neděle 5. března 2017

Vzdor - 62. kapitola



Zdravím Vás, takto při neděli. Užili jste si včera pěkné počasí? Jenom jsem Vás chtěla informovat, že teď budou přibývat kapitolky bez korekce, protože Wing je dost zaneprázdněná, tak ať víte, kdybyste narazili na nějakou tu chybičku. A pokud ano, neváhejte a dejte mi o ní vědět, ať ji mohu opravit!

Vaše Katuš




RACHEL
Cestovali jsme tak rychle, jak nám to Loganovo zranění dovolovalo. Když přišel konec dne, utábořili jsme se v malém robustním srubu, jenž byl ukryt v hájku zarostlých jedlí. Z kovově šedých mraků dopadal na zem déšť a stékal po mé kůži chladivými, jemnými prsty. Ten déšť byl pro nás nečekaným darem, protože zalil plameny, které jsme nechali za sebou, a zahladil naše stopy.
Quinn a Willow se rozhodli jít do Baalbodenu s námi. Quinn to dělal kvůli dluhu vůči mému otci tím, že pomůže Loganovi při jeho složitém cestování. Willow šla s námi, protože odmítla opustit bratra a protože vyhlídka na to, jak se snažíme svrhnout našeho velitele, ji fascinovala na takové úrovně, že by mě to až rušilo, kdybych měla energii to řešit.
Což jsem neměla. Jen jsem prostě chtěla chytit do pasti velitele. Měli jsme to zařízení. Věděli jsme, jak se používá. Nedostane šanci.
Srub byl vítaným útočištěm proti dešti a Logan usnul téměř hned poté, co jsme do něj vešli. Snědla jsem studenou večeři, obalila kolem sebe plášť a seděla vedle něj. Neměli jsme možnost promluvit si o samotě, ale jeho slova ve mně kvetla s nádhernou vytrvalostí.
Miluji tě, Rachel.
Kdysi, jakmile bych se dopracovala k tomu, že byla myšlena romanticky, postavila bych si z nich krásný pohádkový zámek jako ze snu posypaný cukrem. Teď to však byl těžce vydobytý slib kovaný požárem a ztrátou řečený mužem, který vše, co řekl, myslel vážně. Chtěla jsem si je vyrýt do kůže jako důkaz, že ještě mám za co bojovat.
Přála bych si, abych měla dost odvahu vrátit mu ta slova zpátky, ale má niterná roztříštěnost mě držela zpátky. Nebyla jsem stejnou dívkou, do které se Logan zamiloval. Nejsem tou samou dívkou, za kterou se hnal celou Pustinou. Jsem prázdnou verzí sebe sama a neměla jsem právo na takové štěstí, když způsobila tolik utrpení. Ta myšlenka mnou ostře projela, ale moje prázdnota ji strávila dřív, než jsem mohla něco doopravdy cítit.
Natlačila jsem se k němu a pozorovala jeho obličej, zatímco spal. Na levé lícní kosti mu bledly fialovo žluté modřiny, na pažích a rukou se mu táhly rány a špinavý obvaz v šířce dlaně měl obtočený kolem krku. Prohrabala jsem se jeho batohem, našla malou lékárničku, vybrala věci, které budu potřebovat k očištění a opětovnému převázání jeho zranění.
Odvázala jsem obvaz a náhle se mi udělalo špatně. Na straně Loganova krku zářil v barvě červené a po okrajích černé vypálený znak Brutální armády.
Byl označen. Měl na sobě značku muže, který toužil zničit všechno v mém životě. Pokaždé, když se na Logana někdo podívá, bude vědět, že byl vydán veliteli na milost a nemilost, ale nakonec byl silnější.
Po ráně jsem mu rozstříkala desinfekci, odloupla mrtvou kůži a snažila se při tom pohledu nezvracet. Chtěla jsem velitele mučit, než umře. Slyšet ho křičet o smilování a vědět, že mám tu moc mu ho upřít. Ta myšlenka mě naplnila opojným pocitem moci a mé rty se odtáhly od zubů v úšklebku, když jsem opatrně odřízla kus zčernalé kůže na kraji rány.
Logan se neklidně pohnul, ale neprobudil se, když jsme mu spáleninu namazala mastí a pokryla čerstvým kusem gázy. Lehla jsem si, dotýkajíc se ho a ignorujíc Quinna a Willow, kteří se choulili v rohu a šeptali si.
Možná nebudu schopná mučit velitele. Možná ho nedokážu přimět, aby prosil. Jakmile je Prokletý přivolán, destrukce je jistá a rychlá. Ale ujistím se, že velitelova smrt bude tak hrůzná, tak legendární, že ti, kdo uvidí Loganovu značku na krku, neuvidí muže, který byl kdysi zlomen svým vůdcem. Uvidí značku muže, který pomohl zničit nejmocnější osobu našeho světa, a budou postupovat obezřetně.
Po této myšlence jsem zavřela oči a nechala se unášet do spánku, zatímco Logan vedle mě pravidelně oddechoval, Quinn s Willow v rohu ztichli a déšť ťukal na mechem porostlou střechu srubu.
.   .   .   .
Ráno po rychlé snídaně skládající se z vysušeného ovoce, jsem pomohla Loganovi zabalit jeho nářadí a nacpat polovinu obsahu jeho batohu do mého, když se nedíval. Nechtěl, abych viděla, jak velké má bolesti, ale já si toho stejně všimla.
Zvedl se, prsty si ohmatal obvaz a podíval se na mě. „Je to čerstvé.“
„Vyměnila jsem ti obvaz, zatímco jsi spal.“
„Je to… vypadalo to špatně?“
„Trochu.“
„Pravděpodobně to bude napořád.“
„Posiluje to charakter.“ Úsměv na mé tváři byl na kraji roztřesený, takže jsem ho zase spustila, aby si toho nevšiml.
„Alespoň to odvede pozornost od mého obličeje.“ Jeho úsměv vůbec nebyl roztřesený.
„Co máš s obličejem?“ Zírala jsem na něj zblízka, hledajíc zranění, kterých jsem si nemusela přes nevhodné světlo všimnout.
„Nic.“ Trochu se zasmál. „Byla to legrace. Však víš, lidé se nebudou chtít koukat na můj škaredý obličej, protože budou obdivovat velitele za tu krásnou práci na mém krku.“
Zamračila jsem se. „Tvůj obličej je stejně pěkný jako vždy. A pokud to uděláme správně, nikdo se na tvůj krk dívat nebude, aniž by se třásl při myšlence na vůdce, který zemřel v plamenech.“
„Myslíš si, že jsem pěkný?“ Nejistý úsměv se mu rozlil po tváři.
„Cože? Já nevím.“ Náhle jsem byla velmi zaujatá stavem jeho bot. Zírajíc na ně z větší blízkosti, doufala jsem, že změním předmět hovoru. Neudělal to.
„To jsi řekla.“
Teplo se mi šířilo po tváři a já se odvrátila. „Taky jsem řekla, že jdeme zabít velitele.  To je nejspíš nejdůležitější část celé této konverzace.“
„Ne nezbytně, Rachel. Můžeme si promluvit o tom, co se stalo během útoku Prokletého?“
Miluji tě, Rachel.
Teplo se mi vsakovalo do tváří a pokračovalo dolů po krku, a když si Willow s Quinnem upevnili na záda své kožené batohy a přišli k nám, byla jsem vděčná za odklad tohoto tématu. Slabý sluneční paprsek pronikl skrz špinavé okno blízko vstupních dveří a jiskřilo na manžetách, které nosila Willow. V ruce již svírala luk.
„Připraveni? Nebo ještě potřebujete minutu?“ Podívala se na můj červený obličej s něčím, co vypadalo jako pobavení.
Sklonila jsem se, zvedla naše batohy a Loganovi podala ten jeho. Jeho prsty přejely po mých a tiše řekl, „Dřív nebo později si o tom promluvíme.“

Věděla jsem, že ano. Ale chtěla jsem si ještě na pár momentů držet u sebe ta čtyři vzácná a drahá slova, než uvidí, jakou dívkou jsem se stala. Aniž bych na něj pohlédla, hodila jsem si batoh na záda a vyšla ven hlavními dveřmi.

10 komentářů:

  1. Dúfam, že mu tiež povie , že ho miluje . 💗 Ďakujem za kapitolu 👍

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Katuš, moc děkuji za kapitolu.Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Super, díky moc. Tesim se na dalsi!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat