pátek 28. dubna 2017

Pavoukova odplata - 15. kapitola


Finn s Owenem dojedli a šli zařizovat nezbytnosti na večer, ale já jsem zůstala se Sophií v Pork Pit. Pokračovala jsem v práci – vařila jsem, plnila talíře, utírala stoly, umývala nádobí. V myšlenkách jsem ale byla u dnešního večera a v duchu jsem si promítala, co všechno budu potřebovat, abych se mohla dostat k Mab dostatečně blízko a zabít ji – a posléze se odtamtud i dostat. To samozřejmě v případě, že mě neuškvaří výbojem své magické síly a nepošle mě přímou linkou do pekla. V tomhle ohledu jsem ale byla odhodlaná alespoň se pokusit myslet pozitivně.

Uvědomovala jsem si, co dělám, samozřejmě. Dostávala jsem se do správného rozpoložení mysli. Tak mě to Fletcher naučil – kompletně za sebou nechat Gin Blanco a přeměnit se v Pavouka, chladného nelítostného, který před sebou nevidí nic jiného než svou oběť a jehož útok je vždy smrtící. Věděla jsem, že dnes večer musí být převtělení dokonalé, aspoň v případě, že budu chtít dožít zítřejšího rána.
Kolem šesté večer se objevilo první z mnoha malých ošklivých překvapení, která mě měla tuhle noc potkat – do Pork Pit přišly Ruth Gentry a Sydney.
Když zazvonil zvonek nade dveřmi, vzhlédla jsem od svého výtisku Médei. Ty dvě vešly dovnitř a Sydney za nimi zavřela. Bylo od ní laskavé, že zabránila proudu chladného vzduchu dostat se dovnitř.
Zatímco dívka zápasila s dveřmi, Gentry se bledýma očima rozhlížela po Pork Pit. Nevynechala nic od opotřebovaných, ale čistých boxů až po stopy kopýtek na zemi vedoucí k toaletám. V jejím pohledu nebylo nic hrozivého, ale bylo jasné, že si všechno zaznamenává do paměti. Dveře, okna, počet hostů, možné úkryty. Nejspíš to byl rituál, který prováděla na každém novém místě. Stejně jako já.
Gentry byla z lovců odměn jediná, která mě viděla a přežila to, ale neměla jsem strach, že by mě nebo můj hlas poznala. Celou dobu, co jsme se spolu potýkaly u Mabiina domu jsem měla na hlavě lyžařskou kuklu a víc času jsme strávily zápasem než mluvením. Pokud by si Gentry nějakým záhadným způsobem spojila mě, Gin Blanco v džínsech, tričku s dlouhým rukávem a modré zástěře s osobou ze včerejšího večera, tak by si zasloužila mě dostat. Ale i tak jsem nebyla tak pošetilá, abych si na ni nedávala pozor.
„Červený poplach,“ zamumlala jsem směrem k Sophii. „Lovci odměn na dvou hodinách. To jsou ty dvě, co mě včera málem chytly.“
Sophia zabručela a černé oči jí zalétly naznačeným směrem, ale nepřestala přitom míchat fazole. Věděla jsem ale, že mi kryje záda. Pokud sem přišla Gentry hledat potíže, tak jich za chvíli bude mít víc, než se jí kdy snilo.
Vzala jsem do ruky jídelní lístky a nasadila svůj nejpřátelštější, okouzlující jižanský úsměv a vyšla jim naproti. „Zdravím, dáte si něco k jídlu?“
Gentry si mě změřila stejným odhadujícím pohledem jako předtím interiér Pork Pit. „Jistě.“
Zavedla jsem je k jednomu z předních boxů, položila před ně jídelní lístky a vytáhla ze zadní kapsy džínů blok a tužku, abych si mohla zapsat jejich objednávku.
„Co to bude?“ zeptala jsem se jako by byly jen další z anonymních hostů, co se zastavili na něco k jídlu a ne lovci odměn, kteří by mě s největší radostí odvlekli a předhodili Mab.
„Dám s cheesburger, hranolky a malinovou limonádu,“ řekla Gentry, když přejela pohledem menu.
„Já taky,“ tiše se přidala dívka.
Načmárla jsem si do bloku jejich objednávku, sebrala jídelní lístky a vrátila se zpátky za pult k Sophii.
„Problémy?“ zachraptěla Sophia.
„Uvidíme. Ty dvě zvládnu, jen dávej pozor, kdyby se jich tu objevilo víc.“
Přikývla. O chvilku později jsem před ty dvě položila tácy s připraveným jídlem.
Sydney se okamžitě natáhla po cheesburgeru a zakousla se do něj. Žvýkala, polykala a blaženě při tom vzdychala. I když na sobě měla silný svetr, bylo vidět, jak je strašně vyhublá. Velké hnědé oči měla zapadlé a pro vystouplé lícní kosti by modelky zabíjely. Na chvíli burger odložila, aby si ohrnula rukávy a odhalila kostnatá zápěstí.
Věděla jsem, o čem to svědčí – Sydney se poslední dobou moc nenajedla. A trvalo to nejspíš už dost dlouho. Byla jsem zvědavá, proč sem ty dvě přišly. Vsadila bych se, že nejen kvůli jídlu, i když si ho to děvče zjevně užívalo.
„Můžu se na něco zeptat?“ řekla Gentry, místo aby se pustila do svého jídla.
„Samozřejmě.“
Sáhla do kapsy prošívané bundy, která vypadala stejně obnošeně jako šaty, které měla u Mab. Menší profesionál by možná při tom pohybu znervózněl, já ale ne.
Místo perletí vykládaného revolveru, který jsem u ní předtím viděla, vytáhla z kapsy kus papíru. Podala mi ho a já si ho od ní vzala. Ani mě nepřekvapilo, když jsem zjistila, že je to Briina fotka, pravděpodobně stažená ze stránek ashlandského policejního sboru. Takže proto tady Gentry byla, hledala cestičky jak se dostat k Brie. To od ní bylo chytré. Velmi chytré.
„Už jste tady tu ženu někdy viděla?“ zeptala se. „Pracuje jako detektiv u místní policie, jmenuje se Bria Coolidge. Slyšela jsem, že tady občas i se svým partnerem obědvá, sedávají přímo u pultu, naproti pokladny.“
Zatraceně. Gentry nejen že věděla, že sem Bria pravidelně chodí, ale dokonce i kde obvykle sedává. Důkladně se připravila. Dokonce tak dobře, že jsem zvažovala, kolik námahy by mě stálo vylákat ji do zadní uličky a seznámit ji s některým z mých nožů. Zalétla jsem očima k Sydney, která jedla svůj cheesburger. Jenomže pak bych se musela vypořádat i s dívkou a tuhle hranici jsem překročit nechtěla.
Pokrčila jsem rameny a podala jí fotku nazpátky. „Ano, chodívá sem – stejně jako polovina všech policajtů ve městě. To bude tím jídlem. Přinejmenším aspoň na rozdíl od většiny ostatních dává dýško. Proč?“
„Dnes už tady byla?“ zeptala se Gentry s pohledem upřeným do mé tváře. „Nebo přijde večer?“
Nadzvedla jsem obočí a pobaveně se usmála. „Zlato, během dne se tady vystřídá tolik lidí, že můžu těžko sledovat jejich rozvrhy. Ale ne, nemyslím, že tady dnes byla a už asi ani nepřijde. Kvůli počasí teď zavíráme dřív než obvykle. Proč vás tak zajímá?“
Gentry vrátila fotku do kapsy. „Jen tak.“
Znuděně jsem se na ni podívala, jako by mi to bylo srdečně jedno a vrátila jsem se za pult. Dalších třicet minut jsem se zabývala obvyklou prací, doplňovala jsem nápoje, vracela drobné, odnášela nádobí, ale po očku jsem pořád Gentry se Sydney sledovala.
Gentry mezi sousty pozorně sledovala každého v restauraci, očima pomalu a důkladně zkoumala tváře, těla, pohyby. Sydney byla mnohem víc zaujatá jídlem. Naházela do sebe všechno, co měla před sebou během tří minut, takže pro ni Gentry objednala další porci. Sydney byla vyhladovělá, ale nemyslela jsem si, že za to může Gentry. Dívka vrhla po další objednávce na starší ženu vděčný pohled a dál už pokračovala v jídle pomaleji. Gentry se jen smutně usmála, když viděla, jak se ji dívka snaží potěšit.
Ty dvě mi připomínaly můj vztah s Fletcherem poté, co se mě ujal. Byla jsem mu tak vděčná, že mě zachránil z drsného života v chladných ulicích, že bych pro něj udělala cokoliv. Sydney se ke Gentry chovala se stejnou nekonečnou vděčností. Přemýšlela jsem proč; co tak strašného se jí přihodilo a před čím ji Gentry zachránila. Možná by to mohl zjistit Finn, když jsem ho požádala, aby zjistil o lovcích odměn všechno, co půjde.
Zvědavost. Jenom kvůli ní jsem potlačila svrbění, které mě nutilo vylákat Gentry do zadní uličky a tam to s ní skoncovat. Zvědavost mě vždycky přemohla, i když bych měla být chytřejší.
Měla bych Gentry vykuchat okamžitě, tam co seděla. Už mi dokázala, jak je chytrá a nebezpečná. Místo aby udělala nějakou hloupost, jako se třeba potloukala kolem policejní stanice nebo Briina domu, Gentry místo toho napadlo hledat ji v Pork Pit – na místě o kterém se vědělo, že se tam Bria občas zastaví. Už to o něčem vypovídalo.
Nechala jsem je v klidu dojíst. Pak se zvedly a došly k pultu zaplatit. Cestou v jedné z kapes Gentry našla párátko a strčila si ho do koutku úst. Jen jí to dodalo na ošuntělém, balíkovském vzhledu.
„Jídlo bylo skvělé,“ řekla Gentry a vytáhla z kapsy pár pomačkaných bankovek.
Při pohybu se jí rozhalil kabát a já si všimla perletí vykládané rukojeti revolveru za pasem.
„Díky,“ zamumlala jsem a dávala si pozor, abych se nedívala na zbraň, „ale zásluhu na tom má hlavně moje kuchařka.“
Gentry se podívala směrem k Sophii a jejímu lesklému ostnatému obojku kolem krku. Kývla na ni. „V tom případě mé díky patří jí.“
Sophie jen něco zabručela a otočila se zpátky ke sporáku.
Zatímco jsem chystala účet a vracela drobné, očima jsem kradmo sledovala Sydney. Nedokázala odtrhnout oči odtrhnout od skleněné dózy se sušenkami, která stála na pultě. Kousala se do rtu, aby se přiměla odvrátit pohled naplněný touhou a hladem.
Pohled na ni byl horší než rána nožem do srdce.
Pamatovala jsem si, jaké to bylo, když jsem se snažila přežít na ulici a vrhala jsem podobné pohledy na jídlo přes okna restaurací. Na teplé, čerstvé jídlo bez červů a brouků, kteří už byli zabydlení ve zbytcích, které jsem vybírala z popelnic. Ach ano, stávala jsem tak až příliš často s žaludkem staženým hladem tak moc, že jsem myslela, že už tak zůstane navždy.
Něco mě popadlo, a než jsem si uvědomila, co dělám, odložila jsem blok s účtenkami, otevřela dózu a naplnila sušenkami papírový sáček, který jsem strčila Sydney do ruky. Sydney hleděla na logo prasátka vytištěné na sáčku s takovou touhou, že mi to až bralo dech.
„Vezmi si je,“ řekla jsem chraplavým hlasem. „Brzy už budeme zavírat a tak jako tak by je už nikdo nesnědl.“
Zatvářila se překvapeně a pak se jí v obličeji objevila naděje. Rukama sevřela sáček tak pevně, že papír zapraskal. Napadlo mě, kdy naposled měla něco tak běžného, jako byly obyčejné sušenky. Kdy naposled pro ni někdo jiný než Gentry udělal něco hezkého. Moc jsem nad tím přemýšlela – zbytečně moc. Viděla jsem v ní tolik ze sebe, v ní, v Gentry. Šly po mě, šly po Brie. To z nich nedělalo nic jiného, než nepřátele.
„Můžu si je vzít, Gentry?“ zašeptalo děvče staženým hlasem a podívalo se na svou mentorku. „Prosím?“
Gentry se smutně usmála a najednou vypadala malá, stará a unavená. „Samozřejmě, Sydney, jen nezapomeň té hodné paní poděkovat.“
Hodné paní? Kdyby jen Gentry věděla, že jsem ta, kterou hledá – že jsem Pavouk. Že pro ni mám cenu pěti milionů dolarů. Gentry by vyrazila Sydney sáček se sušenkami z ruky tak rychle, že bych sotva stihla sáhnout po noži dřív, než by na mě měla namířený revolver.
Sydney se rozzářila a otočila se ke mně. „Děkuju, madam.“
„Gin,“ přerušila jsem ji, „jsem Gin, ne madam. Nesnáším, když mi někdo říká madam.“
Sydney zamumlala nějakou omluvu, které nebylo rozumět, protože už měla v puse jednu ze sušenek. Napočítala jsem zbytek drobných a podala je Gentry. Vzala si je a chvíli se na mě zkoumavě dívala, jako by v mém obličeji viděla něco, co z něj dokáže vyčíst jen ona sama.
Na moment mě napadlo, že na to přišla. Že ví, kdo jsem.
Ale pak, když její revolver zůstal za pasem, jsem si už byla jistá, že to neví. Protože jak by mohl chladnokrevný zabiják udělat něco tak laskavého, jako věnovat děcku cukroví?
„Děkuju, Gin,“ řekla Gentry tiše, „za všechno.“
„Není zač,“ odpověděla jsem klidně věrná své roli příjemné majitelky restaurace, „přijďte zas.“
Gentry se usmála. „Určitě přijdeme.“

Pak položila Sydney, která mezitím dochroupala už třetí sušenku, ruku kolem ramen a společně vyšly z Pork Pit.

10 komentářů:

  1. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Super !!!Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. moc děkuji za krásnou kapitolku :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad a těším se na další. Bobo.

    OdpovědětVymazat