pondělí 27. února 2017

Tvrdý jako skála - 1. část



„Co se děje, Iliono? Pouhý člověk pro tebe teď není dost dobrý?“

Povzdechla jsem si, když se Kennethův pronikavý hlas odrážel po zdánlivě prázdné chodbě mojí bytovky. Řekla jsem zdánlivě prázdné, protože v žádném případě paní Robertsonové z dvacítky jedničky neunikne žádný drb, natož pak něco tak šťavnatého jako rozchod. Sakra, i když jí muselo být přes devadesát, vůbec se nenakláněla tak daleko z koupelnového okýnka, aby slyšela, co se děje v bytě pod ní. Pomyslela jsem si, že nějakým způsobem přepisuje zákony o gravitaci. Bez pochyb otevřela na škvíru přední dveře, jakmile Kenneth vystoupil z výtahu.
Řekla bych rozchod, ale to není tak úplně správně. S Kennethem jsme se před měsícem vydali každý jinou cestou poté, co se rozhodl, že můj „normální“ level u paranormality zatočil s jeho radarem „znechucenosti.“ Kenneth nesnášel paranormální jevy s vášní. Takže od té doby, co „vylezli ze skříní, jako bubáci“ takříkajíc před deseti lety, uteklo mu štěstí. Teď existuje plno pravidel… zapomeňte na rasismus, parlamentem prochází plno nových práv o různých druzích. A já? Osobně si myslím, že to lidi pořádně nakoplo do zadku, takže si všichni hrajeme hezky na svém písečku, což byla velice dobrá věc.
I když právě teď si opravdu přeju, abych ty dveře neotvírala. Moje chyba, myslela jsem si, že to byl chlápek od donášky pizzy. V očekávání velké Hawaie s česnekovým těstem jsem nezkontrolovala kukátko. Jen jsem popadla peněženku a otevřela.
„Kennethe, měla jsem dlouhý den a je pozdě.“
Neobtěžovala jsem se zmírnit ostrý tón v hlase. Nelhala jsem. Byla jsem vzhůru od východu slunce a v kanceláři řešila sračky monumentálních rozměrů. Vzhledem k tomu, že jsem byla tak nějak manažerem osobní ochrany společnosti, znamenaly problémy vysokou míru pravděpodobnosti, že někdo zemře. Netřeba říkat, že se mi nelíbily problémy.
Taky se mi nelíbilo, když se ukázal bývalí přítel, když nebyl vítán. Zkřížila jsem si ruce, opřela se o rám dveří a dala mu svůj nejlepší pohled „teď nechci vést tuhle konverzaci.“
Jako vážně. Radši bych jedla žiletky a kloktala bělidlo než znovu probírat, proč jsme se rozešli.
Ten němý kretén tu jen stál, celý uhlazený v těsném obleku a kravatě. Říkala jsem tomu, bankéřská uniforma, a nesnášela ji. Nesnášela jsem obleky, i když jsem je pravidelně nosila. Vlastně to byla lež, nesnášela jsem je, když je nosil Kenneth.
„Takže mi odpovíš na otázku?“
Jeho hlas nabíral na hlasitosti, když jeho pečlivě opalovaná tvář nabrala odstín červené. Kenneth byl od přírody bledý s tmavě hnědými vlasy. Využíval opalovací lehátka a odbarvoval si vlasy, bál se, že by si ho mohl někdo splést za upíra. Nezáleželo na tom, když jsem mu říkala, že se upíři opalovali opravdu dobře, a že Rupert, náš upír uvnitř domu, milovat česnekovo kuřecí pizzu, ten hloupý pošahanec trval na tom, že se bude pravidelně opalovat.
Masírovala jsem si kořen nosu a bojovala s nutkáním zavraždit ho svým vysokým podpatkem. Protože jsem nenosila jehlové podpatky, bylo by to spíš trauma z tupého předmětu. Naštěstí pro Kennetha, dokud nebudu mít pizzu na to nemám energii.
„Když se zeptáš na rozumnou otázku, pak ti možná jasně odpovím.“
Žvýkal naprázdno, žíla mu pulzovala v koutku oka. Zatleskejte mu, malý Kenneth Baker se stal pánem svého osudu, mužem… kterým končil a začínal svět. Svět, ve kterém jeho rodiče nepočítali za a) s vlkodlaky, nebo čímkoli co se v noci měnilo, nebo za b) s někým inteligentnějším, než je jejich syn, který si běhá v kruhu za ocasem.
Nepřítomně jsem přemýšlela, co by se stalo, kdyby si někdo vzal špendlík a tu žilku mu propíchl.
Vypustil by se jako–
„Kterou ohavnost šukáš zase v kanceláři svého otce?“ dožadoval se a tlačil mě do dveří. „Tu pijavici, co? Nebo je to zkurvený pes?“
Zapomeňte na špendlík, měl štěstí, že jsem neměla sekáček na maso. Zírala jsem na něho stejně jako on na mě a odmítala jsem uhnout. Už jsem se naučila, jak pracovat s chlapy, které jsme najímali na ochranu.
Zapomeňte na průměrně velké… najímali jsme elitu. Bývalá komanda byla zvyklá přežít za nepřátelskou linií o ničem víc než čerstvém vzduchu a broucích, a kteří by dokázali zaměřit myš na tři míle daleko. Ale ti byli na normální práci. Na opravdu těžké věci jsme najímaly paraty… a nemluvím a parašutistech. Paranormálové. Lidi, kteří nebyli lidmi.
„Mluvíš o Rupertovi… který je gay. A Kevin má družku. Dokonce dvě.“
Kenneth se ušklíbl. „To neznamená, že nemůže podvádět. Slyšel jsem, že to všichni dělají.“
„Říká chlap, kterému se všechno, co o paranormálním světě ví, vejde na poštovní známku, která je malinká.“ Usmála jsem se sladce a strčila ho doprostřed hrudi. Bylo to jako odstrkovat žulu. Gumovou žulu, přiznejme si, ale neustoupil. „Trochu jako něco podobného, že Kennethe? Teď se laskavě ztrať. Mám práci.“
„Ty zkurvená děvko!“
V mé branži jsem zvyklá na různé nadávky a díky emocionalitě, do které se Kenneth dostal, jsem to čekala. I když, co jsem neočekávala, byla pěst, která náhle letěla k mému obličeji. Když vás někdo praští, je tu chvíle, kdy se všechno zpomalí. Myslím, že je to způsob té děvky osudu, jak se ujistit, že jste si plně vědomi toho, co se stane, a když pěst narazí do vaší tváře, stane se epicentrem bolesti.
Pěst nedopadla. Místo toho se dveře s prásknutím otevřely a velké mužské tělo se vsunulo mezi mě a ni. Kennethovu ránu chytla tvrdá ruka, tu nečekal, podle šoku na jeho tváři. Klopýtavě jsem couvla a chytla se dveří, když můj nečekaný zachránce strčil tvář ke Kennethově.
„Myslím, že tě dáma žádala, abys odešel, ty vypatlanče.“
Jeho hlas byl tichý, ale měl to nedefinovatelné dunění, skoro se nedalo lidským uchem zaslechnout, což se dalo definovat jako paranormál. V tomto případě chrlič. Okamžitě jsme ho poznala. Cal byl jeden z paratů, kterého jsme využívali k práci. Co ale dělal u mě v bytě jsem netušila. I když právě teď jsem se darovanému koni na zuby nekoukala.
„Vyp-vypatlanče?“ Krev opustila Kennethovu tvář, když zíral na dva metry vysokého nasraného gargoyla. Aspoň jsem teda předpokládala, že byl Cal naštvaný, protože jsem ho nikdy neviděla na veřejnosti v chrličské podobě. Chci říct, že byl stejně vysoký jako člověk, ale normálně byla jeho kůže míň… mramorová a víc růžová. Drápy byly taky novým přírůstkem.
„Ehm,“ doplnila jsem nápomocně, pokusila se a selhala v obcházení ve dveřích hulka Cala. Bože, ten chlap byl stavěný jako hora.
„Dej o trošku paži dolů, Cale… díky, kocoure. Jo,“ pokračovala jsem a mluvila na Kennetha skrz díru mezi skálopevnou paží a rámem dveří. „Gargoylové mají tendenci nás vidět spíš jako změkčilce. Jen maso obalené trochou kůže. Zrovna minulý týden se Gravovi podařilo rozmáčknout chlapa… stejně jako ty se pokoušel získat vstup do budovy, který Grav strážil. Což je velké ne ne, co se týče chrličů.“
„Chrlič… strážce,“ zabručel Cal, jeho hlas byl jako lavina. Kloubky mu zapraskaly na volné ruce, když proklouzl rukou Kennethovi kolem krku.
„Opravdu to dělají.“ Trochu jsem se začala bát toho odstínu fialové, ve kterou se Kenneth změnil, natáhla se a poplácala Cala po paži. „Můžeš trochu povolit to smrtelné sevření, miláčku? Nelíbilo by se mi, kdybys dostal něco z jeho měkkého masa pod nehty.“
Vrhl po mě postranní tázavý pohled, což byl kód pro jeho hlavu, která se otočila se zvukem spíš kvílení skály. Náhle jsem měla náhled toho, jaký musí být Stonehenge.
„Chceš, abych…“ na chvíli se odmlčel. Každý paranormální druh je jiný. Upíři jsou ukecaní jako průjem, vlci jsou namyšlení, incubusové… jo, k tomu nic říkat nemusím.
Gargoylové pečlivě volí slova a činy. Řekněme, že kdybych žila ve světě, kde měla něčí noha tendenci rozdrtit, řekněme přívěšek, tak bych to udělala. Zkrátilo by to „Je tohle vaše ruka? Ach, to je mi líto. Je skvělé, co dnešní plastiky dokážou, že?“ konverzaci. Většina chrličů nebyla tak upovídaná. Vybírali si slova pečlivě a opravdu tlačili na konverzační hranice, když řekli tři věty.
„Chceš, abych ho do něj vrazil?“
Kenneth odpadl.
Pokoušela jsem se neušklíbat, když jsem znovu poplácala Calovu kamennou paži. „Myslím, že jsi chtěl říct dorazil, kocoure. To je v pohodě, jen ho nech na chodbě. Vrátný ho posadí do taxíku, když přijde k sobě.“
Netrvalo dlouho, než pustil Cal Kennetha a šel zpět do mého bytu. Skoro jsem vyprázdnila půlku toho, co zbylo ve vodce, než se znovu objevil ve dveřích. Pečlivě je s kliknutím za sebou zavřel, vešel do hlavního pokoje s aurou muže čelící šibenici.
Seděla jsem v koutku gauče naproti dveřím a pohlédla na návštěvu. V lidské podobě byl Cal skvělý na koukání. Ne tak dobře vypadající jako barbie a modelové, kteří přes sebe padali, ale s tělem řeckého boha a ucházející tváří… jo, vletěla bych s ním na to. Vážně.
„Pojď a posaď se. Vzbudil se náš malý přítel?“
Držela jsem hlas tichý a klidný. Poslední věc, kterou jsem chtěla, byl lekavý chrlič v mém bytě. Hlavně, když měli tendenci probombardovat a proletět nejbližší východ bez ohledu na nábytek v cestě. Jedna z prvních prací, kterou jsem chystala, bylo pro dceru eminentního obchodníka. S výhružkami smrti a pokusy o únos jsme vytáhli všechna esa. Rodinný pes byl vlkodlak, komorník upír a nejnovější gargoylý rekrut za oknem dívčiny ložnice. To místo bylo uzamčené jako hrad.
Nepočítali jsme ale s faktem, že to dítě bylo fascinováno „kamenným mužem.“ Z toho, co jsme z toho večera poskládali, bylo, že si ho pozvala (čtěte, přikázala způsobem, kterým mohou jen pětileté holčičky) na čajovou party. Naneštěstí byla v pozadí zapnutá TV a náš chrlič byl podroben epizodě Barneyho dinosaura bez nezbytného vzdělání. Našli jsme ho o tři bloky dál s rámem růžově dětské postele kolem krku. Chudák je teď strážcem ve vězení a nepřibližuje se k dětem.
Cal zavrtěl hlavou a opatrně se posadil na okraj gauče. Když se pod ním nepropadla, úlevně si povzdechl a rozhlédl po pokoji, než se konečně setkal s jejíma očima. Jeho pohled byl bojácný, jako by udělal něco špatně.
„Cale. Proč jsi byl u mého bytu?“
Pohled odtáhl pryč, když mu pruh červené ozdobil tváře. Uvnitř mě tryskalo podezření. „Ani to není poprvé, že, Cale?“
Usrkla jsem z pití a nechala ho propálit si cestu dolů, jak jsem čekala na jeho odpověď. Dlouho si prohlížel nehty, bez pochyb se bál, že tam něco z ošklivého Kennetha zůstalo. Chrliči jsou v tomto sladcí. Nejsou zvyklí na moderní svět, takže cokoli jim řeknete vám uvěří. Prostě jsem čekala a upíjela. Pokud máte cokoli společného s paranormáli, brzo se naučíte trpělivosti. A vědět, kdy jí je potřeba.
Vzhlédl, znovu se se mnou setkal pohledem. Tentokrát se neodvrátil, jeho pohled byl víc odvážnější, jako by se naplnil novou jistotou.
„Ne, ne poprvé. Strážil jsem.“ Prakticky se dmul pýchou. „Ostatní říkali, abych to nedělal, ale potřebovala jsi mě.“
Mrkala jsme překvapením. Normálně jsem nikomu nedávala nic zadarmo, ale poslední věc, kterou jsem čekala, bylo mít chrliče strážce, hlavně když za to nebyl placen. Zúžila jsem oči, když mě něco napadlo.
„Na římse?“
Trhla jsem palcem k oknu. V otázce. Byla tu jen jedna, které vedla kolem celého domu dost velká na to, aby unesla chrliče. Ta v mé ložnici. Vhledem k tomu, že jsem byla v osmém patře a v sousedství byly jen dvě patrové budovy, moc jsem toho mezi ložnicí a obývákem nenosila. Barva se dotkla mých tváří, jako by na mě někdo hodil plechovku barvy.
„Hezká. Moc hezká,“ zachraptěl s okrajem tvrdosti v hlase, když mě pozoroval.
Chrliči jsou velmi dobří v pozorování. Zřejmě lepší, než jsem si myslela. Pomyšlení na to mě mělo vyděsit, ale místo toho mi lenivé teplo prostoupilo tělem. Sledoval mě a z toho jasného pohledu v očích, když seděl na okraji pohovky, bylo jasné, že se mu líbilo, co viděl.
Položila jsem prázdnou skleničku na konferenční stolek dala si nohy z překřížení vedle sebe. Nešlo o žádný instinkt, ale z toho, jak po mě pohledem přejížděl, muselo se mu to líbit.
„Prostě se ti líbí se dívat?“
Můj hlas klesl na chraplavý a místo představy hodné holky, na které jsem tak tvrdě pracovala, jsem zřejmě směřovala ke své vnitřní couře. Dokázala jsem myslet jen na to pevné, vyrýsované tělo pod tričkem a na šepot od ostatních holek z kanclu, jak dobře vybavení gargoylové byli.
Zvěsti, které jsem si na vlastní kůži chtěla ověřit.
Zavrtěl hlavou, pohled zaměřený na moje nohy, když jsem si sundala podpatek a za pásek ním provokativně pohupovala. Neměla jsem ponětí, proč držel, kdykoli jindy jsem to zkusila, skončil na druhé straně místnosti.
„Co jiného rád děláš, Cale?“
Sotva jsem dokončila větu, než se pohnul. Většina lidí si myslí, že jsou chrliči neohrabaná, pomalá stvoření. Pletli se.  Ať už jsou z čehokoli, ti zmetci jsou rychlí. Cal byl na mě, než jsem mohla vyjeknout. S jednou rukou na područce a tou durhou na opěradle se nade mnou tyčil.
„Všechno.“


32 komentářů:

  1. Super začiatok ;-)
    Vdaka za preklad a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Supeer, moc ďakujem za prvú kapitolu, fakt to vyzerá super. Teším sa na pokračovanie. ☺

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Tak vypadá to že tohle fakt bude můj čaj, moc děkuji holky :). zároven se omlouvám slovensky moc nečtu, přece jen čeština je čeština, ale i tak děkuji všem co se věnují blogu, dnes ještě jeden dílek?* psí očička*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ten jeden dilek už je konec knížky. :D Ale nebojte holky, příští týden tu hned bude. ;)

      Vymazat
  6. Moc děkuji. Už teď říkám,že knížka bude skvělá. Moc se těším na pokračování! 😉

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji. Těším se na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za super překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuju za skvělou první kapitolu. Už se těším na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  10. Chrliče jsme tu ještě neměli, děkuji😊

    OdpovědětVymazat
  11. Chrliče jsme tu ještě neměli, děkuji😊

    OdpovědětVymazat
  12. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Ďakujem pekne, je to super...dúfam, že keď druhý diel je koniec knihy budeš ešte pokračovať..

    OdpovědětVymazat
  14. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat
  15. Super tesim sa na pokracovanie

    OdpovědětVymazat