslel, že Brutální oddíl bude vše, co velitel bude považovat za nezbytné, aby zabil tu jednu bezvýznamnou osobu, přinášející ten cenný balíček.
Logan se otočil, projel si řadu vojáků pohledem a pevněji sevřel svou hůl.
Plánovali jsme, že Logan ustoupí během zmateného příchodu Prokletého, ale za ním bylo příliš mnoho strážců. Neměl teď kam jít. Nemohl zavolat Prokletého a přežít, pokud se nedostane na strom a nebude z nich přeskakovat. Při našem plánování to byla poslední možnost útěku, protože v tom bylo příliš mnoho způsobů, které mohly skončit katastrofou. Ve chvíli, kdy by se jeho pozornost obrátila k lezení, a vyhýbal se zapálené pochodni, by ho velitel mohl zabít. Nebo by ho zabil kdokoliv ze strážců. Ne, bude si muset prosekat svou cestu ven mluvením. Najít způsob, jak využít to zařízení. Možná i přiznat, že je to podvrh a přinutit velitele, aby ho nechal naživu, protože ví, kde je skutečný přístroj.
 A takto dopadly naše vedlejší možnosti pro změnu plánu. Nebudou fungovat. Ani jeden. Nedokázala jsem vymyslet, jak z toho ven, ale Logan to určitě zvládne. Vždycky to zvládl. Snažila jsem se ho zahlédnout mezi třemi řadami uniformovaných mezi námi.
Velitel k němu došel, ale zůstal od něj stát několik stop. Logan zíral do země, ale poznala jsem moment, kdy přišel s novým plánem. Jeho ramena se narovnala. Zvedl hlavu, sundal si kapuci a podíval se veliteli do očí.
Pak zabodl hůl do země.
Má zuřivost vůči veliteli anulovala můj děs o Logana. Nevytvořil nový plán. Zavolal Prokletého s téměř nulovou šancí na útěk, a chystá se zemřít přímo před mýma očima.
Prsty se mi třásly, když jsem vytáhla zařízení z kapsy.
Velitel se zasmál, krutý zvuk protnul ranní zvuk jízlivostí. „Logan McEntire. Předpokládám, že si myslíš, že budu překvapen, že tě tady vidím místo Melkina.“
První dvě tlačítka společně zmáčknutá obrátí Prokletého na východ. Spodní dvě tlačítka ho obrátí na západ. Přála bych si, aby se mi přestaly třást ruce.
Logan zvedl falešné zařízení. „Přinesl jsem vám, co jste chtěl. Ale bude vás to něco stát.“
Velitelův úsměv byl plný nenávisti. „Ne. Bude to stát něco tebe.“ Mávl na své stráže. Meče se zatřpytily, nemožné hustá řádka ostrých stříbrných zubů se přibližovala k Loganovi. „Už pro mě nejsi užitečný. Ani pro celý Baalboden. Stálo mě to devatenáct let čekání, aby se mi vyplatily mé investice, a já se nemůžu dočkat, až město zbavím tvého smradu.“
Na moment jsem zapomněla na zařízení, když to velitel vyslovil, a Logan zřetelně zbledl. Co tím myslel, že na tohle čekal? Nikdo neví, kdy se Logan narodil. V ten den byl ve stejné pozici, jako teď. Zemí projel třes. V tuto chvíli bych neměla myslet na velitelova slova. Měla jsem větší problémy.
Ruce jsem měla vlhké, když jsem zařízení svírala. Horní a spodní tlačítka posílají na sever. Všechny tři na jih.
Země se mocně zatřásla. Vzdálený řev se přibližoval. Stráže klopýtly, jak zaváhaly. Rozhlédly se kolem sebe, v obličeji se jim zračil strach.
„Všichni zemřete.“ Loganův hlas byl jasný a zřetelný.
Velitelův úsměv roztáhl jeho jizvu a změnil tak jeho obličej v masku predátora. Skočil po Loganovi, vytrhnul mu falzifikát z ruky a ustupoval. Stráže také začaly ustupovat, jejich meče se zvedly, jakoby se chtěli ochránit před tím, co má přijít, ale pořád jich bylo hodně mezi Loganem a bezpečím.
Země pukla. Stráže se rozlétly. Velitel se smál. A Logan se obrátil, aby skočil na dub, když Prokletý ve vzduchu explodoval, černé šupiny do sebe narážely v ohlušující harmonii, jeho ústa chrlila oranžové plameny.
Směs půdy, kořenů a větví létala vzduchem a zalila několik stráží, odhazujíc je na zem. Zkontrolovala jsem polohu velitele a snažila se dýchat skrz paniku sedící mi na hrudníku.
Sever. Potřebovala jsem poslat netvora na sever. V hlavě se mi zatmělo v jedné rozhodující sekundě, kdy kreatura zařvala do větví dubu, posílajíc do něj své plameny.
„Logane!“ Vykřikla jsem a běžela po větvi blíž k místu, kde jsem ho naposledy viděla.
Logan už ale skákal. Stráže za ním opustily své pozice a rozprchly se do stran, aby si zachránily holé životy. Logan sprintoval dál do lesa, uviděl mě a zaječel, „Sever! Pošli ho na sever!“
Mé prsty našly správná tlačítka dřív, než mi můj mozek přetlumočil to, co právě řekl. Prokletý se otočil k veliteli, který letěl k severnímu okraji zdi města. Z netvorových úst vyšlehly plameny. Dva členové Brutálního oddílu byli spáleni a pak rozdrceni Prokletým, jak se hrnul vpřed. Mezi ním a velitelem nic nestálo.
Projel mnou bezohledný triumf. Máme ho. Neměl jak utéct. Nebyl způsob, jak zastavit Prokletého. Logan se vyšplhal do větví vedle mě a společně jsme sledovali, ignorujíc křik stráží, které utíkaly do Pustiny za námi. Ignorovali jsme taky praskající oheň, který pojídal staré duby. Sledovali jsme a čekali na spravedlnost.
Velitel se zastavil, vytáhnul náš falzifikát a snažil se manipulovat s jeho dráty na povrchu.
Zasmála jsem se, ale ten mi zadrhnul v hrdle, když velitel falešné zařízení odhodil na zem, trhnutím rozevřel svou uniformu a vytáhnul těžký stříbrný řetěz, ze kterého viselo něco jako ještěrčí noha, jejíž drápy byly zakřiveny do ostré špičky. Připomínalo mi to zmenšenou verzi končetiny Prokletého.
Zvíře škubnutím zastavilo, zafrkalo, nasálo vzduch kolem, jako by něco lovilo.
„Ne.“ Zmáčkla jsem znovu ty dvě tlačítka. Prokletý zařval, ale nepokračoval. „Proč neútočí?“ Znovu jsem ta tlačítka zmáčkla a tvor se zhroutil, až zacinkaly šupiny. Třepal hlavou a ničil zemi pod sebou ohněm.
Zaútočil sám na sebe. Ale ne na velitele.
„Logane – “
„Podívej se na to. To zvíře něco čenichá – “
„Vždycky něco čenichá. Jde za pachem. Nefunguje to!“
„Za ničím nejde. Odchází. Něco na té ještěrčí noze ho dělá neschopného útoku.“
Prokletý se zachvěl, když jsem zmáčkla další tlačítka, snažíc se ho dostat z toho stavu, do kterého ho dostal ten velitelův přívěšek, aby ho zalil ohněm. Zachvěl se, gigantické vlny trhaly jeho tělo, ale odmítl zaútočit.
„Ta noha ho chrání. Kde ji získal?“ Mumlal si pod vousy, procházejíc si možnosti, snažíc se najít spojení.
„Koho zajímá, kde to získal? Musíme to z něj strhnout.“
„Má ten řetízek od nepaměti. Nejspíš jím zachránil lidi před padesáti lety při prvním útoku, ten přívěšek má ale pod uniformou, proto ho nikdo nikdy neviděl. To bylo hned poté, co se jeho tým vrátil z netvorova brlohu. Byla to trofej. Musel zabít dalšího Prokletého. Možná jeho družku? Jeho děti? Nebylo divu, že neútočil. Přetrvávající pach ho musí držet na uzdě. Chceš se vsadit, jestli mají i další vůdci městských států takové přívěsky?“
„Nechci se vůbec vsázet. Chci, aby velitel trpěl a zemřel. Musíme ho zabít sami.“ Už jsem sahala pro nůž, ale Logan mi pohyb zastavil.
„Drž Prokletého blízko něj, aby ho rozptyloval.“ Sundal si kabát, hodil ho dolů a vytáhnul meč. „Jdu za ním.“
„Počkej!“
Podíval se na mě chladným záměrem vepsaným v obličeji, jeho špinavě blond vlasy byly rudé díky ohni za ním, když řekl, „Vím, že chceš být tou, která ho zabije. Ale prosím, nežádej mě o povolení jít za velitelem v přítomnosti Prokletého jenom s nožem.“
Skutečně jsem chtěla být tou, kdo velitele zabije. Ale více jsem chtěla, aby byl mrtvý. Můj nůž se nemohl rovnat veliteli. Logan měl mnohem větší šanci.
„Nebudu se s tebou hádat.“
„Tak co teda budeš dělat?“
Oheň zasyčel a zapraskal, když trávil dub a já jsem seskočila dolů na zem k Loganovi. Litovala jsem slov, která jsem otci a Oliverovi neřekla. Nechtěla jsem si v budoucnu vyčítat, že jsem je alespoň nevyslovila teď.
Objala jsem ho pažemi. „Miluji tě, Logane. Navždy.“
Divoký úsměv mu projasnil obličej, popadl mě za tuniku, přitáhl si mě k sobě a políbil. „Taky tě miluji. Navždy.“ Pak byl pryč a já jsem mačkala tlačítka zběsilými prsty, snažíc se udržet Prokletého blízko u velitele, aby měl Logan větší šanci na úspěch.

11 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělý překlad, díky moc. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Katuš, moc ti děkuji za novou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A já děkuji za komentík, Kači :)

      Vymazat
  5. Děkuji za další kapitolu♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  6. Napínavé 😬 Ďakujem za kapitolu 👍

    OdpovědětVymazat
  7. je dobré, že se ve vypjaté chvíli přiznala k lásce ....
    a souhlasím, někdy člověk na krásná slova zapomene anebo si myslí, že má dost času, ikdyž ho vlastně nemá...a pak už jen lituje ...
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Dekuji☺Ctu to jednim dechem

    OdpovědětVymazat