pátek 24. února 2017

Pavoukova odplata - 11. kapitola


Se zakrváceným nožem v ruce jsem se ohlédla přes rameno.
Finn už nebyl v úkrytu za popelnicí, lyžařskou kuklu měl staženou z hlavy a pomáhal Brie se posadit. Ukázal mi zvednutý palec, jako že to zvládne, aspoň dokud se nedostaneme k Jo – Jo. Uklidněná jsem obrátila svou pozornost k poslednímu skrývajícímu se muži – Lincolnu Jenkinsovi.

Chvíli mu to trvalo, než si uvědomil, že se karty obrátily. Vyšel ze svého úkrytu za autem a  rozšířenýma očima těkal pohledem po tělech zalitých krví na chladném betonu. Najednou se vzpamatoval a než jsem si to s ním mohla vyřídit, dal se na útěk. Tlumeně jsem zaklela.
„Zůstaň s Briou!“ křikla jsem na Finna. „Jdu po něm!“
Nemohla jsem ho nechat být. Jenkins viděl, co se tu odehrálo, a určitě mu došlo, že zodpovědnost nese Pavouk. Po Ashlandu žádná jiná žena s noži v rukou nepobíhala. Aspoň pokud jsem věděla. A pokud ho to zatím nenapadlo, tak až by se někde v klidu a bezpečí zamyslel… Teď jsem musela zařídit, aby tu příležitost nedostal.
Jenkins byl rychlejší, než vypadal – mnohem rychlejší. Nejspíš za to mohly jeho rychlé odchody z míst, kde si přivlastňoval cizí majetek. Běžel přes zasněžené parkoviště jako vyděšený zajíc a měla jsem co dělat, abych mu stačila. Navzdory tomu, že jsem byla obrněná magií Kamene, jsem cítila rány, které mi Don uštědřil, ústa mi plnila pachuť krve a do plic mě píchaly ostré konce zlomených žeber.
Jenkins se ohlédnul, a když zjistil, že běžím za ním, přidal na rychlosti. Dostal se z osvětleného prostoru a zmizel v ústí tmavé uličky. Zaťala jsem zuby a přinutila se k rychlejšímu pohybu. Když jsem se dostala k místu, kde mi zmizel z očí, byl už v půlce úzké cesty, kde se nebylo kam schovat a dokonce byla vyčištěná od sněhu. Znovu se se strachem v očích ohlédnul.
Místo aby využil své přirozené rychlosti, hrábnul po jedné z popelnic, které stály u cesty, a převrátil ji. Její obsah se rozlétl dokola a několik plechovek se rozkutálelo mým směrem. Jenkins pokračoval v převracení popelnic a vysypávání jejich nechutného obsahu mezi nás. Mastné papíry, obsahy popelníků, použité kondomy. Z hnilobného zápachu se mi chtělo zvracet, ale nepolevila jsem a v běhu jsem botami drtila odpadky.
Jenkins si myslel, že dělá něco chytrého, ale ve skutečnosti ho to stálo drahocenný čas a připravilo ho to o náskok, který na mě získal. Udělal by líp, kdyby na svých tenoučkých nožkách připomínajících párátka upaloval pryč, co to dá. Na druhou stranu, pokud bych byla o něco méně odhodlaná a on o něco rychlejší, možná by mě převracené popelnice přinejmenším zpomalily.
Nebo kdybych neměla na pomoc magii Ledu.
Dostali jsme se ke konci uličky, kde byla cesta rovná a bez překážek. O kus dál pouliční lampy osvětlovaly začátek jiné ulice a další možnou únikovou cestu pro Jenkinse. Nemínila jsem mu umožnit dostat se až tam a uniknout, přestože mě bodalo na plicích a cítila jsem, jak jsem každým krokem pomalejší. Prodal Briu a tím zpečetil svůj osud.
Ještě že jsem ho nemusela dohonit, stačilo mi ho zastavit.
Klesla jsem na jedno koleno, položila dlaně na zem a přivolala magii Ledu. Z dlaní mi vytrysklo stříbrné světlo a beton přede mnou začaly pokrývat ledové krystalky stejně rychlé, jako myšlenka. Tak rychlé, že jim Jenkins nemohl utéct ani náhodou.
Ledová pokrývka ho dohonila deset stop od ústí uličky. Zlodějíček si nevšimnul kluzké pasti, myslel si, že už má vyhráno, když mu tenisky podklouzly. Rozhodil paže ve snaze udržet rovnováhu. Nefungovalo to. O vteřinu později dopadl na záda. Nafouknutá bunda splaskla jako prasklý balón a on zakňučel bolestí. Po rtech se mi rozlil úsměv chladnější než led, který jsem právě vytvořila.
Opatrně jsem se k Jenkinsovi blížila. Přesně tak, jak mě to Fletcher učil. To, že je někdo na lopatkách neznamená, že je bezmocný – sama jsem tenhle trik mnohokrát použila.
To ale nebyl Jenkinsův případ, nejspíš na to nebyl dost chytrý, nebo byl pád prudší, než jsem myslela, každopádně když jsem došla až k němu, pořád ještě sténal. Sehnula jsem se k němu a přimáčkla ho k zemi dost na to, abych mu znepříjemnila dýchání. Při pohledu na můj nůž se mu oči rozšířily strachem a bledá kůže panikou ještě víc zesvětlala. Pokusil se mi ruku odtáhnout, ale odstrčila jsem jeho ztuhlé prsty stranou a přiložila mu ke krku ostří nože.
„Pokud chceš vyváznout živý, tak se ani nehni,“ zavrčela jsem na něj.
Lhala jsem, ale potřebovala jsem, aby se trochu uklidnil a byl schopný mluvit. Moje drsná slova fungovala, protože snaživě přikývnul jako poslušné štěně, které se snaží potěšit svého pána. Zmírnila jsem tlak na jeho žebra, ale nůž jsem nechala tam, kde byl, abych ho mohla při prvním náznaku neposlušnosti použít. I takový odpad jako Jenkins musel mít důvod věřit ve svou šťastnou hvězdu.
„Tak,“ řekla jsem příjemným tónem. „Teď si ty a já trochu popovídáme. Začneme tím, kdo byli ti muži a proč se zajímali o detektiva.“
Jenkins na mě zamračeně hleděl tmavýma očima. Pod řídkými vousky se mu koutky úst svěsily dolů do téměř komického výrazu.
„Dlužíš mi pěkný balík,“ zakňoural. „Měl jsem za tu policajtku dostat deset táců.“
Neřekla jsem mu, že ta policajtka je moje sestra a že si právě kvůli deseti tisícům podepsal rozsudek smrti. Místo toho jsem ho řízla. Ne moc hluboko, jen tolik, aby si uvědomil, co se stalo trpaslíkům, které přivedl na parkoviště – a že nejsem jen tak nějaká pipka, která vypadá dobře v černé.
„Mluv,“ řekla jsem klidně a tiskla přitom nůž o něco důrazněji k jeho krku. „Nebo si tě oloupu jako jablko. Pročpak jsi prodal detektiva, když vám to až doteď spolu tak hezky klapalo? A proč ji ti muži chtěli?“
„Odměna!“ vykřikl Jenkins. „Je na ni vypsaná odměna. A na Pavouka taky!“
Přivřela jsem oči. Odměna. Další zatracená odměna. Mělo mě to napadnout. Koneckonců, Mab sem přivedla Elektru LaFleur, jednu z nejdražších mezi nájemnými vrahy jen aby se mě zbavila. Ne, odměna na mou hlavu mě nepřekvapila, ale proč Bria? Proč teď? Začalo snad zrovna teď Mab vadit, že Bria přežila, nebo si pořád myslí, že Bria je ta ze sester Snowových, která ji má podle proroctví zabít?
„Takže Mab si objednala smrt Brii Coolidge a Pavouka. Zkus mi říct něco, co nevím.“ Pomalu jsem mu přejela nožem po krku a prohloubila ránu, z které už i tak odkapávala krev. „A zkus to rychle.“
Na okamžik se mu v očích objevil zmatek, jako bych něco řekla špatně.
„Tak co?“ vyštěkla jsem. „Co jsi mi zatajil?“
Chtěl zavrtět hlavou, ale pak si uvědomil, že mu u krku držím nůž. „Ne, tak to není. Jistě, Pavouk má zemřít, ale tu policajtku chce živou.“
Existoval jen jeden důvod, proč by Mab chtěla, aby se k ní Bria dostala živá – rukojmí. Chtěla mou sestru použít proti mně. Vylákat mě, aby nás mohla zabít obě. Takže jí to konečně došlo. Ví, že Pavouk je ve skutečnosti Genevieve Snow – nebo má aspoň natolik silné podezření, že chce mít Briu v rukou aby si svou teorii potvrdila.
Zatraceně… Sakra. Jenkinsova slova mě zmrazila víc, než okolní led. Srdce se mi sevřelo strachy o mou sestru, ale navenek jsem na sobě nedala nic znát. Místo toho jsem ještě přitlačila na nůž, abych Jenkinse přiměla k rychlejší odpovědi.
„Řekni mi všechno, co víš,“ řekla jsem výhružně, „Nebo mi ruka sklouzne ještě víc.“
„To byl – prostě jen kšeft, jasné?“ koktal. „Poslední dny jsem se musel držet při zemi, se všemi těmi lovci odměn, co jsou ve městě.“
„Lovci odměn?“
Jenkins přikývnul, jak mu to jen nůž pod krkem dovolil. „Jo, jasně, lovci odměn. Mab vypsala odměnu na Pavouka. Co jsem slyšel naposled, nabízí za její hlavu pět milionů a deset, když by ji někdo přivedl živou, ale spokojí se i s mrtvolou. To za trochu rizika stojí, nebo ne? Dokázal bych stejně snadno utratit deset miliónů jako pět.“
Už jsem ho nemusela povzbuzovat, blábolil páté přes deváté o lovcích odměn, o tom, kolik jich z celé země do města obří odměna nalákala a jak nebezpečný Pavouk je. Takže to vysvětlovalo nárůst zločinnosti ve městě za poslední dny. Pozvat do města jako je Ashland kupu nebezpečných lidí bez skrupulí je stejné jako přilít benzín do ohně. Výsledek je nasnadě – někdo se musí spálit.
Vzpomněla jsem si na všechny ty drsné týpky, které jsem viděla na sešlosti u Mab a na způsob, jak se mě Ruth Gentry se Sydney pokusili dostat víceméně bez nějaké větší újmy. Takže ti všichni co tam byli, patřili k lovcům odměn, nebo taky hlav, a jejich jediný cíl jsem byla já – Pavouk – a pokud možno živá. Mab zase zvedla sázky. Předtím najala jen LaFleur, teď na mě poštvala celou smečku psů. Přese všechno co to obnášelo, jsem k Mab pocítila respekt. Rozhodně se nedalo říct, že by něco dělala polovičatě.
„A proč Coolidge? Co má ona společného s Pavoukem?“
Jenkins překvapeně zamrkal. Asi se cítil dotčený, že jsem přerušila jeho kňourání. „Pokud vím, tak nic. Ale před pár dny na její hlavu Mab vypsala odměnu milion dolarů. Jediná podmínka je, že se k ní musí dostat živá. No a když jsem o tom včera večer v baru zaslechl ty mládence mluvit, došlo mi, že řeč je o mé policajtce. Tak jsem se mezi řečí zmínil o tom, že ji znám a oni mi nabídli snadný výdělek.“
„A ty jsi samozřejmě nezaváhal.“
I když jsem ho pořád držela přimáčknutého k zemi, dokázal Jenkins nervózně pokrčit rameny. „Jíst se musí, copak to nechápeš?“
„Jasně,“ přitakala jsem. „Jíst se musí.“
A pak jsem mu prořízla hrdlo.
Už mi neměl co říct, aspoň ne nic, na co bych už nepřišla sama. Jenkins byl špína, mrchožrout, hmyz, co se hemží na úplném dně a přežívá z toho, co si urve. Ukázal prstem na Briu a pak zpovzdálí sledoval, jak někdo jiný odvádí špinavou práci. Jenomže nepočítal s tím, že tu budu já s Finnem a že jeho noví kamarádíčci skončí mrtví.
Možná jsem ho měla nechat naživu. S odpadem jako on jsem se potýkala celý život a nehrozilo mi z jeho strany v podstatě žádné nebezpečí. Možná jsem ho měla nechat jít a schovat se v nějaké temné díře, které říkal domov. Jenomže prodal Briu za mizerných deset tisíc, i když věděl, že ji čeká znásilnění, mučení a bůhví co ještě dřív, než ji dostane do rukou Mab. Jenkins se obrátil proti Brie jen a jen z chamtivosti a to přesto, že se mu opakovaně pokoušela pomoct. Zradil ji a to bylo nepřijatelné.
Jenkins nebyl nic jiného než zrádný slizký had. Pokud bych ho nechala jít, neutajilo by se to.  Někdo by si mohl dát dvě a dvě dohromady a začalo by se mluvit o spojení mezi záhadnou maskovanou ženou a detektivem Briou Coolidge. A pak by se z Brii stal ještě jistější a jasnější terč pro kohokoliv, kdo by se chtěl dostat ke mně. A to jsem nemohla připustit.
A navíc, milosrdenství mi nebylo zrovna vlastní.

Takže jsem tam stála a dívala se, jak pomalu krvácí a jeho krev chladne na teplotu země pod ním - a mého černého srdce.

12 komentářů: