sobota 4. března 2017

Měničem šťastně až do smrti - 2. kapitola


Zastavili se u dveří, které vedly k jejímu apartmá pokojů, produpala dveřmi a otočila se k Drewovi.
„Nemůžeš jít dovnitř. Žádní kluci,“ řekla chladně.
Zastavil se ve dveřích. „Budu stát přímo tady, takže se o nic nepokoušej,“ vybuchl.
Přejela ho výrazem pohrdání.

„Kousni mě.“
Při tom vypadal vyděšeně. „Ehm… myslíš jako… nárokovat si tě? Tvůj otec by mi utrhl hlavu.“
Drewova chytrost byla naprostým opakem jeho síly – a on byl opravdu silný.
Dakota si opovržlivě odfrkla a zabouchla mu před nosem.
Její apartmá se skládalo z půltuctu pokojů a ložnice byla na konci dlouhé chodby. Když míjela prádelnu, slyšela Vinessu a Tiffani, dvě členky smečky, jak tiše mluví.
„Hej, dožehlila jsi spodní prádlo té líné krávy?“ zeptala se Vinessa pohrdavě. „Když se ani neobtěžuje zvednout ani prst.“
„Že? Její královská milost by si nechtěla zlomit nehtík,“ remcala Tiffani.
„A viděla jsi, co měla dnes na sobě? Ta sukně měla volánky. Na bocích. Nakupuje u Krátkých a tlustých?“
Obě ženy se rozesmály.
Dakota se zastavila, zhluboka nadechla, aby se uklidnila, a ne poprvé si přála, aby neměla tak zatraceně dobrý sluch.
Naježila se nad nespravedlnost toho, co ženy říkaly. Její otec trval na tom, aby jí všichni ve smečce sloužili. Ráda by si sama vyprala a uklidila pokoj a uvařila si, ale pokud by to zkusila, členové smečky by přes sebe doslova padali, aby jí v tom zabránili. Pak si jí za zády stěžovali, jakým byla rozmazleným spratkem – jako by měla na výběr.
Vyrazila chodbou kolem prádelny, Vinessa a Tiffani ji spatřily a spěchaly ven.
„Ach, Dakoto! Neviděla jsem tě!“ řekla Tiffani s velkým, jasným úsměvem. „Vypadáš dnes tak skvěle. Miluju tvou sukni.“
Obvykle to nechala běžet, ale dnes nebyla v dobré náladě.
„Díky,“ odsekla. „Koupila jsem je u Krátkých a tlustých.“
Tvář Tiffani zbledla. „Neřekneš to otci, že ne?“
Dakota ji ignorovala, dupala do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi.
Slyšela Vinessu si pod nosem zamumlat „mrcha.“ Pak je slyšela spěchat chodbou a zabouchnout dveře a konečně byla sama.
Její pokoj byl pozlacená klec. Většina nábytku byla vybrána otcem, i když ji nechal vybrat si pár starých kousků, které jí zesnulá matka koupila.
Nábytek, který vybral otec, byl komplikovaně vyřezávaný v barokním stylu, zlacený a spíš pro sedmnácté století francouzské královské rodiny než pro ženu dvacátého prvního století.
Velké marnosti s pokroucenýma nohama a vykládaná perleť matky, slonovinově hedvábná postel, sametová závěsy… nějaký člen smečky přicházel každý den a strávil hodiny čištěním každého kousku, až zářil.
I když si na šestnáctiny nestěžovala, když jí to sem všechno přestěhoval. Jak nevděčné by bylo říct, že její nábytek byl až moc přepychový?
Zamračila se na sebe v enormním zrcadle. Nebylo na ní nic speciálního, kromě toho, že byla Alfa Primovou dcerou, cože znamenalo, že byla zbožím prodaným za nejvyšší nabídku.
Pohlédla na olejomalbu matky, která zemřela při autonehodě, když bylo Dakotě patnáct. Vypadala jako ona, a když se cítila hrozně, obvykle si připomínala, že její matka byla tou nejmagičtější, nejnádhernější a nejbáječnější osobou na světě, a to muselo znamenat, že byla taky pěkná – bez ohledu na to, co si lidé šeptali, když si mysleli, že je neslyší.
Dnes se kvůli ničemu nemohla cítit pěkně nebo magicky. Cítila se prázdně a beznadějně. A uvězněně.
Přecházela po podlaze ložnice a přemýšlela, co dělat. Žádný mobil, strážce u dveří, svatba z pekla za rohem…
Nevezme si Roye bez ohledu na cokoli. Prostě se to nestane.
Ale pokud ne, její otec ji vykopne ze smečky. A pro ni by bylo nemožné najít si jinou na západním pobřeží – všechny smečky se báli jejího otce, a z dobrého důvodu. Bojoval v několika desítkách výzev smrti a nikdy neprohrál. Teď mu bylo šedesát, ale věk ho neoslabil.
Pokud by neměla smečku, která by ji ochránila, nebyla by schopná nikde pracovat, nebo si pronajmout domov. Lidé si byli vědomi měničů a zachovávali příměří, ale nenajali žádného měniče nebo jim nepronajali byt.
 Měniči si vystavěli vlastní města a žili v oblastech vzdálených od lidí. Před patnácti lety byly boje v Kalifornii mezi měniči a lidmi, kteří se jim pokoušeli vzít teritorium, a lidé byli pořád plni zášti.
Takže v podstatě žila ve stanu v lese a lovila si jídlo. To vůbec, ani nevěděla, jak postavit stan, a ani nebyla dobrým lovcem, dávala přednost těstovinám před syrovým králíkem.
Taky žádný stan nevlastnila.
A teď o tom přemýšlela, kde by si postavila stan, kdyby nějaký měla? Ne v oblasti lidí, nebo by skončila jako oběť „nehody“ lovce. Ne na měničských pozemcích, protože pokud nepatřila ke smečce, nemohla zůstat na jejich území.
To bylo to nejmenší z jejích problémů. Bez ochrany smečky by byla zranitelná. Bylo pár smeček, které byly známé tím, že lovily osamělé měniče, takže by nejspíš skončila jako konkubína nějakého Alfy a drhla mu podlahu.
Konečně ji přestalo bavit přecházet, popadla krabici sušenek z malé spíže blízko šatny a padla na postel s nebesy. Ležela, jedla sušenky a zasmušile uvažovala nad chmurnou budoucností, když se dveře otevřely a Tina vpochodovala dovnitř.
Dakota se posadila.
„Jak ses dostala dovnitř?“ zeptala se. „Můj otec nechal strážit dveře a řekl žádné návštěvy.“
Tina se svalila do křesla naproti ní.
„Prostě jsem vrhala oči po tom idiotu Drewovi a on roztál. Typický chlap – díky za jeho hloupou hlavu.“ Ušklíbla se. Pak zvážněla.
 „Takže, zeptala bych se, jak to šlo s otcem, ale z výrazu na tvé tváři a strážce u dveří soudím, že už znám odpověď.“
„Jo, měla jsi pravdu a já se pletla. Šlo to tak dobře, jak se dalo čekat,“ zamumlala Dakota, když si strčila další sušenku do pusy.
„No, v první řadě si jsi jistá, že tě Roy podvedl?“ zeptala se Tina.
„Co přesně ta fotka říká? Byl tam s jinou holkou?“
„Ne, jen on, nahý a spal na posteli. Ale bylo naprosto jasné, že si zrovna s někým dobře užil.“
„A tvůj otec tě neposlouchal? To je na hovno,“ řekla Tina soucitně.
Dakota zavrtěla hlavou. „Stejně jako od teď můj život. Otec řekl, že si ho i tak musím vzít a posunul svatbu na příští týden. Rozbil mi mobil. Mám domácí vězení. Chci říct, že se dokážu dostat ven – už jsem to dělala – ale kam bych šla? Nevím, co dělat.“ Popadla další sušenku a Tina jí ji ukradla.
„No, přestaň jíst ty sušenky,“ řekla Tina.
„Dobré jídlo.“ Natáhla se ke krabici, ale Tina ji popadla.
„Pro Boha živého, přestaň jíst,“ vyštěkla Tina. „Proč si myslíš, že tě Roy podváděl?“
Dakota položila sušenku a v šoku zírala na svou kamarádku.
„Chceš říct, že mě Roy podvedl, protože jsem tlustá? Že jsem si to zasloužila?“
Tina si odhodila dlouhé, lesklé vlasy z obličeje a podrážděně se předklonila.
 „Dakoto, proboha, když přijde na ženy, muži se zajímají jen o jednu věc. Jednu věc. Vzhled. Chtějí nádhernou ozdobu. Proč si myslíš, že každý den hladovím a cvičím, dokud nejsem připravená zvracet?“ Ukázala na své tělo, tak štíhlé, až jí klíční a kyčelní kosti vystupovaly.
„Proč si myslíš, že vynechávám oběd a utratím každý volný cent za salon krásy, takže mé vlasy vypadají perfektně. Protože to je jediný způsob, jak ulovit chlapa, a co je důležitější, udržet si ho.“
Dakota zavrtěla hlavou.
„To není pravda,“ protestovala. „Moje máma měla křivky a otec ji miloval. Uctíval zem, po které chodila.“
Její otec byl s matkou děsně spokojený. Když zemřela při autonehodě, změnil se v chladnokrevného, bezcitného bastarda. Odtlačil od sebe Dakotu a vrhl se vztekle do podnikání smečky a vybudování nových vývojů pro měniče. Všechna radost se z jeho života vytratila. Od té doby nerandil. Už víc neudělal nic pro zábavu, nezašel si do restaurace nebo na film, hru nebo koncert, jako když byla Dakotina matka naživu.
Teď byl zaměřený jen na to, aby byla jeho smečka největší, nejbohatší a nejsilnější na celém jižním pobřeží.
Pořádal výzvy smrti vlevo vpravo, převzal a vstřebal několik menších, slabších smeček do své vlastní, ale pořád mu to nebylo dost. Byl jako Čingischán měničského světa s nekonečným úsilím o moc.
Tina pokrčila rameny. „Tvoje matka byla velmi vzácnou výjimkou,“ řekla.
 „To je irelevantní. Chlap jako Roy – jakýkoli služný chlap – chce ženu, která vypadá jako by patřila do soutěže krásy. A pokud ti to začne být někdy jedno, on tě podvede, zanedbá a vaše manželství bude hrozné.“
Dakota se zašklebila. „To je depresivní náhled na život. A zasloužíš si víc, než vidíš, Tino. Vždycky jsi mi byla loajální kamarádkou.“
Byla to pravda. Setkaly se, když jim bylo čtrnáct, ten rok se Tina s její matkou přestěhovali do města a ony dvě se hned skamarádily, protože byly společenskými vyvrženci.
Ach, všichni na výšce kolem Dakoty chodili po špičkách, protože její otec byl Alfou, ale slyšela mumlané urážky a viděla, jak se populární dav odtáhl pryč, když procházela.
Tina byla okamžitým vyvrhelem, protože její matka byla špínou chudiny a svobodná a taky populární holky na její vzhled žárlily.
Tina se sarkasticky usmála.
„Díky. Ale to a dolar mi nekoupí latte ve Starbucks. Protože latte stojí víc než dolar. A bez mého vzhledu nemám nic.“
Podívala se na Dakotu. „Není pozdě, abys zhubla a přitáhla lepšího chlapa, než bude pozdě, víš. Jen přestaň jíst. Začni s tekutou dietou. Chci říct, že máš tak pěknou tvář…“
Dakota to slyšela ve svém životě už tolikrát, že se tím byla připravená zadusit. Bylo jí z toho zle – bylo jí zle a byla unavená.
„Běž pryč,“ řekla.
„Cože?“ Podívala se na ni v šoku Tina. „Dakoto, jen se ti snažím pomoct.“
Dakota bojovala s vlnou zranění a vzteku.
„Vypadni.“
Tina vyskočila na nohy. „Fajn,“ řekla hořce.
 „Vidím, co pro tebe moje kamarádství znamená.“ A hodila krabici sušenek na Dakotu a vypochodovala z pokoje.
Potom hodila Dakota krabici sušenek do koše, zabořila tvář do dlaní a propukla v pláč.
Pletla se, když Tinu vyhodila? Byla naštvaná, nešťastná a frustrovaná. Už ani jasně nemyslela.
Strávila několik ubohých hodin stočená do klubíčka na posteli a přála si, aby usnula. Pak Tina proletěla znovu dveřmi a spěchala k ní, oči se jí leskly vzrušením.
„Zvedej se a začni zářit, šípková Růženko,“ řekla. „Vyřešila jsem tvůj problém.“
Dakota se posadila a protřela si tvář. Byla vyčerpaná, ale spánek jí unikal. „Vážně? Jak?“
Tina klesla do křesla.
 „Našla jsem způsob, jak tě odsud dostat,“ řekla. „Nebudeš si muset vzít Roye. Zasloužíš si někoho lepšího. Omlouvám se za to, co jsem řekla. Matka na mě celý den řvala, ať si pospíším a vdám se, než nebudu tak pěkná a nikdo mě nebude chtít, a jestli chci žít v chatrči navěky po tom všem, co pro mě udělala, a… prostě se omlouvám.“
„To je v pořádku.“ Povzdechla si Dakota. „Nejspíš jsem to přehnala. Vím, že nemáš na růžích taky ustláno.“
Tinina matka Maureen byla přesvědčená, že jedinou cestou k bohatství a prestiži je získání bohatého muže. Maureen Tinu vždycky ponižovala aférkami s bohatými muži a tlačila na Tinu tím, že si najde sladkého tatínka, který je přestěhuje z parku přívěsů.
Jednou se Tina zamilovala do žhavého ale chudého quaterbacka na střední a on vypadal, že ji taky miluje. Maureen se ale ujistila, že tu romantiku rozlomí – tím že svede Tinina přítele.
Tina měla stejné šance na sňatek z lásky stejně jako Dakota.
„No, aspoň jedna z nás bude šťastná. Zmizíš,“ řekla Tina triumfálně.
„Pamatuješ si, jak jsem šla na kosmetickou školu v Oregonu? No, udělala jsem si tam kamarádku, Jamie Robertsovou. Zrovna jsem s ní volala. Víš o tom velkém měničském území v New Hampshire? Její smečka ji tam posílá, aby ji dostali od chlapa, kterého neschvalují. Ale ona nechce jít, takže půjdeš místo ní a ona uteče se svým přítelem. Jedou do zámoří.“
Dakota zvedla obočí. „Aha. Dobře. A mně říkají, že jsem ta šílená.“
„Ne, je to perfektní! Už to mám všechno vymyšlené!“ Protestovala Tina.
 „Pojedu dnes večer za ní na pobřeží a vezmu si její občanku a pro tebe vyměníme fotky. A taky mi dá její lístek na autobus.“
„Ale co když její smečka zavolá, aby se ujistila, že přijela v bezpečí?“
„No, je to nové teritorium, takže tam nebudou žádné telefony, internet ani cokoli podobného. Bude pro ně dost těžké sehnat tě.“ Tina si ji prohlédla odshora dolů.
„Má větší postavu jako ty, ale má kratší vlasy. Prostě tě ostříháme. Jinak jsi v pohodě.“
Dakota se zamračila. Bude to fungovat? Měničské karty se daly lehce zaměnit. Neměli ani online databázi jako lidé; měniči měli rádi soukromí.
„Jakou budu mít práci?“ řekla.
„To je jedno. Servírka. Hlídání dětí. Bude to jako dovolená v krásném hornatém regionu New Hampshire.“
To znělo lákavě.
„Sečteno a podtrženo. Chceš být přinucena si vzít Roye?“
Dakota se přistihla, že to skutečně zvažuje. Byla to nejspíš její jediná šance. S Tinou používaly k setkání opuštěnou chatu lovce, když byly na střední; nikdo ze smečky o ní nevěděl. Mohla se tam schovat a počkat na Tinu, než přinese falešné ID a lístek na bus…
„Táta mě bude všude hledat,“ poukázala.
„I když, jak tě najde? Nebude vědět, že máš falešnou občanku a nové jméno a neví o té chatě, a odjíždíš z Los Angeles pozítří.“
„Ale jak dlouho se budu muset skrývat?“ Dakota pocítila svírání v hrudi. Bylo tu hodně, hodně věcí, které nesnášela, ale přesto… měla některé členy smečky ráda a lpěla na naději, že se její otec jednoho dne vzpamatuje.
„Nejspíš pár měsíců,“ řekla Tina.
 „Pokud je Roy takový děvkař, pohne se dál a najde si někoho jiného, pak tě otec nemůže přinutit ke sňatku s ním. A bude tak vděčný, že tě znovu vidí, vycouvá a nechá tě, si vzít kohokoli budeš chtít.“
Nebo mě zamkne v pokoji, dokud mi nebude sto, pomyslela si Dakota. Ale s tím se včas vypořádá.
Tina měla pravdu; Roy byl natěšený, až si někoho vezme, aby mohl založit vlastní smečku, a na Dakotu čekat nebude.
I několik měsíců žít pod jiným jménem znělo lákavě. Žádní lidé chovající se k ní falešně, nebudou ji za zády urážet. Lidé ji mohli mít rádi, nebo nesnášet, ale ne kvůli tomu, že byla dcerou Brandona Sheffielda.
„Jdeme na to,“ řekla. „Kde jsou nůžky?“


34 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Bláznivé baby 😉 Som zvedavá ako im to výjde 😉 Dík za preklad a už sa neviem dočkať pokračovania 😉😉😉

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad.Petra

    OdpovědětVymazat
  4. Strašne moc ďakujem za preklad a korekciu. Ste skvelé. ♥ Už sa neviem dočkať pokračovania, som zvedavá ☺

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!!

    OdpovědětVymazat
  6. vďaka za skvelú kapitolu a som zvedavá na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Vdaka za pokracavanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  8. Knihomolka.3654. března 2017 12:04

    Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  11. ahoj,paráda diky za kapitolu už se těším na novou Mirka

    OdpovědětVymazat
  12. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  15. Díky za preklad :-D

    OdpovědětVymazat
  16. Tohle vypadá na skvělý příběh. Moc děkuji za překlad a korekci. HankaP

    OdpovědětVymazat
  17. Jsem zvědavá,jestli její táta opravdu nezjistí,že by v tom mohla jet i Tina...Děkuji moc za kapitolu

    OdpovědětVymazat
  18. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat
  19. Moc děkuji za překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat