neděle 26. února 2017

Vzdor - 61. kapitola



Dojíždíme do cílové rovinky!!! Už jen deset kapitol! Taky se tak těšíte na konec jako já?
Vaše Katuš

LOGAN
Netvor řval a třásl se, jeho kostra rachotila jako tisíc mincí dopadající na dlažební kámen. Potom se dal do kupy, otočil se nosem směrem k nám a zaburácel. Z jeho otevřených úst vyletěla rudo oranžová ohnivá koule a zamířila k nám.
Skočili jsme na zem a můj hrudní koš se otřásl bolestí, když nad námi koule prolétávala a přinutila tak muže za námi utíkat.
Špatný knoflík.
Panika se ve mně stala neúprosnou silou, vymazávajíc mi z hlavy každou rozumnou myšlenku. Zhluboka jsem se nadechl a nemotorně se dotknul zařízení, které jsem držel.
Tělo kreatury se zkroutilo, a když se k nám začal přibližovat, zaryl své drápy do země a mléčně žlutýma očima zíral mimo prostor a čas, když se těšil na svou kořist. Zoufale jsem zmáčknul druhý knoflík.
Nic se nestalo.
„Nefunguje to. Nefunguje to!“
„Musí.“ Rachel se natáhla a pěstí naráz zmáčkla dvě tlačítka. Prokletý se napřímil, otočil hlavu doleva a zalil vojáky z Rowansmarku ohněm.
Plameny spálily většinu z nich na místě, ale někteří padli k zemi, válející se v agónii. Okolní stromy vybuchly žárem, což by zvuk trhající bubínky.
Naděje ve mně bojovala s panikou a já jsem pevně sevřel přístroj a udeřil jsem na obě tlačítka současně. Kreatura se zhoupla vpravo a poslala ohnivou kouli do řad stojících vojáků.
Zavládl chaos. Muži křičeli, utíkali, skákali na stromy ve snaze najít bezpečí. Kolem nás už nestál jediný člověk s mečem. Co zůstalo naživu z levé části batalionu, to bralo nohy na ramena, utíkajíc do bezpečí, zatímco jejich kolegové ve zbrani umírali proměněni na prach, stejně jako stromy okolo stojící. Prokletý znovu zařval a nachystal se na další úder.
„Pošli ho pryč,“ řekla Rachel, jako bych věděl, co dělám.
Ve stejný čas jsem zmáčkl horní a dolní tlačítko a netvor se začala plazit směrem od nás, plivajíc oheň. Už mi nezbývala žádná další kombinace tlačítek, kromě zmáčknutí všech tří a u toho jsem se bál, že to pošle zrůdu přímo k nám. Je jen jeden směr, kterým se mohla vydat.
Neměl jsem moc času, než si stvůra uvědomí, že jako poslední oběť zůstáváme my. Ruce se mi pořád třásly, když mnou proudil strach, ale pevně jsem přístroj uchopil.
Zdálo se, že zmáčknutí prvního knoflíku byla obluda vyprovokována. Logika mi říkala, že knoflík vydával zvuk lákající Prokletého ven ze země. Druhý knoflík neměl žádný rozpoznatelný efekt, pokud se nepoužil s jedním z dalších knoflíků.
To zanechávalo třetí tlačítko jako to, které mohlo zavést Prokletého zpátky do země. Zašeptal jsem krátkou modlitbu a zmáčkl ho.
Netvor se otřepal, šlehl svým dlouhým ostnatým ocasem, čímž se vznesly do vzduchu spálená těla a větve a klouzal zpátky do díry v půdě lesa. Zadržel jsem dech, když přicházel blíž, mé prsty byly bílé, jak pevně jsem mačkal třetí tlačítko. Netvor nezaváhal. Prostě zajel zpátky do tunelu, který vytvořil a zamířil si to nitra země. Držel jsem svým smrtícím úchopem zařízení až do doby, kdy jsem cítil pod nohama chvění.
Všude kolem nás syčely jiskry, když oheň požíral staré duby. Těch několik přeživších vojáků sténalo bolestí na lesní půdě. Nebude trvat dlouho, než jim plameny nebo kouř pomohou z jejich utrpení. Oheň se šířil z východu na západ, ačkoliv směr se mohl změnit s větrem. Budeme si muset držet odstup od tohoto místa. Nejen kvůli ohni, ale hlavně kvůli vojákům, kteří by si brzy mohli uvědomit, že Prokletý je zpátky pod zemí, a vrátili by se dokončit jejich úkol.
„Pomozte mi nahoru.“

Rachel, Quinn a Willow se ke mně natáhli. Z bolesti se mi hlava zvrátila na stranu a na krku pod odvazem mi žhnul popálený krk. V tomto stavu bude nemožné držet se dál od tohoto místa. Podal jsem přístroj zpátky Rachel a natáhl se pro lék proti bolesti. Už mi moc nezbývalo a nevěděl jsem, čemu dalšímu budu muset čelit, ať už tady nebo v Baalbodenu, ale pokud nesmažu dostatek své bolesti teď, už nebudu muset mít příležitost to zjistit. Přiložil jsem si krabičku k ústům a nechal si zbytek prášku spadnout na jazyk. O chvíli později si Rachel zařízení schovala do kabátu a nejhorší bolest odeznívala. Věnoval jsem ještě jeden pohled ohni stravující les a přeživším vojákům, než jsme zmizeli do Pustiny, nechávajíc hořící zbytky rowansmarkského batalionu za zády.

11 komentářů:

  1. Už se nemůžu dočkat, jak to všechno skončí, díky moc. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Katuš, moc děkuji za dnešní kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. bylo to o štěstí :)
    ale nakonec armáda byla vyřešena docela rychle ;)
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat