čtvrtek 13. dubna 2017

Krvavě rudá Sněhurka - 1. část



Přemýšleli jste někdy, proč mě nazývali zlou královnou a nikdy jsem neměla opravdové jméno? Víte, že pravda přichází pouze se jménem, a že máte moc nad těmi, jejichž pravá jména znáte?


Vždycky jsem se divila, proč jste se mě nikdy nezeptali na jméno. Byla jsem pro vás tak povrchní? Tak stereotypní a všední? Proč jste se mnou jednali, jako bych byla jen nějaké monstrum?
Víte, co si myslím? Nikdy jste neměli čas mě opravdu nenávidět. Chtěli jste mě nesnášet dlouho předtím, než jste mě vůbec poznali. Chtěli jste vymazat mou existenci a pomstít svou dětskou princeznu tím, že na mě hodíte veškerou vinu.
Co kdyby mě nenazvali zlou královnou, co kdybych vám povyprávěla opravdový příběh z mého pohledu místo toho jejich, smýšleli byste o mně jako o andělovi? Dokázala bych někdy, aby vám na mě záleželo?
Vím, že hluboko uvnitř, na samém dnu srdce – a já toho o srdcích vím hodně – mě zbožňujete. Jste prostě vyděšení jako ostatní, vyděšení přiznat, jak moc milujete Sněhovou královnu.
Ale já vaši lásku nepotřebuju, protože jsem milována tím největším a nejmajestátnějším srdcem světa.
Tím mým.
Naposledy, co jsem si vykládala se sebou v zrcadle, rozhodla jsem se, že bych měla odkrýt sníh pohřbívající pravdu o pohádce. Pokud se jí dařilo klamat světu po dvě staletí, bylo na čase, abych vnesla trochu světla do pohádkolandu a roztála lži Sněhurky, abych odkryla pravdu. Ne všechno, co je čistě bílé, a ne každá holka, která je mladá a krásná není monstrem.
Na následujících několika stranách mám v úmyslu projasnit několik omylů…

Běžnou lží je, že nejsem její matka; že jsem jen praštěná, žárlivá a nejistá macecha, která podvedla krále, aby se s ní oženil, takže s ním mohla sdílet trůn a stát se královnou. Královnou posedlou tím, že jí krása mizí, že je žárlivá na mladého radostného a bezmocného spratka. Abych byla upřímná – a upřímnost není mým častým šarmem – jsem možná byla ještě horší. O hodně horší.
Možná jsem tancovala s podlými vílami až příliš blízko temné straně měsíce. Možná jsem zavedla mladé motýly podvodem do ohně. Možná jsem porážela a shazovala, mučila a pálila, propíchla a dusila, pročesávala a zabíjela, trávila jazyky, trhala srdce a jedla jedovatá jablka s čokoládovým sirupem na vrchu a pila k tomu mléko. Ale víte co? Nejsme ani z poloviny tak ďábelská jako ona. Krásná ďáblice.
Pokud bych nebyla její matkou, proč si myslíte, že bratři Grimmové změnili svou verzi příběhu z roku 1812 na 1857? V první verzi jejich takzvané pohádky o mě mluvili jako o matce, ale o padesát pět let později změnili němečtí bratři mou postavu v macechu. Vím, že si o mě říkáte, že jsem lhářka, ale proč si neuděláte tu laskavost a nepřečtete si knihy historie, než mě ukamenujete k smrti a nebudete na mou majestátnost plivat oheň jako draci.
A, ach pane, přišla Disneyovská verze příběhu, která ze mě udělala stereotypní loutku; padoucha, který je ďábelský pro dobro ďábla, bez duše, potřeb a motivů.
Věděli jste, že scéna, kde jsem se změnila v tu hnusnou čarodějnici, byla založena na Nosferatu, na tom nejstarším upírovi z německých kin?
Nebudu s tím teď ztrácet čas – nejste připravení na pravdu.
Alespoň, že bratři Grimmové tvrdili, že změnit můj charakter v macechu bylo ke snížení temnoty a násilí z příběhu.
I když se mi to nelíbilo, souhlasila jsem s nimi. Chápala jsem, proč změnili a zapomněli na příběh o Sněhurce. Muselo se to stát kvůli ochraně světa.
I když mi ta myšlenka vždycky vrtá hlavou.
Pokud bych přísahala na Knihy z písku a Zrcadlo čistého okouzlujícího světla, věřili byste mi? Pokusili byste se mě vůbec pochopit, proč jsem udělala, co jsem udělala?
Což není to, co si myslíte.
Než vám povyprávím o ní a o tom, co opravdu je, dovolte mi říct o tom, jak jsem se naposledy setkala s Jacobem Carlem Grimmem, vypravěči příběhu Sněhurky z prosince šestnáctého 1859 ve Steinau v Německu.
Bylo to chvíli předtím, než zemřel uprostřed lesa ve své chatě. I na smrtelné posteli byl obklopen elementy příběhu. Strávil poslední dny svého života v izolaci a samotě, zabývající se démony a pokoušení se rozluštit puzzle.
„Dovol mi ti pomoci,“ nabídla jsem, jak jsem stála u jeho postele, a natáhla ruku. „Mohl bys žít navěky.“
„Kdo chce žít navěky?“ Zasténal v bolestech, když ležel na zádech. Na smrtelníka byla jeho slova trochu urážlivá.
 Lidé, kteří žili navěky jako já, rádi slyšeli, že krátkověcí smrtelníci jim závidí, ale Jacob ne. „A proč bys chtěla, abych žil navěky? Nebyli jsme na stejné straně.“
„Ach, Jacobe. Jen se bojím, že až zemřeš, pravda s tebou umře navěky.“ Sedla jsem si vedle něj a sledovala, jak je jeho tvář ve světle svíčky nejasná. I pod oranžovožlutými skvrnami byl jeho tvář bez výrazu a nečitelná, až moc tajemství si ponechával.
„Ne, že bych chtěla, aby všechna pravda byla světu odhalena,“ vysvětlovala jsem. „Jen trošičku,“ řekla jsem s nataženým ukazováčkem a palcem, zatímco jsem špulila rty.
„Chci, aby znali tu část o Sněhurce. Tu skutečnou část.“ Zasyčela jsem.
Jacob neodpověděl.
„Ach, Jacobe,“ povzdechla jsem si, pohlédla na dvě mince v dlani a hrála si s nimi. „Nevidíš, co s naším příběhem udělali? Neslyšel jsi o Disneyho pohádkách, která mají vládnout budoucnosti? Viděla jsem to ve věštění Chrystalina míče.“
„Ne,“ zakašlal Jacob. „Ale slyšel jsem o tom, jak mít v budoucnu k dispozici nástroje, aby padělali ty nejlepší příběhy. Přeju si, abych je měl, když jsem přepisoval v knihách pohádky.“
Lítostivě si Jacob povzdechl ne proto, že ty nástroje neměl, ale protože nějak litoval, že změnil příběhy.
„Budu v tom filmu vypadat škaredě. Jak budou portrétovat mou krásu?“ řekla jsem a protočila oči a pak si dýchla na nehty.
„Víš, co je film, že jo?“
„Moc ne. Nezajímá mě budoucnost.“
„Ale samozřejmě, proč by ti záleželo na budoucnosti, když jsi změnil minulost?“ Ušklíbla jsem se na něj, ale on to nepochopil.
„Je to ostuda,“ upřesnila jsem. „Dokonce i Sněhurka je znázorněna špatně. Co jí to provedli? Vůbec to není blízko pravdě k tomu, kým opravdu byla. Čím opravdu byla. Samé klišé nevinnosti. Nazývají mě zlou královnou, i když pro boha zrcadel neznají ani mé pravé jméno.“
„Neklej ve jménu zrcadel.“ Varoval mě, ani nebyl schopný zvednout prst z bolesti.
„Proč, Jacobe?“ Naklonila jsem se trochu dopředu okouzlena vůní smrti jeho dechu. Věřte mi, poznám vůni smrti.
Na mé v krvi vykoupané kůži tolikrát za ty roky ji poznám.
„Bojíš se toho, kdo je v zrcadle? Bojíš se jí?“ Nemluvila jsem o Sněhurce. Mluvila jsem o ženě v zrcadle. O ženě, jejímž jménem jsem se sem tam bála klít.
„Je čistým zlem. A ty to víš. A možná, pokud by ses s ní nikdy nesetkala, všechno by bylo jinak.“
„Dokážeš říct její jméno?“ Nakláněla jsem se blíž a blíž pobavená zábleskem strachu v jeho očích. Strach se paradoxně krásně v lidských očích ukazoval. Oči se jím blýskaly a srdce se třepotala, ale ze špatného důvodu.
„Bojíš se pronést jméno ženy ze zrcadla, Jacobe?“ Smála jsem se a opřela se, když jsem věděla, že její jméno neřekne.
„Nepřemýšlíš nad tím, proč nikdy nezmíní jméno ženy ze zrcadla v Disneyho pohádkách, když vyjde ven?“
Jacob se zděšením na mě zíral. Opravdu ho vyděsila, ta žena z mého zrcadla, kterou jsem zároveň milovala i nenáviděla.
 „Už to nikoho nezajímá,“ povzdechla jsem ji. „Je to jen o Sněhurce a ten zbytek jsou druhotní herci v pohádce na dobrou noc. Ta žena v zrcadle hraje stěžejní roli v tom příběhu, Jacobe. Dovol mi pronést její jméno, aspoň jednou. Slibuju, že ho neřeknu třikrát.“ Škádlila jsem ho znovu. Opravdu jsem se cítila dobře, když jsem dělala zle umírajícímu na smrtelné posteli. Musíte přiznat, že zábavnější než Smrtka. Ráda bych se považovala za Smrtku Grimmů.
„Ne v mém domě,“ řekl nakonec Jacob. „Opovaž se ji v mém domě zmiňovat.“
„Páni. Chata je teď tvůj dům? Víš, koho je tento dům, Jacobe. Je to jejich dům-“
Nedořekla jsem větu, když na mě konečně zvedl starý, ztuhlý prst. Na smrtelníka uměl být Jacob někdy zastrašující.
„Fajn. Jako kdybychom věděli, kdo těch sedm je.“
„Už jsem zjistil identitu tří.“ Škádlil mě teď Jacob, protože věděl, že jsem umírala touhou vědět totožnosti těch, které jsme nazývali Ztracená Sedma, které Jacob s bratrem změnili v knize na trpaslíky – trpaslíky. A co mi skutečně šlo na nervy, bylo, že tomu lidé věřili.
„Nemůžeš ustát to, že nevíš, kdo jsou, co?“ Zubil se Jacob. Pořád se mi líbilo, když se umírající smál. Jak roztomilé.
„A kromě toho nechceme, aby někdo znal tvoje pravé jméno,“ díval se na mě Jacob směle i na smrtelné posteli.
„Nesouhlasíš snad?“
Přikývla jsem. Proč bych chtěla, aby po všech těch letech znal svět mé jméno? Nechte mé jméno být. Nechte ho projít jejich sečtělýma očima, kdykoli na to přijde v knize, nebo o tom uslyší ve filmu, aniž by věděli, že ta ona jsem já. Já ty filmy neviděla, ale skutečnost, že svět se vyvíjí, nám něco předpovídá.
„Souhlasím. Koukni, co se stalo Rumpl cimpr camprovi, když zjistili jeho pravé jméno,“ povzdechla jsem ji.
„Což mi, Jacobe, připomíná. Proč jsi nezměnil Rumpl cimpr camprův příběh? To, že znají jeho skutečné jméno, ho může zabít, může to k nám přitáhnout podezření a závěr, že byly pohádky zfalšovány.“
„To byl nápad mého bratra Wilhelma.“
„To mi nesedí,“ zavrtěla jsem hlavou. „Proč by chtěl vyprávět pravý příběh, když ten zbytek byl zfalšovaný?“
„Znáš ho. Hrozně rád dával nápovědy do knih,“ vysvětloval Jacob. „Wilhelm si nebyl nikdy jistý, že překrucování pohádek bylo správné, takže nechal nápovědy a náznaky pro možnou pomoc pro někoho, kdo by četl mezi řádky a odkryl pravdu.“
„A jakou nápovědou byl příběh Rumpla?“
„Nechápeš to?“
„Promiň. Jsem královna. Jsem rozmazlená. Ďábelská. Zlá. A hloupá a blbá. Jen to vyklop, Jacobe.“ Hrála jsem si se zrcadlovými mincemi.
„Fakt, že Rumpl cimpr campr není nazýván nějak jako ďábelský trol, jako ty jsi zlá královna, by mělo čtenáře přinutit se ptát, proč názvy postav nebyly v pohádkách nikdy zmíněny – pravé pohádky mají pravá jména. A protože v příběhu, pokud někdo zjistí Rumplovo jméno, bude odhalený, si Wilhelm myslel, že tím přinutí čtenáře přemýšlet nad pravými jmény charakterů. Byla doba, kdy chtěl zmínit pravé jméno Kouzelné babičky, ale přesvědčil jsem ho.“
„Fuj! Ani mi o ní nemluv. Nesnáším tu hloupou, chichotající ženu.“
„Taky tě nesnáší, ty hloupá zlá královno.“ Na umírajícího muže byl Jacobův humor hořký jako chuť posmrtného života na jeho jazyku.
Bělmo v Jacobových očích vypadalo být zrudlé žilkami, kroutily se pod popelově černým obočím. Perfektní bílá, rudá a černá scéna.
Přemýšlela jsem, jak dlouho ještě mám být prokletá a naháněná těmi třemi barvami. Někdy jsem si myslela, že jsem je mohla vidět jen jako krvavě černou a bílou.
Podívala jsem se na popel na zemi vedle krbu a přemýšlela, proč ho měl Jacob na čele. Z toho, co jsem věděla, mohl Jacob při této fázi jeho nemoci stěží chodit. Kvůli tomu popelu jsem přemýšlela, že našel Popelku. Bylo zbytečné se ho na to ptát. Pokud ji našel, neřekne mi, kde je.
„Takže vzhledem k tomu, že umíráš, Jacobe, musím se rozhodnout. Ale nejdřív se tě musím na něco zeptat, protože mi nikdo nebude schopný odpovědět, až umřeš.“
Zavrtěla jsem hlavou a dýchla si na svou manikúru, na dlouhé nehty, abych odfoukla veškeré podezření pryč. Budou to jen minuty, než odejde. „Myslíš, že jsem ďábelská, Jacobe?“ zeptala jsem se nakonec.
Jacob se odvrátil.
„Podívej se na mě. Nemělo by být tak těžké odpovědět. Víš, co se stalo. Víš, co jsem udělala… co ona udělala… a čeho je schopná.“
„V mé knize jsi zlo všeho zla,“ zašeptal.
 „Ale když na to jdu logicky, někdy jsem zmatený. Mnoho nocí sedím a přemýšlím o tom, ale nikdy nemám přímou odpověď,“ Otočil hlavu zpět ke mně.
 „Vím jen, že zlo, je úhel pohledu čtenáře i hlavního představitele, predátor a kořist, snílek a Lovec snů. Lidé mě milují, když převypravuju příběhy, které sesbírají. Pokud bych převyprávěl tento příběh, jak se opravdu stal, vinili by mě a obviňovali z toho, že je to špatně, protože čtenáři čekají, že budou příběhy logické, budou mít lineární děj, dobré a zlé postavy, hrdinu a darebáka. To je rozdíl mezi skutečností a fikcí. Dobrý spisovatel je excelentní lhář. A já jsem excelentní spisovatel.“
„Říkáš, že tady kvůli tomu jsi změnil pohádky?“ smála jsem se posměšně.
„Víš zatraceně dobře, proč měním ty příběhy.“ Pokud by měl Jacob tesáky, už by na mě vrčel.
Kývla jsem na jeho moudrá slova a poplácala ho omluvně jemně po rukách. I když jsme byli dlouho nepřáteli, obdivovala jsem jeho i jeho bratra, kteří vnesli příběhy a pohádky na dobrou noc dětem do světa. Příběhy, které neměli vyprávět, alespoň ne dětem. Ale udělali skvělou práci při jejich falšování, a že jsou uvěřitelné.
Sklonila jsem hlavu a pohlédla mu znovu z blízka do očí. Kvůli mým očím padali lovci na kolena a holky do skleněných rakví, takže by se mě měl bát.
„Víš, kým je, že ano?“ Zašeptala jsem mu, můj dech byl jako mlha proti jeho tváři. Tentokrát jsem myslela Sněhurku.
„Slyšel jsi příběhy. Říkali ti to a víš, co je.“
„To je diskutabilní,“ řekl a zíral na mě. Nebál se. „Pořád má volbu vybrat si.“
„Jacobe. Jacobe. Jacobe,“ povzdechla jsem si, odtáhla se a poplácala ho znovu po ruce.
„Ty a tvoje hádanky. Víš, že jsem měla tvého bratra Wilhelma radši?“
„Jsi schopná mít ráda a milovat?“ Vyštěkl hned zpátky.
„Mnoha způsoby, smýšlím o sobě jako o andělovi.“ Ušklíbla jsem se, nevinně mrkla a pak se mi zatřpytily oči.
„Ani náhodou.“
„Představ si svět bez Sněhurky, nebo ještě líp bez Popelky.“ Zasmála jsem se. Zrcadlové mince o sebe v mé ruce cinkaly.
„Pokud jsi tak chytrý, proč ses vůbec obtěžoval s napsáním toho příběhu? Mohl jsi ho prostě pohřbít se sebou v hrobě.“
„Je lepší zlomit mýtus a nechat ho se rozšířit, lpět na myslích dětí, než abych ho pohřbil. Pohřbené věci budou dřív nebo později vykopány a odkryty a pravda by se měla uvolnit. Měnící se věci jsou těžší přivézt zpět ke svému původnímu zdroji, protože v myslích generací, které tu myšlenku podědili a předávali jeden druhému, odmítnou věřit něčemu jinému.“
Ušklíbla jsem se a nic neřekla. Pohlédla na mince a pak zpět na něj. „Nevíš, kde jsi, Jacobe. Co?“ řekla jsem, když jsem dál cinkala mincemi. Kvůli tomu zvuku šílel.
„Aha-“ Jacob se pomrvil, pochopil to. Zvedl ruku a zíral na ni, jako by se chtěl ujistit, že je pravá, pak se rozhlédl po chalupě a zpět na mě.
„Tohle je sen, že?“
Přikývla jsem. „Víš, že bychom to my nenazývali snem, protože Dreamworld se tak nedá lehce opsat. Ale ano, tohle je sen.“
„Čí sen?“ zeptal se neochotně.
„Tvůj, Jacobe. Tenhle je tvůj.“
„Víš, že jsem nesmrtelný?“
„Po celou dobu. A ty víš, co to znamená.“
„Znamená to, že pokud ve snu zemřu, nikdy se už znovu nevzbudím.“ Řekl nepřítomně, ale malý úsměv mu nadzvedl koutek rtů.
„Znamená to, že jsi mi lhala. Přišla jsi, abys mě zabila.“
„Nemáš rád?“ nakrčila jsem no. „Když postava v knize zabije autora?“
„Ale jak jsi mi vstoupila do snu?“
„Jeden Lovec snů mi pomohl.“
„Tak proč to rovnou neuděláš?“ zakašlal Jacob místo toho, aby na mě křičel.
„Víš, že jsem za posední osoba na světě, která by někomu zabránila umřít,“ zvedla jsem obočí. „Ale budu milá. Kvůli tobě si hodím mincí.“
„Co?“
„Hlava mince je zrcadlo, které ti ukáže krásu, když se do ní podíváš. Ocas mince ukazuje jen nechutnost. Krása tě zabije – víš, že nedokážu vystát někoho krásného – a nechutnost ti ušetří život. Měla bych jí hodit?“
„Radši bych umřel, než žil s tvou ošklivostí.“
„Špatná odpověď,“ zakroutila jsem hlavou. „Co kdybych teď já tobě povyprávěla o ní, než hodím mincí?“ Nabídla jsem.
„Co kdybych ti řekla o třech nehodách z mého úhlu pohledu. Možná změníš názor a pochopíš.“
„Nemyslel bych si, že mi povyprávíš pohádku na dobrou noc, když se mi sen změní v noční můru s otrávenými jablky,“ zakašlal. „A rozhodně ti nedovolím mi říct hororový příběh-“
Jacob to nedořekl, když ho dech opustil. Byl mrtvý a já ani neměla šanci hodit si mincí. Oči měl pořád otevřené a já bych mu je měla zavřít, ale neudělala jsem to. Jednou jsem slyšela, že pokud mrtvému nezavřu oči, pořád mě může slyšet a přijít k příběhu v posmrtném životě. Byla jsem rozhodnutá mu o říct.
„Hororový příběh? Hmm,“ povzdechla jsem si.
„To je nápad, Jacobe. Vypravěč, který říká příběh umírajícímu, než opustí svět. Z toho by byla dobrá kniha, víš.“
Nebylo mi líto mluvit k mrtvole. Byla jsem na ně zvyklá. Mrtvoly holek, mladých, zralých a krásných holek.
„Dovol mi povyprávět ti hororovou pohádku, Jacobe. Takovou, o které by neměl svět vědět. Ani ty ne. I když si myslíš, že ti říkali tu správnou, pleteš se. A jaké by bylo lepší načasování, než když jsi čerstvě mrtvý.“
Dala jsem si nohu přes nohu a mluvila k mrtvému Jacobu Grimmovi, nebo spíš k prázdným zdem chalupy, kde Sněhurka, má dcera, kdysi žila:


14 komentářů:

  1. Vyzerá to zaujímavo. Díky za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Wow, je to temné, vzrušující a zajímavé, těším se na pokračování

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekci !!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... 😊💮💜

    OdpovědětVymazat
  6. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad, začíná to opravdu zajímavě. HankaP

    OdpovědětVymazat