neděle 19. března 2017

Vzdor - 63. kapitol 2/2


Jůůůů!!!!

Pusu! Pusu! 😘😁🙈
Vaše Katuš 💛👅



Zvedla jsem k němu ruce.
„Zasloužila jsem si to. Za to, co jsem udělala. Zasloužím si být poznamenaná.“
„Ne.“ Chytl mě za ruce. „To nezasloužíš.“
Byla to zbytečná hádka. Věděla jsem, čím jsem se uvnitř stala. Pokud to nemůže vidět teď, nebude trvat dlouho, než mu to dojde.
Neprotestovala jsem, když mi sundal plášť a trval na tom, abych se svlékla do spodního prádla. I on si sundal všechno kromě jeho spodků a já jsem zamrkala při pohledu na fialové a černé modřiny táhnoucí se téměř jako rozkvetlá louka po jeho hrudi. Pak zvedl kožený váček se zeminou z otcova hrobu, položil ho a vedl mě do jezera.
Nechtěla jsem ho nechat umývat mi ruce, ale ponořil je pod vodu a opatrně z nich sundával krev, hlínu a všechno, co na nich bylo.
Šarlatová však již pronikla pod mou kůži, do mých žil a stala se součástí toho, co ze mě zbylo. Žádné čištění to nezmění.
„Včera, když vyšel ze země Prokletý, jsem ti řekl, že tě miluji.“
„Nejsem připravená o tom mluvit.“
„Ach.“
Zněl zraněně. Nechtěla jsem ho zranit. Jen jsem nevěděla, jak vymazat tu prázdnotu, která mě pohlcovala, a najít nějakou naději.
Odkašlal si. „Nemyslel jsem, že… Hádám, že jsem myslel – “
„To je v pohodě.“ Koutkem oka jsem viděla, jak Quinn skočil ze skály pod hladinu, vklouzávajíc do vody jen s malým cáknutím.
„Ne, to není.“
Přimhouřila jsem oči proti tanci světla na hladině.
Hodně z něj bylo cítit, že jsem ho svými slovy ranila. „Jen jsem si myslel, že budeš mít alespoň malé pochopení.“
Nemohla jsem se na něj podívat. „To bych také měla. Měla jsem pochopení. Předtím.“
„Předtím? Před čím?“
Otočila jsem hlavou zpátky k němu. „Přede vším! Než jsem viděla, jak Olivera zavraždili přímo přede mnou. Než jsem věděla, že je táta… mrtvý. Před Melkin. Než jsem se stala tímhle.“ Ukázala jsem na sebe, přemýšlejíc, jak si může myslet, že umytí mých rukou způsobí, že by všechno, co jsem udělala, bylo méně skutečné.
Udělal krok ke mně, v očích mu zářilo pevné přesvědčení. „Pořád jsi ta krásná, tvrdohlavá, silná a fascinující Rachel, kterou jsi byla předtím, než se tohle všechno stalo.“
Můj smích, který náhle vypukl, zněl spíše jako vzlyk a já proto rychle pevně sevřela rty.
„Poslouchej mě. Vím, že se cítíš špatně. Vidím to. Ale odstřihnout se od něčeho, co je dobré, kvůli všemu špatnému, je neférové. Pro nás oba.“ Jeho tváře potemněly, jeho zrak sklouzl z mého. „Pokud ovšem necítíš to samé a tohle je tvůj způsob, jak mi to ulehčit, a já ze sebe udělal jen obrovského hlupáka.“
Pustil mé ruce, projel si mokrými prsty špinavě blond vlasy a nedíval se na mě. „Udělal jsem ze sebe hlupáka, že?“
„Ne.“
„Ale ano.“ Ustoupil. „Co je to v tobě, že je pro mě těžké kolem tebe racionálně myslet? To je jedno. Zapomeň, že jsem se ptal. Máš pravdu. Je to v pohodě.“
V jeho tváři byla vepsána bolest a ponížení a já si uvědomila, že jediný, kdo je tady hlupák, jsem já. Nabídl mi jediný způsob krásy, který jsem ještě mohla pokládat za svůj. Musím se ho držet, pokud chci ještě někdy najít tu dívku, kterou jsem byla. A nebylo ode mě férové, odpírat mu pravdu, kvůli tomu, že se bojím, že ten cit je znehodnocen, když vychází z někoho tak zlomeného, jako jsem já.
„Ne, není. Vůbec to není v pohodě,“ ozvala jsem se.
„S touhle konverzací už můžeme přestat.“
„Já nechci.“
Jeho smích byl unavený. „Alespoň už vím, jak ses cítila před dvěma lety.“
„Mohu to udělat znovu.“ Ta slova byla venku dřív, než jsem je promyslela. Nevěděla jsem, jak to udělat. Láska je silnou bolestí, která odmítá vklouznout do mé prázdnoty. Byla jsem vděčná, že se mohu držet něčeho skutečného, ale nevěděla jsem, jak mu to ukázat.
Odcházel, ale při těch slovech se zastavil a podíval se na mne. „Co můžeš udělat znovu?“
Chtěla jsem mu říct něco upřímného jako „dát ti své srdce.“ Něco, co vymaže jeho strach a nechá nám jeden krásný moment uprostřed hrůz kolem nás.
Místo toho jsem vykročila k němu, přičemž se mi noha zachytila mezi kameny a já padala. Narazila jsem do jeho hrudi a hodila nás oba pod hladinu.
Voda byla nahoře svěží, ale dole kalná, protože naše nohy rozvířily písek a kamení. Když jsme klesali ke dnu, chytil mě a obmotal kolem mě paže. Moje vlasy ho obklopily a on na mě zíral, zatímco nad námi slunce proráželo hladinu zlatými šípy.
Možná tohle bylo lepší než slova. Možná, že tohle vše, co jsem mu potřebovala ukázat, že mi nenabídl své srdce zbytečně.
Pustil mě, ale já se po něm natáhla. Propletla jsem si s ním prsty a ucítila, že se to chladné ticho ve mně trochu oteplilo, když zasekl své nohy do mých, dokud jsem nedovedla říct, kde jeden končí a druhý začíná.
Ale pořád to nestačilo. Moje bolest se mi tlačila ven z hrudi, brněla podél mých paží a pálila na konečcích prstů. Potřebovala jsem víc. Potřebovala jsem zmizet v tom něčem nepojmenovatelném, co jsme měli my dva společně.
Potřebovala jsem jeho.
Přitáhla jsem si ho k sobě, když jsme zamířili zpět k hladině a on se usmál.
Společně jsme vyskočili zpět nad hladinu a vzduch byl tak živý, tak čerstvý, jako nikdy. Odhrnul mi vlasy z očí a já jsem mu netrpělivě sundala ruce, aby na něj mohla dosáhnout.
„Polib mě,“ řekla jsem a ani jsem neměla čas se červenat nad smělostí mých slov, než přejel rukou z temena mé hlavy až ke krku, za který si mě začal přitahovat.
Naše nosy se srazily a on se zasmál, ten zvuk zněl, jakoby byl bez dechu. „Promiň.“
„Neomlouvej se. Dělej, polib mě.“
Zpevnil kolem mě ruce a pak se jeho rty dotkly mých. Jeho polibek byl hrubý, chutnal jako voda z jezera… a byla to ta nejlepší věc, jakou jsem kdy cítila. Přitlačila jsem se k němu, odpovídala jsem mu, jako bych nikdy neměla mít dost, a když jsme se oddělili, v uších mi pádil tep srdce a jeho hrudník se zvedal a padal, jako by právě uběhl maraton.
„Skončili jste?“ zavolala odněkud zpoza mě Willow. Slyšela jsem, jak na ni Quinn zasyčel, ať je zticha, ale bylo mi to jedno.
Protože Logan na mě hleděl, jako bych byla to nejcennější, co v životě má. A to ticho uvnitř mě se malinko pootevřelo. Jen natolik, aby malý kousek naděje vyletěl ven. Chytla jsem se jí zoufalými prsty.
Jednou rukou mě držel za bedra a druhou chytil keltský uzel, který mi dal spolu s řetízkem v den Nárokování.
„Slíbil jsem ti, že tě vždycky najdu, pamatuješ?“
„Pamatuji.“
„Slíbil jsem ti, že tě vždy ochráním. Byla jsi děsivě zraněná, protože jsem ten slib nedodržel.“
Zavrtěla jsem hlavou a slzy se přelily přes okraj, oteplujíc má líčka.
„Ale v tomto tě nezklamu, Rachel. Ať už se stane cokoliv. Ať už jsi udělala cokoliv. Ať uděláš cokoliv. Vždycky tě budu milovat. Přísahám.“
Sevřel v prstech ten přívěšek a sklonil se, aby se mi podíval do očí. „Vždycky tě budu milovat.“
Jeho paže se ohnuly, přitáhly si mě na hruď, jeho rty se vznášely nad mými a náš dech se v ranním vzduchu promíchával.

„Miluji tě,“ zašeptal a pak mě znovu políbil, jeho rty přejížděly po mých, jeho dech byl nestabilní, když pohlcoval můj strach a nutil mě po tomto toužit po celý svůj život.

14 komentářů:

  1. Pusa , no konečne 😍 Ďakujem za kapitolu 👍

    OdpovědětVymazat
  2. Konečne sme sa dočkali. Ďakujem za preklad. :D

    OdpovědětVymazat
  3. Hurááá :D už bylo na čase, díky moc.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!💜💜💜

    OdpovědětVymazat
  5. Jo jooo :) paráda. Díky moc!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za super překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. ale to je sladké :)
    moc děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Jaj, ja myslela, ze ji zabiju, kdyz ho odmitla! Stesti, ze dostala hned rozum a necekali jsme na to par kapitol :D
    Diky moc mocz a preklad! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak v telenovele na to čekáš 100 dílů, tak myslím, že byste pár kapitol zvládli :D . Díky za komentík :)

      Vymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat