pondělí 27. března 2017

Mezi skálou a tvrdým místem - 1. část


Ahoj, holky, máte tu slíbené pokračování. Doufám, že se vám bude líbit stejně, nebo ještě víc než první díl. A připravte se na žhavou jízdu.😊
Tereza


„Haló? Je tu někdo?“
Jakmile mi ta slova vyšla z pusy a ozývala se po prázdné opuštěné kanceláři, pomyslně jsem se nakopla.
Viděla jsem spravedlivý podíl hororů. Včetně těch, kde to křičí až příliš hloupá hrdinka na to, aby žila, a samozřejmě¸ že tam někdo byl. Jako by ta otázka byla proroctvím. Zajistila, že tu někdo bude.
Bez toho, abych řekla cokoli dalšího, natáhla jsem se pro krabičku první pomoci ve stole, rukou jsem lehce nahmatala železnou ručku obušku, když jsem tou druhou vklouzla k šuplíku, kde byl skrytý glock.
Už jsou dávno pryč ty dny, kdy stačilo mávnout zbraní a vystrašit příchozího k odchodu.
Před desíti lety vylezlo všechno nejenom ze skříní, ale i z pod postele, hrobu a taky nočních můr.
Ty dny jsme měli proti vetřelcům stříbro na vlky, železo na fae a česnek a kolík na upíry, mimo jiné. Nikdy jsem se neptala, na co byli Pokémoni… protože jsem to vážně nikdy nechtěla vědět.
Při odjištění glocku jsem ho svírala bílými prsty a měla ho podél předloktí. Celé to proběhlo díky tréninku 101 u elitních ozbrojených sil, a to ještě dřív, než začal skutečný bojový výcvik.
„Jak zabít vlkodlaka deseti hrůznými a násilnými způsoby“ procházelo kanceláří jako pamlsek a „Bodnutí za úspěch“ bylo pro smích navzdory zřejmé reklamě v názvu.
Byla prostě škoda, že instruktor neznal, kurva, nic o bodnutí upírů. Díky obvodu pasu jsem měla podezření, že si byl bližší se steaky různých typů.
Poté, co jsme dokončili věci, které nám doporučila vláda, dostali jsme velké kluky. Nikdy vás nedokáže naučit, jak zabít upíra líp než upír, a bojový výcvik s vlkodlaky mi dal zdravou dávku respektu ke chlupáčům.
Skopla jsem si podpatky, než jsem se plížila k předním dveřím kanceláře – po celou dobu jsme si byla vědoma toho, že pokud Miriam zapomněla znovu zavřít přední dveře, a byl to civilista, budu vypadat jako debil.
Nejspíš skončím s obviněním z útoku a ublížení na zdraví, nebo minimálně toho chudáčka, nic netušícího zločince vyděsím. Srdce mi bude krvácet.
Kancelář byla do tvaru L, můj stůl byl skrytů za rohem. Tak se mi to líbilo. Znamenalo to, že si můžu dát na plochu spoře oděné chlapy bez toho, aby se na mě někdo blbě díval.
Není nic horšího než nějaký dobrodinec, co mi káže o sexuální diskriminaci, nebo harašení, nebo o čemkoli, co se týče pořádných chlapáků na mojí obrazovce, abych tak řekla.
Miriam to nazývala skandálním a po třetí přednášce, kterou jsem dostala na rozpadající se morálku mladší generace, jsem si poupravila kancelář.
Buď to – nebo bych to riskla se sešívačkou a nožem na dopisy.
A to byly jen fotky pár lidských chlapů.
Rty se mi zkroutily, když jsem zahnula a stěnu a pokoušela se poslouchat každou buňkou v těle.
Kdyby jen věděla, že jsem sešla na tu špinavou cestičku s paranormálem, pak… No, pak bych musela odemknout tu sešívačku a nůž na dopisy.
Z rohu se ozval hluk. Zašoupání botou, pak zamumlaná kletba. Papíry se šustily za doprovodu dalšího klení. Šuplíky se otvíraly a někdo je prohledával. Pak je zabouchl.
Zloděj hledající pokladnu? Byla jsem si jistá, že tu někdo byl – nějaký kretének – pokoušející se krást.
Jasně, byla to jen pokladna, ale na tom nezáleželo. Krádež byla krádež. Zloděj narazil na patovou situaci firmy.
A pokud by se firma dostala do problémů, museli bychom někoho ze zaměstnanců propustit… většina z nich byli paranormály, co nikde jinde nesehnali práci. Vztek se mnou prohnal jako divoký oheň. Vždycky jsem se smála v knihách tomu výrazu, ale teď jsem mu rozuměla. Začal jako malá, pouhá jiskřička, která rostla a projela mnou jako exploze.
„Stůj ty malý, zkurvený zmrde!“
Obešla jsem roh a namířila zbraní. Byla jsem si jistá, že je to člověk. Paranormálové jako celek měli větší ryby na práci než vyrabovat nějakou kancelář kvůli ubohé částce v pokladně.
Většina jako upíři byla dost stará na to, aby měla svou vlastní hromadu zlata, nebo jako vlci se o peníze nestarali, dokud jimi od lidí nekupovali pozemky. Světlušky jen seděly na prdelích a počítaly je, což by mohlo být ku pomoci, kdybyste jim nechali kus papíru. Měli fetiš na podvojné účetnictví.
„Stůj. Ach, kurva –“
Rychle jsem zahlédla mohutnou postavu, než se otočila, prozradil ji záblesk zelené, kde měly být oči. Rostlo to, ramena byla jako stodola, když se to ke mně otočilo. Srdce mi bušilo, tělo zaregistrovalo nebezpečí, i když ho moje mysl odmítala.
„Zůstaňte tam, pane.“ Mávla jsem záložním glockem, jako bych ho chtěla varovat. Co to kurva bylo? Slyšela jsem o zelenookých monstrech, ale tohle bylo směšné.
„Mám v něm stříbrné –“
Pohnulo se to rychleji, než by bylo u člověka možné. Kurva žádné překvapení, když to v žádném případě nemohl být člověk – šeredně jsem se spletla. Couvla jsem, klopýtla o vlastní nohu a tvrdě přistála na zadku.
Výkřik se mi vydral z krku z části vztekem ale z většiny strachem, když se ten tvor tyčil nade mnou.
Páchlo mu z huby, jako shnilé maso a síra, měla jsem z toho husí kůži, jako by se snažila dostat na opačnou stranu těla a pryč ze mě.
Řev mi skoro protrhl bubínky a já sebou trhla, očekávala jsem dosud nevídané drápy a zuby, jak mi trhají kůži jako papír, aby se dostal k mým vnitřním orgánům. Ale legrační bylo, že ten zvuk přišel zpoza a nad tou příšerou, která mě táhla za nohy.
O sekundu později se ozval zvuk trhání masa. Tělo se mi napjalo, když jsem čekala, až bolest přijde. Ze rtů mi uniklo zafňukání. Ale bolest nepřišla a to znamenalo, že to bylo horší… o moc horší. Něco teplého, mokrého a hnusného mi kapalo na rameno, než byla ode mě příšera náhle odtrhnutá.
Odhozená přes celou místnost sebou práskla o stěnu a sklouzla na hromádku.
Krajinka, která tam byla pověšená, za ním spadla, sklouzla mu přes hlavu jako parádní náhrdelník. Vůbec mi to nebylo líto. Mohlo to být parádní umění, ale mým barbarským očím to připadalo jako krajina sraček.
Vzlyk mi unikl z krku. Proč jsem myslela na zakrvácenou krajinu, když mě málem nějaký pošahaný para sejmul, a ne tím dobrým způsobem?
Pevné paže se kolem mě obtočily a přitiskl si mě k široké hrudi. Tvrdší než člověk obalený mramorovou vyhřátou kůží, vydechla jsem do něj úlevou, když jsem poznala chrličův dotyk.
„Cale,“ vydechla jsem, obtočila mu paže kolem krku a držela se ho jako o život.
Cal – nebo Calcite – pokud jste to chtěli mít přesně, byl jeden z chrličských stráží. Jako druh, který miloval ochranu… na takové, řekněme, instinktivní úrovni. Ani já si neuvědomovala, jak moc svou práci berou vážně, až do chvíle, kdy se můj debilní ex rozhodl, že bych vypadala líp s odstíny fialové a modré.
Naštěstí pro mě se mu nepodařilo doručit ránu. Naneštěstí pro něj to bylo z toho důvodu, že byl na blízku dva metry vysoký, nasraný chrlič, který se objevil jako nevhodná zahradní ozdoba.
Ten druh, o který si nejenže skopnete prst, ale taky přes něj celí přepadnete s tím, že on přistane na vás. Taky vás možná zamotá do zahradní hadice a dostane se do hádky s hráběmi. Jinými slovy, naprosto kurevské zahradní krvavé jatka.
S Calem se nepohádal, protože si Cal popletl slova a místo, že ho vyrazí, řekl mu, že ho do něj vrazí.
Naposledy, co jsem svého bývalého viděla, ho můj současný milenec vynášel ven jako pytel sraček do haly k vrátnému, aby se s ním vypořádal. Neviděla jsem ani kousek, natož pak vlásek, Kennetha od té doby, předpokládala jsem, že svůj ubohý zadek dotáhl domů.
Pak byl Cal můj rytíř v lesklé zbroji jako teď, a ani šest měsíců v posteli neotupilo můj chtíč po jeho nádherném těle.
Nebo po těch úžasných věcech, které dělal jazykem. Někteří by vám řekli, že vlci nebo upíři jsou lepší, ale věřte mi, jakmile jednou dostanete gargoyla, v žádném případě se ho nevzdáte.
Zhluboka jsem si oddechla, přitulila jsem se k mému kamennému muži a pokusila se zapomenout na pachuť ošklivosti z toho, co se mi to pokusilo udělat. Byla jsem si jaksi jistá, že by tu zanechalo něco víc než jen krev na zemi. Jako vždycky byl Cal teplý a pevný s pažemi kolem mě jako bezpečné nebe držící mě od zbytku světa. Bylo ale divné, že má na sobě bundu.
Mohla jsem spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát jsem ho viděla v bundě. Třeba cítil chlad, když se blížila zima?
Přestala jsem na to myslet a přejela mu rty po krku. Lehce jsem mu ho okusovala, propracovávala se dolů a usmála se mu do kůže, když velká délka jeho penisu ztvrdla a okamžitě se ke mně přitiskla.
Ach, ano, můj chlapec byl vždycky připravený na trochu – nebo hodně – akce. Žádné ‚Promiň, zlato, jsem unavený,‘ nebo ‚Mám ráno schůzku a potřebuju se vyspat,‘ nebo hůř ‚Pan P už nějakou chvíli nic nedělal.‘
To poslední bylo vždycky to nejhorší. Kenneth fňukal a fňukal, dokud nedostal, co chtěl, pak to trvalo tak dvě minuty a já se nakonec sama dodělala v zatracené sprše.
Gargoylové? Ti se neunavili a měli drsné jazyky.
A ocasy.
Jen vám to říkám.
Zasmála jsem se mu do krku a přejela rukou dolů, abych ho pohladila po pevné délce penisu. I když jsem nechtěla, rozevřely se mi oči. Do háje s tím, jestli nebyl pokaždé, co jsem se ho dotkla, větší.
Věděla jsem, že mohli měnit… ehm, velikost svého těla, ale sakra, jeho erekce byla tak velká a nateklá, jako by týdny nešukal, i když jsme minule zlomili další kuchyňskou linku. Možná to zní vtipně, ale věřte mi, když se na vás opravář vědoucně dívá, když opravují škody, rozmyslíte si to.
„Neuvědomila jsem si, že ti to způsobuje kancelář, zlato,“ zamumlala jsem mu do krku, zápolila jsem s jeho páskem.
Třeba bychom si mohli dát rychlovku o stěnu. Jo, tak byl kousek od nás mrtvý para, ale nasrat na to. Potřebovala jsem trochu života ujišťujícího sexu s mým chrličem.
„Iliono? Jsi v pořádku?“ zeptal se Cal, což mi přineslo další úsměv na rty. Pracovali jsme na jeho slovníku a on teď říkal celé věty. Mé ruce a rty se zastavily. Byl tu jeden problém: ten chlap, na kterého jsem se lepila, nebyl ten, který promluvil.
„Kurva!“
Srdce mi bušilo, odstrčila jsem se, jako kdyby mi za patami hořelo. Tři rychlé kroky zpátky a zastavila jsem se u stolu Miriam, narazila jsem do něj tak tvrdě, že kytka na rohu se pohnula.
Ignorovala jsem ji a vzhlédla k chlapovi, s kterého penisem jsem se sbližovala. K chlapovi, o kterém jsem si myslel, že byl můj milenec.
„To. Mě. Poser.“
Oči jsem musela mít jako talíře, když jsem k němu vzhlédla a oči ještě víc roztáhla, když si Cal stoupl. Byly to zatracená dvojčata.
Jediný rozdíl, který jsem viděla – kromě oblečení – byl, že ten nový chlápek, byl trochu širší v ramenou a na lícní kosti měl jizvu. Poznala jsem ji. Někdo se do něj pustil s dlátem, když byl v kamenné podobě. Cal měl taky jednu na hrudi.
„Jsem, Granite.“ Zvedl ten nový chlap obočí s teplem v těch stejně modrých očích, které jsem vídala, než jsem každou noc upadala ke spánku. Což bylo kurevsky rozptylující.
Nedostala jsem čas odpovědět, když se Cal zazubil a vtáhl si nově příchozího do rychlého objetí. Čekala jsem a nebyla překvapená z nedostatku komunikace. Mezi gargoyly panovala telepatie.
Když trávíte většinu času nehybně na budovách, hádám, že si musíte vyvinout nějaký způsob komunikace, kromě hlasů ve své hlavě, nebo se zblázníte. Už jsem viděla, jak chrlič vyletěl, a nebyl to pěkný pohled.
Nakonec jsem se znudila z toho, jak na sebe zírají.
„Hej, kamenní chlapci! Co trochu vysvětlení pro tu divnou dvojnickou věc?“
* * *

37 komentářů:

  1. Děkuji za pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuji za pokracovani 🌹🌹🌹 uz se na kluky moooc tesim 😉

    OdpovědětVymazat
  3. veľká vďaka za skvelý úvod a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!💜💜💜

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji a těším se 😆

    OdpovědětVymazat
  6. Úžasný....:-P. Díky moc za překlad a korekci první části. HankaP

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za další knížku. těším se na další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad. Pěkný začátek. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  9. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za pčeklad. Katka

    OdpovědětVymazat
  12. Moc děkuji. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  13. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  14. Dakujem velmi pekne za preklad a korekciu

    OdpovědětVymazat
  15. Díky a těšim se na další kapitolu. Věra

    OdpovědětVymazat
  16. Ďakujem za úžasnú kapitolu :-) taším sa na ďalšiu :-D

    OdpovědětVymazat
  17. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat
  18. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat