sobota 25. března 2017

Měničem šťastně až do smrti - 8. kapitola



Dakota s mláďaty vyrazili z chaty za křikem. Dřívější déšť promáčel zem lesa a listy se jim tak lepily na nohy. Dakota se při běhu změnila, oblečení se roztrhlo, barvy lesa se ztlumily, ale milion druhů vůní vířilo vzduchem.

Strach. Chtíč. Vztek. Měděný pach krve.
Dva měniči v lidské podobě drželi Sarah v síti ve vlčí podobě a táhli ji lesem. Vrčela, štěkala a mlátila sebou. Jeden z mužů krvácel z paže. Takže ho Sarah kousla; dobře.
Dakota vyskočila do vzduchu a jednoho srazila k zemi. Sourozenci Sarah se taky změnili a vrhli se na druhého muže.
Naomi v kojotí podobě přiběhla a zakousla se do mužské paty. Pokoušel se ji odkopnout, ale Sailor, John a Mary ho cupovali na kousky malými ostrými zoubky, padl na zem a křičel.
Náhle John prudce vyjekl, když ho kopl, čímž poslal malé štěně vzduchem, které pak dopadlo na mokré listy s bolestivým kňučením. Pořád zapletená v síti Sarah divoce vrčela a bojovala jako šílená.
Naomi kryla místo, kde se John potácel na tlapkách. Jemně ho šťouchla nosem, aby mu pomohla se zvednout, přitiskla se k němu, když ho kontrolovala na zranění, zavrtěl malou hlavou, aby si ji pročistil, uši se mu komicky kroutily. Naomi ho prakticky musela držet za zátylek, aby se nevrátil zpět do boje.
Dakota držela zuby nad hrdlem druhého muže, který ležel rozpláclý na zemi. Když se pokusil posadit, tiše ale velitelsky zavrčela. Byla znechucená ale spokojená, když ucítila pronikavý pach moči. Ten zbabělec se pomočil.
 Přišel si pro třináctiletou holku a nečekal, že bude bojovat s plně vyspělou, nasranou vlčicí.
Ten velký chlap, který nakopl Johna, pustil síť, která držela Sarah, a škrábal se na nohy. Couval od vrčících štěňat. Znovu švihl nohou, ale selhal. Sarah setřásla síť a stoupla si před Sailor a Mary, srst zvednutá a vrčela. Harmonie vrčení hučela vzduchem, nezaměnitelná zpráva. Zraníš štěňata, zemřeš.
Ostrý pach se setkal s Dakotinými nozdry a zvedla prudce hlavu. Stříbro.
Ten pach zabral kousek její hlavy jako začarovaná bolest hlavy ze zmrzliny. Sevřel ji strach, když spatřila, jak muž něco vytahuje z kapsy. Uslyšela ostrý zpanikařený nádech od Naomi. Měsíční světlo posvítilo na břitvu čepele. V žádném případě by to k němu nestihla, než by ji použil na některé ze štěňat.
Dakota se změnila v člověka a zachvěla se nahá v chladném nočním vzduchu.
„Jsme pod ochranou Fenriské smečky!“ zakřičela.
Oba muži zamrzli a pak se nejistě jeden na druhého podívali.
„Ne, to nejste,“ protestoval jeden z nich.
„Proč teda nežijete na pozemku smečky?“ dožadoval se druhý muž.
„Běžte se na to zeptat Milese.“
Ten vyšší zamumlal: „Nepůjdu proti Fenriské smečce. Jsou kurevsky šílení.“
„Dávej si před štěňaty pozor na jazyk!“ vyštěkla Dakota, než se dokázala zastavit.
V odpověď se muž změnil ve vlka, otočil se a běžel. Ten druhý si pod nosem zaklel, ale následoval jeho příkladu, změnil se a zmizel ve tmě.
Dakota pomohla Sarah oddělat útržky sítě, které měla pořád na sobě. Už se změnila do lidské podoby. Krvácela z pusy a pokoušela se neplakat.
Naomi se znovu změnila v člověka, když se muži otočili a běželi do lesa, a stála tam a mávala na ně pěstí.
 „Jo, tak je to správně, radši utíkejte!“ zaječela na jejich vzdalující se záda. „Zaútočte na mou kamarádku a uvidíte!“
Pak pohlédla na Dakotu a zavrtěla hlavou.
„Víš, nestěžuju si, ale být tvou kamarádkou je hazard o zdraví.“
„Tak trochu to zní, že si stěžuješ,“ poznamenala Dakota mírně, když všichni kulhali k chatě.
„Nebavily jsme se dobře?“
„Tohle je tvoje představa zábavy?“ zabručela Sarah.
„Samozřejmě, že ano. Myslíš si, že umývat si ruce každý den je normální. Proč jsem obklopena šílenými lidmi?“
Když byli všichni uvnitř, Dakota zabouchla dveře a opřela o ně vratkou židli, což bylo vlastně k ničemu, protože dobře kop by to všechno shodil.
Pak se otočila a podívala přísně na Sarah.
„Teď chápeš, proč nechci, abyste se sami potulovali po venku? Nic na vlastní pěst. Žádný z vás. Myslím to vážně,“ řekla Dakota.
Sarah přikývla a zírala na zem.
 „Díky, že jsi pro mě přišla,“ řekla tiše. Pohlédla na mladšího bratra a sestry. „Nemají nikoho jiného než mě.“
„Chceš, abych zaběhla do města pro pomoc?“ zeptala se Naomi.
Dakota frustrovaně zavrtěla hlavou. Nechtěla dovolit únoscům utéct, ale taky nechtěla samotnou poslat Naomi do noci. Vlci možná lhali a někde čekali.
Bylo na houby, že ve městě nebyly telefony; nikdy si neuvědomila, jak moc se spoléhala na mobil, a telefonní linky ještě ve většině nových měst neběžely.
„Je to moc nebezpečné. Zůstaneme uvnitř. Byli jen dva a pokusili se jít po Sarah, když byla sama, takže si myslím, že jsou docela slabí a zbabělí. Měli bychom být v pohodě, pokud zůstaneme spolu. A ráno jako první věc zamíříme do města společně, řekla.
Všichni se shlukli v ložnici a Dakota a Naomi seděly a hlídaly. Ráno se sbalili a rozešli se po cestě do města.
Nedostali se moc daleko, když vedle nich zastavilo bílé SUV. Řídil David a Macy vedle něj seděla na předním sedadle. Díval se na Macy, jako by pro ni chtěl psát básně. Zazubila se a mávla na ně.
„Ukazuje se, že milé je vlastně osvěžující změnou,“ řekla Dakotě.
„Vzali jsme vám snídani.“ Držela papírovou tašku.
„Proč jdete do města s kufry? Co se stalo? Spadl ten dům, když pršelo?“
„Kéž by,“ řekla Dakota a vyprávěla jí, co se stalo.
„Přeju si, abych tam byl,“ řekl David. „Roztrhal bych je.“
Osobně si Dakota myslela, že by se pomočil a pak omdlel, ale Macy ho poplácala po rameni a řekla: „Určitě ano, zlato.“ Vypadal jako milý chlapík, tím slabošským, rádoby uměleckým způsobem.
„Takže v chatě už zůstat nemůžeme,“ řekla Dakota a položila kufr na zem.
„Příště ti chlapi možná dojdou a vytrhnou dveře z pantů. Nebo, víte, na ně fouknou, a srazí je tak dolů.“
Macy se zamyšleně zamračila. „Měli byste zůstat na pozemku Fenriské smečky, jak říkal Miles. Možná je to debil, ale ten nejzadkovitější nakopávačský debil v teritoriu.“
„Nejzadkovitější? Fajn. Máš pravdu, i když tvá gramatika je špatná,“ řekla Dakota neochotně.
Bezpečí štěňat bylo na prvním místě před její touhou vyhýbat se Milesovi a té temné, hladové potřebě, kterou v ní rozdmýchával.
Jak jeli, snědli vajíčka a slaninové sendviče, které jim Macy přivezla. Pozemek Fenriské smečky byl pár mil od centra města na konci dlouhé špinavé cesty, která byla obklopena stromy a hustým porostem po obou stranách. David a Macy je vysadili na mýtině na konci cesty a zamířili zpět do města.
„No, tohle je aspoň mnohem hezčí,“ řekla Dakota a rozhlédla se.
„Taky míň seriálově zabíjející,“ poznamenala Naomi.
 „V té chatě byly vibrace seriálových zabijáků. Velmi strašidelné.“
Několik domů bylo roztroušených kolem celého lesa čelem k mýtině. Uprostřed bylo ohniště s kruhem židlí okolo a velkým grilem. Blízko něj bylo půltuctu piknikových stolů s lavicemi a velký odpadkový koš. Tráva byla posekaná a posezení bylo rustikální, ale čisté a hezké.
Dakota zjistila, že prohledává oblast po Milesovi, aniž by to chtěla. Bylo docela jasné, který dům byl jeho; ten největší na vrcholu kopce. Po obou stranách byly dva menší domy, které s největší pravděpodobností patřili Betě a Omegovi, pokud tohle bylo tradiční uspořádání smečky. Taky tu byl zasedací dům v menší verzi toho z města.
Miles nebyl nikde v dohledu, ale viděla Anderse a pár dalších měničů na vrcholku kopce, jak řežou poražený strom pilou. Anders vzhlédl a zamával jim. Mávla zpátky.
Jak se plahočili po mýtině směrem k vrcholu kopce, spěchala k nim ze zasedacího domu pěkná blondýna a zablokovala jim cestu.
Fuj. Destiny. Ta hloupá blondýna ze včerejška.
Dakota se ji pokusila obejít, ale Destiny se znovu posunula, aby jí zablokovala cestu.
„Myslela jsem si, že se tu ukážete. Jste ten charitativní případ, na který si Miles stěžoval. Ta tlustá s plno dětmi.“
Dakota měla pocit, že ji někdo kopl do břicha. Miles tohle o ní řekla? Nechtěla s ním randit nebo tak, ale taky nechtěla, aby si tohle o ní myslel.
„Nevyšlo ti to s přítelem Mickeym?“ odsekla.
„To bylo rychlé.“
Jiskra hněvu jí vzplanula v očích, ale rychle se vzpamatovala.
„Mám oči na větší ceně.“ Ušklíbla se na Dakotu.
Milesovi. Samozřejmě. Která by nechtěla být s Alfa Primem?
„Nelíbí se mi ta paní se žlutými vlasy,“ řekla Mary Naomi.
„Vítej v klubu,“ zamumlala Naomi.
Destiny po ní hodila znuděným pohledem, pak vrátila pozornost zpět k Dakotě.
„Miles změnil názor na to, abyste tu zůstali. Cítil nad vámi lítost, ale pak si myslel, že to bude práce mít tebe a ty ukňourané malé spratky tady. Teď běžte.“
„Nemůžu ji kousnout?“ prosila Mary.
„Ano,“ řekla Sarah.
„Ne,“ řekla ve stejnou chvíli Destiny. „Neřešíme problémy kousáním.“
Sarah po ní hodila nevraživým pohledem a pohrdavě si odfrkla.
„Má pravdu,“ řekla. „Někdy bodnutí funguje líp.“
Dakota pohlédla na Anderse a ostatní měniče, ale zmizeli v lese. Nechal Milesův nový objev udělat špinavou práci?
No, tohle nebylo poprvé, co muž zvažoval Dakotu… a pak ji našel, jak čeká. Určitě tu nezůstane a nebude prosit o místo, kde zůstat, a štěňata taky nemohla být někde, kde nebyla vítána.
„Pojďme, Naomi,“ řekla Dakota roztřeseně. Otočila se a rychle odcházela, než mohla blondýnka vidět její oči plné slz.
Děti byly nejspíš zvyklé, že se přesunují z jednoho místa na druhé; podrážděně si povzdechly a vlekly se za ní.
„Hej, to je v pohodě,“ řekla Naomi a poplácala Dakotu po rameni.
„Najdeme místo, kde zůstat. Budeme se střídat v hlídání dětí. To půjde.“
„Díky,“ posmrkla Dakota. Pohlédla na Naomi. „Víš, ne že bych se starala, co si o mě Miles myslí, ale bylo by to hodně horší, kdybys tu nebyla.“
„Opravdu?“ rozzářila se Naomi. „Díky. Obvykle je všem jedno, jestli jsem kolem, protože jsem nepříjemná.“
Ušli jen kousek, než Dakota ucítila teplé, brnivé chvění, které signalizovalo, že je Miles nedaleko. Pak ho ucítila. Miles k nim běžel. Měl na sobě džíny, černé tričko a pracovní boty a vypadal stejně pohledně jako hřích.
„Kam jdete? Zrovna jste přišli,“ řekl.
Dakota, ukázala na Destiny, která běžela plnou rychlostí k Milesovi. Pohybovala se překvapivě rychle, když uvážíme vysoké podpatky.
„Řekla, že jsi změnil-“
Blondýnka ji rychle přerušila.
„Milesi, zlato, nemusíš se s nimi obtěžovat. Už jsem se jich pro tebe zbavila. Zrovna odcházejí.“ Vrhla po Dakotě výhružným zamračením a nechala vystoupit tesáky, rychle je zatáhla a usmívala se na Milese.
Zlato?
Dakota polkla iracionální vztek, který se v ní zvětšoval.
Miles odsunul Destiny a zíral na ni. „Odvážila ses s nimi mluvit za mě?“
Destiny potlačila zakňučení, když se přes ni převalily vlny vzteku, a Dakota sebou trhla, zachytila horký, surový okraj jeho vzteku.
„Ne, chci říct, věděla jsem, že je tady nechceš, jen jsem se snažila pomoct…“
„Nechci je tady? Říká kdo?“ zavrčel.
Pokusila se ho pohladit po paži a on její ruku odpálkoval.
„Prostě na ně zapomeňme a pojďme do tvého domu a já ti ukážu můj nový trik, který jsem se naučila.“ Přejela si jazykem po rtech.
„Uklidni se,“ řekla Naomi Dakotě a Dakota si uvědomila, že zrovna zavrčela.
„Hej, když řekla, uklidni se, mluvila s tebou,“ zakřičela Sarah na Destiny.
„Sarah!“ zalapala po dechu Dakota.
„Co?“ Sarah zvedla obočí.
„Ehm… solidně. Osm z deseti.“
Miles znechuceně pohlédl na Destiny.
„Už jsem ti řekl ne. Viděl jsem tě strkat ani ne před dvaceti čtyřmi hodinami jazyk do Mickeyho krku.“
„Ale, já chci opravdového muže. Alfu Prime.“ Poplácala ho po paži a přihlouple se na něj zaculila. „Udělala bych cokoli pro takového muže.“
Dakota z Milese pocítila krátký, ostrý záblesk znechucení a pak se Destiny začala dusit, říhat a zvracet na zem.
„Takto se cítím, když se mě dotkneš,“ řekl Miles chladně.
Anders a Baldwin k nim přiběhli, oba sebou trhli při Milesově vlně hněvu.
„Svez ji zpět do města,“ řekl Miles Baldwinovi, který se ušklíbl, ale statečně přikývl.
 „A má zákaz na pozemek smečky.“ Když Destiny dopochodovala s Baldwinem, Miles stočil svou pozornost zpět k Dakotě.
„Věděl jsem, že změníš názor. Jen jsem nečekal, že to bude tak dlouho.“
„Nezměnila jsem názor!“ zírala na něj Dakota. „Jsme tu, protože jsme byli včera v noci napadeni.“
Pořád vypadal samolibě. „Samozřejmě, že ano. Cokoli řekneš.“ Pak spatřil pohled na její tváři. „Počkat. Mluvíš vážně?“
Dakota v úžasu zavrtěla hlavou.
„Samozřejmě, že mluvím vážně. Ty sis opravdu myslel, že bych přišla s takovouto výmluvou, aby ses mohl vyhřívat, ve své macho slávě?“
Pokrčil rameny. „Proč ne? Ne, že bys potřebovala nějakou výmluvu. Pozvání pořád platí. To je jedno, řekni mi, co se stalo.“
Když mu to vyprávěla, viděla, jak je stále rozhněvanější a rozhněvanější.
„Fajn,“ řekl náhle.
„Jeden z mých mužů vás vezme k domu, abyste se usadili. Od teď bydlíte na pozemku Fenriské smečky.“ Otočil se a vyrazil pryč, cítila, jak kolem něj praskají malé žhavé jiskry vzteku.
* * *
To odpoledne, zatímco Miles a jeho skupina stopovali únosce, svezl jeden z členů smečky Dakotu do města, takže mohla použít jednu z telefonních budek ve smíšeném zboží.
Když se tam dostala, obchod byl přeplněný měniči různých druhů, ale to bylo kolem telefonních budek prázdné.
Dakota se rozhlédla, aby se ujistila, že ji nikdo neposlouchá, než zavolala Tině.
Štěňata byla na pozemku Fenriské smečky, v bezpečí a hlídaná Naomi. Vybalili se a pro teď usadili, mláďata zůstávala všechna v jedné z ložnic a Naomi a Dakota na palandě v té druhé. Ale jak dlouho budou v bezpečí? Tahle divoká hranice pro ně nebyla vhodná.
Možná by mohla vzít děti zpátky domů do smečky. Určitě by se její otec slitoval nad skupinkou osiřelých mláďat. I kdyby byl naštvaný, že by nedovolil přijít Dakotě, aspoň by byla mláďata v bezpečí.
Nicméně jí kvůli novinkám od Tiny pokleslo srdce.
„Tvůj otec naprosto zešílel,“ řekla Tina. Mluvila tiše, jako by se bála, že ji někdo zaslechne.
„Má pocit, že jsi vyzvala jeho autoritu, je totálně nasraný, dvacet čtyři hodin denně. Jen když někdo kýchne, zešílí a zmlátí ho napůl k smrti. Doslova řekl, že tvůj život ukončí, pokud se někdy vrátíš.“
„A co Percy? Využívá svého Omegu, aby mu pomohl zůstat v klidu?“
„Ne. Nedovolí Percymu mu být nablízko. Chce být nasraný.“
Dakota cítila, že se jí hrdlo panicky uzavírá.
„Ale… starám se o opuštěná mláďata a oni potřebují domov. Doufala jsem, že je aspoň pošlu, aby zůstala se smečkou. Ne mě. Jen oni.“
„Posloucháš mě?“ Tinin hlas se panicky zvedl. „Nedělej to. Zabil by je.“
„Zabil mláďata? V žádném případě. Nikdy by nic takového neudělal,“ řekla zděšeně Dakota.
„Neviděla jsi ho. Nikdo ho takto neviděl. Musíš zůstat neviditelná,“ řekla Tina tichým, naléhavým hlasem.
„Tomu dokážu stěží uvěřit,“ řekla Dakota omámeně.
„Chci říct, že vím, že se to s ním zhoršilo za ta léta, ale jen to, že by mi opravdu ublížil, nebo bezmocným mláďatům… to je hrozné, Tino.“
„Já vím,“ řekla Tina ponuře.
 „Ale už je to dlouho a tvůj odchod ho dotlačil k šílenství. Neviň se – stalo by se to dřív nebo později bez ohledu na to, co bys udělala. Extrémně zneužíval lidi, když jsi nebyla kolem, Dakoto, a nemyslím tím tresty. Prostě vyletěl bez důvodu. Jen jsme ti to nechtěli říct, protože to byl tvůj otec.“
„Omlouvám se. Neměla jsem ani tušení,“ řekla Dakota nešťastně. Smýšlela o svém otci jako o tvrdém, ale fér z větší části.
 Zklamala svou smečku? Měla to vědět. Promluvila by s ním, kdyby to věděla.
„Ne, není to tvá chyba. Jsem šťastná, že jsi v bezpečí. Jen tam zůstaň a drž se mimo radar a pro Boha, ničím mu nedej najevo, kde jsi.“
„Pokud to nezastaví, zatlačí lidi příliš daleko. Skončí s výzvou smrti s někým, koho nedokáže porazit,“ řekla Dakota.
Navzdory všemu při pomyšlení na otce, který by při výzvě smrti prohrál, cítila ostrou bolest až do morku kostí.
„Kdo by ho vyzval? Je tím nejsilnějším v našem regionu. Nikdo nechce zemřít.“
To byla prozatím pravda, přemýšlela Dakota, ale na jak dlouho? V průběhu času špatný Alfa Prime ztratí loajalitu smeček, které se k němu přidružily. Pak, když někdo způsobí válku mezi smečkami, bude riskovat, že budou v přesile. Alfa Prime dokázal sundat půl tuctu Alf a deset až patnáct ne-Alf, ale nakonec i Alfa Prime bude zdolán.
Při hlasitém výbuchu křiku při rozbité sklence jí srdce nastartovalo a rozhlédla se po dvou měničích válejících se na podlaze, bojujících.
Odtrhla od nich pohled. Žádný problém.
„Fajn. Nové téma,“ řekla Tině.
„Mluvila jsi v posledních pár dnech s Jamie Robertsovou?“
„Ne, samozřejmě, že ne. Celým plánem bylo, aby s přítelem zmizeli. Proč se ptáš?“
„Protože, když jsem sem přijela, ukázalo se, že mě sem smečka poslala, aby vyzvala na smrt místního Alfu Prima. Zabil někoho ze smečky kvůli kradení a oni měli pocit, že by měli někoho poslat kvůli jeho cti. Mám štěstí, že jsme to vyřešili, nebo bych nepřežila ani první den.“
„To jako vážně?“ zalapala Tina po dechu. „Ta mrcha. Nemůžu uvěřit, že tě tam tak poslala. Ublížil ti?“
„Ne, došli jsme k mírumilovnému řešení. Nevím, kde skončím, ale pro teď jsem v pohodě.“
„Pokud je to tam nebezpečné, odejdi,“ řekla Tina.
„Těm dětem nic nedlužíš. Zachraň se. Máš svou falešnou ID. Můžeš jít v zemi kamkoli a najít si novou smečku, ke které se připojíš.“
„To jim nemůžu udělat,“ protestovala Dakota. „Musím nejdřív najít někoho, kdo se o ty děti postará.“
„No, pak tam zůstaň a zařiď to. Nikdy se nemůžeš vrátit zpátky, Dakoto. Nezáleží jen na tvém životu, ale i na těch štěněčích.“
Nikdy se nemůžeš vrátit domů.
Ta konečnost slov udeřila Dakotu jako kladivo.
Doufala, že příchod sem na pár měsíců zchladí otce, ale místo toho to udělala jen milionkrát těžší.
„Díky, že jsi mě varovala, Tino.“ Dusila se na těch slovech.
„Měla bych jít.“
Zavěsila a opřela se o stěnu telefonní budky, cítila, jak jí buší srdce.
Redwoodská smečka bylo všechno, co znala. Narodila se na pozemcích smečky, vyrostla tam a běhala přes redwoodský les jako štěně s rodiči v patách. Pamatovala si, jak ji otec učil plavat v ledových vodách řeky, které tekly v blízkosti domu, a matku, jak čekala na břehu s nadýchaným ručníkem, aby ho kolem ní obtočila, až se vyškrábe ven promrzlá a vyčerpaná.
Teď byla matka pryč a otec se viditelně změnil v divocha, šíleného cizince, a už nikdy znovu nevkročí do svého dětského domova.
Zhluboka se nadechla a setřela horké slzy, které se jí rozlily po tvářích. Někdo teď čekal u telefonu, takže vykročila ven a šla obchodem s hlavou vztyčenou.
„Dobře, tak byla zraněná. Nevyřeší nic tím, když se bude utápět ve svém žalu. Minulost byla minulostí. Nemohla se k ní vracet.
Neměla kontrolu nad včerejškem, ale nad dneškem a zbytkem života. Měla skupinku štěňat, která potřebovala domov, a díky Bohu je měla na starost, než najde nějakou decentní rodinu, ve které by mohla žít. Možná, když začne v pondělí pracovat, ředitelka bude mít nějaký nápad, kde by mohla zůstat.
A pak? Neměl tušení. Nemohla tu zůstat navždy; žila ve lži. Když myslela na budoucnost, chtělo se jí brečet, takže se pokusila vyprázdnit mysl a nepřemýšlet nad tím.
Když šla ven, viděla, že se boj přesunul do ulice, a dva muži teď přeměnění kolem sebe kroužili, štěkali a vrčeli. Měniči lemovali chodník, aby je sledovali.
„Co se stalo?“ zeptala se prošedivělého staršího kojota.
Ukázal na většího vlka. „To je Fargo. Ten druhý chlápek do Farga omylem vrazil, Fargo ho praštil do tváře, a jsme tady, odpolední zábava zdarma.“
Zazubil se, ukázal flekaté zuby a ona podrážděně zavrtěla hlavou. Macho měniči. Měla jich plné zuby.
Baldwinův hlas se ozval hned za ní, na což povyskočila.
„Co tu děláš? Miles se bál.“
Otočila se.
„Jen jsem měla nějaké pochůzky,“ řekla. „Je Miles s  tebou?“
„Je přímo tam.“ Ukázal Baldwin. Miles kráčel davem ke dvěma bojujícím měničům. Pořád byl v lidské podobě, ale promítal svou dominanci a vztek až do bodu, že lidé na okraji davu padali a instinktivně skláněli hlavu.
Dakota zjistila, že se přibližuje, aby viděla, co se dělo. Viděla ženy v davu vrhat obdivující pohledy na Milese, srst ji bolela, jak chtěla ven.
Uvnitř cítila, jak vlčice přechází.
Můj. Nedívejte se na něj, je můj.
Správně, ušklíbla se pro sebe. Není můj a nikdy nebude. Proč musely, ty jeho sexy macho feromony motat její hlavu? Poslední věc, kterou potřebovala, bylo, aby její už pohmožděné srdce bylo rozdupáno, když by dovolila Milesovi využít ji jako dnešní příchuť.
Když se Miles přiblížil k trhajícím se vlkům, oba měniči se okamžitě v boji zastavili. Jeden z nich se okamžitě převalil a ukázal břicho a mávl ve vzduchu tlapkami. Fargo zaváhal, přikrčil se a zíral na Milese.
Miles nepohnul ani svalem, ani se nezměnil. Jen se na zbývajícího vlka mračil a náhle se pod Fargem rozlila kaluž moči a padl na zem, fyzicky byl přinucen silou Milesova vzteku. Fargo vypustil zavytí bolesti a strachu a Miles stál nad ním snad věčnost, než ho nakopl do boku, tvrdě. Dakota uslyšela křupnutí, jak se Fargovi zlomila žebra.
„Vypadni odsud, než ti vytrhnu hrdlo,“ zavrčel nízce Miles na fňukajícího vlka.
„Pokud mě nechce vyzvat. Je mi zle z idiotů, kteří přichází do města a začínají sračky kvůli ničemu. Jsi vykázán ze západního teritoria.“
Fargo se vyškrábal na nohy, sklonil hlavu a běžel, kulhal a jekal s každým bolestivým krokem. Žebra se mu ještě den dva nezahojí.
Dostal se z toho lehce, myslela si Dakota. Její otec by mu vytrhl střeva zuby i předtím, než zešílel. Bylo překvapivé vidět Alfa Prime jako je Miles, který zná svou sílu, ale nezneužije ji.
Baldwin zavrtěl hlavou. „Jeden z těch divokých měničů z východu,“ řekl.
„Kolik jich tu je?“
„Okolo patnácti až dvaceti, kteří jsou opravdu problémoví a pak dalších třicet, kteří si dělají svoje.“
„Nedrží je Creel v lajně?“
„Creel je samotář. Nestará se o nikoho jiného než o sebe.“ Baldwin na ni pohlédl.
„Neboj se, Fenriská smečka má navrch.“
Ale na jak dlouho, pokud lidské orgány budou posílat do místního teritoria ty nejhorší z nejhorších?
Miles k nim kráčel s očima temné, bouřlivé barvy. I když jeho rty se stočily v úsměv, když spatřil Dakotu.
„Pojďme,“ řekl. „Můžeš se svézt s námi.“
Šli zpět k pickupu a Dakota šla dozadu, ale Miles jí otevřel dveře spolujezdce. Na moment zaváhala, když Anders šel dozadu.
„Neboj, nekoušu.“ Miles se divoce zazubil.
Obdařila ho zdvořilým, příjemným úsměvem.
„Nebojím se toho kousání. To je tím potahem pickupu, z čeho mám kopřivku, zrovna mi došel Benadryl na alergii,“ řekla sladce a vklouzla na sedadlo. Slyšela, jak se Anders dusí smíchem.
„Líbíš se mi,“ řekl Anders, když Miles vylezl na své sedadlo a nastartoval.
„Chytili jsme před chvílí ty dva, kteří se pokusili unést Sarah,“ řekl Miles.
 „Jsou vlastně z tvojí smečky. Jeden z nich je její manžel. Aspoň to říkal, než jsem ho zabil.“
„Její manžel?“ řekla Dakota nevěřícně.
„Je jí třináct. A upřímně řečeno je tak podvyživená, že vypadá na devět. Lhal, že jo?“
„Ne. Trochu jsme to zkontrolovali, zavolali a mluvili s Ludwikem. Přiznal, že ji prodal slizáku Rorymu a řekl mu, aby si pro ni přišel a nárokoval si ji.“
„Prodal svou vnučku? Jak mohl?“
„Tvrdil, že si myslel, že jí děla laskavost, když neměla strýce, který by se o ni staral. Taky říkal, že měla vždycky chytrou pusu a potřebovala manžela, aby to z ní dostal. Jinými slovy, slizák.“
Dakotě se převrátil žaludek.
„Neříkej tomu parchantovi její manžel. To je hnusné. Jsem ráda, že se jí svými špinavými packami nedotkl.“ Pak ji něco napadlo. Montenegrova smečka byla zjevně děsivě žoldácká a považovala své ženy za majetek.
„Její děda se sem nepokusí přijít a vzít si ji, jako znovu prodat, že ne?“
Miles nízce zavrčel. „Řekl jsem mu, že je teď pod Fenriskou ochranou, takže pokud chce mít srdce v hrudi, neudělá to.“ Pak na ni zmateně pohlédl.
 „Jsi částí Montenegrovy smečky. Nevěděla jsi o té tradici?“
Trhla sebou. Kdo by řekl, že žít ve lži bude tak komplikované?
„Slyšel jsi, co řekla Sarah. Naše smečky spolu moc nemluví. Viděl jsi, co za slizáka Ludwik je.“
Miles vypadal, že to přijal, a v tichu jeli, dokud nezastavil u jejího domu.
Vylezla ven. „Díky za svezení,“ řekla a spěchala pryč, než by mohl říct nějakou sarkastickou narážku, která by zranila její city, že jí skoro nic nenabízí. Zastavila se u dveří.
Nikdy se nemůžeš vrátit, Dakoto.
No, pro teď byl tohle její domov, takže z toho vytěží co nejvíc.


33 komentářů:

  1. Moc děkuji za pokračování 😎

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuju za dalsi kapitolu 🌸🌸🌸 holka se nsm do tech lzi zamotava,to jsem zvedava,co Miles az se to pdovali 😃 a ta kamoska Tina se mi nejak nelibi 😐

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. vďaka za ďalšie napínavé pokračovanie :-) vďaka za preklad a korektúru :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad a těším se na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Dekuji, úžasný :)

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  9. díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!!

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za další kapitolu. Věra

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za další kapitolu. Ve 13 mladá paní to jí nezávidím Dakota bude mít sakra co dělat aby dětem pomohla když mají takové příbuzné. Tině nevěřím ani slovo myslím že chce povýšit
    a její otec je šílený spíš žalem než vzteky.

    OdpovědětVymazat
  12. Moc velké díky za další kapitolu ;-). HankaP

    OdpovědětVymazat
  13. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  14. Som zvedavá kedy Miles zistí pravdu o Dakote 😉 Dík za super preklad a už sa neviem dočkať pokračovania 😉😉

    OdpovědětVymazat
  15. Díky za další kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  16. Děkuji za skvělý překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  17. Moc děkuji. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  18. Ahoj holky,moc díky za další super kapitolu už se těším na pokráčko Mirka

    OdpovědětVymazat
  19. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  20. Ďakujem pekne za preklad kapitoly

    OdpovědětVymazat
  21. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  22. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat