čtvrtek 2. března 2017

Její anděl strážný - 27. kapitola


Světlo, které Marcuse zaplavilo, ho pálilo v očích a pálilo mu kůži. To nebylo dobré. Kroutilo se kolem něj, vycítil, že se zvedá, i když neviděl okolí. Pokaždé, když mu pruh světla čistší, než cokoli jiného přejel po kůži, byl jako žiletka, vzbuzoval tím znecitlivění.

Jeho spěch jít do Nebe ho možná bude stát život. Nezvážil změny, kterými prošel, a důsledky. Normálně, když cestoval uvnitř světla do Nebe, bylo teplé a chvělo se, ne chladné a ostré.
Marcus zaklonil hlavu a pohlédl do nekonečně jasné běloby nad ním.
Až dosáhne zadržovacího bloku, bude schopný uniknout?
Když anděl použil světlo způsobem jako Lukas, chycený byl poslán přímo do cely.
Cely byly navrženy tak, aby tlumily sílu démonů, dělaly je slabšími jen s dostatkem síly, aby jím zůstalo vědomí a odpovídali na otázky svých věznitelů. Pokud změny, ke kterým došlo, když je Amélie svázala jako pána a sloužícího, změnily i jeho biologii z anděla do démonního teritoria, pak bude mít problémy, když světlo pomine. Bude mít sotva dost sil, aby porazil ty nejslabší anděly a vyhrál, a stráže hlídající vazební blok byly silnější než většina v Nebi.
Žaludek se mu zkroutil, přetočil a pak světlo začalo blednout. Blikalo a odhalovalo záblesky nového okolí a pak vybledlo úplně.
Marcus se několikrát zhluboka nadechl, aby uklidnil žaludek a protáhl si prsty, pokoušel se vycítit, jestli má pořád dost síly bez toho, aby ji použil. Nemohl k sobě přitáhnout pozornost. Ne dokud si nebyl jistý, že mohl utéct.
Špinavé bílé stěny se kolem něj uzavřely v pevném šestiúhelníku. Ani okno nebo dveře neporušovaly povrch, ale Marcus už věděl, že nemá věřit očí. Na druhé straně jedné ze stěn byly skryté dveře.
V jakém byl oddělení?
Byly tu tisíce zámkových kruhových oddělení šestiúhelníkových cel, přerušované kruhy otevřeného prostoru v jejich středu a propojené s chodbami. Dohromady tvořily složitý šestiúhelník, který se rozprostíral, jen co oko dohlédlo. Naštěstí ho Lukas poslal do těch vzdálenějších. Nelíbila se mu představa, že by musel projít bez povšimnutí přes celý komplex, pokud by byl v jednom z těch vnitřních.
Marcus vykročil, přitiskl dlaň na špinavou stěnu a zavřel oči, pokoušel se vycítit, co je na druhé straně.
Záblesk něčeho mu přivedl úsměv na tvář a rozehřál ho úlevou v srdci.
Žádní démoni.
Ať už byl čímkoli po zformování smlouvy s Amélií, nebyl úplně démonem. Pokud tu byla stopa po andělu, najde cestu ze dveří.
Stěna, na které měl položenou ruku, ho propojovala s jinou celou. Cítil to. Blokátory byly na místě, rušily mu smysly.
Marcus šel dál, přejížděl rukou po stěně, byl na to plně zaměřený a cítil, co bylo na druhé straně. Za další stěnou nic nebylo a ta další to stejné. Čtvrtá, mu po dlaně posílala záchvěvy. Znovu se zaměřil, ale blokátory byly tentokrát jiné a měl podezření, že ví proč. Vězení nebylo stoprocentně démonické.
Za další stěnou nic nebylo, poslední stěna. Zastavil se a zatlačil rukou a setkal se s odporem. Přitiskl ruku tvrději na chladnou stěnu a ponuře se usmál, když mu paže až po nadloktí zmizela. Materiál, který tvořil dveře, byl hustý jako melasa.
Marcus následoval ruku stěnou, bojoval s bariérou a zhluboka se nadechl, než dovnitř zabořil hlavu. Ta substance mu nasála tělo a tiskla se mu do něj, skoro ho dusila. Brodil se v ní, byl unavený z toho, jak musí moc tlačit. Ruce prolomily povrch a byl na druhé straně v teplém vzduchu.
Domníval se, že byl z částí démonický, když konečně došel do kruhového nádvoří. Anděl by měl být schopen proniknout povrchem na druhou stranu, aniž by cítil dveře.
Bodlo ho v hrudi, když pomyslel na to, že už se nemůže vrátit zpátky. Dal se Amélii a byl za to rád a nelitoval toho, ale zabere mu čas, aby porozuměl pravidlům, že už nebyl plně andělem.
Roztáhl křídla a pohlédl na svou hybridní formu. Ani démon, ani anděl. Něco mezi tím. Něco nového, jako Amélie. Pokud se smířila s tím, co byla, statečně přijala, že byla teď jinačí, a objala tu novou stránku, pak on taky. Požádal ji o tyto křídla a ona ho jimi požehnala, nikdy na to nezapomene.
Amélie mu je dala za nějakým účelem. Dala mu důvod bojovat.
A on bude bojovat.
On bude bojovat, aby ona nemusela. Aby po ní nikdo nešel a nikdy jí znovu neublížil. Bude bojovat. Aby mohli být spolu.
Marcus si prohlédl okolí. Černé a tmavě modré dveře byly jako pěst na oko proti jasně bílému půlkruhu cel. Černá znamenala obsazeno. Dveře na cele, ve které byl, byly černé jako hřích, ale měly červený odstín na pravé straně. Měly speciální blokátor.
Potřeboval čas, aby se dostal z vězeňského bloku do hlavní pevnosti, a přesně to mu poskytne nějaké pozdvižení.
Bez rozmýšlení Marcus mávl ke karmínově zbarveným dveřím po jeho pravici. Odpověděly na jeho sílu a zmizely, aby odhalily celu za nimi.
Stál tam muž.
Rudé oči přesunul k Marcusovi, zúžil je, změnily se v šarlatovou. Marcus pocítil, jak se od něj vztek toho muže odrazil. Měl vědět, že mu nadřízený lhal o démonickém andělu, který se v transitu sám zabil. Uniknout světlu bylo nemožné. Velitel řekl Marcusovi, že byl ten muž mrtvý, takže mu nemohl odpovědět na otázky na to, proč zaútočil na Amélii. Udělal to, aby ho udržel v temnotě a on poslouchal rozkazy.
„Nejsem tu, abych s tebou bojoval.“ Marcus roztáhl křídla, takže je mohl Pekelný anděl vidět.
„Náš boj už dávno skončil. Amélie se probudila a já nedovolím, aby jí někdo znovu ublížil. Pokud si přeješ se mnou bojovat, pak budiž, ale věz, že tě zabiju.“
Muž si ho prohlédl, pohledem se zdržel na jeho křídlech a pak vyšel z cely.
„Běž, uteč s ostatními, když je pustím… jen tě žádám, abyste způsobili škody po cestě ven.“ Marcus držel jeho pohled, dokud se muž nezazubil a neodhalil ostře rudé zuby a nepřikývl.
Kůže mu potemněla, s jedním nadechnutím se dvojnásobně zvětšil. Dračí křídla se mu roztáhla ze zad a zavrčel, než vypustil řev.
Chvilku bylo ticho a pak spustil alarm.
Pekelný anděl zabručel, máchl křídly a vyletěl do otevřeného prostoru nad celami.
Marcus máchl rukou k dalším černým dveřím a otevřel je. Těžké kroky se ozývaly z chodeb po obou stranách. Tohle trvalo až moc dlouho. Potřeboval otevřít všechny dveře najednou.
Vzhlédl. Andělé už nad ním bojovali, pokoušeli si podmanit Pekelného anděla. Pokud by vzlétl, nejspíš by ho spatřili, ale potřeboval výšku, aby mohl všechny pustit.
S jediným máchnutím křídel se Marcus vznesl. Byly jiné, cizí a nové a chvilku mu trvalo, než si na ně zvykl. Když se jim přizpůsobil, byl už dvanáct metrů nad celami. Tvořily spirálový vzorový kruh, viděl řady andělů, až se řadí ve formaci skrz komplex.
Marcus soustředil sílu, máchl křídly, aby se ustálil, a pak ji jednou rukou rozpoutal. Jedny po druhých černé dveře mizely a vězni unikali. Andělé pod ním porušili řadu, aby se vypořádali s démony, kteří tvořili zkázu.
Ponuře se usmál, otočil se ve vzduchu a nesl se zpátky, až byl jen pár metrů nad plochými střechami cel. Máchl rukou a otevřel každou celu pod ním a východ ze zadržovacího bloku.
Démoni se valili chodbami a pokoušeli se ho popadnout, když kolem nich letěl. Přetočil se ve vzduchu, aby se jim vyhnul a pak těžce v jedné z chodeb ve vnějším kruhu cel přistál rovnou do běhu.
V momentě, kdy už neviděl žádnou řadu cel, se ponořil do vedlejší chodby a soustředil se.
S anděly pokoušejícími se chytit všechny démony, bude schopný proniknout jako normální anděl, ale jen pokud nebude mít křídla.
Jeho zbroj byla jiná pro kohokoli jiného, ale jen v barvě. Pokud se ho bude držet štěstí, andělé, kteří budou spěchat do zadržovacího bloku pomoct pochytat démony, budou až moc zaneprázdnění, aby si toho všimli.
Andělé, kteří čekali v pevnosti, budou ale něco jiného, a pořád nevěděl, kam Apollyon šel.
Marcus čekal, až se další vlna andělů přežene a pak vyrazil z úkrytu a zastavil se u východu. Šel a držel hlavu skloněnou, když k němu mířili další andělé. Ani jeden se na něj nepodíval. Byli až moc zaneprázdněni posloucháním rozkazů od velitele. Marcusovi bušilo srdce a bojoval, aby ho zklidnil a aby dostal pod kontrolu vířící emoce, které mu závodily v těle. Teď nebyl čas na strach nebo pochybnosti. Teď byl čas bojovat.
Bude cítit strach později z bitvy, až bude zpět v Améliině náruči a ona bude konečně v bezpečí.
Zabočil chodbou do další a mířil vzhůru, kdekoli mohl, až se konečně ocitl na otevřeném bílém prostranství Nebe.
Oči se mu rozšířily.
Už nebude muset hledat Apollyona.
Temný anděl stál sotva dvě stě metrů od něj obklopen mediátory, strážci, příležitostně lovcem a andělem smrti.
Mezi nimi byl obličej, který Marcus toužil vidět od té doby, co vzal Apollyon Amélii život.
Jeho velitel.
Marcusova křídla se ze zad osvobodila a běžel k postaršímu písčitě vlasatému andělu řízen vztekem a bolestí z Améliina umírání. Vytáhl obě z čepelí, odrazil se od země a letěl na něj.
Velitel se k němu otočil. Stejně jako několik vysoko postavených andělů.
Když nadřízený zvedl ruku, aby dal signál ostatním, aby se stáhli, zúžil oči na Marcuse.
Čekal, že pocítí tíhu, která ho stáhne k zemi. Nic se nestalo. Spíš než tísnivý pocit slabosti, který obvykle cítil, když velitel ztratil kontrolu nad svou náladou a pokusil se Marcuse usadit na místo, cítil jen malé množství tlaku.
Marcus srazil obě rukojeti k sobě, spojily se, až se prodloužily do dvojitého kopí. Zařval a tím prořízl vzduch, odhodil anděly obklopující jeho nadřízeného všemi směry a pak na něj namířil pohled.
Vztek mu bušil v těle, hučel v krvi, droga, která mu mátla mysl a volala po podřízení se touze po násilí.
Bojoval s ní, říkal si, že boj s tímto mužem ho nika nedostane, ale vábení bylo až moc sladké, aby mu odolal. Frustrovaně zavrčel, zakroužil koupím a znovu jím máchl ve vzduchu, poslal další šokovou vlnu. Odhalila zeminu po levici velitele, vytvořila velký řez v nedotčené bílé půdě.
Modro bílé jiskry síly mu praskaly na hřbetech rukou a podél kopí.
Chtěl víc.
„Marcusi.“ Apollyonův hlas prořízl rudou mlhu vzteku v jeho mysli, přinesl jasno.
Marcus shlédl na poničenou zem, na anděly, kteří se ztěžka zvedali na nohy a konečně na velitele.
Muž pod ním klečel, byl bledý a svíral si břicho. Pot mu lemoval obočí a námaha zostřila rysy jeho tváře.
Marcus to nechápal.
Pohledem přešel po Apollyonovi. Temný anděl mu stál po pravici s bledou tváří a ponurým výrazem. Nohy i ruce se mu viditelně třásly, jako by bojoval, aby se udržel ve stoje.
Byl pořád slabý z používání sil, aby získal Marcusovi přístup do Nebe? Apollyonovy modré oči se rozjasnily, zabručel a poklekl, pravou ruku tiskl tvrdě do bílé země pod sebou. Těžký dech a bolest ve tváři, když ji k němu pozvedl, byly dost povědomé, aby si uvědomil, co se stalo.
Oči se mu znovu rozšířily, pohlédl na ostatní anděly. Vůbec nebojovali, aby se postavili na nohy. Bojovali s jeho silou.
Pohledem přejel k rukám, brilantní jiskry síly poskakovaly po stříbrno modrém ostří. Nedokázal tomu uvěřit. Dlouhé minuty na to zíral, pokoušel se pochopit svou sílu. Podrobil si nesilnější anděly, aniž by si to uvědomil.
„Marcusi?“ Apollyon zněl drsně a Marcus po něm střelil omluvným pohledem, zavřel oči a zaměřil se na svou sílu.
Chvilku mu trvalo, než ji dostal pod kontrolu a upustil od vzteku, takže už netoužil po delikátní vůni krve ve vzduchu a pocitu, ní na své kůži.
„Co tu děláš?“ ozval se znovu Apollyon, ale tentokrát zněl spíš nevěřícně než v bolestech.
Marcus otevřel oči a prohlížel si anděly seřazené před ním, když se pomalu zvedali.
Držel pohled každého vysoce hodnoceného anděla, dokud se neodvrátil, a konečně spočinul pohledem na veliteli. Okamžitě se podíval na nohy.
„Přišel jsem, abych doručil hrozbu,“ řekl Marcus a sestoupil. Dosedl blízko hluboké rýhy v bílé zemi a pohlédl do ní. Některá místa v rozšklebené linii, kde se jeho síla prořízla až na druhou stranu, odhalovala paprsky světla. Polkl. Nerozpoutal moc ze své síly, při tom výbuchu. Jak moc byl teď silný?
Odtlačil strach z nově nalezené síly a obejmul ji, nechal ji proudit tělem a naplnit srdce. Teď byl dost silný, aby ji ochránil, a na tom záleželo.
„Netoužím po ničem jiném než zničit tohle ubohé místo, vykoupat bílé země Nebe v karmínové jako odplatu za to, co mi ono a můj pán provedli, ale ona by to nechtěla, a já jí slíbil, že budu pro její dobro dobrý mužem.“
Marcus sklonil kopí a nechal, ať se zkrátí.
Rozlomil je ve dví a držel je po bocích dolů, aby ukázal, že přítomným andělům nehrozí nebezpečí. I když je nedá do pochev.
Byly odstrašující a pěkně na očích, takže se nikdo o nic nepokusí. Byli svědky toho, čeho byl schopen, a byli by hloupí, kdyby nevěřili, že způsobí destrukci, o které mluvil, kdyby se o cokoli pokusili.
„Moje požadavky jsou jednoduché. Nikdo po nás nepůjde. Ani nebeské, ani pekelné legie. Nikdo neublíží Amélii. Byli jste svědky mé síly. Amélie má hlas, který velí armádě, který vyzve válečníky, aby ji chránili, z vašich řad a dá jim novou sílu. Pokud nás necháte v míru, pak vám prokážeme stejný respekt. Pokud ne, pak zničíme všechny, kdo budou proti nám stát.“
Andělé před ním shromáždění se podívali s jednoho na druhého a pak zpět na něj, neodpověděli a ani jim přijetí nezazářilo v očích. Jejich výrazy zůstaly prázdné. Přesně to byla odezva, kterou čekal.
Nepřišel si sem pro odpověď.
Přišel jen doručit varování.
Kývl a otočil se k Apollyonovi.
„Nemůžu tě do toho zaplést, starý příteli.“ Marcus vložil do pochvy jednu ze svých čepelí a položil ruku na Apollyonovo  rameno na černou zbroj.
„Už jsi udělal dost. Vrať se do Paříže za ostatními. I kdybychom se už nikdy neviděli, nikdy ti nezapomenu, co jsi udělal pro mě a Amélii. Přeju ti hodně štěstí.“
Apollyon přikývl. „A já tobě.“
Temný anděl máchl křídly a vystřelil do vzduchu. Marcus počkal, dokud nebyl v dáli, a pak se otočil k andělům.
Všechny si je prohlížel a pak pomalu uvolnil ze své síly, tentokrát ji držel pod kontrolou, stabilně zvyšoval tlak na anděly, dokud se jednomu po druhém nezkřivila tvář při odolávání a padli na kolena.
Ucouvl, držel pohled svého nadřízeného a pak vzlétl.
V čas bude vědět odpověď Nebe, ať už bude znamenat mír nebo válku.
Budou připraveni.
O to se postará.

12 komentářů:

  1. Ďakujem veľmi pekne za super preklad a korektúru ďalšej kapitoly

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Vdaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat