čtvrtek 27. dubna 2017

Krvavě rudá Sněhurka - 3. část


Ahoj, máte tu poslední část. Zajímalo by mě, jaký jste na to měli názor, protože si nejsem moc jistá, jestli v tom pokračovat... Knížku jsem dopředu nečetla, a jak vidím, asi to není nic pro mě. Ale pokud se vám to líbilo, napište, určitě se někdo najde na další díly. Díky za komentáře a lajky
Tereza


„Nemůžu dělat co?“ zněla zmateně, pořád si olizovala prsty.
„Nemůžeš jen tak někoho kousnout, když chceš.“ Sevřela jsem zuby.
„Ale on byl tak k snědku, mami,“ řekla. „Tak mňam. Neviděla jsi, jak byl roztomilý?“
Protočila jsem oči a neusmála se. Muselo to být mou démonickou částí, která se chtěla usmát kvůli tomu, že si má dcera na kousnutí chlapce myslí, že je mňam. Nemáme to všechny holky někdy rády?
Dovolila jsem rozumu vyhrát a podařilo se mi uzamknout tvář.
„Přesto to není omluva, Sněhu.“
„Proč?“
„Prostě to nemůžeš dělat. Jsou pravidla, co by dívka měla dělat.“
„Ale já chci víc,“ dupla si tvrdošíjně nohou, když se jí zlatá znovu objevila v očích. Nechápala temnotu, kterou měla uvnitř. Byla spontánní a dětská. Ale na jak dlouho mohla zůstat krásným monstrem, jehož kokon temnoty je smotán uvnitř, dokud nepraskne?
„Víc. Víc. Víc.“ Opakovala.
„Přestaň.“ Ztratila jsem kontrolu a zařvala jí to do obličeje.
Tehdy se světlo v její tváři ztlumilo…
Sklonila hlavu, pohlédla na zem, když jsem cítila, jak se jí tělo pod mýma rukama rozehřívá. Myslela jsem, že jsme slyšela uvnitř ní zavrčení. Viděla jsem jen, jak se jí čelo nakrčilo pod prameny černých vlasů, když jí kůže pomalu bledla. Pustila jsem ji a polkla jekot, aby nevycítila můj strach. Ať už ji posedla jakákoli nemoc nebo kletba, nemohla jsem si dovolit ztratit nad ní kontrolu a svrchovanost. Jsem její matka a taky královna Smutku.
Tehdy jsem si poprvé všimla, že jsme se staly soupeřkami, už ne matkou a dcerou.
„Vím, o čem všem je tohle kolem.“ Tišeji si povzdechla, pořád na mě nepohlédla.
Srdce mi bušilo, jak jsem se bála, že až znovu zvedne hlavu, uvidím ty zlaté, přesto děsivé, oči. Bála jsem se, že budou potemnělé smutkem jako ty jejího dědy. Byla jsem s ní sama na druhém patře zámku, litovala jsem toho, že jsem se nedržela blíž manžela. Co se z ní teď stane? Co se stane ze mě?
Pochybovala jsem, že mi tentokrát bude chtít sát prst.
„Slyšela jsi mě, matko?“ Opakovala s hlavou skloněnou.
„Slyšela, drahá.“ Řekla jsme neochotně a pokoušela se předstírat sebedůvěru. „C-c-co je to?“
Nakonec zvedla hlavu.
„Myslím, že mě ten princ nemá rád.“ Řekla s modrýma očima plnýma neprolitých slz.
Žádné tesáky ani zlaté oči. Byla prostě sedmiletou holčičkou s krví odkapávající jí ze rtů, zažila první odmítnutí za svůj krátký život. Že nekoušeš chutné kluky a očekáváš, že se bude smát a skákat kvůli tobě z mostu.
„Není to tak, že by tě neměl rád,“ řekla jsem a znovu si ji vzala do náruče, dovolila jsem jí otřít si krvavé rty o mé královské šaty.
„Ale že-“
„Pak co je to?“ Vzlykala mi v náruči. Kůži měla chladnou jako led.
„Jenom že neskoušeš někoho, koho máš ráda, tak brzo,“ lhala jsem. „Tak se to nedělá, Sněhu. Musíte spolu nejdřív strávit hodně času. Poznat se a ujistit, že chce, abys ho kousla.“
„Opravdu?“ Pohlédla mi šťastně do očí. „Můžu to zkusit znovu? Slibuju, že ho nechám se mnou strávit nejdřív tolik času, kolik bude chtít.“
Tu noc jsme ji umyla, vzala do postele, odříkala pohádku o spící krásce polibkem probuzené princem. Když se jí zavřely oči, přemýšlela jsem, jestli Šípková Růženka po polibku kousla prince. Možná že princův polibek nebyl polibkem. Možná byl kousnutím.
V následujících letech se nám dařilo držet ji od ostatních dětí, protože ji to táhlo kousat ty, kdo byli ve stejném věku. Hlavně ty chutné.
Můj muž poslal pro doktory, plavil se do Německa, Transylvánie a Itálie, aby vyřešil záhadu, a jak léčit ji nebo to prokletí. Nikdo z nich neměl řešení, ani nejznámější holandský doktor Frederich Van Helsing. Několik jich kousla.
Byl konec osmnáctého století a Sněhurka, jak se zdálo, rozšiřovala své prokletí všude. Lid se měnili, jak je místní nazývali, v upíry, a byli loveni a zabíjeni i v mladém věku. Vytrhli si srdce, poté co se říkalo, že bylo centrem choroby. Byla nazvána upíří horečkou, historická událost, kterou bratři Grimmové nedokázali padělat, protože byla zdokumentovaná jinými historiky od Evropy až přes moře do Království Smutku.
Nemohli jsme riskovat, že to o ní kdokoli zjistí, tak jsme ji zamkli na zámku a čekali, až jí bude šestnáct.
Cikánský léčitel nám řekl, že se tehdy vyléčí, že její duše bude vážit přesně dvacet jedna gramů. Váha duše byla měřena záhadným způsobem, o kterém jsem nevěděla, ale prý duše byla částí váhy srdce a mohla být změřena váhou srdce jakýmisi starobylými nástroji, o kterých jsem nikdy neslyšela. Žádné srdce se nedalo léčit, dokud nebylo dost velké, aby udrželo duši, která vážila dvacet jedna gramů. Srdce Sněhurky ho mělo v šestnácti letech.
Jendu noc, když jí bylo osm, přišla pozdě v noci do mé ložnice, zatímco byl manžel venku na bojištích.
„Sněhu?“ zeptala jsem se.
Neodpověděla, blížila se ke mně v temnotě, jako by byla náměsíčná, a zastavila se u postele. Oči se jí pod světlem lampy mihotaly. Viděla jsem v nich odstín zlaté jako světlušky mihotající se ve tmě.
Nemluvila. Prostě mi vytáhla ruku zpod přikrývek a sála mi palec, poté co ho propíchla špičákem. Upila jen několik kapek a usmívala se na mě teď nebaculatými tvářičkami. Vypadala neuvěřitelně živě a krásněji. Moje dcera byla krásným monstrem.
Neměla v úmyslu mi ublížit. Milovala mě stejně jako já ji.
„Mami?“ Ptala se, když se zasunula pod přikrývky a objala mě. Abych řekla pravdu, neřekla mami.
Řekla mi jménem, které si pro teď nechám pro sebe. Nemyslím si, že byste pochopili, kdybych vám řekla, kým opravdu jsem.
„Pamatuješ si na den, kdy jsem se narodila?“ zeptala se.
Přemýšlela jsem, proč se prala, protože si to vybavuju jasně, jako bych se dívala do křišťálové koule. Byl to divný den. Velmi divný den.
Ty si ho pamatuješ?“ přemýšlela jsem a projížděla jí rukou vlasy.
„Ne. Ale mám sny, kde jsem někým opravdu důležitým v tomto světě, jako je můj otec, neohrožený bojovník. Musím si vybrat mezi záchranou světa,“ na vteřinu se odmlčela, „nebo jeho zničení.“
Pak usnula.
***

Teď v chalupě jsem přestala vyprávět příběh a pohlédla na mrtvé tělo Jacoba Grimma.
„To je dost na hororový příběh,“ zašeptala jsem mu a zavřela mu oči. Položila jsem na ně dvě mince, aby jim zabránily dívat se z posmrtného života do Dreamlandu.
 „Přesto o mně budeš pořád přemýšlet, co? Jestli jsem byla jemná a ona to monstrum, jak jsem se stala tím, kým jsem teď?“ Vypustila jsem bolestivý smích.
„No, to je dlouhý příběh, Jacobe. Večer si tohle zapíšu do deníku a až přijde čas, napíšu Grimmovy deníky. Rok 2012 se blíží a válka o změnu pohádek začne znovu.“
Ujistila jsem se, že jsem mu dala mince na oči, takže budou všichni vědět, že jsem tu byla, když Jacob umřel. Tohle byla má známka. Zrcadlové mince byly exkluzivně moje. Udělala jsem je z roztříštěného skla, které jsem rozbila poté, co bylo svědkem smrti. Zrcadlo, které bylo svědkem smrti, je mi stejně drahé jako otrávené jablko, které kradlo dech.
Poté, co jsem se otočila, abych opustila chalupu, na moment jsem se zastavila, když jsem něco spatřila. Na kulatém stole u dveří bylo sedm věcí. Vidlička, talíř, hrneček, chleba, židle, nůž a pár kouzelných fazolí.
Každá věc patřila jednomu ze Ztracené Sedmy.
„Ha. Věřil jsi v tyto věci až do posledního dechu, Jacobe,“ povzdechla jsem si a prohrabávala se věcmi.
 „Pořád věřils, že nebyli trpaslíky, a měl jsi pravdu. Ale pokud jsi tak hrdý, že jsi tři z nich našel, neřekla jsem, že jsem je našla všechny. Ztracenou Sedmu. Našla jsem je rozptýlené po vesmíru a Dreamworldu, většina z nich nevěděla, kým byla. Polapím je a přinutím je si vzpomenout. A až to udělám,“ řekla jsem, když jsem otevírala malou krabičku s mrtvým srdcem uvnitř.
 „Tahle duše srdce bude vážit přesně dvacet jedna gramů. A to srdce bude moje.“ Zavřela jsem krabičku a zastrčila ji.
Když jsem se sklonila, abych sfoukla jedinou svíčku v chatě, uviděla jsem pár bot trčících zpod záclon. Ušklíbla jsem se, protože jsem věděla, čí byly. Nedokázala jsem přijít na to, jak si našla cestu do Dreamworldu – musela mít dalšího Lovce snů, aby jí pomohl.
Dala jsem přednost tomu, abych vetřelci nedala najevo, že vím, že jsem ho viděla. Byla jsem ráda, že slyšela příběh o tom, čeho jsem schopná.
Jméno sedmnáctiletého vetřelce bylo Alenka a byla jako vy.
 I když jste četly můj vstup do deníků, pořád máte plno nezodpovězených otázek. Pořád máte před sebou dlouhou cestu, hodně deníků k přečtení. Ve skutečnosti jste na pokraji eposu. A přijdou určité stránky, na kterých se budete muset rozhodnout, kterou stranu si vyberete.
Našpulila jsem rty ve tvaru srdce a dovolila vzduchu, aby zabil svíčku. Když se temnota pomalu snesla na pokoj, vytáhla jsem měděné ruční zrcátko a pohlédla na svou krásu. Ano. Dívat se na sebe v temnotě byl jediný způsob, jak vidět mou krásu. Ale brzo to změním a uvidím se znovu v odrazu denního světla.
„Zrcadlo, zrcadlo, v mé ruce,“ zasyčela jsem do temnoty.
 „Kdo je nejkrásnější v Dreamlandu?“ řekla jsem, když zrcadlo začalo dorážet mou krásnou tvář s odstínem zlaté. Usmála jsem se do temnoty, protože to bylo dost na odpověď z mého příručního zrcadla.
Pohlédla jsem trochu blíž a všimla si, že jsem měla pod očima pleť trošku bledší. Jenom trošku.
„Správně,“ zamumlala jsem si. „Čas na krev, mléko a čokoládu, aby to spravily.“
Schovala jsem zrcadlo, zvedla bradu a otevřela dveře chalupy, zamířila jsem do sněhové noci. Výkřik zkroutil mé rty do hořkého úsměvu, to, co jsem viděla, jsem nečekala. Ne dnes v noci.
Když jsem vykročila ven, padal na mě sníh, plácal mi do obličeje a tváře, chutnal po třešních, jablku a každém rudém ovoci nebo zelenině. Sníh nebyl bílý. Byl to rudý sníh a já věděla, co to znamenalo.
Věděla jsem, že to byl trik. Její trik. Brzo bude padající rudý sníh chutnat po krvi.

13 komentářů:

  1. Za mě pokračovat nemusíš. I když je to zajímavé, upírů už bylo dost :)

    OdpovědětVymazat
  2. Kdyby to byl samostatný příběh, tak dobře, ale Sněhurka? To mě moc nenadchlo...Jinak moc pěkná práce překladatelky. Pokud by byla nějaká jiná pohádka, budu moc ráda. HankaP

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad. Vyzerá to vcelku zaujímavo, ale nie som si istá o čom bude ďalšia časť...

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad... :-);-) Ako chceš, ale keď to nebaví čítanie... tak daj radšej niečo, čo ťa zaujme... 😘😘 😁😁😁

    OdpovědětVymazat
  5. Tiez sa priklanam k novemu prekladu, tomuto nejako neviem prist na chut. Ale ako prekladatelke- klobuk dolu:-)

    OdpovědětVymazat
  6. Mě se to líbí, ale tez si nejsem uplne jista, jestli ccu vedet, jak to pokracuje :D
    Moc dekuju za tech nekolik kapitol prekladu, byl to velice zajimavy pohled na pohadky :D

    OdpovědětVymazat
  7. děkuji za překlad celé knížky :)
    vždy záleží na překladateli, zda ho to baví a má chuť pokračovat ...

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za nové pokračování, ale záleží jen na tvém rozhodnutí. Katka

    OdpovědětVymazat
  9. V prvom rade to musí baviť prekladateľku inak to nemá zmysel . Za mňa som vďačná za každý preklad 😉 Ďakujem 👍

    OdpovědětVymazat
  10. Podla mna vela otaznikov a malo odpovedi...vyzera to na strasne dlhy a naozaj divny pribeh. Za mna ...nepokracovat. Dakujem za preklad. VV

    OdpovědětVymazat
  11. Moc díky ... já by jsem brala pokračování :)

    OdpovědětVymazat