neděle 12. března 2017

Vzdor - 63. kapitol 1/2


Tak dneska jen půl kapitolka, snad nevadí :D. A Rachel mi zas leze na nervy, tak doufám, že vy s ní budete mít větší slitování :D.

Přeji všem krásnou a klidnou neděli.

Vaše Katuš




RACHEL
Kráčeli jsme v tichosti kolem mechem pokrytých dubů. Quinn s Willow dávali přednost cestování po stromech nad námi. Viděla jsem, jak se Logan snaží neškubnout, když každý krok zatřásl jeho hrudníkem.
„Mohl bys mi to nést?“ Natáhla jsem k němu Melkinovu tyč. Pokud její konec nevrazí do země, může ji používat jako holi.
„Proč?“
„Protože ji chci donést Melkinově manželce.“
„Myslím si, že odvádíš obdivuhodnou práci tím, že ji neseš.“
Tvrdohlavý, pyšný muž.
„Ale byla Melkinova. A já se jí už nechci dotýkat.“ Uvědomila jsem si, že ta slova jsou pravdivá v momentě, kdy opustila mé rty. Nechtěla jsem jeho hůl. Nechtěla jsem si pamatovat tu hořkost v jeho očích, když se mě zeptal, jestli by velitel jeho manželku zabil, i kdyby Melkin udělal, co mu bylo přikázáno.
A nechtěla jsem si pamatovat způsob, jakým držel nůž ukazující k zemi, zatímco jsem ho napadla.
Logan si tyč vzal a ukázal nebezpečným koncem k nebi. „Promluvíme si o Melkinovi?“
„Ne.“
„Nech mě to přeformulovat. To, co jsem tím chtěl říct, je: Jdeme si o Melkinovi promluvit.“
„Ne, to nejdeme.“
Obešli jsme široký dub, jehož kůra byla sukovitá a zjizvená, a zamířili si to mezi borovice. Willow skákala po stromech před námi, až nebyla ničím víc, než vzdáleným zábleskem pohybu v klidu stromů. Quinn zůstával za námi, jeho přítomnost nám indikovalo jen občasné zašustění listí. Vzduch je pozvolna oteploval, ačkoliv ve stínech se držel mrazík. Naštěstí východ nebyl daleko.
„Co se stalo Melkinovi?“
„Které části z „nejdeme si o tom mluvit“ jsi nerozuměl?“
Jeho hlas byl jemný. „Jak ti můžu pomoci, když mi neřekneš, co se stalo?“
Co se stalo? Cítila jsem naději. Spalující čistou naději, která umřela vedle otcova hrobu. Pak jsem zabila svého společníka za zločin, který by se dal pojmenovat jako snaha o záchranu vlastní manželky. A nedokážu cítit nic kromě ledového ticha.
Opustili jsme ostře vonící borovice a vstoupili jsme na louku s vysokou tmavě zelenou trávou s divoce rostoucí květenou. Willow už stála uprostřed louky s nachystaným lukem, její hlava se neustále otáčela, jak hledala případnou hrozbu. Slunce nad námi již zářilo a já jsem na sobě cítila jeho teplo.
„Vím, že byl poslán do Pustiny, aby tě zabil a vrátil se s balíčkem k veliteli. Jeho manželka měla celu naproti mně. Je těhotná. To je dostatečná motivace pro muže, aby udělal i něco, co by za normálních okolností nikdy neudělal.“
Nedokázala jsem snést to teplo, vsakující se mi do kůže, a tak jsem se natáhla, abych si rozepnula kabát.
„Co se ti stalo s rukama?“
Zapínání drželo a já za něj zoufale zatahala. Natáhl se a uvěznil svými prsty mé.
„Máš na rukou skvrny od krve.“ Jeho dotyk byl jemný.
Chtěla jsem od něj odstrčit a slyšet ho, jak mě odsuzuje. Jak mění své city. Chtěla jsem slyšet, že už mě nemiluje, když ví, co jsem provedla.
Ale on to nevěděl. Protože jsem mu to neřekla.
„Prosím,“ ozval se.
Zhluboka jsem se nadechla, držíc se těch čtyř nádherných slov ještě pro jednu vteřinu – miluji tě, Rachel – a pak jsem mu to pověděla.
„Zabila jsem ho.“ Můj hlas byl studený a prázdný, když se v ozvěně plazil po poli s divokými květinami. Jeho ruka sevřela mou.
„Proč?“ zeptal se. V jeho hlase nebylo žádné zavržení.
„Protože jsem si myslela, že proti mně útočí.“
„Pak to byla sebeobrana.“
„Ne.“ Před námi se voda třpytila v ranním slunci a její síla mě oslepovala. „Ne, nebyla.“
„Rachel, bylo mu nařízeno, aby tě zabil, jakmile získáte ten balíček. Byla to sebeobrana.“
„Nechtěl mě zabít. Myslela jsem si, že ano, ale nechtěl. Snažil se mě jen odzbrojit. Ukrást mi balíček a opustit mě. Živou.“ Z těch slov mi bylo nevolno. Domnívala jsem se, že ucítím úlevu, když to řeknu, ale to se nestalo.“
Zůstal potichu, ačkoliv jeho prsty byly stále obemknuty kolem mých, když jsme se přibližovali k jezeru blyštícímu jako diamant. Willow odhodila všechno kromě své spodní tuniky a vkráčela si to do vody, v rukou stále držela luk a šíp.
„Pokud sis myslela, že tě chce zabít, pak ochrana sebe sama je pochopitelná, Rachel. Udělal bych přesně to samé.“
„Ne, ty by ses zarazil.“ Obrátila jsem se proti němu, náhle zoufale toužíc, aby to pochopil. „Nepřestal by ses kontrolovat. Vím to.“
Pod jeho stabilním pohledem se zatřepotala bolest. „Jako jsem se kontroloval, když tě velitel ohrožoval během slavnosti Nárokování?“
„To není to samé.“
„Obávám se, že nedokážu vidět rozdíl.“ Udělal krok ke mně. „Bála ses. Věděla jsi, že mu nemůžeš dovolit, aby ti sebral zařízení a přinesl ho veliteli. Zapracovaly nervy a instinkt a ty jsi udělala, co jsi musela.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ty bys ty náznaky viděl a zastavil by ses.“
„Zlatíčko, ty jsi lidi nečetla správně od Oliverovy smrti.“
Můj hlas zněl drsně, když jsem šeptem dodala, „A tátovy.“
Byli jsme na kraji jezera. Logan se zastavil a pohlédl na mě. „Co je s tvým otcem?“
Ta slova nešla ven. Možná ani neexistovala. Dělala jsem všechno pro to, aby něco cítila. Nechat se tím pořezat, abych mohla plakat. Abych mohla sdílet zármutek s jediným člověkem, který pochopí tu hloubku mé ztráty.
„Prosím, nedělej to.“ Jeho hlas byl tichý. Zraněný. Jeho prsty se zkroutily kolem mých a nutily je otevřít, přičemž jsem si uvědomila, že jsem pěsti zatínala tak silně, až jsem si do dlaně vyryla čtyři krvavé rýhy svými zlomenými nehty. Má krev se smísila s Melkinovou a já se nedovedla odvrátit.
„Je mrtvý, že ano? Jared je mrtvý.“
Pohlédla jsem na něj.
„Je mi to tak líto.“ Přitáhl si mě k sobě, takže jsem se mohla opřít o jeho rameno.
„Proč nepláčeš?“ Odtáhl se a položil si mou hlavu do svých dlaní. V jeho obličeji byla vepsána bolest.
„Nemůžu.“
„Proč ne?“ Promnul mi palci tváře, jakoby mohl přesměrovat svůj žijící, dýchající zármutek do mé kůže, roztříštit to ledové ticho uvnitř mě do něčeho, čemu by rozuměl.
To jsem nemohla dovolit. Pokud teď budu truchlit, jak najdu způsob dostát svým slibům?

„Protože pak by ze mě nic nezbylo.“ Podívala jsem na své dlaně se skvrnami od Melkinovy krve a vlastní krví, na špínu z otcova hrobu promíchanou se špínou z Melkinova hrobu. „A protože si to nezasloužím. Zasloužím si krvácet.“

10 komentářů:

  1. díky za pokračování!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Super, super, dik moc za překlad!!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. moc děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat