pátek 3. března 2017

Pavoukova odplata - 12. kapitola


Když jsem si byla jistá, že je Lincoln Jenkins mrtvý, stáhla jsem si lyžařskou masku a vrátila se zpátky na parkoviště za Nothern Aggression.
Finn stál vedle Brii, která seděla na nárazníku jednoho z aut. Můj nevlastní bratr jí něco říkal a pak z náprsní kapsy vytáhnul bílý hedvábný kapesník. Podal ho Brii, která si jemnou látkou setřela z obličeje krvavou šmouhu Ach ano, Finn byl do Brii natolik zblázněný, že neváhal obětovat svoje drahocenné hedvábí.

Nebyli tam ale sami.
Zatímco jsem se honila za Jenkinsem, objevili se Roslyn s Xavierem. Roslyn stála z druhé strany vedle Brii a znechuceně se dívala na těla na popraskaném betonu. Nedokázala jsem s jistotou říct, jestli jí víc vadí mrtvoly, nebo jejich nevkusné oblečení. Xavier byl praktičtější. Obcházel jedno tělo po druhém, prohledával kapsy, vytahoval peněženky a telefony a pokoušel se zjistit, co byli trpaslíci zač. Na jejich jménech už sice nezáleželo, ale vždycky je lepší být v obraze.
Při zvuku mých kroků se Finn otočil, zbraň připravenou k výstřelu.
„Klid,“ řekla jsem a vystoupila ze stínů. „To jsem jen já.“
Finn přikývnul, ale zbraň neschoval. Místo toho se rozhlížel po okolí, jako by čekal, že se ze závějí vynoří další darebáci, kteří budou usilovat o Briin život. Vzhledem k tomu, co mi pověděl Jenkins o odměně vypsané jak na mou, tak Briinu hlavu, bych se ani nedivila.
Podívala jsem se na Briu, abych zkontrolovala, jak moc je zraněná stejně, jako si Fletcher prohlížel mě pokaždé, když jsem se odněkud vrátila zmlácená a vyčerpaná. Její obličej vypadal strašně. Z rány nad pravým okem jí odkapávala krev, stejně jako z další, kterou měla na bradě. Tváře měla nateklé a samou modřinu a paži měla obtočenou kolem těla nejspíš kvůli zlomeným žebrům.
Srdce se mi sevřelo. Musela mít bolesti, ale věděla jsem, že vyvázla poměrně lacino, protože byla pořád tady se mnou a ne na cestě k Mab.
„Tak co říkal?“ zeptal se Finn.
„Někdo z nich před smrtí mluvil?“ zeptala se nevěřícně Roslyn.
Zavrtěla jsem hlavou. „Tady z těch nikdo. Ale byl tu ještě jeden, který se pokusil utéct, když to nešlo podle jejich plánů, ale dohonila jsem ho. To co řekl, mě nepotěšilo. Mab vypsala na Pavoukovu hlavu pětimilionovou odměnu“
Finn tiše hvízdnul.
„A je to ještě lepší. Pokud by se někomu podařilo doručit mě k Mab živou, odměna se zvýší na deset milionů.“
„Deset milionů dolarů?“ zabručel Xavier. Pořád se skláněl nad jedním z těl. „To už se nedivím ničemu, co se kolem děje. Vsadím se, že do Ashlandu přitáhnou všichni lovci hlav, co žijí na východ od Mississippi.“
Kývla jsem hlavou k trpaslíkům „Zjevně už jsou tady.“
Nikdo k tomu nic nedodal.
„To ale není všechno, nebo snad ano?“ zeptala se Bria. „Mám pocit, že sis něco nechala pro sebe. Něco, co má co dělat se mnou Tihle muži nechtěli tebe, Gin. Ti šli po mně. Takže nám řekni i ten zbytek.“
Neměli jsme s Briou nijak blízký vztah, ale i tak o mě věděla spoustu věcí. Jako třeba, že zamlčuju věci, které by mohly ublížit lidem, které mám ráda. Nevěděla jsem, jestli mám být naštvaná nebo ráda, že do mě tak vidí. Její otázce jsem se ale nemohla vyhnout. Ne, když tu byli Finn, Roslyn a Xavier a přemýšleli o tom, o co jde.
Podívala jsem se na Briu. „Mab zjevně došlo, že máme něco společného – nebo má přinejmenším podezření – protože vypsala odměnu i na tebe. Milion dolarů, ale jen pokud se k ní dostaneš živá. Co se mě týče, spokojí se i s druhou variantou.“
Bria mi vrátila zamyšlený pohled. „Chce mě použít jako návnadu. Vylákat tě a pak nás obě zabít.“
Pokrčila jsem rameny „to je i můj odhad. To se ale nestane, slibuju.“
Pošramocenou tvářičku jí zkřivil vztek. „Nepotřebuju tvoji ochranu, Gin. Jsem policajtka, ataky živel Ledu, pokud bys to náhodou nevěděla. Dokážu se o sebe postarat sama a pár lovců odměn hravě zvládnu.“
Odfrkla jsem si. „Tady nejde jen o pár pochybných existencí, ale o každého ubožáka s bouchačkou široko daleko. Já jsem pro ně jen jméno, duch, kterého nikdo nezná, ale všichni znají tebe, včetně hodnosti a služebního čísla, zvlášť po tom, co se stalo před Vánoci na starém vlakovém nádraží. Vlastně jsem překvapená, že jim trvalo tak dlouho, než sebrali odvahu jít po tobě.“
Bria se na nárazníku zavrtěla. Koutky rozbitých rtů se jí stočily dolů, jako by se bála, že kdyby něco řekla, bylo by to něco, čeho by mohla později litovat.
Přivřela jsem oči. „Tohle je poprvé, co se tě pokusil někdo unést, že ano? Protože pokud by se něco takového stalo už dřív, řekla bys mi to.“
Na moment jsem si myslela, že mi neodpoví, ale můj ledový nesmlouvavý pohled její odhodlání narušil.
Vzdychla si.“Před pár dny, když jsem si dávala kafe v Cake Walk na mě jeden chlápek vytáhnul zbraň a chtěl mě nacpat do auta.“
„Co se stalo pak?“
Bria pokrčila rameny. Ujistila jsem se, že kolem není nikdo, kdo by mohl přijít  úhoně, pak jsem mu chrstla kafe do obličeje a sebrala zbraň. Zatímco ječel, že má popáleniny druhého stupně a že jde o policejní brutalitu, spoutala jsem ho a odvedla na stanici. Konec příběhu.“
Finn se na moji sestru podíval obdivným, hřejivým pohledem. „Dobrá práce, detektive. I když věčná škoda té kávy. Nešlo to udělat jinak?“
Bria se zatvářila zmateně. Ještě Finna neznala natolik, aby věděla o jeho těžké závislosti na kofeinu. Přitiskla si kapesník na ránu nad okem a obrátila se ke mně.
„A co Jenkins?“ zeptala se „Předpokládám, že jsi ho dohonila, když tohle všechno víš.“
Tohle nebylo všechno, na co se mě chtěla zeptat. Pohled jejích ledově modrých očí byl plný otázek. Někdo by možná považoval za moudřejší mi tuhle otázku nepokládat, ale Brie odvaha nechyběla.
„Zabila jsi Jenkinse?“
„Samozřejmě že jsem ho zabila,“ řekla jsem. „Představoval pro tebe hrozbu. Už jednou tě prodal a bez váhání by tě zradil znovu. Nemohla jsem ho nechat běžet. Nikomu neprojde, když ohrožuje ty, na kterých mi záleží -  nikomu.“
Briiny rty se semkly do přísné linky a v očích se jí objevil vztek, ale nekomentovala to. Nevyčítala mi, že jsem provedla další špatnost, že jsem někoho chladnokrevně zavraždila, nenamítala, že to s ním mohla vyřídit v mezích zákona, zatknout ho a poslat na dlouhou dobu do vězení. Ale i tak jsem cítila její rozčarování a nesouhlas, který jsem cítila jako valící se studenou frontu.
Finn vstoupil mezi nás. „Nerad ruším, ale pro případ, že jste na to zapomněly, tady máme pár mrtvol a to by i v té nejbezelstnější duši mohlo vyvolat určité podezření. Co s nimi, Gin?“
„Jo,“ zabručel Xavier. „Chceš mě do toho zapojit? Necháš tady runu, aby se Mab dozvěděla, co se stalo?“
Potom, co jsem Mab vyhlásila válku, začala jsem na místech svých činů nechávat podpis pokaždé, když šlo o Mabiiny muže. Čmárala jsem svou runu do prachu, na zdi domů, někdy dokonce i krví. Dělala jsem to proto, aby se Mab zaměřila na mně místo na lidi, které jsem se před ní snažila chránit. Jako třeba na Briu, nebo Roslyn, které se mnou měly nějaké spojení.
„Můžu se zapojit,“ nabídla se Bria. „Nechat ochranku najít těla a dosvědčit, že nikdo v klubu si ničeho nevšimnul.“
Hleděla jsem na těla na betonové ploše. Před deseti minutami byli plní života a odhodlání. Teď už tam nebylo nic, jako ve včerejších novinách, jen prázdné pomačkané odhozené listy.
„Ne,“ řekla jsem zamyšleně. „Dneska tu podpis nenechám a vy o ničem nevíte. Budeme dělat, jako že se nic nestalo.“
Bria se zarazila. „Ale proč? V čem je dnes večer rozdíl?“
„Mab najala lidi zvenčí,“ řekla jsem. „Tohle nejsou její zaměstnanci. Ne v pravém slova smyslu. Pokud bych tu nechala svůj podpis, bylo by jasné, že jsem vystoupila na tvou obranu. Mab by se ujistila, že je mezi námi nějaké spojení. Řekla by to všem ostatním a ti by tě pak toužily dostat ještě rychleji. Ne, necháme je v tichosti zmizet. Znám někoho, kdo to dokáže zařídit.“
Díky Finnovu telefonátu se o patnáct minut později objevila Sophia Deverax ve svém klasickém kabrioletu.
Jako obvykle byla od hlavy až po paty v černé. Dnes to znamenalo těžké pracovní boty a teplý overal. Perfektní model na zbavování se mrtvol. V tomhle případě šesti. Zatímco jsme čekali, než Sophia dorazí, tak sem Xavier přemístil i Jenkinsovo mrtvé tělo. Nebylo potřeba přidělávat trpaslici problémy s přemísťováním se po hladkém ledě, který jsem vytvořila při pronásledování zlodějíčka. I tak jsem jí nechala dost práce.
„Jak vidíš, byl dnešní večer o něco náročnější, než jsem čekala,“ řekla jsem Sophii.
„Hmph,“ souhlasně zamručela s pohledem upřeným na těla.
„Potřebuješ s něčím pomoct?“
Sophia protočila panenky, jako bych ji právě urazila. Možná jsem to udělala. Sophia stejně jako já radši pracovala sama a byla ve své činnosti zatraceně dobrá. Zbavovala se těl po Fletcherových úderech dlouho předtím, než jsem po něm převzala živnost.
Sophia byla neuvěřitelně silná, dokonce i na trpaslici, ale výjimečná byla svou magií. Byla stejně jako její sestra Jo-Jo živel Vzduchu, ale na rozdíl od ní svou sílu nepoužívala k léčení, naopak, místo aby spojovala zlámané kosti a zcelovala rány, doslova tkáň rozkládala. Po jejím zásahu mizely krvavé skvrny, vlasy, rozstříknutá mozková hmota, nezůstala jediná stopa, z které by se dala získat DNA. Zbyl jenom prach, o který se postaral ledový zimní vítr.
„Zajedeme k Jo-Jo, aby se postarala o Briina zranění,“ řekla jsem Sophii. „Uvidíme se tam?“
„Mmm-hmm,“ řekla nepřítomně a vytáhla z kapsy rukavice, nejspíš proto, aby si nezničila manikúru. Nehty se jí ve tmě růžově blýskaly něžnou holčičí barvou, která s jejím vzhledem naprosto neladila.
„Zůstanu tady,“ řekl Xavier. „Pro případ, že by se tu objevil nějaký zvědavec.“
Přikývla jsem. Nebezpečí, že by se tu v tuhle nekřesťanskou hodinu objevil někdo střízlivý, bylo mizivé, ale pokud by se tak náhodou stalo, mohl Xavier blýsknout odznakem a zvědavce odehnat. Sophia se o sebe sice dokázala postarat sama, ale neškodilo mít v záloze někoho, kdo by jí v případě potřeby kryl záda.
„Díky,“ řekla jsem. „Máš to u mě.“
Xaveir se zazubil. „Nic mi nedlužíš, ale pár jídly na účet podniku bych nepohrdl. Ta dnešní večeře byla skvělá.“
Nadzvedla jsem obočí. „Radši opatrně s tím chválením. Roslyn by mohla začít žárlit.“
Upírka se tiše zasmála. „Co se týče jídla, může chválit, jak chce, Gin. Mám jiné dovednosti, zvlášť v ložnici a dovolím si tvrdit, že tomuhle mému umění dá Xavier přednost před sebelepším jídlem v Pork Pit.“
Vrhla na Xaviera potutelný pohled a jeho úsměv se ještě rozšířil.
„Bod pro tebe, Roslyn,“ připustila jsem. „Tady nemám šanci.“
Xavier se na Roslyn podíval způsobem, který nikoho nenechal na pochybách, co se bude dít jen, co spolu zůstanou o samotě. Pak se přesunul k Sophii, aby jí pomohl naložit těla do kufru jejího auta. Navzdory klasickým liniím a přítlačným křidélkům mi černý vůz vždycky připomínal pohřebák a dnes večer se v něm trpaslíci co napadli Briu svezou naposled.
Roslyn se vrátila do klubu ke své práci a já s Finnem jsme pomohli Brie nastoupit do Aston Martina, který stál na východním parkovišti.
Cestou jsme s Briou nemluvili, zlobila se na mě kvůli smrti svého informátora, i přesto, že ji zradil. Inn se pokusil prolomit ticho několika vtipy, ale ani jeho úsilí nerozptýlilo napětí, které mezi námi panovalo.
O dvacet minut později jsme už seděli v teple Jo-Joina salónu, Bria v třešňově červeném křesílku, zatímco ji Jo-Jo pečlivě prohlížela.
„Ta rána nad okem je dost ošklivá, drahoušku,“ řekla jí. „Ten grázl musel mít pořádnou sílu.“
Bria se zašklebila. „To tedy měl.“
Jo-Jo zvedla dlaně nad Briinu hlavu a nechala působit svou magii Vzduchu. Její síla zalila místnost jako přílivová vlna a jako obvykle způsobila, že mě začaly svědit a pálit jizvy v dlaních. Jo-Jo se sklonila a Bria zasyčela jako vzteklá kočka. Ne proto, že by jí Jo-Jo ubližovala, ale protože vnímala její magii stejně jako já – a stejně jako mně jí byla nepříjemná.
„Taky ten pocit nemám ráda,“ řekla jsem jí tiše a postavila se vedle. „Ten co vyvolává magie Vzduchu.“
Jo-Jo přejížděla dlaní před Briiným obličejem a nutila molekuly kyslíku proudit a zacelovat rány. Dívala jsem se, jak se tkáň znovu spojuje, hojí a modřiny blednou.
Bria zaťala zuby. „Není to zrovna příjemné, ale přežiju to.“
„Někdy pomůže, když se máš čeho chytit,“ řekla jsem a natáhla k ní ruku. „Můžeš se pak soustředit na něco jiného než na bolest.“
Bria se podívala na mou ruku, která zůstala stát ve vzduchu před ní, a pak se její pohled stočil k mé tváři. Věděla jsem, co vidí. Ženu v černém oblečení. Ženu pokrytou krví. Vražedkyni. Zabijáka. Monstrum. Nezáleželo na tom, že se pokoušela nedat nic z toho najevo, jenomže Bria si byla moc dobře vědomá toho, co jsem zač – a jaký z toho má pocit.
Nakonec si vzdychla a po mé ruce sáhla. Dlaň měla chladnou a jemnou. Možná se jí nelíbila moje pavoučí část, ale nezapomínala ani na to, že vždycky budu i Genevieve Snow – její sestra, kterou měla jako malá tolik ráda.
„Neboj se stisknout, jestli ti to pomůže.“
Bria jen přikývla a sevřela ruku pevněji.
Kromě ran v obličeji a polámaných žeber Bria žádná vážnější zranění neměla, takže léčení zabralo Jo-Jo jen pár minut a pak se chvíli věnovala i mě aby napravila škody, které mi způsobil Don. Nakonec jsme všechny tři zamířily do kuchyně.
Většina lidí by dala přednost salónu, ale mým nejoblíbenějším místem z domu byla kuchyně, možná proto, že jsem tak ráda vařila. Dlouhý úzký stůl dělil kuchyni na dvě části a kolem zdí byly rozestavěné spotřebiče a skříňky na nádobí v  pastelových barvách. Strop zdobily namalované nadýchané mraky, které připomínaly marschmellow. Ostatně mraky v různých podobách byly všude kolem. Od podložek na hrnce až po utěrky pověšené u dřezu. Stejně jako ostatní živlové, také Jo-Jo používala osobní runu – nadýchaný mrak, který měl symbolizovat její magii Vzduchu – a zároveň sloužil jako dekorace.
Finn stál u sporáku a naléval si dnešní už aspoň třináctý šálek kávy. Jako vždy mě vůně cikorky vznášející se ve vzduchu připomněla jeho otce. Zatoužila jsem, aby tu byl starý pán s námi. Fletcher by věděl, jak se vypořádat se zapeklitou situací ve které jsme se ocitli – se zmatkem, který jsem vyvolala tím, že jsem Mab vyhlásila válku.
Finn na mě toužebný pohled zelených očí. „Je tu nějaká šance, že bych mohl ke kávě dostat něco sladkého?“ zeptal se s nadějí v hlase.
Nadzvedla jsem obočí. „Máš pocit, že jsi měl málo toho jahodového koláče?“
„Pořád ještě rostu,“ řekl přesvědčeně, „potřebuju vitamíny.“
Bria si odfrkala. „Jediné, co u tebe narůstá, je ego.“
Finn se na mou sestru škádlivě usmál. „Ve vaší přítomnosti, detektive, se u mě zvětšuje i něco jiného.“
Protočila jsem panenky nad Finnovým pokusem o vtip. Jo-Jo se zakuckala, pobavená jeho snahou.
Bria mu oplatila přeslazeným úsměvem. „Opravdu? Párátko se proměnilo v páreček?“
Finnovi zaskočilo a málem vyprskl kávu, které si právě lokl. Zčervenal a podíval se na Briu. Užuž otevíral ústa k nepochybně vtipné a kousavé odpovědi, ale uťala jsem ho.
„Dost,“ řekla jsem. „Máme na starosti důležitější věci než vaše kočkování. Jako třeba co provedeme s tou odměnou, co je vypsaná na tvou hlavu, Brio.“
Pokrčila rameny. „Nevidím žádný důvod, proč bychom se tím měli zabývat. Dokážu se o sebe postarat.“
„Ne, nedokážeš. Ne když jsou ve městě všichni ti lovci odměn,“ otevřela jsem ledničku, abych se podívala, co má Jo-Jo za suroviny.
„Lovci odměn?“ zeptala se Jo-Jo. „Jací lovci odměn?“
Pověděli jsme jí, co se stalo za Nothern Aggression a co jsem vytáhla z Jenkinse.
Zatímco ostatní mluvili, a shromáždila jsem suroviny na brownies. Mouku, vejce, vodu, kakao, olej. Všechno spolu s dalšími ingrediencemi skončilo v mixéru a o deset minut později už jsem dávala brownies do trouby a začínala míchat krém, který obyčejný dezert povznese na vyšší úroveň. Moučkový cukr, máslo, mandlový extrakt a krémový sýr skončili v míse. Jako obvykle mě míchání a spojování surovin uklidňovalo. Nemohla jsem ovlivnit to, co Mab prováděla, jak ohrožovala mou rodinu, ale aspoň jsem jim mohla hořkou situaci trochu osladit a zpříjemnit.
O dvacet minut později už Jo-Jo všechno věděla a já jsem z trouby vytahovala hotový moučník. Během čekání až dostatečně vychladne, abych mohla přidat krém, jsem z příborníku nachystala sklenice a našla v ledničce mléko. Jednu po druhé jsem sklenice zchladila svou magií Ledu tak, až se na nich vytvořila námraza.
Když bylo všechno připravené, odnesla jsem tác s nakrájenými brownies i sklenice s mlékem ke stolu, aby si všichni mohli dát pozdní svačinku.
„Co chceš dělat se všemi těmi individui v Ashlandu. Gin?“ zeptal se Finn.
Zakousla jsem se do moučníku. Bohatá čokoládová chuť vyvážená krémem. Perfektní. „Uvidíme, co o nich dokážeme zjistit – zázemí, dovednosti, zvyky. Nejvíc mě zajímá Gentry a to děvče – Sydney. Gentry vypadala z celé té bandy nejchytřejší a tím pádem i nejnebezpečnější.“
Finn přikývnul. Už na sbírání informací začal pracovat odpoledne, ale Briina schůzka s Jenkinsem ho od hledání odvedla.
„A co já?“ zeptala se Bria. „Potřebuješ ode mě něco?“
Podívala jsem se na ni. „Ráno zavoláš svému šéfovi a řekneš, že musíš kvůli neodkladné rodinné záležitosti opustit město.“
Bria přimhouřila oči. „Chceš, abych odjela z Ashlandu? Kvůli pár amatérům, co si chtějí přivydělat?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nejde jen o pár lovců odměn, Brio. Dnes večer jich po tobě šlo šest, a Mab jich měla doma plnou jídelnu. Ve městě jsou jich teď aspoň tři nebo čtyři tucty a všichni jsou celí žhaví se tě zmocnit. Všichni čekají, že se pokusíš zmizet, takže právě proto nikam nepojedeš.“
Bria se na mě podívala. „Chceš, abych se schovala, že ano?“
Přikývla jsem. „Chci, abys zůstala v dosahu, někde, kde si budu jistá, že jsi v bezpečí. Na místě, které se snadno brání a kam je těžké se dostat. Na místě, které znám jako svoje boty, takže vím, že tam nečeká žádné ošklivé překvapení.“
„Vím jenom o jednom místě, na které tenhle popis sedí,“ řekl Finn.
„Nevadí ti to?“ zeptala jsem se tiše. „Je to i tvůj dům. Věděl, že se někdy dostaneš do situace, že budeš potřebovat bezpečný úkryt. Oba to víme.“
Bria mezi námi těkala pohledem. „O čem to mluvíte? Co je to za místo?“

Podívala jsem se na ni. „Mluvíme o Fletcherově domě. Dnes večer půjdeš se mnou, sestřičko.“

19 komentářů:

  1. Děkuji moc.. doufám, že ten jejich vztah trošku napraví

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za další skvělou kapitolku!!!💜💜💜

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekci !!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za novou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za preklad:-D

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat