úterý 14. března 2017

Přeběhlík - Prolog



Moji milí čtenáři,
ještě stále jsem v ohromném časovém presu, takže nestíhám nic, ale už mám nějakou chvíli u sebe opravený prolog a protože dost navazuje na poslední kapitolu Falešné identity, tak jsem se rozhodla, že Vám ji sem přihodím, přestože to je v podstatě stále začátek a rozhodně nečekejte další týden kapitolu. 
Snad se na mě nebudete zlobit, že Vás takto napínám, ale můžu Vám s určitostí říct, že další kapitola není o zuřivé hádce s Majorem, ale dejme tomu o romantice. Tak trochu jakoby to na prolog nenavazovalo a prolog byl jen cesta, jak začít nový díl. 
Tak si užijte četbu.
Vaše psychicky dost vyčerpaná a jednou nepíšící až trapně radostné zprávy
Katuš


Podlaha helikoptéry mi vibrovala pod nohama. V celém těle mi koloval neustálý hukot a v dálce jsem viděla hory Národního parku Glacier proti tmavé obloze soumraku.  Jak den ubýval, jejich vrcholy se barvily na červeno. Čekal na nás Major? Pravděpodobně to pěkně schytáme po tom, co jsme udělali. Možná, že nebe nebude jediné, které dnes bude krvácet.
Alek mi sevřel ruku a jeho šedé oči se často obracely mým směrem, jakoby mohl cítit ten strach, co se přeléval se přese mě. Tohle byl těžký den pro nás oba. Nikdo mi nerozuměl tak jako on. Prohlédla jsem si ho. Jeho tmavé obočí bylo k sobě téměř srostlé. Pohledem jsem klouzala níž k místu, kde vykukovala ven dračí hlava. Když uvolnil horní knoflíčky své černé košile, látka se posunula a odhalila vrchol tetování. Soustředil se na pilotování, ale přesto se povzbudivě usmál. Chtěla jsem se o něj opřít a vdechovat jeho vůni – skořice a něco ostřejšího – abych se přesvědčila, že je tento moment skutečný.
Teprve před dvěma hodinami Alek přiznal, že chce být se mnou a že nakonec ukončil vztah s Kate. Ale teď, když měly novinky čas se stát skutečnými, nemohla jsem si pomoct a musela jsem přemýšlet: jak bude reagovat, až se objevíme na velitelství? Alek zdůrazňoval, že jejich vztah nebyl o lásce, ale byla jsem si jistá, že ona se ho bez boje nevzdá.
Černé vlasy mu sahaly až k tetování. Líbilo se mi, že je má o něco delší, než normálně nosil – nebo spíš jak ho Kate nutila je nosit. Vypadal s nimi mnohem drsněji.
Nakonec Alek prolomil ticho. „Jsi tak potichu. Na co myslíš?“
Teplo mi zalilo tváře. Bylo to skoro jako by mi četl myšlenky. „Jen na misi.“
„Chceš si o tom promluvit?“
Události posledních týdnů na mě stále tíživě dopadaly. Dokončila jsem svou první misi jako FEA agent a nebylo to snadné. Nakonec jsem byla úspěšná, ale stejně dobře jsem také mohla zemřít.
Dlaň se mi zastavila na hrudním koši, kde sériový vrah vyryl své Áčko do mé kůže – podpis, který zanechával na tělech svých obětí. Byla to rána, kterou jsem utrpěla, zatímco jsem předstírala, že jsem někdo jiný, ale nezmizela, když jsem se vrátila do svého těla. To Áčko mi zůstane navždy: trvalá připomínka mise, která mě téměř zničila. Navzdory vrstvám oblečení jsem si představila, že mohu cítit okraje té jizvy. Hrudník mi zavibroval pod dlaní; nebyla jsem si jistá, jestli to bylo kvůli pohybům vrtulníku nebo proto, že jsem začala třást. Pustila jsem Alekovu ruku dřív, než si toho mohl všimnout.
Nepochybovala jsem, že Major bude kvůli našemu útěku zuřit. Jako hlava FEA  - Jednotka s neobyčejnými schopnostmi – byl naším šéfem a osobou zodpovědnou za naše jednání. Vrátili jsme se na místo naší mise i přes jeho zákaz. Ale bylo to něco, co jsem musela udělat, abych to celé uzavřela. Byla jsem vděčná, že tomu Alek rozuměl.
Posunul ovládací panel vpřed a začali jsme klesat, ližiny helikoptéry se téměř dotýkaly stromů. Do našeho zorného pole se dostala obrovská šedá budova FEA, obklopená malými chatkami, lesem, skleněnou kupolí bazénu a tréninkovými plochami.
Tohle, připomněla jsem si, je můj domov.
Alek nasměroval vrtulník k přistávací ploše, která byla osvětlená červenými mlhavými světly. Pohled se mi zatoulal na sever, kde jsem viděla bílou mlhu blížící se k nám. Divoce jsem se otřásla. Alekovy oči střelily ke mně, pryč od přistávací plochy.
Přinutila jsem své tělo se uklidnit, připomínala jsem si, že návrat na velitelství je dobrou věcí, že tam uvidím svou nejlepší kamarádku Holly. Kdykoliv jsme byly oddělené, bylo to, jakoby mi kousek chyběl.
Po chvíli obrátil Alek svůj zrak zase k přistání. Teď jsme se neskrývali: zvuk vrtulníku stejně upozornil Majora a všechny ostatní na náš návrat. Tohle byla chvíle pravdy.
Ližiny se dotkly země a my se zaskřípáním zastavili. Pořád jsem mohla cítit tu vibraci v těle. V kombinaci s mým třasem to vyvolalo zvláštní chvění, ale nic takového, jako jsem měla při mé změně osoby.
Vrtule zpomalily a se zasyčením se přestaly točit.
Něco těžkého se mi usadilo v žaludku.
Alek mi odsunul z čela pramen vlasů. Kaštanová kadeř se mi přilepila ke zpocené tváři. „Bude to v pořádku. Budu u tebe,“ řekl jemně.
Při Alekově dotyku to chvění ustalo. Odepnula jsem si bezpečnostní pás, otevřela dveře a vyskočila ven. Z pusy mi při výdechu vyletěl obláček páry a chlad stoupal přes podrážky mých bot do celého těla. Byl duben, ale tato zima byla v Montaně dost tuhá. Alek obešel helikoptéru a vzal mě za ruku. Dva roky jsem po tomto momentu toužila, po jeho dotyku a teď jsem měla vše, co jsem chtěla. Pokusím si to vychutnat i přes všechny okolnosti.
Zatahala jsem Aleka za ruku. „Tak jdeme na to,“ řekla jsem. „Chci to mít za sebou co nejdřív.“ A dokud moje odvaha trvá, pomyslela jsem si.
Spěchali jsme po mokrém chodníku – muselo tady pršet a voda pak zmrzla. Přesunula jsem svůj pohled k budově, která se hrozivě rozpínala před námi.
Ať už postavil budovu velitelství kdokoliv, musel to být fanda architektury Bauhausu, protože málokdo by postavil tak přesné čtvercové budovy, zřejmé a jednoduché, bez jakéhokoliv zdobení. Kdybych o tom nevěděla víc, řekla bych, že to stavěl sám Major. Ale velitelství bylo postaveno v roce 1948, což bylo dlouho před jeho narozením.
Když jsem poprvé spatřila hlavní velitelství, když mě Major s Alekem vyzvedli před více než dvěma roky, byla jsem zklamaná. Očekávala jsem starou usedlost s cihlovými komíny, břečťanem pokryté zdi a s kamennými chrliči na koncích střech. Místo toho jsem dostala tuhle obyčejnou budovu. Ale jakmile jsem uviděla široké koridory, které mi vždy ukázaly, kde se nacházím a panoramatická okna v pokojích, změnila jsem názor. Bylo to lepší, než cokoliv, co jsem do té doby zažila. Tentokrát mi však vnitřek nepřinese potřebné pohodlí.

Viděla jsem Majora za svým oknem v pracovně, které bylo velké od podlahy až po strop, zkřížené paže na hrudi a čekal na nás.

9 komentářů: