úterý 25. dubna 2017

Měničem šťastně až do smrti - 17. kapitola



Pořád v pyžamu klopýtala z pokoje chodbou k Antheyně pokoji a našla jen lísteček.
„Potřebuju trochu soukromí. Vrátím se zítra.“

Když běžela k jeskyni vůdce klanu, Bryantovi, otevřel zívající a bručící dveře. Bryant byl Antheyn starší bratr a byl o trochu nabručenější než Anthea.
„Jsem si jistý, že bude zítra zpátky,“ zavrčel.
„To nevíte! Dva muži po ní jdou!“ vykřikla Dakota a panikařila.
„Musíte mi ji pomoct najít!“
Při tom se narovnal a zavrčel. „Nemusím ti pomáhat s ničím. Nerozkazuješ mi. Vy vlci si myslíte, že to tu vlastníte. Teď vypadni.“
„Co?“ Dakota pocítila, jak jí panika svírá hrdlo. „Nerozkazuju vám, prosím o pomoc!“
„Aha a teď jsem lhář?“ Natáhl se k veřejím, popadl klíče a hodil jí je.
„Ty a ty štěňata. Vypadněte. Jsem hodný chlap a nechám tě řídit auto, radši bys mi ho měla zítra vrátit. Nabídka trvá příštích šedesát vteřin.“ A zabouchl jí dveře do obličeje.
Celý svět zešílel? Jak si mohl myslet, že byla Sarah v pořádku?
Nepanikař. Nepanikař. Sarah tě potřebuje.
Popadla klíče, sehnala mláďata a jela na pozemek Fenriské smečky, snažila se, aby neviděli, jak je vyděšená.
„Miles nám ji pomůže najít,“ ujistila mláďata. Byli překvapivě klidní, když zvážila okolnosti. Věděla, že si mysleli, že je jejich sestra neporazitelná. Ona si tím tak jistá nebyla.
Věděla, že je Sarah tvrdá, malá, ale dokázala nakopat zadky, a záludná, ale taky Sarah vážila čtyřicet kilo i s postelí. Ale kam ji to kopání zadku dostane, hlavně když stála proti víc mužům, co poslal její děda.
Když zamířili k cestě, která vedla na pozemek smečky, natáhla se Dakota do mysli a pokoušela se vycítit Milese, ale nikde ho necítila.
Znamenalo to, že nebyl doma, nebo se jejich spojení zlomilo? To by nesnesla.
Rychle zaparkovala před Milesovým domem. Baldwin s Naomi k nim přiběhli, když vylézali ven.
„Přišla jsi,“ vykřikla Naomi a vypadala, že se jí ulevilo.
„Jsem tam ráda, že jsi tady. Možná bys ho mohla přemluvit.“
„Přemluvit koho? Přijela jsem, protože Sarah utekla a medvědi mi ji nepomohou najít, a…“
Štěňata v té době už byly z auta a shromáždily se kolem Naomi, objímaly ji.
„Chyběli jste mi!“ řekla Naomi.
„Taky jsi nám chyběla! Její vaření je strašné,“ oznámil John.
„Je hrozně špatné,“ souhlasila Mary. Pak vzhlédla k Dakotě a pokrčila rameny. „Promiň.“
„Máme mnohem důležitější věci na práci než se bát o můj nedostatek zkušeností v kuchyni,“ řekla Dakota podrážděně.
„Ne, nemáme,“ řekl John rozhořčeně. „Mohli jsme vyhladovět.“
„Nebo si vylomit zub,“ dodala Sailor se zívnutím.
V té době k nim a Baldwinovi spěchal Jefferson s polovinou smečky. Baldwin se na ni zamračil a Dakota na něj v šoku zírala. Baldwin byl nejmírumilovnější měnič, kterého kdy potkala; nikdy ho dřív neviděla naštvaného. A teď byl naštvaný na ni? Mohlo se to ještě zhoršit?
„Miles se změnil ve vlka poté, co jsi odešla, a nemůže se vrátit zpátky,“ řekl Baldwin ponuře.
„Je chycen uvnitř sebe. Když se s ním někdo pokouší promluvit, dokonce i na mě dělá výpady a vrčí a odhání nás.“
„Ach ne.“ Pocítila ochromující vlnu strachu.
„Netušila jsem to. Nikdo mi to neřekl. Proč za mnou někdo nepřišel?“
Baldwin udělal netrpělivé gesto; nikdy ho neviděla v takovém stresu.
„Sarah utekla z medvědího teritoria,“ řekl Andersovi.
„Kurva,“ zaklel Anders. „Tohle potřebujeme jako ránu kulkou do hlavy. A ty…“ zíral na Dakotu. Přitom Naomi dupla.
„Vy!“ řekla Naomi rozhořčeně.
„To není její chyba. Ani to nevěděla. A nezměnila ho v divokého. Oba jste řekli, že se to dalo už dlouho čekat. Slyšela jsem vás.“
„Utekla, když ji potřeboval!“ zavrčel Baldwin.
„Odmítl ji!“ normálně mírná Naomi na něj zavrčela zpátky.
„Hej, hej, hej. Neměli byste spolu bojovat,“ řekla Dakota.
„Pokud někdo půjde hledat Sarah, promluvím si s Milesem.“
„Jdu na to,“ řekl Anders unaveně.
S Jeffersonem a dalšími třemi měniči nasedli do Milesova trucku a odjeli.
Baldwin se zhluboka nadechl a dlouze, pomalu vydechl.
„Omlouvám se,“ řekl Dakotě. „Drželi jsme jako tajemství to o Milesovi, protože kdyby to někdo věděl, přitáhlo by to útoky na naši smečku. A poté, co jsme sundali Clearwaterskou smečku, začalo se to uklidňovat. Od té doby nebyla žádná výzva smrti.“
Ukázal k lesu za smečkou. „Je tímhle směrem,“ řekl.
Dakota kývla, ale když se rozešla, Naomi ji popadla za paži.
„Možná to nebude bezpečné,“ protestovala.
Dakota zavrtěla hlavou.
„Pokud by byl úplně pryč, nedělal by výpady a neštěkal na kohokoli, kdo se s ním pokoušel mluvit; zabil by je. Pořád mu trocha kontroly zůstala.“
A ona se otočila a běžela do temnoty, než ji mohl někdo zastavit.
Běžela lesem v lidské podobě. Bylo by to lepší jako vlčice? Chtěla s ním být schopna mluvit.
Les byl temný a hustý. Vzhlédla, když míjela malou mýtinku, a spatřila hvězdy jako rozbité rozptýlené sklo v tenkém pásu na obloze. Tady, uprostřed ničeho, byla noc velkolepá. Ale ty bledé, malé hvězdy byly rychle polykány, takže běžela dál do lesa.
Cítila bohatou vůni lesní půdy, mokrých listů a stopu malé zvěře. Zeleň zašustila, jak malý králík vyběhl, a zachytila záblesk bílého ocasu. Zastavila se a na místě otočila, očichala vzduch, chutnala ho kvůli stopám po Milesovi.
Rychle ho zacítila; přecházel v hájku borovic s očima divokýma a šílenýma. Otočil se a vypustil nízké, výhružné zavrčení, když se přibližovala. Miles vrčel. Na ni.
„Milesi, to jsem já,“ řekla, srdce se jí lámalo. „Pojď zpátky ke mně.“
Přikrčil se a srst na krku se mu zježila. Pomalu se k ní přibližoval. Bože, ve vlčí formě byl velký. Byl velikosti malého poníka. Bylo to neuvěřitelné.
Žena se zdravým rozumem by utíkala.
„Milesi. Nikam nejdu. Potřebuju tě.“ Sliny mu kapaly z mocných čelistí.
„Milesi. Miluju tě. Pokud mě zabiješ, chci, aby… aby sis odpustil.“
Dala všechno do toho, aby mu otevřela srdce a mysl, a vpustila ho dovnitř. Nechala ho pocítit lásku, kterou k němu cítila, přiznala si, že ho miluje. Představovala si, jak láska vychází z jejího těla ve vlnách a obtáčí se kolem něj.
Dlouho, dlouho na ni zíral a pak se tvrdě otřásl, celé tělo se mu chvělo. A změnil se. Byl skrčený, nahý a chvěl se. Měniči sotva cítili zimu, zejména ne Alfa Primové, ale celé jeho tělo se třáslo a vlasy měl slepené potem.
Pomalu si stoupl a zíral na ni se zmateným ve tváři.
„Ublížil jsem ti?“ Jeho oči byly hořečnatě jasné.
Úleva se přes ni přelila a zajíkla se vzlykem.
„Samozřejmě, že ne. Nikdy bys to neudělal.“ Natáhla ruce a on ji drtil v divokém objetí. Cítila, jak jí zapraskaly kosti.
„Ehm. Fajn, trošku mi teď ubližuješ.“
Pustil ji a držel na délku paže daleko, smála se a brečela ve stejnou chvíli.
„Nic si nepamatuju. Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Dva dny.“
„Dva dny!“ zavrčel a přejel si prsty zamotanými vlasy.
„Zranil jsem někoho?“
Jemně ho hladila po paži. „Ne, a nejen to, nebyla žádná výzva smrti.“
Roztřeseně se usmál. „Kvůli tobě.“
„Hej, nesundala jsem celou smečku.“
„Ne, vmluvila jsi trochu rozumu do těch debilů ve východním teritoriu, což bych nejspíš neudělal, i kdybych se pokusil. Nejsem vůbec dobrý v diplomacii.“
Pak znovu zasténal a zabořil si obličej do rukou.
„Jamie, já… bojím se. Bojím se, že tě ztratím. Jsem vyděšený, že ztratím sebe, a pokud odejdu znovu do temnoty, zabiju své nejbližší.“ Vypustil drsný, roztřesený výdech.
„Chci si tě nárokovat víc, než chci dýchat, ale nemůžu.“ Popadl mě za ruku.
„Tentokrát jsi mě přivedla zpátky. Bylo to kvůli tobě. Ale co příště? Co když se ti to nepodaří?“
Říkal jí věci, co by nikomu jinému neřekl, a říkal jí falešným jménem.
Dakota mu zabořila tvář do obličeje. Myslela na všechny ty lži, které řekla, a jak některý den nejspíš najde její otec způsob, jak ji vystopovat, a hrozně se pomstí na komkoli, o kom by měl podezření, že jí pomáhal.
Pokud by mu řekla pravdu, nejspíš by jí nabídl ochranu. A to nemohla dopustit. Smečka jejího otce byla obrovská. Zrovna se všechno začalo urovnávat. Fenriská smečka si nemohla dovolit další nepřátele.
Nemohla myslet na budoucnost. Nemohla ho ujistit, nebo prosit, aby si ji nárokoval, protože celý její život byl lží.
Nemohla udělat nic jiného než žít den po dni.
Vzhlédla a setkala se vyčerpaně s jeho pohledem.
„Budeš v pořádku, protože jsi silný a staráš se o smečku víc než o svůj vlastní život. A Sarah utekla mimochodem. Zůstali jsme u medvědů. Anders s Jeffersonem a ostatními chlapci ji šli hledat.“
Miles zaklel.
„Sakra. Fajn, doprovodím tě zpět do mého domu, pak zamířím ven ji najít. Jsem ten nejlepší stopař, kterého máme. Počkáš tam na mě?“ V jeho drsném, chraplavém hlase byl prosící podtón.
„Samozřejmě,“ řekla a nechala ho vzít ji za ruku a vyvést z lesa.



31 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj holky,moc díky za další kapitolu Mirka

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!💜💜💜

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za další kapitolu. Věra

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za další kapitolu.HankaP

    OdpovědětVymazat
  7. Vdaka za preklad a korekciu a som zvedavá na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekci !!!!

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji a těším se na pokračování ❤

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji moc za překlad.Petra

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za další kapitolu. jsem zvědavá kdy tam dorazí její otec a jestli ta tzv. kamarádka vyhraje své území.

    OdpovědětVymazat
  12. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...:-);-)

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  14. Ďakujem pekne za kapitolu som zvedavá ako to bude ďalej ale mala by mu povedať pravdu...nebudú pripravený na útok Dakotinho otca...

    OdpovědětVymazat
  15. Moc děkuji. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  16. Ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  17. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  18. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat