čtvrtek 20. dubna 2017

Krvavě rudá Sněhurka - 2. část



Povyprávím vám o tom, jak jsem ji naposledy přestala krmit z prsu. O poprvé, kdy jsem si uvědomila, kým opravdu je. Zima 1797.
Seděla jsem na posteli ve svých královských komnatách v zámku, který jsme nazývali Schloss na vrcholku kopce s výhledem na Království smutku, království, jehož jsem byla královnou a ona měla být tou nejkrásnější princeznou.


Byla jedna z nejstudenějších zim. Sníh intenzivně padal, pohřbíval krásná fialová maková pole a přikrýval je tlustou vrstvou temně bílé. Jaksi bělost sněhu ten rok neodrážela sluneční světlo nebo stíny. Otřesně ležela na zemi jako bílý plášť mrtvé dívky udělaný ze srsti mrtvých polárních medvědů, jako bílý zvlněný koberec, který nebyl vůbec magický. Kvůli okrajům země to vypadalo, že je pod sněhem pohřbená krásná velká mrtvá dívka. To jsem ještě nevěděla, že ten den přijde a ta pohřbená dívka bude buď Sněhurka, nebo já, že svět nebude dost velký pro nás obě.
Rolníci krachovali, protože nemohli zasít pole semeny, a zvířata nebyla dlouho nikde vidět. S výjimkou vran samozřejmě, ty zatracené vrány se z hladu navzájem klovaly, poletovaly vysoko na šedivě zbarvené obloze, když se jejich krev rozstřikovala po sněhu jako rudý déšť vedle černých mrtvol jejich druhu. Byla to černo bílo rudá zima. Ty ďábelské barvy mi odsoudily život.
Při pohledu z obrovského obdélníkového okna s výhledem na Černý les jsem se omylem píchla do palce, zatímco mi Sněhurka ležela v náruči. Nevím, jak jsem se ten den zranila, ale určitě vím, že jsem byla rozptýlena jejím krásným a nevinným úsměvem.
Ty nádherné lanní oči zářily nad buclatými tvářičkami, které se zvrásnily jako oceánské vlny, kdykoli se na mě usmála, jako rytmická sonáta tak okouzlující, že zpěvákům hlas způsobil, že se nástroje ohýbaly a přetvářely a stáčely veselím a extází, přiváděl mrtvé dřevo k životu.
Nevím, jak se jí dařilo dělat tak lanní pohled. Král ani já jsme takové oči neměli. Jen jediný muž z manželovy rodiny takové měl, jeho krutý otec, který nám léta ubližoval poté, co jsme mu utekli za oceán. I když lanní oči jeho otce měly daleko ke kráse – byly zčernalé smutkem – radši bych o tom teď nemluvila.
Sněhurka obtočila svou malou skoro bez kostí ručku kolem mého propíchnutého palce, prst za prstem, tak jemně, že mi její dotek vzal dech. Skoro jsem se z radosti rozbrečela.
 I když se pokoušela celou silou mi zmáčknout palec, bylo to jako hedvábí, až jsem si přála, aby mě nikdy nepustila. Byla pravda, že jsem byla její matkou a ona potřebovala, abych ji nikdy neopustila, ale vůbec nevěděla, že já nechtěla, aby mě opustila. Ve svém dětském vzteku mi připomínala kočky hrající se s klubkem vlny.
Zasmála jsem se, když se její tvářičky dětsky nafoukly, zírala na tvrdohlavý palec, který si k sobě nedokázala přitáhnout blíž.
Věděla jsem, že až má dcera vyroste, bude nakopávat zadky, ale právě teď byla pořád dítětem – a ano, královna smutku říkala nakopávat zadky. Protože hádejte co? Jsem nesmrtelná a viděla jsem všechno od bratří Grimmů k Lady Gaga. Chápete?
Stejně jako bych jí slíbila cokoli výměnou za jeden pohled jejích oceánově modrých očí, nevadilo půjčit jí můj palec, což, jak se zdálo, ji zajímalo víc než mléko v mých prsou.
Všimla jsem si, že jsem měla na palci kapičku krve, kde jsem si píchla, a měla jsem v úmyslu se odtáhnout, otřít a dát jí ho zpátky.
Ale když jsem se pokusila odtáhnout, zdály se její ruce náhle silné, ne dost silné, aby mi potáhly palec, ale dost abych si všimla neobvyklého nárůstu síly. Dokonce jsem si myslela, že jsem viděla vystouplou žílu bušící z jejího téměř bezpáteřního krku.
I když to tehdy nebylo dost alarmující.
Matky jsou zaslepené láskou ke svým dcerám takovým způsobem, že si při opečovávání sotva všimnou vlastní smrti. Až když skončí jejich zodpovědnost k dítěti, dovolí smrti, aby si ji vzala – a pokud to opravdu musíte vědět, tehdy jsem nebyla nesmrtelná. Jsem zlá královna, pamatujete? Vždycky ta poslední, na kterou se myslí.
Takže jsem dovolila Sněhurce přitáhnout si ho blíž.
Nejdřív si ho přitáhla k hrudi, nesundávala z něj oči. V očích měla náhle zlatý odstín. Myslela jsem si, že si ho jen představuju.
„Jsi v pořádku, Sněhu?“ zeptala jsem se jí, jak jsem měla radši. Její otec jí říkal ještě jinak, o moc hloupěji.
Sněhurka neodpověděla. Přitáhla si palec oběma ručkama a sála, což mi přišlo fascinující a roztomilé, stejně jako když si sála vlastní palec, zatímco spala.
Můj manžel král mě často varoval, že by neměla sát věci, že to byl špatný návyk, nevhodný pro princeznu.
Její sání mě lechtalo. Konec konců jí ještě zuby nenarostly, takže to bylo vtipné. Když mi dál sála palec, objevil se jí znovu v očích zlatý stín.
Náhle jsem si vzpomněla na tu kapku krve a pokusila se odtáhnout. Znovu, mohla jsem vytáhnout prst. Nebyla silnější než já.
Ve skutečnosti byla slabost její největší silou. Bylo mi cizí, jak trvala na propíchnutém palci v puse.
Než jsem mohla začít být víc podezřívavá, přistál jí na tváři ten nejkrásnější úsměv, jako kdyby mihotající se hvězdy přistály na zamračené půlnoční obloze.
Symfonický úsměv Sněhu byl doprovázen stočením tváří, zvedáním obočí a krčením roztomilého nosíku.
Poplácala jsem ji, aby pustila můj palec, objala ji a řekla pohádku na dobrou noc.
Byla o krásné dívce, která byla prokleta čarodějnicí, aby navěky spala, dokud nepřijde šarmantní princ a nepolíbí ji, aby se vzbudila, a žili šťastně až do smrti. Sněhurka tento příběh milovala a vždycky u něj usnula. Vždycky. Přemýšlela jsem, jestli snila o tom princi, když náhle udeřil venku blesk.
Když usnula, setřela jsem jí proužek krve z červených rtů.
Tenhle incident se znovu nikdy neopakoval. Nikdy jsem si před ní nepíchla už do palce.
Během těch let jsem se hodně popíchala, ale ne kvůli ní – a to je jiný příběh. Už tak jsem byla dost v pozoru, abych ji udržela od jakékoli známky krve.
Někdy mi zírala zasněně na palec jako holčička, která stojí vedle své matky v kuchyni a dívá se, kdy dokončí pečení jejího oblíbeného jablkového koláče, takže může začít jíst.
O sedm let později se mé obavy potvrdily, a já věděla, že není cesta zpět.
Byl to slavnostní den, kdy jsme s manželem přivítali krále a královnu Rudých, byli ze sousedního království.
Časy byly drsné, když jsme bojovali s démony, kteří se snažili prolomit hranice a ohrozit bezpečí našeho království, kvůli kterému jsme s manželem prolili tolik krve, abychom ho ochránili.
Kdybych jen měla tak čas vám povědět, co jsem všechno pro tohle království obětovala, pro mého manžela, přivést Sněhurku do tohoto světa.
Ale kdo jsem, abych si stěžovala? Ve vašich očích jsem jen zlá královna, která chtěla zabít svou dceru ze žárlivosti na její krásu.
Musím přiznat, že krása má hodně co dočinění s tímhle příběhem, škaredým způsobem.
Majestátní oslava s králem a královnou Rudých byla hlavně k ujištění se, že se Smutek a Rudí budou vždy navzájem ochraňovat v nestárnoucí válce proti démonům zvenčí hranic, pokoušející se rozšířit prokleté nemoci na místní lidi.
Nicméně to nebylo všechno.
Po večeři jsem se nedokázala přestat dívat na devítiletého prince. Byl to takový krásný chlapec. Měl způsoby a vychování a potřásl mi rukou tak úžasně, jak jsem nikdy dřív neviděla, ale zdál se znuděný přítomností nás starších. Jeho krásné oči prozrazovaly hlad kvůli princezně.
Požádala jsem manžela, aby zavolal dceru a představil ji princi, doufala jsem, že Amor udeří svým šípem a spoutá jejich srdce hedvábnými stužkami lásky navěky.
O kom jiném bych mohla smýšlet jako o manželovi mé dcery na léta, která měla přijít?
Když náš věrný sluha doprovodil mou milovanou Sněhurku dolů, černé vlasy jí padaly dolů po zádech na bílých šatech. Dnes vypadala bledší než obvykle – později se slunce stalo jejím nejhorším nepřítelem a ona za světla nevycházela ven.
 Její pokoj byla temný kvůli závěsům staženým přes okna, ale pořád vypadala báječně jako princezna, olízla si své krvavě rudé rty, jakmile očima spočinula na krásném princi. Byl to na první pohled hlad.
Zdálo se, že princi se také líbí. Když se jejích oči setkaly, všichni starší si vyměnili zamumlání a začali drbat o tom, jak krásní byli.
Slunce proniklo závěsy a náhle se zdálo, že Sněhurce v přítomnosti prince nevadí. Hráli si spolu a on ji naháněl po zámku, ale Sněhu byla neuvěřitelně chytrá na schovávání a manipulace vždycky se svým plachým úsměvem na tváři.
Mé oči je následovaly všude, kam se na zámku pohnuli. Bála jsem se, že byl princ jedním z těch kluků s nekonečnou touhou po dívkách. I když mladí Rudí muži měli reputaci, že když vyrostou, stanou se z nich děvkaři, ale taky byli pro ženy neodolatelní. Sněhu vyrostla se záhadnou chutí na krásné chlapce ve svém věku. Vždycky jsem jí to viděla na očích, když některého potkala.
Jen jsem se bála, co se nakonec stane. Viděla jsem, jak princ tlačil Sněhurku jemně do rohu, a jen Bůh ví, co ten krásný podlý osmiletý měl na mysli.
Když jsem je rozdělila, povolal manžel jednoho ze svých nejoblíbenějších mladých lovců ve věku Sněhurky.
Král měl ve zvyku trénovat mladé chlapce, o kterých věřil, že budou lovci, a později mu pomohou ochraňovat království před démony číhajících vně království.
Mladý lovec tu byl proto, aby doprovodil prince a princeznu a nic bláznivého se nestalo.
Pak na nás venku čekal dav, abychom oslavili a radovali se ze dne, kdy se naše dvě království spojila – a možná víc v budoucnu. My, ti starší, jsme se přiblížili k lidem, sestupovali z balkónu, když se za námi náhle ozval křik.
Otočila jsem se, srdce mi bušilo, modlila jsem se, aby to nebylo to, čeho jsem se obávala. Pozdě.
Mladý princ ležel na zemi, bezmocně se třásl, jako by byl posedlý zlý démonem, jako ryba na suchu. Místo očí měl bělmo, když v bolesti křičel. Viděla jsem dvě ranky na krku a krev stékající na bílo černou mramorovou podlahu.
Dívala jsem se po lovci, ale byl pryč.
Naklonila jsem hlavu a uviděla dceru, Sněhurku, stojící uprostřed zámecké chodby s krví odkapávající jí ze rtů, ale pořád vypadala nevinně jako laňka, jako by se zrovna předávkovala třešňovou zmrzlinou – v osmnáctém století jsme ji neměli, ale chápete, co tím chci říct.
Když jsme běželi k princi, vypadala z princových mdlob překvapeně, přemýšlela, proč se mu nelíbilo její kousnutí, jako kdyby si myslela, že ho líbala.
A to jsem si myslela, že byl pro ni princ nebezpečný. Podívala se na mě s vytaženými tesáky ale s těma lanníma očima prosícíma, jako kdyby ona byla tou obětí a ne predátorem.
„Co se mu stalo?“ Přemýšlela, když manžel použil své síly, aby vymazal králi i královně paměť na to, co se stalo. Byl mistrem v temné magii, ale moudře ji používal.
„Vem ji odsud,“ zavrčel, když zvedl chlapce a položil ho na stůl.
„Vím, jak ho zachránit.“ Zamknul se s chlapcem v pokoji, nechtěl nikoho, aby to viděl, ani mě, jak zachraňuje prince.
Táhla jsem dceru pryč nahoru po schodech umýt jí obličej a krev, která jí pokapala šaty.
Olizovala si princovu krev z rukou, jako kdyby ochutnávala roztečenou čokoládu z dlaní.
„To nemůžeš dělat,“ zakřičela jsem.
Nebyla jsem překvapená. Už před dlouhou dobou jsem věděla, kým je, ale potřebovala jsem to vidět na vlastní oči.
Přesto mě má láska k ní spoutala a zastavila mě od toho, abych se jí za to náležitě vysmála. Bylo to, jako kdybych ji učila etiku, jak neupustit talíř nebo lžíci, zatímco jí.

12 komentářů:

  1. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci !!!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Néééé, to snad nééé...proč se do každého ze začátku dobře vypadajícího příběhu musí cpát upíři? Chjo... jsem zklamaná, vážně. To to nemohli vymyslet nějak jinak? Nicméně díky za překlad, je skvělý...

    OdpovědětVymazat
  4. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Překlad se moc povedl, upíři? :-D....no nevim, jsem zvědavá na pokračování. HankaP

    OdpovědětVymazat