neděle 2. dubna 2017

Vzdor - 65. kapitola


Na scéně Quinnovo a Willowino tajemství... užijte si četbu!

Vaše Katuš😉



RACHEL
Nemohla jsem usnout. Rty jsem měla pořád napuchlé z líbání a téměř fyzická bolest, když jsem po něm toužila, mi hrozila, že mě rozsype, obalí a přinutí mě zapomenout na všechno, co leželo přede mnou.
Ale na to jsem zapomenout nemohla. Pod tou bolestí žilo ticho dožadující se spravedlnosti za otcovu smrt. A Oliverovu. A za nás všechny. Willow mě nařkla, že chci jen odplatu. Mýlila se.
Chtěla jsem vykoupení.
A nemyslela jsem si, že bych ho mohla dostat bez odplaty.
Po té, co jsem se přetočila na posteli z mechu, kterou jsem pro nás vytvořila, jsem se přestala snažit usnout. Když jsem vstávala, byla jsem opatrná, abych nevzbudila Logana. Vypadal tak mírumilovně ve slabém světle hvězd. Chtěla jsem přejet linie jeho obličeje a zapamatovat si ten pocit při dotyku, ale neudělala jsem to. Potřeboval si odpočinout, dokud nebude čas, aby převzal hlídku od Quinna.
Popošla jsem pár kroků po stezce a sedla si, opírajíc se o široký stříbřitý kmen dubu. O pár yardů dál po mé levici spala Willow v náručí stromu, v ruce měla luk. Neviděla jsem Quinna, ale na tom nezáleželo. Nechtělo se mi konverzovat. Kromě toho jeho stoický klid byl stresující a já jsem nikdy nevěděla, co bych mu měla říct.
Seděla jsem v tichosti, poslouchajíc vzdálené houkání sovy a příležitostný šepot vánku, který si hrál v listoví nade mnou. Bylo to poprvé po několika dnech, co na mě nikdo nemluvil, nekoukal se na mě nebo ode mě něco neočekával. Mému vědomí netrvalo dlouho, než si do myšlenek dosadil kruté obrazy. Oliverovy vzdálené oči, zatímco po mně tekla jeho krev. Loganova matka, ležící u velitelových nohou se zkrvavenými zády a vzdalující se od svého malého synka, až z ní nic nezbylo. Táta, riskující všechno, aby veliteli nedal zbraň, kterou mohl zničit každý odpor, a pak dávající svůj život za život Quinna a Willow a věřící, že já s Loganem zakončíme jeho misi.
„Chceš společnost?“ zeptal se Quinn potichu. Neměla jsem představu, jak dlouho u mě stojí.
Chtěla jsem říct ne, ale mýlila jsem se. Vlastně jsem chtěla s někým mluvit. Dokonce i s Quinnem. Cokoliv, jen abych se zbavila obrazů v mé mysli.
„Jasně,“ odpověděla jsem a on si sedl ke stromu naproti mně s nohama složenýma pod sebou, jeho oči přejely po okolí, než se usadily na mně.
„Nesnáším, když se mě lidi ptají, jak mi je,“ řekl, jakoby mi tento začátek měl dávat smysl. Ale překvapivě dával. Protože poslední věc, kterou jsem chtěla, bylo, aby se mě někdo zeptal, jak mi je.
„Nezeptám se tě na to.“
Usmál se, bílé zuby se zableskly ve tmě. „Vrátím ti tu laskavost.“
Seděli jsme chvíli potichu, než se znovu ozval. „Jsi hodně podobná otci, víš.“
Ta slova zraňovala a léčila najednou a já jsem nevěděla, jak odpovědět.
„Vždycky vypadal, že si je sebou tak jistý, viď?“ zeptal se.
„Protože vždycky věděl, co dělat.“
Quinn se znovu usmál, ačkoliv bych přísahala, že tam bylo i trochu smutku. „Nikdo vždycky neví, co dělat, Rachel. Všichni děláme to nejlepší, co můžeme. Někdy to funguje. Jindy to zničí úplně všechno.“
Odvrátil se. Vánek si hrál s jeho vlasy.
Aniž bych to nějak promyslela, promluvila jsem. „Co jsi udělal, že to zničilo úplně všechno?“
„To je komplikované.“
Znala jsem ten pocit. Chtěla jsem ukončit tuto konverzaci s tím, že půjdu zase spát, když se zhluboka nadechl a podíval se na mě.
„Taky jsem zabil člověka. Myslel jsem, že musím. Pořád si nejsem jistý, jestli jsem měl pravdu, ale kvůli tomu jsme byli s Willow vykázáni z naší vesnice.“  Jeho hlas byl tichý a stabilní, ale byl v něm smutek. Chvíli seděl potichu, než pokračoval, „Co se stalo, stalo se. Musel jsem se naučit, jak žít s tím, co zbylo.“
Šok mi na chvíli vzal slova. Naklonila jsem se blíž k němu, abych mu viděla do obličeje a odhalila lež. Potřebovala jsem nějaké potvrzení, že to, co řekl, byla pravda. Jediné, co jsem v jeho výrazu viděla, byla nahá pravda. Cítila jsem se jako narušitel. „To mě mrzí. Nechtěla jsem slídit.“
Natáhl ruku a kreslil do hlíny ornamenty. „Neslídilas. Zeptala ses, protože víš, jaký to je pocit, když si myslíš, že jsi všechno zničila. Doufala jsi, že můj příběh má šťastný konec, abys měla naději pro sebe.“
Trochu jsem se posunula. Nebyla jsem si jistá, jestli to chci vědět, ale musela jsem se zeptat, „A má šťastný konec?“
Jeho prsty se zastavily, tlačíc je k zemi, než pomalu zvedl hlavu a pohlédl na mě. „Nevím. Ještě jsem se ke konci nedostal.“
„Ach, hádám, že jsem si myslela… zdáš se tak vyrovnaný. Tak spokojený se sebou a s ostatními. Myslela jsi, že jsi možná – “
„Našel odpověď? Možná ano.“ Pokrčil rameny. „Ale jsou odpovědi, které musím najít sám za sebe. Nemyslím si, že by fungovaly u někoho jiného.“
Asi bych se měla cítit hloupě, když jsem takhle seděla naproti klukovi, kterého jsem sotva znala, jak mluvíme o věcech, které nás straší, ale místo toho jsem cítila slabý náznak útěchy. Přede mnou seděl někdo, kdo to chápal. Kdo věděl, jaké je cítit krev na rukou a nevědět, jestli tu vinu dokáže snést. A nebyl zlomený. Našel si svůj klid sám v sobě, i v ostatních.
To mi dalo naději, že jednou, až skončím s velitelem, budu schopná roztrhat to ticho uvnitř mě, truchlit nad ztrátou mých milovaných a najít způsob, jak si odpustit za to, co jsem způsobila. Jednoho dne možná i já najdu svůj klid.

Opřel se o kmen a seděli jsme v družném tichu, zatímco větve nad námi skřípaly, listoví šustělo ve větru a hvězdy zářily na temné obloze nad námi.

8 komentářů:

  1. Hm Rachel zistila, že nie je jediná čo má výčitky a bolesť . Ďakujem za kapitolu 👍

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. děkuji moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat