pátek 10. března 2017

Pavoukova odplata - 13. kapitola


Bria se se mnou nepřestávala hádat, trvala na tom, že se o sebe dokáže postarat sama. Já jsem ale neustoupila a trvala jsem na tom, že zůstane v bezpečí ve Fletcherově domě, i kdybych jí měla spoutat a nechat ji tam tak. Ustoupila, až když jsem začala porcovat roli papírových kuchyňských utěrek jedním ze svých nožů.

V hloubi duše Bria věděla, že zůstat z dohledu je nejlepší řešení – pro všechny. To ale neznamenalo, že se s tím smířila. Když odcházela do koupelny, aby ze sebe smyla krev, nepřestávala si stěžovat na svou nadmíru ochranářskou starší sestru.
Zůstali jsme s Jo-Jo a Finnem v kuchyni o samotě. Když jsem si byla jistá, že je Bria z doslechu, obrátila jsem se na Finna.
„Ty víš, co teď musím udělat,“ řekla jsem. „Musím zabít Mab. Při první příležitosti. To je jediný způsob, jak můžu zachránit Brie krk.“
Finn si dopřál pořádný lok kávy „Jo, ale o to už ses pokusila a moc to nevyšlo, pamatuješ?“
Při vzpomínce na vlastní selhání se mi sevřely rty. Potlačila jsem vztek, který jsem cítila. „Na tom nezáleží, Finne. Mab už to ví. Ví, že je Bria moje sestra. Proto na její hlavu vypsala odměnu. Pokud není schopná zjistit, kdo jsem, přiměje mě, abych za ní přišla sama. A využije na to Briu.“
Všichni jsme utichli.
Zhluboka jsem se nadechla „Takže Finne, spoj se se svými informátory. V momentě, kdy vytáhne Mab paty z domu, chci o tom vědět. Je mi jedno, kam půjde, jestli na obchodní schůzku nebo večeři, nebo jen nakupovat hadříky Ať zamíří kamkoliv, chci tam být s noži v pohotovosti.“
Finn přikývnul, vytáhnul z kapsy telefon a začal s obvoláváním svých kontaktů. Jo-Jo se natáhla a vzala mou ruku do svých chladných dlaní.
„To bude v pořádku, Gin, uvidíš.“
Myslela jsem na to, jak málo stačilo, abych dnes o Briu přišla. Jak málo stačilo, aby mě Mabiini nohsledi minulý večer u jejího domu dostali. Kolikrát za posledních pár měsíců mě buď ona, nebo některý z jejích poskoků málem zabili. Nic jsem neřekla, jen jsem jí stiskla prsty, aniž bych si byla jistá, jestli chci uklidnit ji nebo sebe.
Finn zjišťoval podrobnosti o lovcích odměn, Mab, nebo čemkoliv, co by nám mohlo pomoci. Když se Bria vrátila z koupelny, odvezla jsem nás k Fletcherovu domu. Sophia už se zbavila vraku, který jsem použila k úniku od Mabiina domu – odvezla ho někam na smetiště, kam beztak auto patřilo. S Briou a Finnem jsme dnes měli sraz u Jo-Jo, a protože nás předtím do Nothern Agression odvezla, mohla jsem teď použít vlastní vůz.
Cestou jsme nemluvily, jen když jsme zabočili na příjezdovou cestu k domu, tak se Bria zašklebila a pevně se chytila madla na dveřích mého stříbrného Benze. Auto na cestě nadskakovalo, takže jsem jí to nemohla mít za zlé. Samotné mi chrastily všechny kosti pokaždé, když jsem se vracela domů.
Dojeli jsme až na konec cesty a před námi se objevil Fletcherův dům. Nad vchodovými dveřmi blikalo slabé světlo jako osamělá bludička a odhalovalo jeho nepravidelné tvary. Bílé šindele, hnědé cihly, šedý kámen, plechová střecha, černé okenice a modré okapy. V šeru nebyla v plné kráse vidět změť stylů, ale já jsem zchátralé tvary domu znala stejně dobře, jako rysy svého obličeje.
„Domove, sladký domove.“ Zamumlala jsem, když jsem vypínala motor.
Bria se snažila proniknout pohledem přes stíny, které se po bílém sněhu rozlévaly jako temné kaluže. I když jsme se po letech znovu našly, Bria zatím u mě doma ještě nikdy nebyla. Vždycky jsme se setkávaly na veřejných místech, hlavně v Pork Pit nebo Nothern Aggression, většinou ještě za přítomnosti někoho jiného – většinou Finna, Roslyn, nebo některé ze sester Deverauxových. Dobrovolných garde, která udržovala trapné odmlky v konverzaci na minimu.
Dnes tu nebyl nikdo, kdo by představoval bezpečnou záchrannou síť, a byly jsme na místě, které pro mě bylo velmi osobní. Fletchera jsem měla ráda, jako by to byl můj vlastní otec a dům byl pořád prostoupený jeho osobností stejně jako Pork Pit.
Vystoupily jsme z auta. Už bylo po třetí ráno, ale díky měsíčnímu světlu, které se odráželo od sněhové pokrývky, vypadalo všechno jasněji, než bylo pro tuto hodinu typické. Sněhová pokrývka před domem byla neporušená, v místech, kam dosáhl vítr, tvořila miniaturní rozeklaná ledová pohoří. I zpod nánosu sněhu byl slyšet tichý šepot štěrkového podloží.
Hladký povrch nenarušily žádné otisky, nikde nebyla žádná známka po přítomnosti někoho cizího. Kolem domu se dnes nepohyboval žádný narušitel. To mě potěšilo. Znamenalo to, že se nikomu z Mabiiných najatých dobrodruhů zatím nepodařilo odhalit mou identitu a zjistit, kde bydlím.
Vedla jsem Briu ke dveřím zasazených do kusu masivní žuly s žilkami stříbrného magického kovu, z kterého byly i mříže na oknech.
Bria tiše hvízdla, očividně to na ni udělalo dojem. „Něco takového jsem ještě nikdy neviděla. To by chtělo pořádný magický výboj, přes tohle se dostat.“
„Vzpomínáš, jak jsem říkala dobře chráněné? Tak to je ono.“ řekla jsem, odemkla dveře a vstoupila dovnitř.
Rozsvítila jsem a skopla boty. Bria vešla za mnou a udělala to samé.
„Takže tady žiješ,“ řekla tiše a prohlížela si to málo, co bylo z domu vidět. „Vypadá to, že je tu spousta místností a chodeb, plno možných úkrytů.“
Neměla nejmenší tušení. Dům se během let rozrostl o tolik přístavků, že se z něj stal v podstatě labyrint. Spojovací chodby, průchody, zkratky, slepé uličky. Nebylo to místo, kde byste chtěli potmě hledat koupelnu, natožpak nájemného vraha. Tenhle slepenec pro mě představoval obrovskou výhodu, protože jsem tu znala každý kout – a nejrychlejší cestu, jak se dostat i s mými noži někomu do zad, zatímco byl přesvědčený, že už mě má na dosah.
Bria šla přes dům za mnou. Provedla jsem ji přízemím a vybídla ji, aby se chovala jako doma. Moje sestra moc nemluvila, ale nic jí neuniklo. Všechno si pozorně prohlížela, pomalu vstřebávala dojmy z dobře udržovaného pohodlného nábytku a různých podivných drobností, které Fletcher sbíral. Tvář měla bezvýraznou, uzavřenou a nedokázala jsem odhadnout, co si myslí a jaké, pokud nějaké, závěry si vyvodila.
Skončily jsme v zadní části domu, v obývacím pokoji, ve kterém jsem trávila bezesné noci pokaždé, když mě něco trápilo. Jako třeba dneska odměna vypsaná na hlavu mojí sestry.
Klesla jsem na starou, jednoduchou pohovku a zakroutila jsem hlavou ze strany na stranu, abych uvolnila ztuhlé svaly. Bria se neposadila vedle mě. Místo toho přešla ke krbové římse, na které stály tři skici, které jsem nakreslila během kurzu kreslení na místní koleji. Byla to moje závěrečná práce, série kreseb se společným tématem.
Nakreslila jsem runy mrtvých členů mé rodiny.
Sněhovou vločku naší matky, symbol ledového klidu. Elegantní loubení, osobní runu naší starší sestry Annabelly a něžnou prvosenku, symbol krásy, který odpovídal Briině medailonu, který neustále nosila na krku.
Čtvrtá kresba se trochu vymykala. Nebyla to runa v pravém slova smyslu jako na ostatních kresbách. Byl to náčrtek barevného neonového poutače, který visel nad vchodem do Pork Pit. Vlastně to byla jeho celkem přesná kopie - čuník s podnosem plným masa. Restaurace a Fletcher pro mě znamenali to samé. Po tom, co byl starý pán zavražděný, jsem se rozhodla mu vzdát stejnou poctu jako svým pokrevním příbuzným. Proto ta kresba.
Bria šla podél krbu a u každé kresby se na chvíli zastavila. Neviděla jsem jak se tváří a ani jsem si nebyla jistá, jestli chci. Nevěděla jsem, jestli chci vědět, co se jí právě teď honí hlavou. Všechen ten vztek, touhu, nostalgii a palčivou lítost. Pocity, které mě trhaly na kusy.
„Často se mi honilo hlavou, jestli si na mě pamatuješ.“ Zašeptala Bria. „Jestli vzpomínáš na mámu a na Annabellu. Jestli občas myslíš na to, co se jim stalo a co se stalo se mnou. Jestli ti chybí tak moc, jako mě. Jestli se ti po mě stýská tak moc, jako se mi stýská po tobě.“
Otočila se ke mně se smutným výrazem ve tváři, který zkresloval její rysy stejně jako předtím tmavé podlitiny. Až na to, že tyhle rány se nikdy nezahojí, jizvy si ponese stejně jako já po celý zbytek života.
„Jestli na ně vzpomínáš a myslíš na ně stejně často jako já.“
Pokusila jsem se usmát, ale obličej jsem měla ztuhlý. „Jak bych mohla zapomenout?“
Jako by se dalo zapomenout, co se tu noc stalo. Dívala jsem se, jak naše matka a Annabella mizí v ohnivé kouli, uvědomila jsem si, že jsou mrtvé. Dívala jsem se na hromádky popela, které z nich zbyly, a pokoušela jsem se nepozvracet z pachu spáleniny. Na to se nedalo zapomenout, ale to jsem Brie neřekla. Měla na tu noc vlastní strašné vzpomínky.
Ztěžka jsem si vzdychla. Ať už byla ta noc sebestrašnější, ať jsem tehdy byla sebevyděšenější, ať už byla příčinou toho, co se ze mě stalo, nebylo nic, co bych s tím mohla udělat. Vzpomínky nemohly nic napravit, ani přinést nic dobrého a sentimentální vzlykání bylo pro slabochy, kteří se báli udělat to, co bylo potřeba.
Jediné na čem teď záleželo, bylo udržet Briu v bezpečí a najít nějaký způsob, jak si z Mab udělat cvičný terč pro mé nože. Ochránit všechny, na kterých mi záleželo. To bylo to jediné, na co jsem se teď potřebovala soustředit.
„Pojď,“ řekla jsem a vstala z pohovky. „Byl to dlouhý den. Dáš si sprchu a pak ti ukážu, kde budeš spát.“
Když byla Bria uložená v pokoji na konci chodby taky jsem si dala horkou sprchu, abych smyla Jenkinsovu krev a pak se schoulila do vlastní postele. Zírala jsem na strop a znovu jsem si vzdychla, smířená s tím, co se musí stát.
Od Fletcherovy smrti mě pronásledovaly sny. Příšerné, děsivé sny. I když ne, nebyly to přímo sny. Byly to spíž útržky vzpomínek z mé minulosti. Ať jsem se snažila sebevíc, nedařilo se mi je zastavit. Nemohla jsem zabránit vzpomínkám, aby se vynořovaly z mého podvědomí. Dnešek nebyl žádná výjimka. Jen co jsem začala dřímat, vynořily se barvy, zvuky a pachy…
Vzbudil mě nějaký zvuk. Neklidný šepot, z kterého mě polil studený pot. Soustředila jsem se na zvuk, zírala jsem do tmy obklopující moji postel. Po chvíli jsem si uvědomila, že to jsou zdi našeho domu. Něco je vyrušilo. Šepot kamene byl čím dál tím hlasitější, ostřejší a každou vteřinou neklidnější. Varovaly před nebezpečím…
To mě překvapilo. Nebezpečí? Tady?
Vyklouzla jsem z teplé postele, přehodila přes sebe župan a obula si oblíbené pantofle. Pootevřela jsem dveře a vykoukla ven.  Chodbu ozařovala tlumená světla, všechno se zdálo být normální. Možná se kameny mýlily, ale strachu jsem se zbavit nedokázala.
Zašimralo mě v nose a uvědomila jsem si, že se ve vzduchu vznáší nepatrný náznak kouře. Zhluboka jsem se nadechla a zápach nabral na síle. Hořelo snad v domě? To by mohl být důvod pro znepokojení kamenů ve zdech.
Na konci chodby se objevil bílý obláček zrovna ve chvíli, kdy jsem vystrčila hlavu ze dveří Moje starší sestra Annabella se krčila za masivním tepaným zábradlím kolem pavlače nad velkým obývacím pokojem dole v přízemí. Rampouchy silnější než moje kostnaté prsty visely z příček jako rozeklané zuby a z chladného dechu mojí sestry se ve vzduchu tvořily sněhové vločky, které se pomalu snášely dolů. I když bylo Annabelle už osmnáct, její magie byla pořád nespoutaná, nevyrovnaná a nevypočitatelná, nekontrolovatelně se projevovala pokaždé, když byla rozzlobená nebo rozrušená Přemýšlela jsem, co ji tak rozrušilo a proč je vzhůru tak brzy ráno.
„Annabello?“ zašeptala jsem.
Prudce zvedla hlavu. „Běž zpátky do svého pokoje, Genevieve, hned!“
Její ostrý tón mě vyděsil ještě víc, v žaludku jsem cítila tíhu, jako bych spolkla jeden ze znepokojeně šeptajících kamenů. Místo abych ji poslechla, jsem k ní rychle přeběhla. Ostrý zvuk způsobil, že mi srdce vyskočilo až do krku. Byl to snad výstřel?
Podlomily se mi nohy a klesla jsem na kolena vedle Annabelly. Měla stejně krásné blond vlasy a chrpově modré oči jako naše matka Eira, a v dlouhé bílé noční košili připomínala anděla.
„Co se děje?“ zašeptala jsem jí do ucha.
„V domě jsou nějací muži,“ řekla. „Zabili několik sluhů.“
Hrůzou se mi rozšířily oči. „Proč? Co chtějí? Peníze?“
Annabella zavrtěla hlavou. Buď to nevěděla, nebo mi to nechtěla říct. Ale obavy, které se jí zračily ve tváři, mě znepokojily ještě víc. Ať už byli ti muži kdokoliv a chtěli cokoliv, nemohlo to být nic dobrého. Ne takhle pozdě v noci.
„Máma slyšela, když se vloupali dovnitř,“ řekla Annabella. „Řekla mi, ať počkám tady, dokud se nevrátí. Šla za nimi, aby se je pokusila zastavit.“
„S úlevou jsem přikývla. Naše matka byla silná, nejsilnější živel, jakého jsem znala. Její magie Ledu ji ochrání. I tak jsem ale nahmatala náhrdelník, který mi visel kolem krku. Měla jsem ve zvyku si s ním hrát pokaždé, když jsem byla nervózní. Chtěla jsem se toho zvyku zbavit, ale kroužek mi dodával klidu, byl chladný, hladký a dodával mi pocit jistoty. Nevěděla jsem, proč mě ten dotyk uklidňuje, ale bylo to tak.
Dokud vzduchem neproletělo tělo.
Obr narazil do kamenného krbu a zhroutil se na zem. Náraz způsobil, že sněžítka vystavená na římse popadala dolů. Jedno po druhém se kutálela a z výšky padala k zemi, kde se tříštila na tisíce kousků o kamennou podlahu.
Pokud by byl obr pořád naživu, mohly by mu střepy dělat starosti. Annabella mi nemusela říkat, že je mrtvý – a že ho naše matka zabila svou magií. Tvář muže pokrývala maska pevného živelného Ledu, která jeho rysům dodávala divný namodralý nádech. Donce i jeho zuby v ústech pootevřených k poslednímu výkřiku se modře třpytily.
Naše matka ho zmrazila. To bylo samo o sobě dost špatné, ale pořád jsem přemýšlela o tom, co vlastně v našem domě ti muži chtěli. O co ji šlo? Co po nás chtěli?
O vteřinu později do pokoje vtrhla naše matka. Hned za dveřmi se otočila a já jsem si všimla, že za ní stojí další postava. Stála v šeru, takže jediné, co jsem z ní viděla zřetelně, byly její ruce.
Jasné, zářivé, planoucí ruce.
Na prstech neznámé ženy tančily oranžovočervené plamínky, dováděly jako hravá štěňata. Sykla jsem a přitiskla se k Annabelle. Živel Ohně. Ze všech lidí, co měli, co dočinění s magií mě děsili nejvíc. Jejich magie byla žhavá, hladová a krutá, v ničem nebyla podobná klidnému a tichému šepotu kamenů, který mě ukolébával do spánku.
Ruce mé matky modro-bíle zářily její magií, magií Ledu. Eira sbírala sílu, soustředila se na narůstající ledovou kouli, která se jí formovala v dlaních a byla tak chladná, že i o třicet stop výš, kde jsem se choulila, mi zuby cvakaly o sebe.
Žena s magiií Ohně odpověděla zvětšujícími se plameny a narůstajícím žárem. Cítila jsem i její horkou pulzující sílu, která mě děsila víc, než cokoliv jiného. Byla silná – stejně silná jako moje matka a ty dvě se teď chystaly utkat se v souboji.
Na život a na smrt.
Stály proti sobě tváří v tvář, dva páry žhnoucích rukou, pak v okamžiku po sobě mrštily magickými koulemi.
Živelný Led a Oheň se srazili. Místnost zaplavila pára, kouř a pestrobarevné jiskry, skoro se nedalo dýchat. Jejich magie se mi otírala o kůži, zanechávala po sobě stopy jako ohnivý a ledový bič. Kousla jsem se do jazyka, abych nevykřikla. Nevím, jak dlouho tam proti sobě stály ve smrtelném zápasu a vysílaly proti sobě magické výboje.
Živelný Oheň byl silnější.
Vítězil nad magií mé matky palec po palci dlouhé, agonií naplněné vteřiny. Plamínky na konci jejích prstů se rozrostly v plameny, přibližovaly se k matce, rozpouštěly její Led rychleji, než ho stíhala tvořit. Tvář svraštělou námahou jí pokrýval pot, na krku měla naběhlou žílu. Jen na vteřinu povolila a pohledem modrých očí zaběhla k pavlači, napřed k Annabelle a pak ke mně.
„Odpusťte,“ aspoň se mi zdálo, že nám něco takového říká.
Pak ji opustily síly a zmizela v živelném Ohni.
Jednu chvíli tam byla a o chvilku později se černá skořápka, která bývala jejím tělem, sesypala na podlahu. Vločky popela uvolněné po dopadu zalétly až ke mně. Příšerné, děsivé konfety se mi usadily na kůži a ve vlasech.
Začala jsem křičet – křičet ze všech sil, ale Annabella mi rukou zakryla ústa a zatřásla se mnou. Otřesy pronikly mou panikou.
„Buď zticha,“ zašeptala. „Neopovaž se křičet. Buď jako myška. Vzbuď Briu a utečte co nejdál od domu. Co nejrychleji dokážete. Zdržím ji.“
„Ne! Taky tě zabije! Annabello!“
Pokoušela jsem se sestru chytit za paži, ale setřásla mě a vyrazila po schodech dolů. Dostala se až ke zbytkům matčina těla. Sklonila se k ní, aby se jí dotkla, ale pak si to rozmyslela. Vzhlédla, natáhla ruku a zformovala ledovou kouli.
Zase jsem uviděla pár žhnoucích rukou. Annabella neměla tolik síly jako naše matka. Neměla nejmenší šanci. Ananbella se pokusila zformovat ledový štít, ochránit se, ale tál pod žhavými plameny, jako by tam ani nebyl. Plameny dosáhly až k ní, noční košile se na ní vznítila. Na chvíli vypadala jako svíčka. Krásná světlovlasá, jasně zářící. A pak byla pryč. Spálená na popel stejně jako matka.
Potlačila jsem výkřik a odvrátila jsem se od hrůzného pohledu. Bria. Musím dostat Briu pryč. Musíme se dostat z domu. Musíme se schovat. Schovat se, nebo zemřít.
„Gin! Gin! Vzbuď se!“
Zalapala jsem po dechu a vymrštila se z postele, jako když Frankenstein dostane ránu proudem a probudí se k životu. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mě někdo drží. Oči se mi zaostřily na Briu, která stála nade mnou s rukama na mých ramenou, jako by se mnou třásla, aby mě vzbudila. Prudce jsem vydechla a začala pomalu přicházet k sobě.
„Už jsem v pořádku.“ Zachraptěla jsem a otřela si pot z čela. „Už je to dobré, můžeš jít zase spát.“
Pustila mě a já se svezla zpátky do postele. Zesláblá, zpocená, třesoucí se, naprosto vyčerpaná. Bria mlčela, ale cítila jsem ve tmě na sobě její oči.
„Takže“ zamumlala jsem. „Jak moc nahlas jsem křičela tentokrát?“
„Dost na to, aby mě to vzbudilo,“ odpověděla Bria. „Myslela jsem, že se možná někdo vloupal do domu. Že nás možná vystopovali ti lovci odměn.“
„Ne, to jsem jenom já a moje psychóza. Omlouvám se, že jsem tě vzbudila. Většinou tu bývám sama, takže nemám koho budit.“
Chvíli zůstala zticha. „Co… O čem se ti zdálo?“
Pokrčila jsem rameny. „Jako obvykle. O té noci, co zemřely máma a Annabella. Nebývá to vždycky stejné, jsou to jen útržky.“
„A co jsi viděla dnes večer?“
Zašklebila jsem se, i když to ve tmě nemohla vidět. „Dnes to stálo opravdu za to. Viděla jsem je obě znovu zemřít, jak mizí v ohnivé kouli a mění se na popel.“
„Och.“
Bria nevyzvídala podrobnosti a já jí je ani nenabídla. Jedna věc je vědět, co se stalo a prožít zbytek života ve smutku, s pulzující bolestí v hrudi, něco jiného je slyšet o události do nejmenších krvavých podrobností od někoho, kdo u toho byl. Od sestry, která nebyla schopná tomu zabránit.
Otočila jsem se k ní zády. Závěsy proniklo měsíční světlo a vytvářelo dojem stříbrných puklin na všem, na co dopadlo. Přesně tak jsem se cítila – studená, popraskaná, prázdná a děravá.
„Mrzí mě, že jsem tě vzbudila, Brio. Už to bude dobré. Většinou mívám jen jeden takový sen za noc.“ Řekla jsem. „Takže jdi. Zkus si trochu odpočinout.“
Čekala jsem, že se otočí, zavře za sebou dveře a zmizí. Čekala jsem, že její kroky postupně odezní. Čekal jsem, až mě znovu zaplaví bolest z její nepřítomnosti a odcizení.
Bria místo aby odešla, vklouzla ke mně pod přikrývku. Zaváhala, ale pak se ke mně zezadu přitiskla stejně, jako když jsme byly děti a jedna z nás měla zlé sny. Vždycky jsme pak byly schopné znovu usnout bez dalších nočních můr.
Celá léta jsem si na to nevzpomněla, ale teď se vzpomínka vrátila a věděla jsem, že Bria myslí na totéž. Položila mi ruku kolem pasu a přitáhla si mně k sobě ještě o kousek blíž.
„Už je to pryč, Gin,“ šeptala mi do vlasů. „Jsem tady. Jsme tady spolu a přijdeme na to, jak se zbavíme Mab. Slibuju.“
Po tvářích mi tekly slzy, ale nepokusila jsem se je setřít. Nechtěla jsem, aby věděla, že pláču. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděla. Slabou, rozhozenou, nejistou, zmítanou pocity. Já jsem přece byla její velká starší sestra. Genevieve Snow. Gin Blanco. Pavouk. Měla jsem se o ni postarat. Ne naopak.
Ale to mě neodradilo od toho, abych nepoložila ruku dolů, na tu její a lehce ji nestiskla. Bria se přitiskla blíž a spokojeně něco povzbudivého zamumlala.
Ležely jsme tak schoulené, dokud nás znovu nepohltil spánek.


13 komentářů:

  1. Další kapitola, díky moc. :3

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky !!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za další skvělou kapitolku!!!💜💜💜

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat