neděle 26. března 2017

Vzdor - 64. kapitola



Milí čtenáři, 
fascinují mě dvě věci. Zaprvé, že jste u toho tak dlouho vydrželi, že se Vám kniha pořád líbí (i mé překlady, protože to tak trochu jde ruku v ruce). Je to neuvěřitelné, protože, jak jsem se dívala, byla anotace přidána v srpnu 2013 a první kapitola byla 5.1.2014. Takže se takhle kniha překládá už víc, jak 3 roky a vy pořád držíte a trpělivě očekáváte, co se bude dál dít. Za to Vám patří velký dík a obdiv. 💖🙇 

Zadruhé, patří stejný obdiv mně (jak víte, jsem trochu sebestředná), protože já to mám na krku od srpna 2014 tudíž to překládám již dva a půl roku (před tím jsem tomu dělala korekturu :D ) a to je, páni, to je výkon, protože pořád platí, že většinu kapitol překládám jenom a zcela kvůli tomu, že se Vám to líbí. Jsem prostě něco jako anděl (proč se nepochválit, že)😇😇 .

Zbývá nám ještě sedm kapitol, tak vydržte.
Užijte si další líbačku! 😘😚😙😘😵

Vaše Katuš




LOGAN
Netlačili jsme na sebe při zpáteční cestě do Baalbodenu. Řekl jsem Rachel, že to bylo kvůli mému zraněnému žebru, aby mělo možnost se zahojit, a byl jsem si skoro jistý, že mi uvěřila. Ale vlastně jsem chtěl s ní trávit čas. Jen tak vedle ní večer ležet, držet ji, zatímco budu sledovat pohyb hvězd. Kráčet vedle ní a snažit se ji vtáhnout do konverzace, aby otevřela to, co ji bolelo, a mohlo se to začít léčit.
Toužil jsem slyšet, jak mi říká, že mě miluje, ale ona se doma cítila v tom tichu a prázdnotě uvnitř ní, přestože jsem se jí snažil donutit, aby to, co cítí, vložila do slov. Snažil jsem se být trpělivý a chápavý, ale uvnitř jsem dychtil po těch naplňujících slovech a bolelo mě, že jsem ten pocit musel ignorovat.
Byl jsem nedočkavý. Hladový po něčem, co mi odpírala jen kousek za konečky prstů. Vůbec nepomáhalo, že Quinn s Willow jdou s námi. Byl jsem vděčný za jejich pomoc, ale tím, že byli na doslech, významně mi snižovali možnost cokoli důvěrného sdílet s Rachel. Takže na konci dalšího dne naší cesty, když Willow prohlásila, že chce na večeři maso a jde lovit, podíval jsem se Quinnovi přímo do očí a řekl, „Měl bys jít s ní.“
„Logane.“ Rachel mi položila ruku na rameno.
„Nepotřebuji pomoc se zabitím králíka,“ ozvala se Willow.
„Ale možná že tam bude nějaký lotr. Nebo více stopařů z Rowansmarku. Je vždy lepší být opatrný.“ Pohlédl jsem na Quinna. „Měl bys s ní jít.“
Všichni na mě chvíli potichu zírali, než Willow řekla, „Proč rovnou neřekneš, ‚hej, chci mít soukromou chvilku s Rachel, abych ji mohl líbat jak smyslů zbavený, jako jsem to udělal u jezera‘?“
„Willow!“ zamračil se Quinn na svou sestru.
„To není to, co má na mysli,“ ozvala se Rachel, odmítajíc se na mě podívat.
Willow se zasmála. „Ale ano, je. Chce dát své pracky na tebe bez okolních přihlížejících.“
„To rozhodně není to, co měl na mysli,“ opakovala Rachel, červenajíc se na tvářích.
„Vlastně jsem myslel – “ začal jsem mluvit, ale Willow mě přerušila.
„Co? Je to pravda. Vypadá, jako by tě chtěl ponořit do cukru a sníst.“
„Willow Říčná, to stačí.“ Quinnovi oči se zableskly a já zachytil něco divokého v jeho očích. Bylo to pryč, hned jak jsem to uviděl, schované pod klidem, který nosil jako druhou kůži.
Willow rozhodila ruce. „Zřejmě je čestnost v této skupině něco jako zločin. Podívej.“ Ukázala na Rachel. „Jsi jako ‚Odplata je vše, co chci! To, co cítím, budu řešit později!‘ a on“ – ukázala na mě – „se bojí, že tě odplata zabije, než bude mít možnost se tě skutečně dotknout – “
„Ne, to se nebojí.“
Vystoupil jsem kupředu. „Willow na to kápla.“
„Willow se musí naučit sdílet jen ty připomínky, o které ji ostatní požádají.“ I Quinn vystoupil kupředu.
Willow pokrčila rameny. „Mám už dost chození kolem horké kaše.“ Zamrkala na mě. „Kolik času potřebuješ, abys ji mohl líbat jak smyslů zbavený?“
„On se nechystá – “
„Minimálně hodinu,“ řekl jsem, přitahujíc si Rachel do náručí a líbajíc ji dřív, než mohla říct něco dalšího.
Neslyšel jsem je odejít. Neslyšel jsem nic přes ten divoký pulz bubnující v mých uších a jemný Rachelin dech. Pevně jsem ji svíral za tuniku a držel ji u sebe, jako bych nemohl vystát ani trochu vzduchu mezi námi.
„Logane.“ Její hlas byl roztřesený stejně jako ruka, kterou měla položenou na mé hrudi, a já to nemohl snést. Nemohl jsem snést pomyšlení na to, že by mi řekla, abych přestal. Abych se odtáhnul. Nemohl jsem snést, že bych byl od ní oddělen, když byla všechno, co jsem měl.
„Nedělej to,“ řekl jsem a ona zaklonila hlavu, aby se na mě mohla podívat. „Nevzdaluj se mi.“
„A kdo tady něco říkal o vzdalování?“ Usmála se i očima.
Ale když se naklonila, aby mě políbila, byl jsem to já, kdo se odtáhnul, protože náhle mi to, že jsem s ní, nestačilo. Ne dost.
„Logane?“
Zavřel jsem oči a přivolával si odvahu, abych ji požádal o slova, která jsem potřeboval.
Její rty přejely po mých, sladké a váhavé, a já otevřel oči. Byla všechno, co jsem viděl. Vše, co jsem mohl ochutnat. Její tělo sedělo do mého, jako by byla pro mě stvořena a já jsem chtěl, aby t taky cítila. Aby to pochopila.
Aby v to doufala uprostřed vší té beznaději.
„Rachel, potřeboval bych…“ Ta slova nešla ven. Nevěděl jsem jak říct, že potřebuji všechno, čím ona je, aniž by to znělo tak, že potřebuji víc, než ona může dát.
Prosím, ať to není víc, než co může dát.
„Co potřebuješ?“ Její tvář zářila pod zlatými prsty ubývajícího slunce.
A náhle ta slova šla vyslovit, zapadající do sebe přesně tak, jak jsem je cítil. „Potřebuji vědět, co potřebuješ ty. Co chceš ty. Ne od toho zařízení, ne od velitele, ale ode mě.“
Znehybněla, ramena se jí zvedla k bradě, jakoby se bránila před úderem, o kterém musela vědět, že nikdy nepřijde.
„Prosím.“ Sotva jsem to slovo ze sebe dokázal dostat. „Prosím, Rachel. Pohleď na všechnu tu ztrátu a zármutek. Pohleď na .“
Zavřela oči. Měl jsem pocit, že se ve mně otevřela hluboká rána, kterou nikdo neuvidí krvácet. Ale pak se zhluboka nadechla, uvolnila ramena a podívala se na mě se slzami v očích.
„Já potřebuji tebe, Logane. Jen tebe.“
Sevřel jsem její tuniku. „Proč?“
„Protože tě pořád miluji.“ Její hlas se zadrhl. „Nikdy jsem nepřestala. Myslela jsem si, že ano. Chtěla jsem. Ale tak nějak… Je to jako by jedna tvoje část žila samostatně ve mně a já nevěděla, jak tu část oddělit.“ Slzy jí stékaly po tvářích, vytvářejíc si třpytivé stezičky na jejích líčkách. „Miluji tě, Logane.“

Projelo mnou štěstí, divoké a nespoutané. Uvěznil jsem jí obličej svýma rukama a utřel jí slzy. „Miluji tě, Rachel. Navždy.“ A pak jsem udělal, co jsem mohl, aby ji celou hodinu líbal jako smyslů zbavený.

8 komentářů:

  1. Ach to je tak krásne 😍 Ďakujem za kapitolu 👍

    OdpovědětVymazat
  2. Pekná kapitolka. Katuš, díky za preklad tejto kapitoly a všetkých predchádzajúcich. Si da best! :D

    OdpovědětVymazat
  3. Katuš, moc ti děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Pobavil mě už jenom tvůj zacatek, katus,díky moc. :D

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat