úterý 4. dubna 2017

Měničem šťastně až do smrti - 11. kapitola

Ahoj, tak jsem moc ráda, že se vám můj výběr knížky líbí. Už se blížíme k půlce. Podle mě se zatím nic moc nestalo, ale jak se to jednou rozjede, bude to hotová smršť, těšte se. 😀
Tereza


Granit Fenriská škola byla blok od náměstí. Byla to pěkná stavba s dřevěnou zešikmenou deskou a špičatou střechou, nabarvena byla na jasně rudou s velkým nápisem, který říkal „Little Red Schoolhouse.“ Dřevěné sudy s muškáty byly po obou stranách předních dveří.
Sarah, John, Sailor a Mary stáli před školou a dívali se na dveře, jako by to byla tlama zvířete, připravená je všechny spolknout zaživa.
Jak Miles slíbil, statný vlčí měnič jménem Jefferson byl u dveří jako ochranka. Seděl na židli, četl časopis, ale kolem něj byla aura bdělosti, Dakota nepochybovala, že si byl vědom všeho v okolí.
„Nejen, že musíme chodit do školy, ale ještě vstávat brzo?“ fňukala Sarah po dvacáté.
„Ach, chudáčci. Nikdy jsem o takovém týrání neslyšela.“
Sarah se na ni zamračila. „Vím, že jsi sarkastická, ale máš pravdu. Už jsem se zmínila, že nejsem ranní ptáče?“
„Jen po milionté. Pojďme.“ Ukázala Dakota ke dveřím.
Zarazili se.
„Proč může Naomi vyspávat?“ dožadovala se Sarah.
„Bude uklízet dům a pomůže Hazel se zahradou smečky. A už odmaturovala, takže nemusí do školy.“
„Proč se musím učit číst?“ bručel John.
„Líbí se ti, když ti Naomi čte pohádky, ne?“ ptala se Dakota.
John lhostejně popotáhl. „Jo. A? Prostě mi je bude číst dál.“
„Myslela jsem si, že utečete.“
„Možná ano, možná ne.“ Pokrčil rameny.
Dakota zvedla obočí. „Bude ti číst, až ti bude dvacet?“
John si strčil ruce do kapes. „Nebude to navěky.“
„A kvůli tomu potřebuješ školu. Protože ani tvoje matika není dobrá. Pohyb. Pojďme.“ Zahnala je do dveří.

Anthea je provedla a Dakota se usadila ve své nové třídě. Studenti se běhen dne mění a bude učit angličtinu a historii. Nejdřív měla starší děti – třináct až sedmnáctileté. Osm z nich, včetně Sarah, sedělo a dívalo se zamračeně. Jeden z nich byl Fargův syn, Purcell, a vypadal naprosto nepřátelsky, hrál si s perem a střílel po ní hrozivé pohledy.
Dakota se představila třídě, pokoušela se znít jasně a sebejistě.
„Nějaké otázky?“ zeptala se a posadila se.
Purcell si odfrkl. „Jo, proč bychom tě měli poslouchat?“
Zvedl učebnici a hodil ji na zem, pak vyskočil na židli a začal výt.
Tři další kluci se k němu připojili a holky ve třídě se tiše pohihňávaly kromě Sarah, jejíž výraz se nezměnil.
Anthea vtrhla do třídy a všichni si okamžitě posedali. Zírala na Dakotu.
„Potřebuju nového učitele?“ dožadovala se a vyšla z místnosti a Dakota bojovala se slzami.
Na to Sarah vystřelila z židle a zavrčela.
„Řeknu ti, proč bys ji měl poslouchat,“ řekla a oči jí divoce zářily šíleným světlem. Zvedla tužku a vrazila si ji prostě do ruky, sotva sebou trhla, pak ji vytáhla. Krev jí tekla z ruky, ale zranění se jí před očima zahojilo.
Dakota zalapala po dechu a všechny děti se na ni dívaly.
„Léčím se super rychle. Táta byl zvyklý mi to dělat, jen aby to mohl sledovat. Myslel si, že je hrozně zábavné slyšet mě křičet,“ řekla Sarah s úsměvem s vystavenými tesáky.
 „Ale já už to ani necítím. A tu noc, co se to pokusil udělat mému bratrovi, strčila jsem do něho na schodech a on zemřel.“
Celá místnost ztichla, že by šlo slyšet i spadnutí špendlíku. Dakota tvrdě mrkala a pokoušela se nebrečet.
„Takže pokud si udělám tohle, ptejte se sami sebe, co bych udělala vám, kdybych se vztekla. Nějaké otázky?“
Všichni ve třídě zavrtěli hlavami s široce rozevřenýma očima.
„Teď,“ řekla Dakota pevně, odmítla, aby se jí třásl hlas, „začněme s plánem hodin.“
Potom se děcka usadila, i když si všimla, že vyhlížejí z okna.
Nakonec podrážděně řekla: „Fajn, lidi, na co tam venku čekáte?“
„Díváme se, kdy přijede autobus. Bude boj,“ řekl jí jeden z chlapců.
„Táta mi to řekl. Přijede deset chlapů, kteří zabijí Alfu Prima.“
„Milese nebo Creela?“ zeptalo se další dítě.
„Milese. A slyšel, že jich přijede patnáct,“ řekl druhý kluk.
„Slyšel jsem, že sto!“ řekl Purcell dychtivě.
„A až bude Miles mrtvý, táta převezme Fenriskou smečku.“
„V autobuse nemůže být sto lidí. Není tak velký. A Fenriská smečka by si tvého otce podala k obědu. Hlupáku,“ ušklíbl se jeden z kluků.
Dakota vyskočila, aby zastavila boj, ale cítila uvnitř obavu. Miles je to ráno svezl do školy a nic nezmínil. Byla si jistá, že děti přehánějí s tím, že ho přijede deset lidí vyzvat, ale Miles měl dneska výzvu smrti.
Cítila by, kdyby bylo Milesovi ublíženo? Nebo kdyby zemřel? Nějak měla pocit, že ano.
Během obědu vyšla ven a zeptala se Jeffersona na to, co se stalo.
„Tři měniči, ho vyzvali.“ Pokrčil rameny Jefferson, ani se k ní neobtěžoval od časopisu vzhlédnout. „Všechny je sejmul.“
„Tři? Je to normální?“
„Jo. Zdá se, že sem poslední dobou přijíždí plno takových. Je to v pohodě. Zvládne to.“

Šla zpět dovnitř, obava jí kroutila žaludek.

29 komentářů:

  1. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!💜💜💜

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  3. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za další kapitolku ;-). HankaP

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad a těším se na pokračování ❤

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem pekne za preklad kapitoly ... čakám ako to bude ďalej je to veľmi zaujímavé

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci !!!!!

    OdpovědětVymazat
  8. Mockrát děkuji za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Dakujem za preklad a korektúru a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za další kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  11. Ahoj děvčata moc díky za další napínavou kapitolu Mirka

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  13. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  14. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat